Dva dny poté, co Rolling Stones nahráli píseň Sympathy for the Devil, byl zastřelen Robert F. Kennedy (6. června 1968), bratr zavražděného prezidenta JFK. Po smrti Martina Luthera Kinga Jr. v dubnu téhož roku se zdálo, že svět přichází o všechny dobré muže. Rok 1968 byl přinejmenším ďábelský: do kin byly uvedeny filmy Rosemary má děťátko[1] – podle stejnojmenného románu Iry Levina,[2] v hlavních rolích Mia Farrow a John Cassavetes –, a The Devil Rides Out[3] – podle předlohy Dennise Wheatleyho s Christopherem Lee a Charlesem Grayem v hlavních rolích –, a obě hlavní postavy představovaly nejhoršího muže na světě, Aleistera Crowleyho.Rolling Stones rovněž vydali album Beggars Banquet,[4] o němž se mnozí fanoušci domnívají, že je jejich vůbec nejlepším albem. Hrouží se na něm do nejčistšího blues a Mick Jagger vytvaroval svůj hlas tak, aby ve skladbě Prodigal Son (myšlen je návrat „Marnotratného syna“) –, kterou původně napsal reverend Robert Wilkins a v únoru 1964 ji nahrál tehdy jako dvaasedmdesátiletý bluesový zpěvák –, odpovídal dávné moudrosti biblického návratu, a ve skladbě Stray Cat Blues zase podal svědectví o relativních ctnostech patnáctiletých (na jednom raném záběru dokonce třináctiletých) marnotratných dcer. Zazněly zde také jedny z nejdrsnějších rifů, jaké kdy Keithu Richardsovi prošly mezi prsty. Album začíná žádostí – majestátní, živočišnou a satanskou – abyste rozjímali o důsledcích pokušení.
Sympathy for the Devil před pár lety oslavila abrahámoviny, ale pro kapely stále zůstává hudební inspirací. V srpnu 2015 vyšla Sympathy For The Devil jako třináctá skladba na celkově už dvaadvacátém studiovém albu Bad Magic, vystřihli si ji Motörhead a stojí za pozornost, že zatímco Lemmy Kilmister, aneb Lemmy von Motörhead, už džemuje v muzikantském nebi a nebeské zkušebně, Keith Richards tady dole pořád trsá na kytaru. Zřejmě dobrá smlouva s ďáblem… Skladbu Sympathy for the Devil pak převzali různí umělci jako Sandie Shaw, Pearl Jam, Jane’s Addiction, Ozzy Osbourne, Bryan Ferry, Blood, Sweat & Tears, U2, Laibach, The London Symphony Orchestra a Weird Al Yankovic. Byla to poslední píseň, kterou Axl Rose, Slash a Duff McKagan společně nahráli, čímž se rozpad kapely zařadil do celkového rámce jejich mytologie.
Ďábel je jednou z nejsympatičtějších literárních postav. Byl to vzpurný anděl, který se na hadovi přiřítil do rajské zahrady, aby tam vnesl energii kundaliní od božské matky, a byl prvním padouchem, který otřásl světem. V Dantově Pekle sedí zmučený antihrdina, který pro lhostejného boha páchal ty nejtvrdší starozákonní krutosti, v nejchladnější části pekla, přežvykuje hlavy Cassia a Bruta a pláče. U čerta, dokonce i Khan ze Star Treku, poté co uvízne na Seti Alpha 5, cituje nepřesně Miltona, když říká, že „...je lepší vládnout v pekle než být služebníkem nebe“. Rock and roll odhodil okovy malicherné morálky v revoluci, která se otáčela 33x nebo 45x za minutu. Ovšem Rolling Stones byli rebelové, kteří měli své důvody. Pouliční rváč (narážka na jejich skladbu Street Fighting Man z téhož alba) s mikrofonem vytušil, že nastal čas bojovat v ulicích. Rolling Stones se uvedli jako drsní chlapci přicházející na vlně britské invaze. Byli rebelští, otevřeně sexuální, líbali vás na rty, ale It’s All Over Now, Baby Blue…
Předešlé album Their Satanic Majesties Request vyšlo uprostřed „léta lásky“,[5] léta, které kapele, jež musela album nahrávat v přestávkách v údobích, kdy Jagger, Richards a Jones posedávali v chládku, příliš lásky nepřineslo. „Láska je vše, co potřebuješ,“ zpívali Beatles a podpořili kapelu, která se ve studiu trápila s hlasovou stopou, tím, že nahráli doprovodné vokály k singlu We Love You. Rolling Stones píseň nahráli, aby měli jejich fanoušci co poslouchat v případě, že by byli zavření mimo nahrávací studio. Byli obviněni a odsouzeni na základě důkazů, které jim podstrčil bezohledný policista toužící po slávě, který následně zatkl i George Harrisona a Johna Lennona z Beatles, než byl odsouzen za manipulaci s důkazy a další hříchy. Nebyl to jen Scotland Yard, kde si Jagger zakouřil trávu.
Každý policajt je zločinec a my všichni hříšníci jsme svatí, je-li zákonem láska pod vůlí. Od chvíle, kdy člověk stvořil boha, jeho padlý anděl dovolil lidstvu sestoupit do hlubin zkaženosti a degradace, které mu osud nadělil. Ďábel chce pouze to, co mu náleží. Nemusel vlastně udělat mnoho, aby člověk podlehl svým nejhorším pudům, ale byl tu. Nebo tam byla ona, záleží na tom, jak se na ikonickou postavu Bafometa chcete dívat. Hlavně kvůli této písni byla kapela obviněna z uctívání ďábla, takže Jagger časopisu Creem následně sdělil, že mu to připadá divné, „protože šlo přece jen o jednu píseň. Nebylo to jako celé album se spoustou okultních nápisů na zadní straně. Někteří lidé si z toho udělali živnost“. Tím měl na mysli Jimmyho Page…
Keith Richards v roce 1971 řekl pro časopis Rolling Stone:
„Jsou černí mágové, kteří si myslí, že jednáme jako skrytí Luciferovi agenti, a jiní, kteří si myslí, že jsme Lucifeři. Každý je Lucifer.“
Pouze nejužší okruh lidí zná díla, na jejichž základech Rolling Stones v polovině šedesátých let založili své ďábelské dílo. „Bylo by těžké s jistotou určit, jak vážně to Rolling Stones při skládání této písně mysleli s černou magií, satanismem a okultismem, protože každý z jednotlivých hráčů určitě měl jiné motivace i zkušenosti,“ řekla Zeena Schrecková, berlínská interdisciplinární vizuální a hudební umělkyně, která vyrostla v rámci okultní organizace svého otce Antona LaVeye, totiž v Církvi Satanově.
„V oněch dobách spousta kapel soutěžila o to, kdo tu nejtemnější obálku dokáže dotáhnout nejdál,“ zmiňuje Zeena. „Jsem si jistá, že jim nevadila kontroverze, která se pojila s temnými asociacemi ze Sympathy či dříve vydaného alba Their Satanic Majesties Request. Řekla bych, že pro Stouny byla tehdy zlopověstnost vítaným vymezením se vůči Beatles s jejich pubertálním I Wanna Hold Your Hand.“
Beatles na svém eposu z „léta lásky“, totiž albu Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, který je ztělesněním psychedelické produkce a zachycuje vnitřní rovnováhu, prezentovali Crowleyho stejně výrazně jako Diona.[6] „Ale obecně se zdálo, že svou tvorbou se napojili na zeitgeist, na ohromující popkulturní zaměření na okultismus, čarodějnictví a satanismus,“ vysvětluje Zeena. „Konkrétně téma této písně se zdálo být spíše literárním odkazem, ovlivněným ruským románem Mistr a Markétka od ruského spisovatele Michaila Bulgakova.[7] Pochybuji, že šlo o nějaký konkrétní záměr vložit do ní nějaké zlověstné motivy.“ I sám Jagger uvádí, že ho k napsání písně nadchla kniha Mistr a Markétka od Michaila Bulgakova, která byla přeložena do angličtiny právě v roce 1967 a darem ji dostal od Marianne Faithfull.
„Zhltl ji za jednu noc a vyplivl Sympathy for the Devil,“ vzpomínala Marianne Faithfull v autobiografické knize Faithfull z roku 1994, kterou napsala společně s Davidem Daltonerem.[8] „Ústřední postavou knihy je Satan (v knize vystupuje jako profesor Woland), jenž však nemá nic společného s démonismem nebo černou magií.“ Ray Manzarek, člen legendární kapely The Doors, ale též vystudovaný filmař, dlouho doufal, že stejně jako Roman Polanski natočí film podle knihy Mistr a Markétka. Do role profesora Wolanda chtěl obsadit Micka Jaggera. Jerry Hallová, Jaggerova tehdejší přítelkyně, Manzarekovi řekla: „Netoč ten film, dokud neskončí turné. Je to jeho oblíbená kniha! Ta role je jeho! On je profesor Woland.“ V souvislosti s vydáním této autobiografie napsal časopis Details úplně povrchní hodnocení, jímž dokázal, že poselství z oněch dob zůstává pro mnohé stále ještě hádankou:
„Popová bohyně Marianne Faithfull, kdysi obviněná z členství v čarodějnickém sabatu kolem čaroděje Micka Jaggera, je v tomto nepostradatelném dokumentu o swingující londýnské scéně bezelstně zábavná a přízemní.“
-pokračování-
------------------------------------------
PRAMENY:
[1] Rosemary’s Baby. Režie: Roman Polanski. USA, 1968.
[2] Ira Levin: Rosemary má děťátko. Odeon, Praha 1976.
[3] The Devil Rides Out. Režie: Terence Fisher. Velká Británie, 1968.
[4] The Rolling Stones: Beggars Banquet. Decca Records, 1968.
[5] The Rolling Stones: Their Satanic Majesties Request. Decca Records, 1967.
[6] Dion Francis DiMucci, známý jako Dion nebo Dion DiMucci, byl americký zpěvák, kytarista a hudební skladatel, který vystupoval od konce padesátých let, kdy hrál se skupinou Dion and the Belmonts.
[7] Michail Bulgakov: Mistr a Markétka. Rybka Publishers, Praha 2016.
[8] Marianne Faithfull, David Dalton: Faithfull: An Autobiography. Cooper Square Press, 2000.
partner Matrix 2001
