SVĚT JAKO SIMULACE: Proč je velice pravděpodobné, že žijeme v matrixu

Film Matrix způsobil, že mnoho myslitelů, kteří se předtím o filozofii nezajímali, začalo najednou přemítat o podstatě reality.

Ale scénář filmu je směšný: lidské mozky udržované ve sběrných nádržích inteligentními stroji kvůli získávání energie.

Je tu nicméně scénář jiný, uvěřitelnější, a s ním spojená linie rozumových úvah, která postupuje od pravděpodobnosti k šokujícím závěrům o světě, v němž žijeme. Tento scénář nazývám „Svět jako simulace“.

Jeho jádrem a nejzásadnější složkou je vysoká pravděpodobnost, že žijeme v počítačové simulaci.

A to myslím doslova:

Pokud je má simulační hypotéza správná, existujeme pouze ve virtuální realitě, kterou simuluje počítač vyvinutý nějakou pokročilou civilizací. Součástí oné simulace je i náš mozek (naše mysl). Na jakých základech tato hypotéza spočívá, aby bylo možné brát ji vážně?

Než se dostaneme k hlavní myšlence vize světa jako simulace, uveďme si nejprve několik předpokladů.

Jedním z těchto předpokladů je představa takzvané „nezávislosti na substrátu“, což je názor, podle něhož vědomá mysl nemusí fungovat výlučně a pouze v biologických neuronech na uhlíkové bázi (například v naší hlavě), ale také ve spojení s jiným substrátem – například na bázi křemíkových procesorů.

Je jasné, že námi vytvořené počítače, kterými disponujeme v současnosti, nejsou ani zdaleka tak výkonné, aby dokázaly zpracovat takové množství početních operací, jaké se odehrává v lidském mozku. A i kdyby toho schopné byly, nevěděli bychom, jakým způsobem je naprogramovat. Ale uvažte, že rozhodujícím faktorem, který nám umožňuje vědomě prožívat svět, není skutečnost, že je náš mozek tvořen zvrásněnou biologickou hmotou, nýbrž to, že je strukturou schopnou provádět početní operace. Tento názor je poměrně rozšířen mezi vědci zabývajícími se kognitivními procesy a filozofy mysli (přestože naprosto jednotná shoda zatím nepanuje).

Pro účely tohoto článku tedy předpokládejme následující:

Vzhledem k nezávislosti na substrátu je v principu možné implementovat lidskou mysl do dostatečně rychlého počítače.

Tento proces by vyžadoval velice rychlý a pokročilý hardware, kterým zatím nedisponujeme. Rovněž by to vyžadovalo programátorské schopnosti nebo sofistikovanou možnost detailně nascanovat lidský mozek, který by mohl být poté převeden do počítače. Přestože toho v nejbližší budoucnosti dozajista nebudeme schopni, jedná se o problém čistě technického charakteru. Neexistuje žádný přírodní zákon, který by dostatečně vyspělé technologii nějaké technicky pokročilé civilizaci znemožnil, aby lidský mozek do počítače skutečné převedla.

Naším druhým předpokladem je odhad, alespoň hrubý, výpočetní počítačové kapacity, kterou by si takové převedení lidského mozku (mysli) vyžádalo. Uvažujme, že by tato kapacita musela zahrnovat i vytvoření virtuální reality, která by se nám, lidem, zdála natolik uvěřitelná, že bychom ní mohli fungovat jako ve skutečném světě.

Dále můžeme stanovit nejnižší možné parametry takových počítačů oné pokročilé civilizace. Futuristické vize technologických expertů už počítají s plány uskutečnitelných a zhotovitelných počítačů na bázi vyspělé uměle vytvořené molekulární technologie.

Nejzazší závěry těchto analýz hovoří v tom smyslu, že technicky zralá civilizace, která ve vývoji pokročila alespoň k těmto technologiím, které i my považujeme za fyzicky dosažitelné, by jistě dovedla vytvořit i počítač dost silný, aby se choval jako obrovské množství myslí podobných těm lidským. A co více, tato civilizace by na tuto technologii využila pouhého zlomku jim dostupných zdrojů.

Pokud jste takovou uměle vytvořenou a simulovanou myslí, pak nemusí existovat žádná bezprostřední, na pozorování založená metoda, jak byste to mohli zjistit. Virtuální realita, ve které byste žili, by vám podle všech vašich smyslů připadala naprosto skutečná. Zatím se nám tedy ukazuje, že si nikdy nemůžeme být naprosto jistí, zda nežijeme pouze v simulaci. To je ovšem závěr, který vás nemusí nijak zvlášť zaujmout. Pořád ještě můžete simulační hypotézu považovat za příliš nepravděpodobnou, než abyste ji brali vážně.

Přistupme tedy nyní k jádru argumentace ve prospěch simulační hypotézy:

Tím ovšem nechceme jednoznačně tvrdit, že jsme součástí simulace. Spíše nabízíme následující možnosti, z nichž alespoň jedna je pravdivá:

• 1) Šance, že živočišný druh na naší úrovni vývoje nevyhyne ještě předtím, než dosáhne technologické vyspělosti, je zanedbatelně malá.

• 2) Téměř žádné technologicky vyspělé civilizace nemají zájem na tom vytvářet počítačové simulace myslí podobných těm našim.

• 3) Jsme zcela jistě součástí simulace

Každý z těchto tří předpokladů může být očividně nepravděpodobný; ale pokud je myšlenka světa jako simulace správná, pak je alespoň jeden z nich pravdivý (ale nevíme který).

Zatímco vyčerpávající teorie světa jako simulace by zahrnovala teorii pravděpodobnosti a formalismu, její jádro lze pochopit i intuitivně. Připusťme, že předpoklad 1) je nesprávný. Pak podstatná část všech živočišných druhů na naší úrovni vývoje nakonec technologicky vyspěje. Připusťme dále, že i předpoklad 2) je nesprávný.

Pak by podstatná část těchto živočišných druhů, které dokázaly technologicky vyspět, použila určitou část svých počítačových zdrojů na vytvoření simulací myslí podobných těm našim.

Jak jsme si ale řekli dříve, množství takto simulovaných myslí, které by technologicky vyspělá civilizace dokázala vytvořit, by bylo obrovské.

Pokud jsou tedy předpoklady 1) a 2) oba nesprávné, pak by existovalo obrovské množství simulovaných myslí podobných těm našim. Pokud si projdeme čísla, pak nám vyjde, že takto simulovaných myslí by bylo nepoměrně více než „klasických“ nesimulovaných myslí fungujících na bázi lidského mozku. Jinými slovy, téměř všechny mysli podobné těm našim – tj. lidským, majícím zážitky a zkušenosti, jak je známe – by byly simulované, nikoliv biologické.

Podle principu nedostatečného důvodu (principle of indifference) byste tak museli počítat s tím, že spíše budete jednou z oněch simulovaných myslí, a nikoliv tou vyvolenou, která funguje na základě biologických neuronů.

Pokud se tedy domníváte, že předpoklady 1) i 2) jsou oba nesprávné, pak byste měli přijmout předpoklad 3). Odmítnout všechny tři by postrádalo logiku. Skutečnost je taková, že pro to, abychom rozhodli, který ze tří předpokladů může být pravdivý, nemáme k dispozici dostatek specifických informací. Proto se zdá být rozumné rozdělit naši důvěru mezi všechny tři předpoklady rovnoměrně, čímž každé z nich přisoudíme částečnou pravděpodobnost.

Zvažme a podívejme se na předložené možnosti o něco podrobněji. Možnost 1) je poměrně jasná. Může tu být například nějaká velice nebezpečná technologie, kterou každá dostatečně pokročilá civilizace v určitém momentu své historie vyvine, a tato technologie pak způsobí její vlastní zkázu. Doufejme, že tak tomu není.

Možnost 2) by vyžadovala vzájemnou názorovou a jinou blízkost všech dostatečně vyvinutých civilizací: téměř žádná z nich by neměla mít zájem na provozování počítačových simulací myslí podobných těm našim, a téměř v žádné z nich by neměli žít bohatí jedinci, kteří by chtěli tyto simulace provozovat a mít k tomu příležitost.

Člověk si může představit různé důvody, proč by se některé civilizace provozování těchto simulací zřekly, ovšem pro naplnění předpokladu 2) by toto musely učinit téměř všechny. Pokud by se to stalo skutečností, představovalo by to zajímavou zdrženlivost v budoucím vývoji pokročilého inteligentního života.

Třetí možnost je filozoficky nejzajímavější a nejvíce fascinující. Pokud je 3) pravda, pak téměř určitě všichni žijeme v počítačové simulaci vytvořené nějakou pokročilou civilizací. Jaké by to mělo empirické důsledky? Jak by to mělo změnit náš styl a způsob života?

Vaší první reakcí při uznání 3) jako pravdy by mohla být reakce, že všechno je jinak a že člověk by se při seriózním přístupu k faktu, že žije v simulaci, musel nutně zbláznit.

To by ovšem byla reakce chybná. I kdybychom žili v simulaci, nejlepší cestou, jak předpovědět, co se v jejím rámci stane, by bylo běžnou metodikou – extrapolací minulých trendů, užitím abstrakce, využitím všeobecných vědomostí a podobně.

To, že jste v simulaci, by v zásadě znamenalo, že budete žít vlastně stejně, jako jste žili v době, kdy jste byli přesvědčeni, že žijete ve světě nesimulovaném a skrz naskrz skutečném.

Simulační hypotéza může mít nicméně jisté drobné účinky na každodenní racionální chování.

Do té míry, do níž si myslíte, že rozumíte motivům těch, kteří simulaci řídí, toho můžete využít k předpovídání událostí, které se v jimi vytvořeném simulovaném světě v budoucnu odehrají.

Pokud si myslíte, že je možnost, že autoři simulace našeho světa jsou například pravověrní potomci nějakého současného křesťanského fundamentalisty, pak byste se mohli domýšlet, že simulaci vytvořili tak, že bytosti v ní žijící budou odměněny či potrestány podle kritérií křesťanské morálky.

Pro tvora v simulaci by byl například samozřejmou a reálnou možností posmrtný život (což by mohlo znamenat buď pokračování života tohoto tvora v podobě jiné simulace po jeho smrti, nebo by mohl být tento tvor do simulovaného univerza dodatečně „nahrán“ a třeba i obdařen uměle vytvořeným tělem).

Vaše víra v posmrtný život by tak mohla skutečně záviset na tom, jak jste se chovali v té které přítomné inkarnaci.

Další možné důvody proč tyto simulace vůbec provozovat zahrnují umělecké, vědecké nebo rekreační účely. Vzhledem k absenci pevného základu, podle něhož bychom mohli předpokládat, že se jedná o konkrétní druh simulace, a nikoliv o nějaký jiný, musíme upustit od běžných empirických metod, jak to zjistit.

Pokud jsme v simulaci, je vůbec možné, abychom to věděli naprosto jistě? Pokud provozovatelé simulace nebudou chtít, abychom se to dozvěděli, pravděpodobně se to také nikdy nedozvíme. Kdyby se ale rozhodli, že se nám ukážou, určitě by to udělat mohli. Mohli by nám nechat před obličejem zhmotnit obrazovku, na které by to bylo napsané, nebo by nás prostě vzali a „nahráli“ do jejich skutečného světa.

Další událostí, která by nás mohla vést k nanejvýš jistému závěru, že jsme v simulaci, by byla etapa, kdy by se podařilo vytvořit simulační zařízení nám samotným a začali bychom je využívat. Pokud do této fáze dospějeme, byl by to závažný argument proti předpokladu 1) i 2).

Jediné, co by pak zbývalo, by byla možnost 3).

Nick Borstrom je profesorem na Oxfordské univerzitě – na filozofické fakultě a na škole Jamese Martina pro 21. století (Institut budoucnosti lidstva). Jeho názor na svět jako simulaci byl poprvé uveřejněn v časopise The Philosophical Quarterly.