Svědectví (skrytá hrozba)

Pšenčka Jan

Pšenčka Jan

autor

14.07.2010 Společnost

Bylo chladné zimní ráno a dozorce v lágru zjistil, že další žena porodila dítě.

„Neberte mi ho, prosím!“, volala matka, ale to už dozorce bral dítě a odnášel ho několik metrů dál, kam na něj žena přikovaná k řetězu nedosáhla. Také dítě ihned dostalo svůj řetěz, bylo pohozeno do slámy na zem, kde dostalo napít mléka z lahve.

Pokud by projevilo nějakou slabost nebo nemoc, bylo by ponecháno smrti hladem. To se však stávalo zřídkakdy, protože děti přes to, že vnímaly hned od narození hrůzu prostředí i zacházení, měly velkou vůli k životu, a taktéž dozorci je potřebovali udržet při životě, aby jim děti mohly později sloužit.

Bylo to důmyslné zařízení. Kombinace pracovního a vyhlazovacího tábora. Kdo z vězňů přežil několik let tvrdé práce a hrubého zacházení, stejně ho na konci, když onemocněl nebo už nemohl dál pracovat, čekal vyhlazovací tábor. Tam byli vězni převáženi v nákladních autech a hned po příjezdu zabíjeni. Podřezáním, elektřinou nebo zastřelením.

Spousta vězňů věděla, co je čeká na samotném konci a také věděli, kdy má jejich konec přijít, protože byli vrchními dozorci systematicky tříděni podle výkonnosti.

Někdy se stalo, že některý z vězňů utekl a v takovém případě bylo okamžitě shromážděno několik bachařů, kteří měli za úkol utečence co nejrychleji chytit a přitáhnout zpět na jemu určenou pozici. Při takových akcích téměř vždy schytal uprchlík mnoho ran vším, co bylo po ruce a někdy i elektrickým bičíkem.

V zimě bývaly děti „ubytovány“ venku, v otevřených dřevěných boudách, kde jich také každoročně několik umíralo na průjmy, podvýživu a kruté mrazy. Nejhůře na tom však byly děti trpící na nemocné končetiny. Těm byla určena jedna dávka léčiv, a pokud jim toto nepomohlo, byly ponechány svému osudu. Když ležely celé dny, nemohouc se ani otočit na druhý bok, za pár dní se jejich zdravotní stav rapidně zhoršoval a pak následovala smrt.

Tedy většinou. Někdy přežívaly celé týdny. A nikdo jim nepomohl. Dokonce ani k rychlé a bezbolestné smrti. Tedy nemyslete si, že dozorci byli úplní netvoři, že by nebyli ochotní zabít malé dítě, když trpí. Ale bohužel neměli dostatek peněz na „humánní“ usmrcení, které bylo v těchto případech nařízeno z hůry.

Zajímavé je, že v tomto systému byly ženy hodnotnější než muži. Ženy totiž rodily děti podle plánovaného rodičovství a umělého oplodnění, a navyšovaly tak „živý kapitál“. Muži naopak byli více schopní odporovat režimu, a proto většina z nich byla totálně uvězněna na dvou metrech čtverečních, anebo se již jako malí chlapci posílali na smrt.

Dozorci samotní nebyli všichni zlí. I když je pravda, že se (jako všude) našli tací, kteří svou moc nad vězni používali k vybíjení svých osobních problémů nebo vězňům ubližovali jen pro zábavu.

Ti ostatní byli zkažení svým okolím a pracovní náplní, která je dříve či později všechny přiměla páchat zlo na nevinných živých bytostech.


Závěr:

Výše popsané události se opravdu odehrály a dějí se pořád. Všude kolem nás. Jen si toho málokdo všímá.

V pravém smyslu zde byly použity krycí názvy pro zvířata chovaná pro hospodářské účely (ženy – krávy, muži – býci, děti – telata).

Je to moje přímé svědectví z jednoho zemědělského družstva, kde jsem pracoval a více či méně jsem se na tom všem podílel. Bohužel takto to chodí ve velké většině farem, statků a vepřínů.

Otázkou zůstává: proč? A odpovědí je: maximální zisk.

Problém vyvstává ovšem i pro ty, kteří neberou zvířecí život jako jejich starost, neboť by jsme se za velmi krátkou dobu mohli dostat (znovu) do stejné situace, v jaké se nyní nacházejí zvířata. Už to tu přeci bylo.

Jsme opravdu tak vyspělí a uvědomělí, že nedovolíme, aby se to globálně zopakovalo?

Diskuze byla uzamčena, již do ní není možné vkládat příspěvky.