Sugestologie a počátky nové vědy (1/2)

Sugestologie se zrodila asi před 40 lety. Její růst, přes batolecí léta a dospívání až k dnešní dospělosti, byl ohrožován množstvím negativních vlivů, od upřímné skepse čestných kritiků až k politickým represím a (vědeckým i fanatickým) výzvám zakázat ji. Dr. Lozanov se ale pohyboval v dobré společnosti. Koperník, Galileo, Darwin a docela nedávno i Ilya Prigogine, Karl Pribram, David Bohm a další sdíleli podobné osudy. Existují o tom i anekdoty: jedna vypráví, že Francouzská akademie oficiálně prohlašovala, že něco tak nesmyslného jako meteority nemůže existovat — dokud jeden mereorit nespadl přímo na posvátnou půdu akademie a nerozbil jim většinu oken.

Podle Marilyn Fergusonové, autorky knihy Aquarian Conspiracy (Spiknutí Vodnářů), trvá asi 50 let, než je nějaký skutečně nový vědecký koncept všeobecně společensky akceptován. Na konci 20. století se nová paradigmata objevují prakticky v každé oblasti vědy: ve vzdělávání, fyzice, matematice, chemii, biologii a neurofyziologii. Pro stručnost se o nich budeme zmiňovat jen jako o „nových vědách". Jejich představitelé a mluvčí jsou školení a uznávaní profesionálové — jejich současný náhled na vesmír je však, upřímně řečeno, revoluční.

Práce Dr. Lozanova, ačkoli vznikla v (politické) izolaci, se v mnohém shoduje s objevy jiných „nových věd", například v těchto výchozích předpokladech:

• a) Veškerá hmota je vzájemně spojena.

• b) Racionální, logické přístupy k pochopení světa nejsou dostatečné, globálnější přístup je efektivnější.

• c) Souhrn nevědomých informací přitom hraje daleko větší roli, než jsme si uvědomovali.

• d) Protože vesmír je spíše pohyb a změna, než něco (mechanistického) statického, občas nás překvapí události mimo běžný rámec logiky.

Domnívám se, že vzájemný dialog mezi těmi, kteří svými názory mapují vědy „na okraji", je nezbytný a nevyhnutelný: práce v izolaci, stejně jako přílišná specializace, dnes už nefungují. Domnívám se dále, že hlubokost jejich myšlenek a jimi nabídnuté nové vzory myšlení se v budoucnu hlubinně dotknou životů každého z nás. Je také pravděpodobné, že pomohou zachránit naši planetu. Způsob, jakým jsme doposud „vymýšleli", tedy systém vědeckého myšlení, založený již 300 let (od dob Newtona a Descarta) na racionálním, mechanistickém, převážně levohemisférovém stylu myšlení, přestává vyhovovat. Veškerou hmotu, včetně mozku a mysli, jsme považovali za něco na kousky rozebratelného a tudíž snáze analyzovatelného.

Byl to dokonale fungující a přehledný systém a většina z nás tak stále ještě většinu času uvažuje. Naneštěstí však zcela ignoruje jak vědomí, tak ostatní možnosti a schopnosti člověka, např. v oblasti učení a mnoha dalších jevů. Prakticky ve stejném čase, kdy Dr. Lozanov začal studovat potenciální a dosud nevyužité schopnosti člověka a přišel s překvapujícími výsledky, začali podobný výzkum podobní lidé i jinde ve světě. Reakce byly podobné reakcím na objevy v kvantové fyzice: prý to je „absurdní, nemožné, bizarní, nesmyslné". Podobně a možná ještě dramatičtěji se mění i chemie. V roce 1977 dostal Ilya Prigogine Nobelovu cenu za teorii dissipativních struktur, která se zabývá schopností systému přeskočit na vyšší úroveň.

Odpovídá na otázky, které trápí vědce celá staletí: jestliže je entropický princip. I Einstein prý jednou prohlásil, že kvantová teorie mu připadá jako „systém iluzorních nápadů výjimečně inteligentního paranoika, prošpikovaný nesouvislými útržky myšlenek". Jsou současní myslitelé blázni, nebo géniové? Jsou-li géniové, pak to, co sdělují, je skutečné „zjevení". Nedílnou součástí života, jak to, že se vesmír už dávno nerozpadl, ale naopak, vytváří stále složitější a komplexněji organizované systémy? Podobná restrukturalizace na vyšší úroveň dnes probíhá i v biologii, psychologii, sociologii i školství. Nic v přírodě není jednou provždy dané. Vše se skládá z malých částí v neustálém pohybu. Otevřené systémy (jako semínka, určité chemické reakce nebo mozek) jsou nazývány dissipativními strukturami: udržují svou formu díky nepřetržité výměně energie s okolním prostředím.

Jsou vysoce organizované a neustále se mění. Čím je systém složitější, tím složitěji je spojen a propojen se svým prostředím a tím je i zranitelnější, náchylnější k chybám. Jsou-li chyby (v energetickém poli) malé, systém je absorbuje a základní struktura systému zůstává neporušena. Když ale chyby a vnější vlivy přesáhnou kritickou mez, naruší celý systém. Ten kolabuje a přeorganizuje se do nového, vyššího řádu, systému. Čím komplexnější systém, tím je zranitelnější, nestálejší. Příliš silný vnější vliv tedy naruší rovnováhu systému a restrukturalizuje jej do nového pořádku. Dokonalý příklad dissipativní struktury je mozek. Je nekonečně složitý, komplexní.

Je neustále v pohybu a neustále si vyměňuje energii se svým prostředím. Spotřebovává 20% všeho kyslíku, který přijímá lidské tělo, ačkoli zaujímá jen 2% tělesné váhy. Vyžaduje neustálý přísun informací a podnětů. Mozkové vlny jsou odrazem pohybu energie a v obvyklém stavu vědomí u lidí dominují beta vlny, měřitelné na EEG. Psychické uklidnění evokuje zpomalení vln na vlny alfa až théta. Jinými slovy, obrácení a soustředění pozornosti dovnitř generuje větší fluktuace energie a někdy v tomto stavu dochází k dosažení kritické úrovně a přeskupení systému do vyššího řádu. Něco podobného se například děje vždy, když nás konečně najednou napadne řešení problému a my zvoláme: „Aha! Už to mám!"

Sugestologie nás učí vyvolávat tyto tvůrčí krize zapojením motivace, vzrušení, tvůrčího napětí a dokonce i trochy zmatku či úzkosti do výukového procesu. Víme, že krize je jen jiná forma šance či příležitosti a že tvůrčí proces jaksi vyžaduje chaos, aby se posléze zjevilo nové řešení. Možná, že jsme v našich třídách dosud zbytečně zdůrazňovali pocit pohody a vyhýbali se krizím, a také proto se nám nepodařilo proces učení transformovat. Uveďme některé základní prvky sugestologie: sugestivní podání, psychické uvolnění, prezentace materiálu v souvislostech a značná suma materiálu (jak uvedl Dr. Lozanov na konferenci ve Florencii v roce 1989: „Není-li student zavalen materiálem, není to sugestopedie".).

Copak to nezní jako popis dissipativní struktury? Prigoginova teorie nejen pomáhá pochopit, proč je sugestopedie tak úspěšná, ale také vědecky objasňuje, proč se tak liší od tradičních způsobů výuky. Nelze říci, že proces učení zefektivňujeme prostě tím, že přidáme nějaké nové prvky nebo zvýšíme kvantitu materiálu. Sugestologie je systém zcela jiného řádu! Pokud bychom dokázali nějak změřit energii a způsoby práce mozku při běžném učení a při učení podle sugestopedie, jsem přesvědčena, že by výsledky byly hodně odlišné. Mozek by byl více propojen. Určité mentální i fyzické bloky (viditelně hustější části proteinů) by byly rozpuštěny. Prigoginova práce přináší i další nové ideje.

Také teorie chaosu je zcela nový přistup, jakým dnes věda vidí, zkoumá a interpretuje vesmír a který má už dnes dalekosáhlé důsledky. Jedná se o matematické postupy, které pomáhají vysvětlit chování nelineárních struktur, jenž jsou nepředpověditelné nebo zmatené (např. počasí, mraky, řeky, pohyb na burze, šelesty na srdci a vlastně většina systémů ve vesmíru). Přestože v sobě zahrnují některé vypočitatelné a předpověditelné aspekty, v celku se chovají chaoticky. Teorie chaosu však naznačuje, že vesmír je převážně dokonale strukturován do jednoty i tam, kde se nám to jeví chaotické a náhodné. Takový je např. udivující svět matematických fraktálů, kde vzory obsahují další vzory vzorů - včetně teoretické možnosti, že jsou to vlastně dynamické vztahy s vnějším světem, které dávají vzniknout všem formám.

Na čistě subjektivní, metafotické úrovni je zajímavé srovnat teorii chaosu a to, co se děje v sugestopedické třídě. V obou případech existuje pečlivý plán a na povrchu to může vypadat zajímavě, leč značně chaoticky. Přijde-li ale vnější pozorovatel přesně v okamžiku, kdy uvidí všechny věci zapadat vzájemně do sebe, je překvapen krásou vzoru, ať už na úrovni umělecké, nebo co se týče vnitřní struktury prezentovaného materiálu. Jiný prvek teorie chaosu, který je pro nás relevantní, je koncept, že když při práci s nelineárním systémem přidáme A plus B, dostaneme A plus B plus něco navíc, něco nepředvídatelného. Celek je pak větší než součet všech částí. Zkoušet pochopit vesmír tak, že rozbijeme všechno na malé kousky je stejné, jako zkoušet pochopit Hamleta tím, že knihu roztrháme na kousky... nebo jako když se pokoušíme naučit jazyk tím, že si opakujeme nepravidelná slovesa. Naneštěstí přesně takto, ortodoxně a redukcionisticky ještě dnes fungují vědecké a pedagogické komunity, které jsou u moci.

Jiný převratný koncept navrhl v roce 1864 fyzik J. S. Bell (tato teorie se dnes nazývá Bellova teorie a později jí potvrdil A. Einstein). Když se jedna částice z dvoučásticového systému (o identické polaritě) oddělí a experimentálně se změní její polarita, ta druhá se v tom samém okamžiku také změní. Zůstávají záhadně spojeny. I lidská identická dvojčata jsou spojena a sledováním se zjistilo, že mají nejen stejné chutě, činí stejná osobní rozhodnutí, ale žijí stejnými styly života, vybírají si stejné ženy a když onemocní jedno, onemocní okamžitě i to druhé. Prvky ve vesmíru jsou nějak propojeny, svázány, na mikro i makroúrovni. Tohle tedy také podporuje přesvědčení Dr. Lozanova, že sugestivní spojení jednotlivých prvků výukového materiálu je nanejvýš důležité.

Když jsou studenti ve třídě emočně spojeni, stává se, že dýchají, gestikulují a jednají synchronně i s učitelem. Toto neviditelné, ale hluboké sugestopedické spojení učitele se studenty a mezi studenty navzájem by snad mohlo být zkoumáno i vědecky a mohlo by zefektivnit výukový proces i jinde. Fyzik David Bohm z Londýnské univerzity hovoří o vesmíru v termínech implikátního a explikátního řádu. Neurofyziolog Kati Pribram ze Stanfordské univerzity vidí mozek jako hologram interpretující holografický vesmír. Přestože jsou oba ve vědeckém světě uznáváni, tyto jejich teorie zdůrazňují, že jejich koncepty jsou pracovní modely a budou v budoucnosti nahrazeny jinými, ale jejich provokující charakter může i pro naše sugestopedické potřeby poskytnout dodatečný náhled z jiné perspektivy.

Stručně řečeno, tyto teorie tvrdí, že náš mozek si matematicky konstruuje „konkrétní" realitu tak, že interpretuje frekvence z jiné dimenze, ze světa vzorové primární reality, která není závislá na prostoru a čase. Ve stavu relaxované, uvolněné pozornosti, který Dr. Lozanov nazývá „ostražitostí", se studenti jakoby dotýkají oné neviditelné matrice, která vytváří konkrétní realitu. Tato teorie pak může platit i pro ostatní jevy, které dosud vědě připadají tak nestravitelné a o kterých tvrdí, že jsou jen produkty našich smyslů. Teoretická fyzika již prokázala, že jevy a události ve světě atomů nelze interpetovat na základě mechanistických termínů.

A dále, objevitelští myslitelé z tak odlišných odvětví lidské činnosti jako obchod, psychologie, věda, umění, hudba, teologie, mystika a poezie stále častěji uvádějí, že své „nápady" získali v jakémsi „jiném" než našem obvyklém světě.