Za obzorem a někdy i přímo na moři se rozkládají ostrovy, které jako by se ocitly ve svém vlastním světě. Tyto ostrovy v sobě uchovávají všudypřítomný pocit strachu a možná i nadpřirozených sil, které jsou mimo naše chápání. Podívejme se na další z ostrovů plných duchů, na kterých straší, které jsou prokleté nebo obojí.
Jeden z nejstrašidelnějších ostrovů na světě leží na dohled od metropole San Francisco v Kalifornii. Federální věznice Alcatraz, postavená na skalnatém výběžku v chladných a rozbouřených vodách Sanfranciského zálivu v Kalifornii, byla původně pevností a vězeňským táborem pro vojenské vězně v 50. letech 19. století, ale byla vybudována jako plně funkční vězeňské zařízení, které zahájilo provoz v srpnu 1934. Od počátku se nejednalo o příjemné místo, které bylo určeno jako místo pro ty nejhorší z nejhorších a kde byli umístěni ti federální vězni, kteří se ukázali jako příliš neukáznění nebo nebezpeční na to, aby mohli být drženi v jiných, normálnějších věznicích. Věznice s nejmodernějším vybavením a obklopená mrazivými vodami se silnými proudy byla mezi vězni velmi obávaná, protože byla považována za téměř neprůstřelnou. Během let provozu se zde vystřídala celá řada nejznámějších federálních vězňů té doby, včetně Al Capona, Roberta Franklina Strouda ("Ptáčníka z Alcatrazu"), George "Machine Gun" Kellyho, Bumpyho Johnsona, Rafaela Cancela Mirandy, Mickeyho Cohena, Arthura R. "Doca" Barkera, Whiteyho Bulgera a Alvina "Creepyho" Karpise. Alcatraz byl uzavřen 21. března 1963 kvůli vysokým nákladům na údržbu a obavám obyvatel z toho, že jen kousek od pobřeží se nachází skála obývaná těmi nejhoršími lidmi společnosti, ale svou temnou pověst si zachoval i po svém uzavření a byl považován za jedno z nejstrašidelnějších míst na světě.
Vzhledem k otřesným podmínkám, kterým zde vězni čelili, včetně primitivních, stísněných cel, brutálních trestů za sebemenší prohřešky a pravidelných pobytů na samotce, a také vzhledem k počtu lidí, kteří zde skutečně zemřeli v důsledku špatného zacházení, vražd, sebevražd nebo neúspěšných pokusů o útěk, asi není divu, že si Alcatraz udržel pověst místa, kde straší. Je to místo naprosto prosycené utrpením a smrtí, což zřejmě ovlivnilo množství hlášení o duchařské aktivitě. Přestože se zdá, že na celém ostrově straší, žádná jeho část se nevyrovná nechvalně proslulé části věznice označované jako blok D-B. Je to vlhké, ponuré místo, které si dodnes udržuje tíživý pocit bezútěšnosti, a jeho historie jako děsivé díry a jednoho z nejstrašidelnějších míst v bývalé věznici je zasloužená.
Blok D-B byl jedním ze čtyř samostatných bloků na Alcatrazu, přičemž bloky A až C byly dost ponuré, ale blok D byl zdaleka nejhorší. Sem byli jako poslední možnost posíláni ti nejnenapravitelnější a nejnezvladatelnější vězni, aby byli tvrdě potrestáni a vypořádali se s nimi za obzvlášť špatné chování. Zde se nacházel nechvalně proslulý prostor zvaný "Díra", což byla řada samotek vybavených pouze dírou v podlaze jako záchodem, jednou žárovkou a matrací, přičemž jídlo se strkalo štěrbinou ve dveřích, aby se vězeň mohl najíst v naprosté tmě. Byly zde také takzvané "svlékací cely", kde se vězni museli svléknout do naha a živořit a válet se ve vlastní špíně a absolutní černé samotě v něčem, co bylo jen o málo víc než špatně větrané boxy, kde dostávali jen tolik chleba a vody, aby nezemřeli. Ti, kteří byli v bloku D-B, byli téměř jako živí mrtví, živí, ale ne skutečně živí, a vězni se báli, že je tam pošlou, a ta možnost jim visela nad hlavou jako přízrak smrti. Ve skutečnosti by pro mnohé byla smrt lepší. Říkám, že blok D-B byl špatným místem.
Příběhy o paranormálním teroru v D-Blocku začaly ještě před uzavřením věznice. Jeden z nejzlověstnějších případů děsivých podivností ze zapomenutého bloku se údajně odehrál ve čtyřicátých letech minulého století v ohavné cele 14-D, označované také poněkud záhadně jako "Orientální". Vypráví se, že jeden vězeň byl svlečen do naha a vhozen do věčně temné cely jen s dírou v zemi a všemi modlitbami, které v sobě ještě měl. Následující dva dny byl držen v této špinavé, propastné pekelné díře a vypráví se, že celou noc neúnavně křičel v naprostém zoufalství a sklíčenosti, přičemž se vše vystupňovalo, když mu hlas vyletěl do ztracena a on křičel, že na něj útočí démonická přítomnost se svítícíma očima. Vše bylo ignorováno a přičítáno pomatenému blouznění beznadějného člověka, ale křik náhle utichl, a když byla cela otevřena, vězeň byl údajně nalezen zcela mrtvý, s fialovým obličejem a se stopami po uškrcení mocnýma rukama. Objevily se teorie, že šlo o všechno možné, od skutečného démona až po otráveného dozorce, který už měl prostě dost jeho křiku, ale přesto je to děsivý příběh.
Ve dnech následujících po této tragické události ostatní vězni, a dokonce i dozorci, tvrdili, že viděli odsouzeného mrtvého muže, jak se prochází mezi jejich řadami, zcela jako živý a vypadá, jako by mu nic nebylo, dokud v mžiku oka nezmizel, zatímco oni se na něj dívali. V cele 14-D došlo k další tragédii, když sem byli posláni vězni Rufe McCain a Henri Young, kteří se neúspěšně pokusili o útěk z vězení. Krátce po propuštění z cely se Young údajně dostal do transu a pobodal McCaina na dvoře s nábytkem, čímž ho vážně zranil. Oba byli opět na téměř rok umístěni na samotku a jejich duchové se prý od té doby potulují po bloku D, kde jsou stále odsouzeni k tomu, aby tam živořili snad až na věčnost.
Zlověstná cela 14-D si v bývalém vězení dodnes získala dosti neblahou pověst a je místem, kde se odehrávají jedny z nejpozoruhodnějších paranormálních jevů v celém Alcatrazu. Údajně je zde možné slyšet bezduché výkřiky nebo řinčení, tlačí na ně neviditelné ruce a cítí nepopiratelný chlad, přičemž teplota v této cele je nevysvětlitelně nejméně o dva stupně nižší než v ostatních po celý rok a často až o 20 až 30 stupňů Fahrenheita nižší než kdekoli jinde. V této jedné buňce také panuje nepopsatelný pocit strachu, jako by na ni něco doléhalo a neúnavně sem směřovalo negativní energii odjinud. Byla zde také hlášena přítomnost stínu se svítícíma očima, zápach kouře, ale žádný oheň, zvuky pláče nebo sténání, kroky bez těla, podivný hnilobný zápach, který se náhle objevuje a mizí, a náhle vybité baterie mobilních telefonů v 14-D, stejně jako hutný pocit neuvěřitelné zuřivosti, a podařilo se jí udržet si pověst nejstrašidelnější cely v celém Alcatrazu, který už má spoustu strašidel i v ostatních blocích. Také cely 11, 12 a 13 bloku D-B jsou známé svými podivnými jevy a hlubokým pocitem intenzivní hrůzy, a to až do té míry, že někteří návštěvníci do nich odmítají vstoupit, přičemž některá média, která sem přišla, trvají na tom, že se v D-Blocku skrývá extrémně zlovolná síla, která není lidského původu.
Samozřejmě se vyšetřovala různá strašidla v Alcatrazu a zejména v proslulém bloku D-B. Autoři Richard Winer a Nancy Osbornová se vydali do nechvalně proslulé cely 14-D, aby ji prozkoumali, a okamžitě si uvědomili, jak výrazně chladnější je než její okolí. Tvrdili, že poté pocítili v místnosti ohromující, nesnesitelně zhoubnou přítomnost a "intenzivní brnění" v rukou a pažích. V jednom rohu cely cítili bíle rozžhavený bod duchovní energie, jaký nikdy předtím nezažili, a Osbornová tvrdila, že za celou svou kariéru vyšetřování paranormálních jevů nikdy necítila tak silnou přítomnost. Dalším badatelem, který sem zavítal, byl lovec duchů Richard Senate, který sebral odvahu a nechal se zavřít do cely 12-D, načež prý okamžitě ucítil, že je tam s ním zlovolná přítomnost a neviditelné ruce ho chytají za krk, stejně jako dusivý pocit hněvu, který ho zasáhl jako nákladní vlak, což ho přimělo přerušit vyšetřování a křičet, aby ho pustili ven. Psychik Michael Kouri přišel v roce 1984 do bloku D a tvrdil, že skutečně navázal kontakt s jedním z jeho duchů, který mu řekl, že ho tam dozorci brutálně zbili a zlámali mu nohy.
Pravděpodobně nejznámější a nejpůsobivější vyšetřování Alcatrazu a jeho bloku D provedl televizní pořad Ghost Adventures s moderátorem Zakem Bagansem. V jedné z epizod 8. série se tým vydal na opuštěný ostrov Alcatraz a zažil celou řadu podivných jevů v bloku D. Slyšeli anomální zvuky, jako je řinčení nebo bouchání, byli svědky mlhy podobné koulím, koulím a prchavým zjevením, cítili výrazné ostré nepohodlí a Zak tvrdil, že viděl dvě zářící oči, které na něj hleděly malou štěrbinou. EVP (elektronický hlasový fenomén) a čtení ze "spirit boxu" byly přinejmenším dost strašidelné, zachycovaly hlasy, které říkaly nesčetné strašidelné věci, jako například "oheň", "práh", mlha", "vrať se", "svlékni se", "je tady" a "mrtvý bůh" a další.
Rozhodně se zdá, že na již tak velmi strašidelném místě, kde jsou po celém ostrově hlášeny strašidelné jevy, vystupuje zejména blok D jako studnice zlověstných sil. Proč by právě toto místo mělo být tak neuvěřitelně prosyceno zlovůlí a duchařskou aktivitou? Jedním z důvodů by mohlo být čisté množství utrpení a smrti, kterým je toto místo prodchnuto a které se otisklo do samotné struktury místa nebo zde udržuje duchy těchto ubohých duší. Další myšlenkou je, že zdejší entity vůbec nejsou lidského původu, ale spíše nějaké jiné síly, které se sem přišly živit touto negativní energií a přiživují se na ní, přitahovány právě touto historií bolesti a utrpení. Zajímavé je, že zdejší indiáni dlouho věřili, že ostrov je shromaždištěm zlých duchů, a to dávno předtím, než se stal vězením, takže to možná s tím vším má něco společného. Ať už jsou příčiny a původ jakékoli, blok D-B je trýznivým, hrůzným místem i v dnešní době, kdy už dávno minula doba, kdy zde byli vězni skutečně drženi, a bezesporu zůstává nejstrašidelnějším místem v jedné z nejstrašidelnějších lokalit ve Spojených státech.
Přesuneme-li se do Evropy, už léta leží na trhu za nízkou cenu malebný, nedotčený ostrov uprostřed jedné z nejžhavějších turistických destinací Evropy, který zůstal nedotčený a nechtěný v oblasti navštěvované nejbohatšími a nejslavnějšími lidmi světa. Člověk zde najde vše, co od romantického pobytu na ostrově očekává, soukromé pláže, nádherné výhledy a okouzlující vilu, ale i věci, které by možná nečekal a které se skrývají pod úchvatnou pohlednicově dokonalou fasádou. Tento ostrov s sebou totiž nese ponurou minulost a možná i duchy. Vítejte na ostrově Daksa, na místě, které možná obývají mrtví a které zřejmě můžete právě teď i vlastnit.
Na pobřeží Jaderského moře, v chorvatské oblasti Dalmácie, se nachází prosperující a historické město Dubrovník. Město je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO a je proslulé jako premiérové turistické místo v celé Evropě a vlastně i ve světě, místo, které v průběhu let hostilo takové hvězdy zvučných jmen, jako jsou Catherine Zeta-Jones, Michael Douglas, Gwyneth Paltrow, Tom Cruise, Sharon Stone, Clint Eastwood a Steven Spielberg. Pouhých 1,5 námořní míle od tohoto ráje letovisek, přímo před dubrovnickým přístavem Gruz, se nachází malý ostrov známý jako Daksa, jehož název je odvozen z řeckého slova deksios, což znamená "pravá ruka". Ostrov, který byl dlouho známý jako útočiště námořníků hledajících úkryt před nepřízní počasí a na kterém kdysi stával františkánský klášter ze 13. století, je nejmenším ostrovem elafitského souostroví, protože je dlouhý pouhých 500 metrů a široký 200 metrů, což představuje celkovou rozlohu pouhých 0,07 km2 (17 akrů). Navzdory malebnému cypřišovému lesíku, pomerančovému háji, malebnému majáku, zříceninám a atraktivním idylickým výhledům by se Daksa dala snadno zaměnit za další z 10 000 jadranských ostrovů a ostrůvků. Na tomto malém neobydleném kousku země, který leží prakticky co by kamenem dohodil od jednoho z nejprestižnějších evropských letovisek, však visí temný stín a je dějištěm jednoho z nejbrutálnějších a nejhrůznějších incidentů, jaké kdy region zažil.
Po většinu druhé světové války Chorvatsko vůbec neexistovalo, místo toho bylo součástí Jugoslávie a na začátku války ho napadla nacistická vojska. Němci se velmi snažili využít pohrdání Chorvatů Srby, kteří podle nich získali příliš velkou moc po vzniku Jugoslávie na konci první světové války. Pod nacistickou kontrolou se Chorvatsko stalo nezávislým státem a chorvatští vojáci byli tlačeni k tomu, aby změnili stranu. Zároveň byla zahájena krutá kampaň pronásledování Srbů, Židů, Cikánů a Chorvatů, kteří nebyli loajální fašistickému režimu Ustaše (Chorvatské revoluční hnutí), který nacisté dosadili k moci. Odhaduje se, že v těchto temných dnech přišly o život statisíce lidí, kteří se účastnili nemilosrdného krveprolití, masakrů a nechvalně proslulého koncentračního tábora Jasenovac. Černý mrak násilí, který se nad regionem vznášel, se zvedl až po pádu nacisty podporované Ustaše a po vzniku Chorvatska jako republiky v rámci Socialistické federativní republiky Jugoslávie.
Vzhledem k nelítostnému vraždění a utrpení, které prožili, asi nepřekvapí, že mnozí Chorvaté pod touto novou vládou měli stále špatnou chuť na nacisty a chtěli se pomstít těm, kteří je a jejich sympatizanty utlačovali. Tato vroucí touha po pomstě vřela až do 18. října 1944, kdy se dav jugoslávských partyzánů vyjící po krvi snesl na město Dubrovník a začal svévolně zatýkat každého, o kom si myslel, že by mohl být nacistou nebo jeho příznivcem. Celkem bylo zatčeno více než 300 občanů města, včetně nově jmenovaného dubrovnického starosty Nika Koprivicy a místního faráře Petara Perici. Spolu se starostou a knězem bylo 53 z nich převezeno na neobydlený ostrov Daksa, kde vězně čekal strašlivý osud uprostřed jeho ruin a malebného výhledu na pobřeží.
Zde na ostrově Daksa byl každý z 53 vězňů bez soudu nemilosrdně popraven, většinou střelou do hlavy. Těla mrtvých byla víceméně ponechána, aby shnila tam, kde padla, a bez obalu naházena do dvou mělkých hromadných hrobů. Když se nelítostní kati po vykonání svého temného díla vrátili na pevninu, roznesli po Dubrovníku letáky, které oznamovaly, že řada obyvatel města byla odsouzena k smrti zastřelením "ve jménu národů Jugoslávie", a také jména obětí. Rozhořčeným příbuzným zabitých, z nichž mnozí jakoukoli spojitost s nacisty tvrdošíjně popírali, dále sdělovali, že je čeká stejný osud, pokud by měli chuť jít vyšetřovat na ostrov, kde byli jejich blízcí chladnokrevně zastřeleni. Zajímavé je, že v té době byla v letáku uvedena pouze jména 35 obětí a toto číslo bude oficiální po mnoho desetiletí, protože se nikdo neobtěžoval vydat se na Daksu, aby si to ověřil.
Teprve v září 2009 začala vycházet najevo hrůzná pravda. Tehdy bylo na Dakši objeveno prvních šest těl a poté předseda Chorvatského helsinského výboru Ivo Banac vyzval k vyšetřování. Na ostrově byl zahájen archeologický průzkum, který odhalil dvě oddělená pohřebiště, z nichž jedno se nacházelo ve sklepě starého statku, a antropologické zkoumání nalezených ostatků identifikovalo celkem 53 různých obětí, které byly všechny mužského pohlaví. Spolu s ostatky byl nalezen i sortiment různých dalších předmětů, jako jsou knoflíky, náhrdelníky, růžence, kněžský límec, křížky, kulky a nábojnice. Teprve v červnu 2010 byly mnohé ostatky převezeny zpět na pevninu a po více než 60 letech hnití v mělkých hrobech konečně řádně pohřbeny. Přestože bylo nalezeno 53 souborů ostatků, předpokládá se, že někde na ostrově jich může být pohřbeno ještě více a dosud nebyly vykopány. Navzdory hrůznému charakteru nálezů a bezcitnému barbarství masakru nebyla nikdy zatčena ani souzena jediná osoba a vina či nevina obětí nebyla nikdy prokázána.
Možná právě tato krvavá, temná historie a nedostatek spravedlnosti, kdy se nikdo nikdy nezodpovídal z tohoto zločinu, způsobily, že ostrov Daksa se nepřekvapivě stal údajně silně strašidelným místem. Ti, kdo sem přijíždějí, uvádějí, že slyší hlasy šeptající do ucha nebo mají hluboký pocit, že je někdo pozoruje, a také téměř hmatatelný pocit paniky a strachu. Ještě děsivější je, že bezduché hlasy nespravedlivě zavražděných prý občas vyjí na návštěvníky, aby odešli, a ti, kteří se na opuštěný ostrov odváží, hlásí nejrůznější přízračné aktivity, jako je strkání, šťouchání, škrábání a strkání neviditelnýma rukama. Veslice, které se k ostrovu blíží, prý také někdy zažívají, jak je nějaká neviditelná síla pohupuje nebo do nich buší ze dna. Na ostrově se prý také pravidelně zjevují četná zjevení a stínové postavy, zejména v blízkosti masových hrobů, a také koule a záhadná světla. Tyto pověsti o neklidných a pomstychtivých duchách jsou natolik rozšířené, že stačí k tomu, aby se většina lidí neodvážila vydat do této jinak nedotčené, romantické lokality, a to ani v hlavní turistické sezóně. Dokonce ani současní majitelé ostrova, Nila Perica Dusilo Florshutz a Franica Dusilo Cavich, na něm nechtějí žít a skutečně se ho už léta snaží aktivně prodat.
Majitelé Daksy skutečně nabídli k prodeji původní cenu 6 milionů dolarů, ale přetrvávající strašidelné pověsti a četné zprávy o duchách na ostrově dlouho odrazovaly potenciální kupce, takže cena v průběhu let postupně klesala až na pouhé 2 miliony eur. S nedotčenou atraktivní lesnatou krajinou, prostornou vilou, citrusovými háji, loděnicí, přístavištěm, majákem, soukromými plážemi a okouzlujícím výhledem na moře by se zdálo, že jde o krádež za celý soukromý ostrov, nicméně ani v tomto ráji mezi ostatními okolními ostrůvky, které vlastní bohatí a slavní, se nikdy žádný kupec nepřihlásil, aby podal nabídku nebo se dokonce přijel podívat. Zdá se, že většina lidí nepovažuje myšlenku na život na ostrově, který je tak opředen hrůznou temnou historií, za příliš lákavou, ať už tam duchové skutečně jsou, nebo ne. Možná je to tak lepší. Možná je lepší nechat případné stínové obyvatele ostrova na pokoji uprostřed malebné krajiny, kde mohou o samotě doutnat ve svém věčném hněvu a kde se hněv podněcovaný úzkostnými vzpomínkami na jejich hříšnou minulost nebude přelévat a škodit živým. Nebo pokud na takové věci nevěříte a máte po ruce dva miliony eur, můžete si za výhodnou cenu pořídit vlastní strašidelný ostrov a kus zlověstné historie. Jen nezapomeňte, že až budete sedět na pláži a kochat se svým novým nákupem, je možné, že nebudete sami.
Některé strašidelné ostrovy mají minulost sahající do skutečně dávných dob. Mezi mnoha ostrovy Federativních států Mikronésie v západní části Tichého oceánu se nachází poněkud zvláštní místo opředené vlastní barvitou minulostí a nesčetnými záhadami, které se rozprostírá pod tropickým sluncem a je obklopeno plážemi s bílým pískem. Na východní pobřeží mikronéského ostrova Pohnpei zde navazuje impozantní soustava 92 umělých ostrůvků protkaných kanály a zastavěných zdmi, sloupy a dalšími megalitickými stavbami z korálů a sopečného čediče a ruinami tajemstvím opředeného starobylého města. Toto místo zvané Nan Madol totiž dokázalo vzdorovat většině pokusů o vysvětlení svých staveb a takzvaný "osmý div světa" nebo "Benátky Pacifiku" dokázal zůstat matoucí záhadou dodnes.
K mnoha záhadám těchto ostrůvků patří to, že si nikdo není jistý, proč tu vlastně jsou a jak byly jejich záhadné stavby postaveny, a dokonce se toho o historii tohoto místa ví opravdu velmi málo. Ví se, že Nan Madol kdysi sloužil jako hlavní město místní dynastie Saudeleurů, a to až do roku 1628, než ho záhadně opustili, že různé ostrůvky zřejmě sloužily různým účelům a že toto místo obývali vysoce postavení kněží a náčelníci, ale vzhledem k naprosté absenci jakýchkoli písemných záznamů je to opravdu vše, co víme jistě. Co se týče megalitické architektury, ta vytvořila mezi archeology hlubokou hádanku, protože nikdo nemůže přijít na to, jak to právě oni udělali.
Předpokládá se, že megalitická architektura na ostrově Nan Madol vznikala od doby kolem let 1180-1200 n. l. a proporce těchto zdí a staveb jsou obrovské. Mnohé z gigantických čedičových kmenů, které byly použity na stavbu velké části z nich, váží každý od 5 do 50 tun a jsou jich stovky pečlivě vytvarovaných do obrovských stěn o výšce až 50 stop a tloušťce 17 stop. Neexistují žádné archeologické důkazy o tom, že by zde existovala jakákoli technologie, která by vysvětlovala, že sem byly tak masivní bloky přeneseny ze vzdálených zdrojů přes oceán a vyzdviženy na místo, a nikde jinde v regionu nejsou žádné důkazy o tom, že by se něco takového byť jen blížilo takovému zázraku inženýrství. Ještě více zarážející je, že lidé, kteří tyto stavby vytvořili, se rozhodli místo toho, aby je postavili na pevnině, postavit je na těchto složitých umělých ostrůvcích, a to s velkými náklady a úsilím navíc. Badatel Ivan Mackerle o této zvláštnosti řekl:
V souvislosti s tímto zvláštním umístěním města vyvstává další záhadná otázka. Proč vzniklo ve vodách oceánu, a ne na souši? Každá stavba musela být postavena na speciálně zkonstruovaném umělém obdélníku ve vodě, lemovaném dlouhými čedičovými balvany a vyplněném korálovými granulemi. Celkem 92 takových umělých ostrůvků se rozkládá na ploše 2,5 km2. Proč přišli první stavitelé s tímto šíleným nápadem, který vyžadoval vyčerpávající práci při budování umělých mořských ostrovů, když zde bylo tolik přírodních ostrovů s korálovými útesy, nebo když mohli jednoduše vyčistit pobřeží od několika palem?
Vzhledem k naprosté absenci jakýchkoli písemných záznamů o jejich stavbě a k tomu, že nikde jinde v dějinách Mikronésie neexistuje nic, co by se tomu alespoň podobalo, to vše zanechává kolem jejich stavby otázky a spekulace, a jak byly vytvořeny, záleží do značné míry na tom, koho se zeptáte. Sami ostrované mají o ruinách Nan Madolu bohaté pověsti. Podle nich tam stavby stály ještě před příchodem jejich předků a věří, že mohutné kameny tam magicky levitovaly díky dvěma mocným starověkým čarodějům jménem Olisihpa a Olosohpa, kteří později vytvořili město a prosperující civilizaci saudských králů. Místní obyvatelé tvrdí, že pod městem se nachází rozsáhlá síť tunelů a hrobek a že zde kdysi žili skuteční obři a tápali různí duchové.
Oficiálně se vědcům nepodařilo skutečně vysvětlit, jak byly horniny, z nichž se tyto stavby skládají, dopraveny nebo uloženy na místo, a to do té míry, že vlastně neexistuje žádná teorie, jak se to všechno stalo. Nejblíže jsou k tomu, že bloky byly nějakým způsobem přepravovány na obrovských bambusových nebo dřevěných vorech, nicméně nejenže neexistují žádné archeologické důkazy o tak velkolepých vorech, ale moderní pokusy o replikaci tohoto způsobu přemisťování kamenných sloupů pomocí vorů selhaly s balvany o hmotnosti pouhého 1 nebo 2 tuny, natož 25 nebo 50 tun. Studium ztěžuje i to, že Nan Madol je místními obyvateli do značné míry považován za hluboce posvátné místo, které by podle nich mělo zůstat nenarušené, a proto se zde archeologické vykopávky dlouho aktivně nedoporučovaly, což představuje další překážky pro další poznání.
Místní obyvatelé totiž tvrdí, že toto místo obchází strážní duchové, kteří napadají ty, kdo se sem odváží vstoupit, a že dávní králové na toto místo umístili mocné mystické stráže proti cizincům. Jeden z mála skutečně rozsáhlých archeologických výzkumů tajemných ostrůvků provedl v roce 1874 polský antropolog Jan Kubary, načež se jeho loď okamžitě potopila a vzala s sebou cenné artefakty. Dalším příběhem týkajícím se údajného prokletí Nan Madolu je vyprávění anglického archeologa F. W. Christiana, který údajně vstoupil do tajné hrobky uvnitř komplexu a nalezl kostry skutečných obrů měřících 10 a více stop na výšku. Nikdy se nedozvíme, zda toto tvrzení bylo pravdivé, nebo ne, protože se prý v té době nad oblastí přehnala mohutná bouře, kvůli níž Christian od výzkumu upustil, načež následujícího dne zemřel na záhadnou nemoc, aby si tajemství této záhadné hrobky vzal s sebou do hrobu. V pozdějších letech v roce 1900 údajně našel hrobku obrů také německý guvernér na hlavním ostrově Pohnpei jménem Victor Berg, který nedlouho poté zemřel ze záhadných příčin.
Ať už se jedná o prokletí, nebo ne, vědecké zkoumání těchto ruin bylo vůbec velmi malé. Ať už to tito dávní lidé udělali jakkoli, my to ani dnes s naší moderní technikou nedokážeme, ruiny zůstávají téměř úplnou záhadou a toto všeobecné krčení ramen ve vědecké komunitě ohledně Nan Madolu nechává otevřené dveře pro nejrůznější okrajovější teorie. Jednou z nich je, že stavby skutečně postavili obři z ostrovních pověstí, a existují příběhy, které to potvrzují. Kromě příběhu o Kubaryho nálezu hrobky obrů a příběhu německého guvernéra tam údajně byly obrovské rakve z platiny, které Japonci odvezli těsně před druhou světovou válkou, ale ty zmizely v mlhách historie. Objevily se také roztroušené zprávy o nálezu lidských kostí mnohem větších, než je obvyklé, ale ty zůstávají nepodložené.
Další teorie hovoří o tom, že Nan Madol je ve skutečnosti pozůstatkem nějaké ztracené civilizace nebo že se zde skutečně nacházejí dávné ztracené země jako Atlantida, Lemurie nebo Mu. Existuje samozřejmě i myšlenka, že ho stvořili mimozemšťané, stejně jako představa, že ho postavili řečtí námořníci v roce 300 př. n. l., a dokonce i to, že jde o nějaké starověké zařízení na manipulaci s počasím, které funguje tak, že skrze struktury směruje seismickou aktivitu nahoru, kde chrlí do atmosféry a vytváří bouře. Prozatím to vše zůstává neznámé. Stále nevíme, kdo, proč a jak toto podivné místo postavil, a zůstává místem, kde se legendy, mýty a historické podivnosti spojují v téměř mystickou říši nevysvětlitelného.
Jedním z nejděsivějších strašidelných ostrovů je tam skutečně znepokojivý mexický ostrov hrůzy La Isla de las Munecas, nesmírně děsivý a údajně strašidelný "Ostrov panenek". La Isla de las Munecas se nachází v oblasti Xochimilco, což je městská čtvrť v mexickém federálním distriktu, která byla historicky umístěna na místě, kde kdysi bývalo jezero Xochimilco. Xochimilco je lokalita známá svým rozsáhlým systémem kanálů, které jsou pozůstatkem z dob, kdy byla sídla v Mexickém údolí propojena sítí kanálů a jezer.
Samotný ostrov je známý jako chinampas, což jsou umělé ostrovy vybudované v mělkých oblastech jezera v předhispánském období jako prostředek ke zvýšení zemědělské produkce. Chinampy byly kopečky hlíny a bahna navršené na konstrukci z propletených jalovcových větví a přivázané ke břehu. Jak se ostrovy potápěly, stavěly se na ně nové a vršily se jeden přes druhý, až nakonec vznikl obdélníkový ostrov, který byl trvale připevněn ke dnu jezera. Na těchto ostrovech se pěstovaly různé plodiny a v době aztécké říše měly velkou hospodářskou hodnotu. Umělé ostrovy byly tak bujné, že se jim také říkalo "plovoucí zahrady", a velké množství následně vybudovaných chinamp přispělo k postupnému zmenšování jezera Xochimilco do podoby dnešního systému kanálů.
V moderní době většina chinamp zchátrala, přesto jich zůstalo přibližně 5 000 a jsou oblíbené mezi turisty, kteří se po kanálech vozí ve speciálních gondolách zvaných trajineras. Vzhledem k významným historickým souvislostem s předhispánským Mexikem je Xochimilco se svými starobylými umělými ostrovy a kanály zařazeno na seznam světového kulturního dědictví. Jedním z chinampas, kterému by se všichni návštěvníci kromě těch nejneohroženějších měli raději vyhnout, je hrozivý Ostrov panenek. La Isla de las Munecas je pravděpodobně nejznámějším z chinamp v Xochimilcu, a to díky své bizarní historii a statusu jednoho z nejstrašidelnějších a nejstrašidelnějších míst v Mexiku. Příběh začíná v 50. letech 20. století, kdy se na opuštěné chinampě, kde žil sám v chatrči, usídlil samotářský samotář známý jako Julian Santana Barrera. Uměle vytvořený ostrov pak nevyužíval k pěstování ovoce a zeleniny, ale paliva pro noční můry.
Poté, co byl svědkem utonutí mladé dívky v nedalekém kanále, nabyl Barrera přesvědčení, že ho dívčin duch pronásleduje. Údajně tvrdil, že slyší, jak mrtvá dívka zpívá, chichotá se a volá ho zpoza vody, stejně jako zvuky táhnutí a škrábání před jeho chatrčí nebo bušení na okna, když tam nikdo jiný není. Někdy viděl její přízračnou podobu mezi stromy nebo nad vodou, jak se v noci vznáší kolem ostrova. Barrerovo chování se kvůli těmto návštěvám stávalo stále nevyzpytatelnějším. Jednoho dne Barerra spatřil ve vodě kanálu plout panenku a považoval to za znamení. Vylovil panenku z vody a pověsil ji na svůj ostrov v domnění, že ho ochrání před hněvem dívčina ducha. Brzy se ukázalo, že jedna panenka prostě nestačí, protože věřil, že ho neklidný duch stále trápí. Barrera začal být posedlý sbíráním dalších panenek, někdy dokonce vyměňoval zeleninu, kterou si vypěstoval, za další panenky, protože se zoufale snažil uklidnit dívčina rozzlobeného ducha. Rozvěšoval panenky po celém ostrově a shromažďoval další a další, až jich nakonec byly stovky rozházené po celém ostrově a pokrývaly chiampas. Barrera dával panenky všude: na zem, opřené o stromy, přivázané ke kmenům stromů a plotům, a dokonce visely z větví jako pokroucené ozdoby na vánoční stromek. Říká se, že panenky často přeskupoval a často je přemisťoval na různá místa a do různých pozic po ostrově, jak uznal za vhodné.
O podivném poustevníkovi na tomto ostrově obklopeném strašidelnou sbírkou rozcuchaných panenek se začaly šířit zvěsti a vznikaly místní legendy. Říkalo se, že panenky v noci ožívají a potulují se po ostrově, kde brutálně zabíjejí zvířata, a že když se člověk pozorně zaposlouchá, je slyšet blábolivý šepot a chichotání panenek při jejich ponuré práci. Říkalo se, že Barerra na panenky mluví a zpívá jim a stará se o ně, jako by to byly skutečné děti. Říkalo se také, že panenky začaly být prosyceny zlem, jakmile byly vystaveny na ostrově, a že všechny byly spojeny nějakou zákeřnou nadpřirozenou silou.
Tak to pokračovalo několik let, až jednoho dne našli Barrerase mrtvého, jak plave obličejem dolů v jednom z kanálů. Mrazivé bylo, že to byl tentýž kanál, ve kterém před lety zemřela malá holčička, tatáž holčička, jejíž duch pomalu přiváděl Barrera k šílenství. Místní legenda vypráví, že Barrerův duch nadále obývá ostrov a straší na něm spolu s panenkami. Dnes jsou panenky na ostrově stále na svém místě. Jsou chaoticky roztroušené po celém ostrově, všude rozvěšené, s tupýma, širokýma očima, které bez života hledí na své panství. Během let zchátraly natolik, že většina z nich je v různém stavu a mnohé jsou špinavé a zchátralé, což je činí ještě děsivějšími a ještě více umocňuje hrozivou atmosféru ostrova. Temné pověry a pověsti spojené s ostrovem neutichly ani po Barrerově smrti. Lidé říkají, že při návštěvě ostrova je dobré vzít si s sebou panenku, abyste uklidnili tamní temné duchy. Jakmile nová panenka dorazí, věří se, že se spojí s ostatními prostřednictvím jakékoliv černé magie, která jimi proudí. Kromě toho prý místo stále obhlíží sám Barrera a ze stínů sleduje všechny, kdo sem zavítají.
Příběhy o paranormálních jevech na ostrově La Isla de las Munecas zaujaly i ty, kteří hledají důkazy o těchto jevech, a televizní pořad Destination Truth zahájil expedici na ostrov. Barrerův synovec štábu vysvětlil, že panenky jsou skutečně nabité nějakou strašidelnou nadpřirozenou energií a že na ostrově straší, je prokletý nebo obojí. Posádka nebyla zklamaná, protože se jí během pobytu podařilo zažít poměrně dost podivných událostí. Na střeše ostrovní chatrče byly slyšet podivné táhlé zvuky a také další strašidelné zvuky a nárazy ve tmě. Senzory na duchařskou energii také šílely s údaji a vrcholem představení bylo, když se ukázalo, že jedna z panenek na požádání sama od sebe otevřela oči. Celý incident byl zachycen na kameru. Říkejte si, co chcete, o její pravosti nebo o tom, zda představuje důkaz paranormálních jevů, ale nelze popřít, že záběry jsou mimořádně strašidelné a znepokojivé.
Takové strašidelné příběhy zjevně nijak neomezily příliv zvědavých návštěvníků, kteří chtějí nahlédnout pod pokličku strašidelného. V průběhu let se La Isla de las Munecas skutečně stala jednou z nejznámějších chinamp v Xochimilcu, a to čistě na základě své ponuré pověsti a bizarní historie. Současný nájemce ostrova, Barrerův vlastní synovec Anastasio Valasquez, říká, že se na ostrov a jeho panenky každoročně sjíždějí stovky lidí. Pro ty opravdu odvážné je dnes poměrně snadné objednat si prohlídku ostrova a je snadno dostupný trajektem nebo gondolou. Návštěvníci mohou přicházet a odcházet, ale panenky zůstávají, zkroucená těla navlečená na stromech a korálkové oči zírající, možná i pozorující své doupě, jak to dělaly tak dlouho a pravděpodobně budou dělat, dokud se nepromění v prach. Možná je tam mezi svými pomalu se rozkládajícími panenkami i Barrera, navždy se o ně stará jako o vlastní děti.
Podívali jsme se zde na další z nejstrašidelnějších ostrovů světa, na tato zdánlivě opuštěná místa, která hnijí svými tajemstvími nad vodami naší planety. Je na těchto příbězích něco pravdy? Možná byste je měli navštívit a zjistit to sami.
-konec-
partner Matrix 2001
