Když se řekne strašidelná místa, mnozí si nejprve představí strašidelné domy nebo jiné budovy, které podlehly nadpřirozeným jevům. Existují však i celé oblasti, které se zdají být prostoupeny těmito tajemnými silami. Existují strašidelné lesy, vesnice, a dokonce i hory, a my se zde podíváme na ostrovy, které se z jakýchkoli důvodů staly domovem podivných, nevysvětlitelných sil. Mnoho strašidelných ostrovů má za sebou krvavou historii. V australském přístavu Sydney, přímo na soutoku řek Parramatta a Lane Cove a kousek za rušnou metropolí, se nad vodou tyčí kousek země zvaný Kakadu ostrov. Nyní se zdá poněkud bezútěšný a nepopsaný, je to jen houština skal bez stromů, na níž se nacházejí ruiny starých budov z jiných časů, ale toto místo má poměrně pestrou a zároveň ponurou historii.
V letech 1839 až 1869 to bylo místo, které sloužilo jako cíl těch nejhorších z nejhorší společnosti. Jednalo se o nápravné zařízení určené jako "vedlejší trest" pro odsouzené, což znamená, že sem přicházeli pouze tehdy, když byli propuštěni z normálních věznic a vrátili se ke svým špatným způsobům. Odsouzenci se dali do práce, aby vytesali největší loděnice, jaké kdy země viděla, a ostrov byl od té doby zařazen na národní seznam historických památek, ale nebyl to jen průmysl a na tomto kousku skály rozhodně nebylo všechno v pořádku, a už odedávna tu vytrvale straší.
Vzhledem k tomu, že se jednalo o trestaneckou kolonii pro ty nejhorší z nejhorších, není asi vůbec překvapivé, že životní podmínky byly přinejmenším pekelné. Tito zatvrzelí zločinci byli vystaveni nejhoršímu možnému zacházení a za sebemenší domnělé úlety jim byly ukládány rychlé a trýznivé tresty. Vězni byli biti, mučeni a někdy ponecháni v temných, stísněných samotkách, které připomínaly spíše rakve než cokoli jiného, a úmrtí vězňů v důsledku jednání dozorců byla na denním pořádku. V době, kdy se v loděnici pracovalo, neexistovala žádná bezpečnostní opatření a úmrtí vězňů nebyla zdaleka tak neobvyklá, někteří vězni se záhadně rozplynuli a jejich osud nebyl znám.
V pozdějších letech byla věznice uzavřena a zařízení se stalo domovem pro svéhlavé domorodé dívky ve věku od 8 do 18 let, a i tehdy se zachovala ponurá atmosféra místa s tvrdými tresty pro nebohé děti, které se odvážily porušit pravidla svých disciplinovaných dozorců. Jeden z badatelů se o tomto přechodu k dívčímu domovu vyjádřil takto:
Jako nové místo (pro dívčí ústav) byl vybrán ostrov Kakadu, ale toto místo nebylo ve skutečnosti o nic lepší než to staré. Budova přidělená škole získala hroznou pověst vězení pro trestance. Domácí vlivy, které jsou nezbytné pro zdravou výchovu dívek a jejichž nedostatek je přivedl do školy, nelze v ponurých zdech vězení dosáhnout.
To vše přispělo k ponuré historii tohoto ostrovního doupěte, a tak asi nikoho nepřekvapí, že se o něm říká, že v něm velmi straší. Zde mezi opuštěnými ruinami z jiné doby je množství paranormálních aktivit, které zde byly zaznamenány, úžasné. Temné postavy se zde neustále potulují a často mají na mysli ne zrovna klidné myšlenky. Do pracovníků a návštěvníků strkají, mlátí a šťouchají neviditelné ruce a je známo, že elektronická zařízení selhávají nebo se prostě vybíjejí bez ohledu na to, zda jsou plně nabitá. Objevují se také zprávy o nevysvětlitelném zápachu cigaretového kouře, stejně jako o odcizených hlasech, krocích, a dokonce i o křiku nebo vřískotu.
Byly také spatřeny přízraky mladých dívek v dobovém oblečení, které pobíhají a chichotají se, a často jsou hlášeny náhlé, ohromující chmury strachu a utrpení. Jedním z nejznámějších dětských duchů je prý zesnulá dcera jednoho z bývalých správců, o níž se vyjádřil jeden z organizátorů zájezdů na ostrov:
Je velmi přátelská, hravá, plácá je po rukou nebo je hladí po vlasech. Zrovna nedávno jsme tam měli školní skupinu, kde za mnou přišly dvě učitelky a velmi rozpačitě se mě zeptaly, jestli se na ostrově někdy děje něco divného. Když jsme tu byli před dvěma lety s touto skupinou studentů kempovat, ráno jsme se jich zeptali, jak se jim spí. Dvě z dívek, které sdílely stejný stan, řekly, že se nám moc dobře nespalo, protože k nám pořád chodila malá holčička v bílých šatech, budila nás a chtěla, abychom si šly hrát ven.
Objevují se také anomální pachy, které přicházejí a odcházejí, jako například ve vyprávění jednoho z organizátorů zájezdů na ostrově, který říká:
Když jsme zkoušeli tento nový zájezd, byli jsme v rezidenci velícího důstojníka, v jídelně, a byl tam cítit dýmkový tabák. Bylo nás šest. Všichni jsme ho cítili. Trvalo to asi 20 sekund a pak to úplně zmizelo. To je dokonalý příklad zbytkového strašení, kdy se něco projevuje na základě událostí, které se staly před mnoha a mnoha lety.
V dnešní podobě je Kakadu Island podivným prostranstvím zrezivělých, dávno opuštěných budov z jiné doby, které se zachovaly a jsou přístupné různým prohlídkám, z nichž mnohé se specializují na strašidelnější aspekty ostrova. Člověk si klade otázku, co se tu dělo, že tu tak strašidelně šílí. Byla to všechno smrt a bolest? Hraje v tom nějakou roli utrpení, které se tu odehrávalo? Nebo jsou to jen úvahy myslí, které jsou připraveny zažít paranormální jevy na tak opuštěném místě, které se pro to všechno zdá být ideální? Ať už si myslíte cokoli, Kakadu Island stále číhá tam venku a je přístupný, jen se odvážit.
Další ostrov s pochmurnou historií se na první pohled zdá být naprostým ostrovním rájem. Třicet mil od jižního pobřeží Panamy se nachází bujný a krásný ostrov Coiba. S rozlohou 194 mil čtverečních je největším neobydleným ostrovem v celé Latinské Americe a je nádherným místem biodiverzity, kde se vyskytují stovky druhů rostlin a živočichů, z nichž mnohé jsou zcela unikátní a endemické pro Coibu. Na ostrově se nachází Národní park Coiba, který zahrnuje více než 1 042 km2 menších okolních ostrovů, lesů, pláží, mangrovových porostů a korálových útesů, oplývajících ohromující rozmanitostí rostlin a živočichů na souši i v moři, přičemž mořská biodiverzita zahrnuje 760 druhů mořských ryb, 33 druhů žraloků a 20 druhů kytovců.
Coiba je skutečně jednou z nejrozvinutějších biologicky rozmanitých oblastí na planetě, zapsanou na seznamu světového dědictví UNESCO, a podle všeho se jedná o pulzující klenot přírodních krás a biologické rozmanitosti. Z těchto důvodů je při pohledu na její azurové vody a rozlehlé lesní plochy těžké uvěřit, že toto místo má temnou minulost, která ho pronásleduje, a to jak obrazně, tak doslova, neboť je zde v přírodní nádheře tohoto ráje pohřbeno místo s násilnou a zlověstnou minulostí, kterým se údajně potulují duchové a které je jedním z nejstrašidelnějších míst v celé Střední Americe.
V roce 1919 byla na Coibě zřízena věznice, kam byli posíláni nejnebezpečnější panamští zločinci, a během vojenských let panamských diktatur Omara Torrijose a Manuela Noriegy, které se zde vystřídaly v letech 1969-1990, byla věznice využívána především pro odpůrce vojenských režimů. Byla značně rozšířena do podoby trestanecké kolonie složené z 30 provizorních vězeňských táborů rozmístěných po celém ostrově a rychle si získala děsivou pověst pekla na zemi, které bylo tím posledním místem, kam by chtěl být kdokoli poslán. Coiba se svými zrádnými horami, téměř neprostupnými deštnými pralesy plnými jedovatých hadů, krokodýlů a dalších nebezpečných živočichů, o nichž je známo, že i ze stromů kape jedovatá šťáva, která při dešti stéká a pálí kůži, a okolními vodami plnými silných proudů zamořenými žraloky a nejbližším ostrovem vzdáleným šest hodin plavby lodí byla považována za naprosto neuchopitelnou, plnou nebezpečí a nástrah, které činily jakoukoli naději na svobodu cizí.
Kromě neúprosného terénu v této lokalitě zde panovaly také strašlivé podmínky, s nimiž se zdejší vězni museli vyrovnávat. Dny vězňů vyplňovala úmorná práce na polích střídaná dlouhými obdobími ubíjející nudy, jedinou přestávkou od vyčerpávající manuální práce byla jediná přestávka na jídlo denně. Dozorci zde běžně prováděli mučení a šikanu, a to jak fyzickou, tak psychickou. Jednou z oblíbených činností dozorců bylo vyvést vězně do šerého lesa a provádět fingované popravy, při nichž vězni plně očekávali smrt, ale přesto je pouze vystrašili a nechali je pracovat další den. Vzhledem k tomu, že se zde často prováděly skutečné popravy, nikdy nebylo jisté, co se stane, když vás odvedou do té komáry zamořené džungle a přiloží vám k hlavě zbraň, ať už to byly vaše poslední chvíle, nebo ne. Také životní podmínky byly otřesné, vězni byli nacpáni do malých, stísněných cel bez oken, nábytku a koupelen, žili ve vlastní špíně a téměř bez kontaktu s lidmi, což vedlo k tomu, že mnozí z nich propadali šílenství.
Mnoho vězňů v těchto drsných podmínkách zemřelo a jejich těla byla údajně předhozena žralokům v okolních vodách nebo bez obřadu vhozena do neoznačených hrobů. Na ostrovech bylo skutečně objeveno několik masových hrobů, a přestože v Panamě neexistoval trest smrti, poslání na Coibu se mu rovnalo. Na ostrov bylo posláno tolik lidí, aby se nikdy nevrátili a už o nich nikdo neslyšel, že se zdejším vězňům často říkalo Los Desaparecidos neboli "zmizelí". V době největšího rozkvětu bylo na Coibě v každém okamžiku přes 3 000 vězňů, počet těch, kteří zde zemřeli, není znám. Je známo, že pro mnohé z nich byl odvoz na Coibu jednosměrnou cestou, což samozřejmě vedlo k pověstem, že ostrov je prokletý, straší na něm nebo obojí. Místní obyvatelé se k tomuto místu odmítali přiblížit a ještě před uzavřením věznice v roce 2004 se zde vyprávěly příběhy o nadpřirozeném teroru. Vězni si často stěžovali, že je v jejich pokojích nebo na chodbách ohrožují stínové postavy, v noci se ozývaly zvuky jako chrastění, rány, dunění a sténání nebo výkřiky, které se nedaly vysvětlit, dveře se samy od sebe otevíraly nebo zavíraly, po chodbách chodil duch dozorce, který tahal noční klacek po mřížích cely, a další pozorování potácejících se zjevení mrtvých, až se několik šílených vězňů pokusilo o útěk, jen aby se dostali pryč od všech těch zatracených duchů.
Dokonce to nezažívali jen vězni, ale i dozorci. K věznici se váže jedna historka o dozorci, který se jednou dal pronásledovat něčím, o čem si myslel, že je to prchající vězeň snažící se utéct, ale když podezřelého dostihl, zjistil, že je to ve skutečnosti "něco, co není z tohoto světa", což se ukázalo být pro dozorce tak rozrušující, že se zřejmě nedlouho poté zabil. Svědci, kteří dodnes navštěvují rozpadající se místo, hovoří o stínových postavách, podivných světlech a zvucích, krocích, stínech, šepotu, křiku a bouchání na mříže. Věznice Coiba je už dávno opuštěná, změnila se v divoké ruiny zarostlé plevelem, které si vzala zpět džungle, a přestože se vláda snaží z tohoto místa udělat jakousi ekoturistickou destinaci, kvůli temné pověsti z minulosti a různým pytlákům a pašerákům drog, kteří odtud operují, je to těžký oříšek.
Ostrov je od té doby téměř neobydlený a ozvěny jeho temné a zlověstné minulosti se na něm ozývají dodnes. Je to spojení přírodních krás a strašidelných příběhů o paranormálních jevech, které tam sedí mimo dosah civilizace a jeho staré vězení se rozpadá do té míry, že jednoho dne může být vše zapomenuto. Coiba je i nadále zásadní rezervací divoké přírody a přírodním zázrakem, ale vzhledem k její pověsti strašidelného místa je těžké nemyslet na to, co jiného než divoká příroda může na tomto ostrovním ráji číhat. Drží se bolest a násilí, které toto místo zažilo, v určitých silách? To se nedá zjistit a zůstává odlehlým a málo známým údajně strašidelným místem, kterému možná nikdy doopravdy neporozumíme.
Zdá se, že jiné ostrovy mají nejen temnou minulost, ale že jsou téměř prosyceny paranormální energií do té míry, že jsou považovány za prokletá opuštěná místa. U jižního pobřeží Aljašky leží souostroví Kodiak, skupina nedotčených zalesněných ostrovů obklopených šedým, bouřemi bičovaným mrazivým mořem. Mezi těmito ostrovy je i jeden na nejjižnějším konci, tvarem připomínající pavučinovou kachní nohu, zvaný Chirikof Island, který je sám o sobě v současnosti neobydleným bezlesým prostorem o rozloze 33 000 akrů pustých pastvin, obývaným jen o málo více než zemními veverkami, zavlečenými liškami, které sem byly přivezeny kvůli chovu lišek, a stádem zdivočelého skotu, které sem v roce 1867 přivezla Aljašská obchodní společnost. Ačkoli kdysi sloužila jako základna pro chov lišek a kolonie osadníků žijících na živobytí, byla později na konci 19. století opuštěna a od roku 1925 až do 80. let 20. století se zde provozoval chov hovězího dobytka, který byl nevyhnutelně odsouzen k zániku kvůli ztroskotání lodi, havárii letadla, neukázněnému divokému dobytku, nesplněným smlouvám a vláknitému nepoživatelnému masu, což vše vedlo k tomu, že se provoz stal krajně nerentabilním a byl opuštěn. Ostrov je také známý svými příběhy o paranormálních jevech a získal si pověst opuštěného prokletého místa.
Hlavní duchařské historky o tomto odlehlém a opuštěném místě se točí kolem údajné ruské trestanecké kolonie, která zde údajně kdysi existovala. Poprvé o tomto místě psal spisovatel a badatel Henry Wood Elliott ve své knize Our Arctic Province: Alaska and the Seal Islands (Naše arktická provincie: Aljaška a Tulení ostrovy), kde popisuje kruté a zrádné místo, kam ruští carové posílali ty nejhorší z nejhorších zločinců a vyhnanců, aby se zde utápěli ve špinavých podmínkách. Ačkoli byl obviňován, že si možná mnohé z toho vymyslel, Elliot nebyl jediný, kdo se o zdejší nechvalně proslulé trestanecké kolonii zmínil, a v roce 1908 o tomto strašidelném místě napsal také zkušený kapitán E. L. West, který uvedl: "V roce 1908 se zde nacházelo několik věznic:
Podle Westa byli odsouzenci nemilosrdně mučeni a často bezdůvodně popravováni, někdy i těmi nejkrutějšími způsoby, jako bylo pohřbívání zaživa nebo smrt hladem. Vězni byli vždy obtěžkáni těžkými koulemi a řetězy kolem kotníků a všechno to prý bylo hotové peklo na zemi. Asi není divu, že si toto místo získalo pověst strašidelného místa, kde různí kapitáni projíždějící kolem ostrova slýchali přízračné nářky a výkřiky těchto dávno mrtvých vězňů, stejně jako hlasité řinčení řetězů, a těch pár odvážlivců, kteří se odvážili vystoupit na břeh, často nacházelo makabrózní scény s kostrami vězňů poházenými po okolí. West by řekl:
Za tichých nocí žalostné výkřiky a úzkostné výkřiky umírajících mučily oceánský vzduch na míle daleko. Několik bělochů se odvážilo vkročit na bezútěšné břehy Chirikofu, ale rychle odtud odcházeli s pocuchanými nervy a přísahali, že se už nikdy nevrátí. Přinesli si kostry mužů s řetězy a koulemi přivázanými ke kotníkovým a zápěstním kostem. Jiné kostry tam najdou s polámanými žebry... další s lebkou, čelem nebo čelistmi rozdrcenými do nerozlišitelné hmoty. Na každé straně jsou důkazy o strašlivé brutalitě ďábelských dozorců vůči bezmocným mužům, které měli na starosti - některé z nich jsou příliš strašné, než abychom je zmiňovali.
West vyprávěl velmi strašidelnou historku, kterou slyšel od starého Skota jménem Philip Graham, jenž se vydal na ostrov Chirikof, aby si tam postavil srub, a brzy se naučil toho litovat. Graham tvrdil, že když byl na ostrově, každou noc ho trápily zvuky křiku, dupání nohou, chrastění řetězů, hluk hrabání hlíny a odporné zvuky masa, do něhož bušily těžké předměty a mlátily jím v hrůzných úderech. Tvrdil, že se jednou v noci odvážil vyjít ven a rozhlédnout se, když spatřil přízračný průvod kostlivců pochodujících v měsíčním světle, což byl děsivý pohled, kvůli němuž se jen zřídkakdy odvážil vyjít ven ze své strohé chatrče. Nakonec chatrč úplně opustil a už se do ní nikdy nevrátil, zřejmě tam nechal veškerý svůj majetek a vydal se plavat do mrazivého moře k projíždějící lodi, přičemž blouznil o křičících kostlivých přízracích. I jiní lidé, kteří ostrovem prošli, tvrdili, že viděli přízračné kostlivce potulující se po břehu, stejně jako záhadné světelné koule ve tmě, a v oblasti došlo k nadměrnému počtu ztroskotání lodí a havárií letadel, což spolu s faktem, že zde nikdy nikdo nemohl zůstat dlouho, vedlo k myšlence, že na ostrově nejen straší, ale že je i prokletý. Dále se vypráví o zdejším zdivočelém dobytku, který se chová téměř jako stroje na zabíjení zombie.
Dlouho se vyprávělo, že zdejší krávy jsou přinejmenším podivné. Nejenže se normálně nepasou, ale často jsou viděny, jak plavou ve vodě a agresivně napadají návštěvníky ostrova. Vykazují také znepokojivou schopnost vzájemné komunikace a koordinace, což vede k myšlence, že dobytek je ve skutečnosti posedlý nějakou nadpřirozenou silou. Podivné svědectví podala ve 30. letech 20. století žena jménem Kay Barkerová, která navštívila ostrov se svou přítelkyní Meshou a uvedla:
Mesha a já jsme šly na ostrov fotografovat. Brzy jsme spatřily malé stádo, ale když jsme se přiblížily, uteklo. Zjistili jsme však, že se vydali za "armádou", které postupoval na čele velký bílý býk... Měl jsem plné ruce práce s fotografováním, když se k nám přiblížili a kroužili kolem nás. Najednou, jakoby na pokyn bílého býka, zaútočili. Mesha mě popadla za paži a běžely jsme ke břehu, kde na nás čekal člun.
Podle Barkera rozzuřené krvelačné krávy skutečně vyplavaly do vody a při útěku se snažily pronásledovat jejich člun. Tyto "pekelné krávy" mohou být jedním z důvodů, proč značná část lidí, kteří se na ostrov odvážili, zmizela beze stopy. Co je s tímto místem? Proniká na ostrov nějaká paranormální síla, nebo jde jen o strašidelné pověsti a městské legendy, které se objevují kolem rozhodně strašidelného a izolovaného místa? Záhada zůstává záhadou a prozatím se tento chladný, větrem ošlehaný ostrov skrývá na periferii a přitahuje kolem sebe temné legendy a příběhy, do kterých možná nikdy nebudeme schopni nahlédnout.
Ne všechny strašidelné ostrovy jsou vzdálené přízraky ležící mimo civilizaci. Rušné, pulzující město New York ve Spojených státech by se mohlo zdát jako poslední místo, kde by člověk očekával, že najde ztracený, opuštěný a podle některých názorů strašidelný ostrov, přesto zde na East River mezi rozlehlými betonovými džunglemi leží jedno takové místo ztracené dravým hlodáním času, z velké části zapomenuté masami a opředené temnou historií. Ostrov North Brother Island je dvacetihektarový kousek země, který se nachází v neklidné oblasti East River mezi Bronxem a Riker's Islandem, zlověstně pojmenované "Pekelná brána". Ostrov je tam jasně viditelný mezi městskou džunglí a tyčícími se budovami kolem, ale zároveň se zdá být většinou zapomenutou zemí nikoho, které málokdo věnuje větší pozornost, jako by se téměř skrýval v paralelní dimenzi neviditelné pro současnost. Přesto má tento nenápadný, přehlížený pás stromů a skal strašidelnou, někdy až trýznivou historii, kterou si málokdo uvědomuje.
Ostrov North Brother Island byl v nějaké podobě poprvé osídlen v roce 1885, ačkoli tito první obyvatelé se tam zcela jistě nevydali dobrovolně. První budovou, která zde byla v tomto roce postavena, byla nechvalně proslulá nemocnice Riverside Hospital, která zde byla umístěna jako karanténní zóna pro lidi postižené neštovicemi, kteří se utápěli v jejích chladných šedivých strukturách, zatímco personál a zaměstnanci denně dojížděli trajektem za odsouzenými a nemocnými. Netrvalo dlouho a nemocnice otevřela své dveře dalším nemocným s různými těžkými infekčními chorobami, jako je tuberkulóza, spála, záškrt, tyfus, pohlavní choroby a dokonce malomocenství, kteří žili buď v samotné nemocnici, nebo v chatrných chatrčích, pavilonech, stanech a domcích, které vyrůstaly kolem ní jako plevel.
Zdejší zařízení nebyla dobrovolná a karanténa byla z velké části nucená. New York v té době zažíval prudký příliv nových přistěhovalců, a aby město zůstalo čisté, bezpečné a hygienicky nezávadné, byli lidé s nakažlivými chorobami rychle shromažďováni a násilně odváženi na ostrov, kde většinou žili v bídě. Přestože pacienti měli možnost zvolit si soukromou kliniku, jen málokterý z pacientů odeslaných na ostrov Severního bratra byl natolik bohatý, aby si takové zařízení mohl dovolit, a tak jim nezbývalo než sem přijít živořit v pověstných pekelných podmínkách. Životní podmínky zde byly popisovány jako mírně řečeno velmi nehygienické, lékařská péče byla hrubá a nepropracovaná, často zde byl nedostatek jídla a v zimě strašlivý mráz a chybělo topení.
To vše mělo za následek, že úmrtnost vyhoštěných byla velmi vysoká, a to do té míry, že poslání na ostrov Severního bratra bylo prakticky považováno za synonymum rozsudku smrti. Vzhledem k tomu, že pacienti, kteří leželi na lůžku, nesměli odejít, dokud se neuzdravili, a že to bylo v době, kdy ještě neexistovaly telefony, mnoho lidí odjelo na Ostrov severního bratra a už se nikdy nevrátili, jejich přátelé a rodiny o nich nikdy neslyšeli a nevěděli, co se s nimi stalo. Tento ostrov, který se nacházel jen kousek od rychle rostoucího města v okolí, se rychle stal černou dírou, která neúprosně přitahovala smrt a nemoci, a obyvatelstvo se ho velmi obávalo a odmítalo se k němu přiblížit. Dokonce i těžkopádné říční trajekty se mu vyhýbaly.
Zdaleka nejznámějším pacientem, který žil na North Brotheru, ba dokonce pravděpodobně jediným pacientem, kterého odtud někdo zná nebo si na něj vzpomene, byla irská přistěhovalkyně Mary Mallonová, zlověstně známá také jako Tyfová Mary. Mallonová byla vůbec první osobou, u níž byl ve Spojených státech zaznamenán asymptomatický přenos břišního tyfu, což znamená, že se u ní samotné neprojevily žádné příznaky, ale byla schopna přenést smrtící patogen na ostatní. Během její kariéry kuchařky v oblasti New Yorku se zdálo, že ji smrt pronásleduje, protože lidé z bohatých rodin, pro které pracovala, vždy onemocněli břišním tyfem. Nakonec byla identifikována jako přenašečka a v roce 1907 nuceně umístěna na North Brother Island.
Mary nebrala toto uvěznění proti své vůli na lehkou váhu, neústupně trvala na tom, že není nijak zodpovědná za nákazu lidí kolem sebe, a tvrdila, že je pronásledována za to, že je přistěhovalkyně. Byla natolik přesvědčena, že tyfus nepřenáší, že odmítla odstranění žlučníku, které bylo považováno za hlavní faktor šíření nemoci. V roce 1910 bylo jejímu přání být propuštěna na svobodu vyhověno pod podmínkou, že podepíše čestné prohlášení, že přestane pracovat jako kuchařka a bude dodržovat příslušná hygienická opatření, aby se nemoc nešířila.
Ačkoli Mary s těmito podmínkami souhlasila a bylo jí umožněno vrátit se na pevninu, krátce pracovala jako pradlena, než si změnila jméno a vrátila se k lépe placené práci kuchařky, což nepřekvapivě vedlo k většímu počtu nakažených břišním tyfem, kamkoli přišla. Nejhorší epidemie, za kterou byla přímo zodpovědná, propukla v ženské nemocnici Sloane v New Yorku, kde pracovala v roce 1915, a v jejímž důsledku onemocnělo 25 lidí a dva na ni zemřeli. Po tomto incidentu úřady Mary zatkly a ona byla poslána zpět na North Brother Island, kde strávila následující dvě desetiletí živořením až do své smrti ve věku 69 let 11. listopadu 1938 na zápal plic. Tyfová Mary nakonec během svého života neúmyslně nakazila tyfem celkem 53 lidí a v době své smrti stále věřila, že za to nemůže.
Nemoc nebyla ani jediným úmrtím spojeným s ostrovem, protože ostrov North Brother Island byl dějištěm dodnes nejhorší námořní katastrofy, jaká kdy byla v dějinách New Yorku zaznamenána a která byla až do přízraku tragických teroristických útoků z 11. září 2001 jedinou nejhorší ztrátou na životech ve městě vůbec. Dne 15. června 1904 vezl osobní parník General Slocum velké množství německých přistěhovalců z evangelicko-luteránského kostela svatého Marka na cestě na církevní piknik, když loď nějakým způsobem vzplála. Hořící a plápolající loď se nakonec potopila, a když se kouř rozptýlil, zemřelo asi 1021 z 1342 lidí na palubě, ať už na následky požáru, nebo utonutím. Vrak zůstal pohřben ve svém vodním hrobě, dokud nebyl zachráněn a přestavěn na bárku Maryland, která se kupodivu v roce 1911 také potopila do hlubin Atlantského oceánu při plavbě s nákladem uhlí.
Od 30. let 20. století, kdy se po městě rozšiřovalo stále více zdravotnických zařízení, zvyšovala se kvalita lékařské péče a na pevnině se měnily postoje proti karanténě velkého počtu lidí proti jejich vůli, zažívala nemocnice na ostrově North Brother období pomalého úpadku až do 40. let, kdy byla definitivně uzavřena. Právě v této době prošel ostrov jakýmsi přerodem a vzkříšením k novému životu jako sídliště pro veterány druhé světové války a jejich rodiny. Během tohoto období obnovy byla temná minulost ostrova překryta silnicemi, alejemi stromů a udržovanými trávníky a na místě starých budov byly postaveny nové. Podle všeho se zdálo, že se ostrov stal běžnou předměstskou zástavbou jako každou jinou, jedinou připomínkou jeho zlověstné minulosti byla márnice pro oběti nemocí a budova zvaná Pavilon tuberkulózy, která se tyčila nad krajinou.
Tento nový život netrval dlouho. Lidé, kteří na ostrově žili, byli unaveni z toho, že se musí pokaždé, když chtěli jet na pevninu, plavit trajektem tam a zpět, a město samo považovalo celý projekt za nepraktický. To se spojilo s rostoucí dostupností levného bydlení na pevnině a naopak drahými cenami na ostrově a způsobilo, že sídliště pomalu chřadlo a rozpadalo se. V 50. letech 20. století se ostrov naposledy nadechl k umírání v podobě odvykacího centra pro drogově závislé, ale i to mělo mít krátké trvání a ostrov se odmlčel v roce 1963, kdy zde byla ukončena veškerá lidská činnost a budovy byly vyřazeny z provozu a opuštěny, aby je tu zanechal věkům. Poté byl navrácen zpět přírodě a stal se chráněným útočištěm pro kolonie četných druhů ptáků, kteří se sem slétají hnízdit mezi ruiny, jež zde zanechal člověk.
Za nepřítomnosti lidstva začal ostrov podléhat neúprosnému příchodu přírody, která se uzavřela, aby si vzala zpět to, co jí kdysi patřilo, a vrátil se do podoby divokého místa. Je těžké podívat se na ostrov nyní a nepředstavit si, že připomíná apokalyptickou krajinu, kterou po sobě zanechala vyhynulá lidská rasa. Všude, kam se člověk podívá, jsou vidět známky toho, jak se na tomto místě roztahují prsty selhávající civilizace, která ztrácí své sevření ve prospěch plevele, stromů a plíživé hniloby entropie. Z hustého podrostu a stromů tu vystupují zchátralé, rozpadající se budovy jako zapomenuté ruiny nějaké ztracené civilizace uprostřed vzdálené džungle. Chodby s loupajícími se, odlupujícími se a blednoucími stěnami jsou poseté odhozenou sutí a opuštěnými zbytky lidstva a prohýbající se schodiště se hadovitě táhnou vzhůru spolu s liánami, které je stahují a dusí. Ve skutečnosti se zde dusí všechny atributy lidstva. Kdysi malebné silnice a aleje leží rozbité a prostoupené stromy, které vyrazily zespodu. Kvetoucí vegetace na některých místech zhoustla natolik, že je téměř neproniknutelná a zcela překrývá a zahlazuje jakékoli známky toho, že toto místo bylo kdy obydleno. Je to labyrint blednoucích, rozpadajících se stop lidstva, které se potýká s živoucí přírodou, jež se sem dere, aby ji pohltila a pohltila.
Ostrov North Brother Island ve své současné podobě je obrazem toho, čím by se svět mohl stát, kdyby zde nebyli lidé, a přes celý tento strašidelný pohled se nad řekou vznášejí slabé zvuky civilizace, jako jsou klaksony aut, sirény, stavební práce a reproduktory z nedaleké věznice Riker's Island; to vše jako vnější zvuky pronikající do snu spícího člověka o nějakém minulém životě. Vzhledem k tomu, že ostrov je nyní pro návštěvníky zakázaný a přístupný pouze lidem, kteří mají zvláštní povolení od newyorského odboru parků a rekreace, a hrstce výzkumníků ptáků, jakož i příležitostným hledačům vzrušení z městského průzkumu, kteří sem vstoupí nelegálně, není těžké si představit, že během zhruba deseti let nebude po lidech vůbec žádná stopa. Bude to, jako by příroda zcela strávila naše stavby a fyzické známky naší civilizace a zanechala v krajině jen nedotčené duchy minulosti, kteří se budou divit. Fotograf Christopher Payne, který strávil pět let průzkumem a fotografováním ostrova pro svou knihu North Brother Island: Poslední neznámé místo v New Yorku, o tomto místě řekl:
Většina lidí si ruiny prohlíží, jako by se dívali do minulosti, ale tyto budovy ukazují, jaký by New York mohl být za několik let. Tyto fotografie vnímám jako okna do budoucnosti. Kdybychom všichni odešli, celé město by za 50 let vypadalo jako North Brother Island.
Asi není vůbec překvapivé, že se o North Brother Islandu s jeho historií plnou smrti a kdoví kolika neoznačenými hroby, které se skrývají v podrostu, říká, že je mizerný na duchy. Návštěvníci zde hlásí různé podivné úkazy, které je možná přiměly přehodnotit svou cestu k těmto opuštěným břehům. Přízračné zvuky, přízračné hlasy, neviditelné ruce, které se dotýkají, tahají nebo strkají, nefunkční elektrická zařízení a EVP jevy, toto místo pokrývá celé spektrum strašidelných jevů. Byly dokonce zaznamenány případy, kdy městští průzkumníci z ostrova v hrůze utekli a slíbili si, že se sem už nikdy nevrátí. Je to místo nejen strašidelné svým vzhledem, ale zřejmě také prostoupené zoufalstvím a duchy své historie. Člověka napadá, zda se tíha bolesti a strádání může na místě zkondenzovat a vtisknout mu podobu stejně jistou jako filmový obraz. Možná jsou to události a emoce, které se vryjí do struktury samotné reality. Je to jistě děsivá myšlenka.
Všude kolem nás jsou tajemná místa, z nichž některá se skrývají na očích. Ať už je to proto, že jsou zatížena tragickou, temnou historií, trápí je vzpomínky na dávno zemřelé, kteří tam trpěli, nebo je doslova pronásledují duchové minulosti, jsou to strašidelná místa, která se nemusí nutně omezovat jen na odlehlé kouty světa. Někdy se tyto lokality nacházejí přímo mezi námi, žijí paralelně s našimi tepajícími městy jako v jiné rovině existence, zapomenuté ozvěny zašlých časů se odrážejí v realitě. Uprostřed světel našich velkoměst a neúnavné lidské aktivity se tato místa krčí mezi snovou krajinou mrtvé historie a zářivými majáky našeho bouřlivého rozvoje; ztracené, drsné, tajemné země v moři betonu.
Je na těchto příbězích něco pravdy? Obývají tyto ostrovy duchové nebo jiní obyvatelé temnoty? Nebo jsou to jen legendy a strašidelné historky k táboráku? Ať už je to jakkoli, existuje spousta dalších strašidelných ostrovů, kterým se budu věnovat v dalším díle tohoto seriálu. Prozatím, až se podíváte přes vodu, přemýšlejte, co se tam může skrývat mimo dosah našeho chápání.
-pokračování-
partner Matrix 2001
