STOPAŘŮV PRŮVODCE GALAXIÍ: STRUČNÁ HISTORIE PŘIVTĚLOVÁNÍ DÉMONŮ & MIMOZEMŠŤANŮ K LIDSKÉMU DRUHU (2)

Jedním z prvních literárních pokusů vylíčit možnost převzetí identity jedince je svým způsobem novela skotského spisovatele Roberta Louise Stevensona z roku 1886 nazvaná "Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda".^[4] V Londýně se objeví zvláštní hrubián, z něhož čiší hrůza a lidech vzbuzuje neklid a nechuť. Zvláště rozrušený je pak advokát Utterson, znepokojený závětí svého dobrého přítele dr. Henryho Jekylla. V případě jeho smrti či zmizení má veškerý majetek dostat právě Edward Hyde. Vše má prostý důvod – doktoru Jekyllovi se podařilo namíchat směs, jakousi drogu, po jejímž požití se, tělem i duší, změní v pana Hyda. To mu dovoluje oddávat se nočnímu životu a choutkám, které si jako vážený doktor nemůže dovolit.

Hyde však postupem času nabývá na síle a svévolně přebírá vládu a Jekyllovi začnou ke všemu docházet přísady potřebné k namíchání lektvaru. Zoufale se snaží udržet Hyda na uzdě, ale původní chemikálie byly pravděpodobně znečištěné a stejný vzorek se mu nedaří sehnat. Schopnost vnější proměny může symbolizovat vnitřní divokost, což je ústřední téma mnohých podob mytologie spjaté s vlkodlakem a inverzí tématu „osvobození“, jako v případě proměny doktora Jekylla v pana Hyda.

Inspirací k sepsání povídky "Temné bratrstvo" Augusta Derletha^[5] mohl být záznam v Lovecraftově „sešitu s výpisky“ pod č. 64 z roku 1919: „Identita – nová osobnost – člověk si vyrobí svoji vlastní kopii,“ S. T. Joshi ji řadí k „mýtu“ a Derleth se podle něj nechal v tomto případě silně inspirovat novelou "Stín z času"; rasu Velkých líčí jako „zlou“, neboť chce převzít vládu nad světem. Nezasvěcený si možná ani nevšimne, že vypravěč Arthur Phillip popisující sám sebe – jako „osamělé dítě“ měl „chronicky slabé zdraví“, takže se nemohl „zapsat na Brownovu univerzitu,“ který by „neopustil ovdovělou matku ani tety, které s nimi žily, a kamarádi z mládí se mu odcizili,“ a i když byl velice mlád, „přispíval každý týden astronomickým sloupkem do listu Providence Journal“ – ve skutečnosti líčí skutečného Lovecrafta.

Ti, kdož postřehli tento vtípek, se budou nepochybně šklebit od ucha k uchu, když Phillips narazí v sousedství „ztemnělého okolí Poe Street“ na prvního poeovského replikanta – mimozemšťané se v tomto příběhu maskují jako Edgar Allan Poe – na ulici a nevinně mu klade otázky ohledně skutečného Poea – „Možná byste mi o něm mohl říci více?“ –, a my už tušíme, co se bude dít dále: Phillipse, stejně jako Lovecrafta, „nebylo zapotřebí pobízet“, aby začal odhrkávat „nástin životopisu otce detektivních příběhů a mistra hrůzných povídek… ale blíže rozvedl pouze jeho románek s paní Sarah Helen Whitmanovou, protože se týkal Providence.“ Četné osobnosti jsou neschopné postřehnout hrozbu, kterou si on sám nakonec připouští: „Jaké už by mělo být jasnější vysvětlení činnosti podivných obyvatel domu u řeky Seekonk?“ Phillipsovo uvědomění má samozřejmě důvěrně známý podtón „mýtu“:

„Měli v úmyslu… se s námi mísit, nepovšimnuti, nečekáni, zatímco jejich svět umíral; měli v úmyslu zabrat naši Zemi a připravit ji pro ty, kdož měli přijít za nimi. Jen Bůh ví, kolik z nich je zde už nyní mezi námi!“

Možná vůbec nejzřejmější vtípek pro sečtělé se zaměřuje na samotné zlověstné mimozemšťany, kteří přibyli do nočního Providence, ono Temné bratrstvo vtělených starších bohů, kteří se maskují jako Edgar Allan Poe, Lovecraftův samozvaný „bůh fikce“. Ve Phillipsově vizi rozeznáváme odporná mimozemská stvoření z Lovecraftova "Stínu" z času plynoucí do „jiné dimenze“ a „inklinující“ nějakým způsobem k „seskupování gigantických krychlí roztroušených kolem víru vybuzeného fialového záření.“ Když ho uvidí poprvé v pravé podobě – a zažije téměř příslovečný šok:

„Když jsem však nakonec pohlédl na to, co leželo na této Poeově tvářnosti, málem jsem vykřikl zděšením a překvapením, protože to byla miniaturní a přesná reprodukce jednoho z těch vrásčitých kuželů, které jsem spatřil minulé noci během halucinací vyvolaných v mém domě na Angell Street. Vlnivý pohyb chapadel na hlavě – anebo na tom, co jako hlava vypadalo – byl neomylným důkazem toho, že to bylo naživu.“

Nejsou to Lovecraftovy cizí rasy – nic by tomu nemohlo být více vzdáleno – a to je nesourodost, z níž Derleth dále těží, dokud si to dokonce neuvědomí i Phillips, v čem se ti zmatení malí mimozemšťané vyznají:

„Nezaujatému pozorovateli to musí být zřejmé, proč chtěli Rose. Měli v úmyslu reprodukovat svůj druh maskováni za muže a ženy.“

O něco později se Phillips zakouší podobné střetnutí, z nějž vzešlý popis bezvýrazných malých kuželů je jen chabým odleskem skutečnosti, jenže tentokráte mají jako vězně Rose:

„Protože v té [skleněné schránce], která osvěcovala místnost silně pulzujícím a vybuzeným fialovým zářením, ležela Rose Dexterová, zcela oblečená a zjevně zhypnotizovaná – a na ní ležela silně zvětšená, vrásčitá, kuželovitá postava, s chapadly divoce tepajícími, kterou jsem prve viděl smrštěnou na tvářnosti Poeově.“

Tito malí mimozemšťané (nehledě na jakoukoliv předchozí znalost Lavinie nebo s ní spjatých hrůz v Dunwichi a navzdory nevýhodám lidského ustrojení) jsou velice blízko vyřešení celé věci, a nato následuje odhalení tak strašlivé, že Derleth musel použít všudypřítomnou kurzivu, aby dal s patřičným důrazem najevo nejohavnější ze všech lovecraftovských hrůz:

„V připojené nádobě vedle – dokonce i teď mi dělá potíže to napsat – ležela dokonalá dvojnice Rose, identická do nejmenších podrobností!“

Originálně tento Lovecraftův nápad využil roku 1952 v příběhu "Padělek" americký sci-fi spisovatel Alan Edward Nourse,^[6] v němž popisuje situaci, jak si při zpáteční cestě z první mise na Ganymed doktor Crawford uvědomí, že posádka byla infiltrována přinejmenším jedním velmi zlomyslným mimozemšťanem, který dokáže měnit podobu. Pomocí důmyslné lsti – zvyšuje stres a úzkost posádky a nepravý člověk je jediný, kdo nedostane zažívací potíže – přinutí vetřelce, který dokáže téměř dokonale napodobit lidskou fyziologii až na buněčnou úroveň, aby se prozradil, a ve spolupráci s velitelem expedice ho vyhostí do Vesmíru.

Zdá se, že mimozemšťan sice dokáže zkopírovat vnější podobu, nikoliv však všechny vnitřní mechanismy lidského těla. Vzápětí se ukáže, že doktor Crawford ví, že na palubě Vesmírné lodi byly dva padělky. Tím druhým je kapitán Jaffe. Když se mu však doktor postaví, mimozemšťan ho zabije, vezme na sebe jeho podobu a zamíří do nedalekého města. Tento příběh byl adaptován jako druhá epizoda televizního seriálu BBC "Out of the Unknown".

Black Leather Jackets, 138. epizoda amerického televizního antologického seriálu "The Twilight Zone",^[7] vypráví o zádrhelu v plánu tří mimozemšťanů, převlečených za mladé muže v kožených bundách, motorkáře – říkají si „Scott“, „Steve“ a „Fred“ –, vyhubit lidstvo, když se jeden z nich zamiluje do lidské dívky. Pronajmou si dům na předměstí amerického města, kde mohou udržovat kontakt s vůdcem své planety a zároveň uvést plán do pohybu. Jsou součástí vyspělé mimozemské invazní jednotky, která byla vyslána na Zemi, aby infikovala městské vodní nádrže bakteriemi, jež zabijí všechny lidi i domácí zvířata, neboť jejich rasa potřebuje prostor pro expanzi. Jako záminka pro vyhlazení slouží to, že jsou lidé násilní a nenávistní, a proto si zaslouží být zničeni.

Ve filmu Johna Carpentera Jsou mezi námi – jehož předlohou se stala povídka Raye Nelsona - "Eight O’Clock in the Morning" o mimozemské invazi, jež vyšla i česky ve sci-fi časopisu Ikarie pod názvem "Ráno", přesně v 8.00 – je lidská společnost kontrolována humanoidními mimozemskými vetřelci – kteří vyčerpávají její zdroje – s groteskními tvářemi v podobě lebky, které lze spatřit jedině pomocí speciálních brýlí, a ke své kamufláži využívají silný signál, který – pokud by byl přerušen – by člověku umožnil spatřit jejich skutečnou identitu.^[9]

V televizním sci-fi seriálu "Star Trek: Hluboký vesmír" Devět slouží na této kosmické stanici jako velitel bezpečnosti Odo z rasy Zakladatelů, tzv. fluidních Měňavců, bytostí schopných měnit tvar.^[10] Tato rasa založila Dominium tak, že genetickým inženýrstvím upravili organismy vhodné pro službu v armádě a v logistice. Tyto organismy nazývají své vládce Zakladateli, kteří o většině humanoidních druhů mluví jako o „pevných“. Podle příběhu seriálu nalezli Oda, jak je unášen ve svém přirozeném želatinovém stavu v pásu Denorios v bajorské soustavě. Doktor Mora Pol ho studoval sedm let, i když zpočátku jej nerozpoznal jako vnímající bytost. Mora a jeho bajorští kolegové vědci, kteří si nebyli jisti, co je Odo vlastně zač, jej zpočátku umístili do kontejneru se vzorky, jeho samotného označili za „neznámý vzorek“. Toto označení jejich cardassijští nadřízení přeložili jako Odo’ital, což doslova znamená „nic“.

Doktor Mora byl později okolnostmi donucen uznat Odovu schopnost vnímání, když na laboratorním stole před ním utvořil ze sebe kopii kádinky. I poté, co se ukázalo, že Odo je skutečně inteligentní vnímající bytost, mu bajorští vědci i nadále říkali odo’ital a častovali ho bajorským jménem „Odo Ital“. Byl jedním ze stovky bytostí vyslaných v dětském věku prozkoumávat galaxii, které se později měly vrátit a podělit o nabyté zkušenosti, byl však nalezen Bajorany, a pak se dostal až na stanici Terok Nor, tj. dřívější název pro Deep Space Nine. Po událostech války s Dominiem se vrátil na svou domovskou planetu v mlhovině Omarion. Ve třetí sérii seriálu Star Trek: Picard, která se odehrává dvě desetiletí po stanici Deep Space Nine, je Odo automaticky zmíněn, že stále patří k Velkému spojení a informoval Worfa o skupině odpadlických mizerů patřících k Měňavcům, kteří plánovali teroristický útok proti Federaci.^[11]

-pokračování-

------------------------------------------------

PRAMENY:

[4] Robert Louis Stevenson: Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda. Mladá fronta, Praha 1958.
[5] H. P. Lovecraft & August Derleth: Strážci z hlubin času. Volvox Globator, Praha 2016.
[6] Alan E. Nourse: Padělek in Tunel do pozítří. Výbor z anglických a amerických vědeckofantastických povídek. SNDK, Praha 1967.
[7] The Twilight Zone: Black Leather Jackets [S05E18]. Režie: Joseph M. Newman. USA 1964.
[8] The Thing. Režie: John Carpenter. USA 1982.
[9] They Live. Režie: John Carpenter. USA 1988.
[10] Star Trek: Deep Space Nine. USA 1993-1999.
[11] Srv. John Orquiola: Picard’s Odo Easter Egg Answers A Big DS9 Finale Question. ScreenRant, 4. březen 2023.