STAROVĚKÉ ŘÍMANY ZAHUBILA CHEMICKÁ ZBRAŇ!

Starověké Římany zahubila chemická zbraň!

Poprvé chemickou zbraň proti svým nepřátelům použili už Peršané. K takovému překvapivému zjištění dospěli britští vědci. Zjistili, že při obléhání antického města Durra-Europos na východě Sýrie ve III. století, Peršané zapálili smůlu a krystaly síry, aby tak získali horký, jedovatý kouř. Dým byl natolik toxický, že nepřítel umíral během několika minut.

Vynález starověkých Peršanů

Perská dynastie Sasánovců při bojích s Římskou říši od III. do VII. století n. l., často používala velmi brutální a sofistikované metody, které jim dovolily proniknout do starověkých římských pevností. Tehdy se také objevila první chemická zbraň. V roce 256 n.l. sasánovská vojska obléhala římskou pevnost ve městě Durra-Europos na břehu Eufratu, která byla považována za nedobytnou.

Aby město dobyli, vykopali Peršané pod hradbami pevnosti tunel. Římští vojáci chtěli jejich plánu zabránit a začali kopat z druhé strany svůj tunel. Peršané však byli mnohem mazanější. Místo aby vstoupili do otevřeného boje, zapálili dehet a síru, což vytvořilo hustý, jedovatý kouř a pravděpodobně pomocí měchů ho začali nahánět do jedenáctimetrového tunelu, kde se nacházeli římští vojáci. Těla mrtvých Římanů pak Peršané naskládali na sebe tak, že si z nich vytvořili ochrannou barikádu a poté celý tunel zapálili.

Peršané svůj tunel kopali proto, aby se kvůli němu zhroutila pevnostní hradba a strážní věže. A i když se jim to nepodařilo, město nakonec stejně dobyli. Nicméně způsob, jak potom do města vstoupili, zůstává tajemstvím, protože podrobnosti obléhání a závěrečného útoku se v historických dokumentech neuchovaly. Než potom Peršané město opustili, část obyvatel povraždili a zbytek odvedli jako zajatce do Persie. Poté, co Sasánové pobili římskou posádku, přestala Durra-Europos na tomto místě hrát důležitou strategickou roli a město bylo časem opuštěno.

O více jak půldruhého tisíce let později

Durra-Europos o sobě dalo vědět až v roce 1920. Dobře zachovalé ruiny města totiž objevili indičtí vojáci, když kopali obranné zákopy podél zasypané městské zdi. Tehdy zříceniny starověké římské pevnosti upoutaly pozornost vědců: ve 20. a 30. letech minulého století zde prováděli výkopové práce francouzští a američtí archeologové. Už tehdy bylo jasné, že v pevnosti došlo k vážnému vojenskému střetu, avšak archeologové neměli dostatek informací, aby objasnili všechny podrobnosti bitvy. V uplynulých letech byly ruiny znovu studovány s využitím moderních technologií. Nové nálezy pomohly historii tohoto místa osvětlit.

Vědci pečlivě studovali dva tucty koster ležících v tunelu, který směřoval pod hradby. Tam také nalezli části vojenských uniforem římských vojáků. Zdá se, že tunel začali kopat Peršané a Římané se je snažili zadržet a kopali z druhé strany. Po analýze umístění těl mrtvých vojáků v tunelu vědci dospěli k závěru, že byli úmyslně poskládáni na hromadu. Někteří z nich už byli mrtví, zatímco jiní na následky těžkých zranění umírali.

Peršané tak pravděpodobně chtěli vytvořit přirozenou bariéru mezi sebou a útočícími Římany. Pak Peršané naházeli na hromadu pláště mrtvých Římanů, na to přidali slámu a zapálili to směsí smůly a síry. Potom zablokovali východ z tunelu na své straně a zavalili jej velkým kamenem. Tato hypotéza je potvrzena skutečností, že část koster a uniforem vojáků byla spálena nebo ohořelá. V blízkosti pozůstatků mrtvých vojáků byl proveden důkladný průzkum, při němž byly nalezeny stopy smůly a krystaly síry.

Jedovaté výpary měly zabránit dalším římským vojákům vniknout do tunelu. Archeologové blíže zkoumali pozůstatky jednoho z mužů, který ležel opodál, v té části tunelu, kterou vykopali Peršané. Na hlavě měl perskou přílbu a vedle něj ležel meč. Podle vědců to byl ten z válečníků, který zapálil jedovatou směs. Uniknout se mu už nepodařilo a udusil se.

Archeologové dospěli k závěru, že toto je zřejmě nejstarší archeologický důkaz o nasazení chemické zbraně. Je však známo, že starověcí Řekové používali podobnou metodu: některé zdroje totiž uvádějí, jak Sparťané během války s Athénami napouštěli dřevo smůlou a sírou a pálili je pod hradbami obléhaných měst, aby se obyvatelé udusili a oni si usnadnili obléhání. Ale žádné důkazy o tom archeologové ještě nenalezli.

Historie chemických zbraní

Zpočátku byly jedovaté plyny používány k mírovým účelům – v boji proti parazitům sajícím krev. V Egyptě a Číně za tím účelem vykuřovali obytné prostory. Číňané byli první, kdo tento vynález ještě vylepšili. Ale už v textech IV. století př. n. l. je uváděn příklad užití jedovatých plynů v boji proti podkopávání se nepřítele pod hradbami pevností. Obránci vháněli do podzemních chodeb za pomoci měchů a terakotových trubek kouř z hořících semen hořčice a pelyňku. Jedovaté plyny vyvolávaly záchvaty dušení a dokonce i smrt.

Později s objevením střelného prachu se pokusili na bojišti použít bomby naplněné směsí jedů, střelného prachu a smůly. Vystřelené z katapultů explodovaly od zapáleného doutnáku (předobrazu moderní dálkové pojistky) nad nepřátelskými jednotkymi a přitom vypustily oblaka jedovatého kouře; byl-li použit arzén, plyny způsobovaly krvácení z nosohltanu, podráždění pokožky a puchýře.

Ve středověké Číně vytvořili tzv. kartonovou bombu, která byla naplněna sírou a vápnem. Během námořní bitvy v roce 1161 tyto bomby po pádu do vody s ohlušujícím rachotem explodovaly a rozšiřovaly do vzduchu jedovatý dým. Ten vznikl při kontaktu vody s vápnem a sírou, což mělo stejné účinky jako moderní slzný plyn. Jako přídavné komponenty byly k vytvoření směsi uvnitř bomby použity ještě: hadí kořen (Bistorta vivipara), krotonový olej, lusky mýdlového stromu (k vytvoření kouře), sulfid a oxid arzenu, akonit, tungový olej a španělské mušky (Puchýřník lékařský).

Na začátku XVI. století se obyvatelé Brazílie pokoušeli bojovat s conquistadory použitím jedovatého kouře z hořícího červeného pepře. Tato metoda byla následně opakovaně použita během různých povstání v Latinské Americe. Při řešení vojenských úkolů k sobě chemické látky přitahovaly pozornost i později během středověku. V roce 1456 byl Bělehrad zachráněn před Turky útokem jedovatého mraku. Ten vznikl tak, že obyvatelé města posypali jedovatým práškem krysy, zapálili je a vyhnali je proti oblehatelům.

V roce 1855, během krymské kampaně, anglický admirál lord Dandonald vyslovil myšlenku bojovat proti nepříteli pomocí plynového útoku: navrhl anglické vládě dobýt Sevastopol působením sirných výparů. Vládní výbor, který se seznámil se všemi detaily projektu lorda Dandonalda, vyjádřil názor, že projekt je sice zcela uskutečnitelný a výsledky, které slibuje, jistě mohou být dosaženy - ale tyto výsledky jsou tak hrozné, že žádný čestný nepřítel by se takovým způsobem nemohl zachovat. Projekt proto nelze přijmout.

Ve skutečnosti však návrh Dandonalda vůbec zamítnut nebyl. Jednoduše úspěch metody, kterou navrhl, vyvolal velké pochybnosti. Pokud vezmeme v úvahu úroveň vojáků tehdejší doby, není pochyb o tom, že případné selhání pokusu o vykouření Rusů z jejich opevnění pomocí sírového kouře by nejen vzbudilo posměch, ale zcela určitě by zvedlo ducha ruských vojáků a ještě více zdiskreditovalo britské velení v očích spojeneckých sil (Francouzů, Turků a Sardinců). Negativní postoj vůči otravným látkám a nedocenění tohoto druhu zbraně armádou (nebo spíše neexistence nové, více smrtící zbraně) omezovalo používání chemikálií pro vojenské účely až do poloviny 19. století.

První zkoušky chemických zbraní v Rusku byly provedeny v pozdních 50. letech 19. století na Volkově poli. Náboje naplněné cyanickým Cacodylem byly odstřeleny v otevřených srubech, kde bylo drženo 12 koček. Všechny zůstaly naživu. Zpráva generál-adjutanta Barantseva, v níž byly vyvozeny špatné závěry o nízké účinnosti toxických látek, přispěla k zamítavému výsledku. Práce na testování munice plněné jedovatými látkami byly zastaveny a obnoveny až v roce 1915 během první světové války.

Německý "plynový útok"

Dne 22. dubna 1915 provedlo Německo masivní chlórový útok na západní frontě v Belgii poblíž města Ypres, kde v 17 hodin vypustili ze svých pozic mezi body Bikshute a Langemark chlór z 5730 balónů. Plynový útok trval 5 – 8 minut. Akce byla navíc na bocích podpořena chemickou municí. Noviny v té době psaly o účincích chlóru na lidské tělo: „naplnění plic vodnatou slizovitou tekutinou, která postupně vyplní celý orgán a dochází k udušení. Lidé umírali během jednoho nebo dvou dnů". Ti, kteří měli "štěstí, že přežili", se po vítězství vraceli domů nikoli jako stateční vojáci, ale jako slepí mrzáci s vypálenými plícemi.

Ale Němci tak dosáhli jen taktického úspěchu. Vysvětluje se to nedůvěrou velení ve výsledek působení chemické zbraně, není-li zároveň podpořena útokem. Kromě toho hrál odstrašující úlohu nedostatek spolehlivých ochranných prostředků a také chemického výcviku armády obecně i speciálně vyškoleného personálu. Chemická válka je nemožná bez ochranných prostředků vlastních jednotek. Přitom na počátku roku 1915 měla německá armáda jen primitivní ochranu před plyny ve formě vatových tamponů impregnovaných roztokem hyposulfitu.

Zajatci, které Britové zajistili několik dní po plynovém útoku, potvrdili, že nemají ani masky, ani jiná ochranná zařízení a že plyn i jim způsobil akutní bolest očí. Také tvrdili, že vojáci se bojí útočit z obavy že plynové masky je omezí v akceschopnosti. Tento plynový útok byl pro spojence naprostým překvapením, ale už 25. září 1915 provedly britské síly svůj zkoušení útok chlórem.

Tak začala doba bojových otravných látek...