STAR TREK ANEB KABALA & MAGIE MEZI *HVĚZDAMI* (1)

Milí trekkies!

Píši pro vás tento traktát jako ostrovtipné poučení a ku probuzení vašeho gaudia. Včera takhle po půlnoci se totiž ke mně na druhém podlaží vesmírné lodi Enterprise přitočil James Blish a pronesl tuto řeč:

„Ctihodný! Napiš o Vnitřních, ne Vnějších!“

„Co to mělo znamenat?“, říkal jsem si. A pak jsem porozuměl.

Vesmírná loď Enterprise se mi proměnila ve stromoloď tajného duchovního Vesmíru, všechny postavy prodělaly metamorfózu do plastických figurek – v základních barvách sefir – 11-políčkové šachovnice a tahem en pasant vpluly do ní. Vše zapadlo na svá místa, pole se propojila prostřednictvím kanálů jedinečným a zvláštním způsobem, ty ožily informačním šumem a zazářily energií, jak se krystaly dilithia probudily z věkovitého spánku.

NOVOU METAFORU PRO NOVÝ VĚK!

Star Trek (ST), zdá se, funguje jako pop-alegorie nebo pop-metafora - aktuální události a dopady raně elektronického věku na veřejné mínění, na proměnu a zásadní restrukturalizaci individuálních i kolektivních vztahů, ekologické motivy, válka, rasismus – to vše se stává prizmatem, přes nějž nám postupy a kulisy sci-fi pomáhají přemýšlet o těchto tématech v odstupu, v nadhledu. Svět, který ST reprezentuje, nemá možná mnoho smyslu ať už z hlediska vědy nebo fikce, ale stačí docela dobře na to, aby dokázal hodnověrně klást lidem otázky. Jako cokoliv z nejlepší SF, tak ani ST nám neukazuje záměrně nějaké jiné světy, jako nám spíše ukazuje náš vlastní svět – nebo možná a lépe, ukazuje nám naše jiné světy, o nichž buď schválně nemluvíme, nebo si jich ani nejsme vědomi, z té lepší nebo i horší stránky, to zdravé i to zkažené, prostě pravdu. ST nepředstírá a nezdůrazňuje jinakost charakterů, Vesmírů nebo příběhů: pouze rozkládá lidství na cosi, čemu můžeme říkat high-tech zrcadlo. (Jen vzpomeňte, jak realistická byla Weissova fantaskní groteska Zrcadlo, které se opožďuje…).^[1]

Všechny naše včerejšky nám přináší překrásnou, pregnantní metaforu na vědeckou revoluci a syndrom virtuality. Kapitán Kirk, Spock a dr. McCoy se přenesli na planetu Sarpeidon, jež náleží k slunečnímu systému, jehož slunce se má co chvíli proměnit v supernovu. Političtí vůdci a přední vědci už dávno věděli o této nadcházející katastrofě, a tak usilovně zaváděli digitální plán na přežití. Poté, co se slunce stane supernovou, stane se planeta navždy neobyvatelnou, avšak obyvatelé už to na vlastní kůži nepocítí. Všechny nejnovější mediální zdroje celé planety byly zmobilizovány na konstrukci obrovské knihovny a počítače obsluhovaného techniky.

Knihovna ovšem neobsahuje knihy, nýbrž pásky, v nichž je skladován virtuální obsah všech událostí v historii planety. Ve dnech zbývajících do výbuchu supernovy si každý obyvatel vybral svoji oblíbenou historickou dobu z obrovských archívů knihovny, technik vezme pásku, vloží ji do počítače a žadatel projde portálem tam, odkud se už nikdy nemůže vrátit. Každý pokus o návrat by nevyhnutelně vyústil v okamžitou smrt, poněvadž genetický kód subjektu byl pozměněn kvůli adaptaci na určitou historickou dobu. Časový portál je ohniskovým bodem knihovny a pro každého obyvatele představuje definitivní odchod z umírající reality své planety. Chvíli před výbuchem supernovy vloží poslední technik do počítače svoji osobní pásku a odfrčí do nejexkluzivnějšího tématického parku virtuální historie.

IKONY STAR TREKU: PROCES MODELUJÍCÍ REALITU

Časopis Interface^[2] tvrdí, že každá část TV seriálu ST přináší dilema. Aby kapitán Kirk toto dilema vyřešil, musí učinit rozhodnutí navzdory nejistotě, neukázněnosti posádky nebo divokosti prostředí a má přitom příliš mnoho údajů nebo naopak příliš málo. Toto dilema ještě více rozehrávají jeho zástupci - první vědecký důstojník Spock, napůl Vulkánec a napůl pozemšťan, bez emocí, logický, chladný, přesný a myslící jako počítač. Jeho naprostým opakem je korvetní kapitán McCoy, srdečný, vznětlivý, starající se coby lékař o celou posádku Enterprise, který neustále krouží kolem Spocka a křičí na něj:

„Musíš, sakra, brát v úvahu lidi a život, ty nestvůro se zelenou krví!“

Úkolem každého dílu je ukázat, že rozhodnutí se často musí dělat v různých neuspokojivých podmínkách. Všudypřítomná kyberprostorová kultura a vysokorychlostní média umožňující únik předbíhají ubohé vědce a jejich okouzlující oddanost objektivním a nezměnitelným zákonům. Jenže – co je opravdu nezměnitelné? Odtud máme kulturu hyperreality, rychlosti a rekombinovaných komodit, jež určují, na které „pravdivé“ vědce bude upřena pozornost, na jakých projektech budou moci pracovat a jaké technologie nakonec spatří světlo světa. Určité klíčové technologie, jako třeba rychlost větší než světlo a cestování časem jsou to, co naše mileniální kultura zoufale vyhledává. Tento kontraproduktivní výhled je ilustrován kvalifikovaným záporným verdiktem, který vyslovují teoretičtí fyzici, včetně vědeckých gerojů, jako jsou Stephen Hawking a Laurence Krauss, ohledně nepraktičnosti některých nejdůležitějších technologických vynálezů ST, jako např. transportér („Přenes mě nahoru, Scotty.“), pohonný akcelerátor, cesta časem červí dírou.

Je vskutku fascinující, jak by řekl vědecký důstojník Spock, jak Krauss nepřestává projevovat pesimismus ohledně těchto technologií, nehledě na skutečnost, že jeho kniha "Pata fyzika Star Treku"^[3] je novým prototypem pro změnu zákonů fyziky v podřizování se avantgardním modelům kultury sci-fi. Krauss se svěřil, že se až donedávna nikdy o ST nezajímal, a pak najednou strávil měsíc za měsícem každou noc u televize a celé to bohatství nashromážděné za několik desetiletí do sebe nasoukal.^[4]

Zatímco kyberpunkový kánon Williama Gibsona - "Blade Runner", který oslavují samozvaní „postmoderní“ mediální kritici Scott Bukatman a Walter McDougall, ST se vůbec nezmiňuje nebo nevelebí takové pojmy jako konečná identita, elektronické tělo, fraktální geografie, subjektivní odstředění, ontologické tříštění témat a transmigrace digitálního věku; je pro ně prý příliš „individualisticky heroický“, než aby mohl být ceněn jako „text“. Popularita ST se připisuje našemu potěšení z lidských vlastností kapitána Kirka, „které pokaždé zvítězí nad samotnými technologickými megasystémy, jež jeho dobrodružství umožňují“^[5] Možná je pravda, že kapitán Kirk vítězí chytrostí nad zlými říšemi a zlými počítači použitím logického paradoxu (viz. dále Landru v Návratu Archonců, nebo Nomáda v The Changeling, Vaala v The Apple a Daystromův klon v příběhu The Ultimate Computer) a lidská slabost posiluje tradiční post-osvíceneckou subjektivitu.^[6]

A tady je místo střetu zla & dobra v Kirkově světě (i v tom našem): ve středověku bylo třeba vymítat zlo z čarodějnic. Tedy najít „nepřátele“ zodpovědné za slabosti feudálů neschopných vést společnost k prosperitě, potřebujících obětního kozla či beránka na spasení od kolektivních pudů deptaných poddaných, najít „pravého“ viníka jejich bídy. Hlasem nadaný superpočítač je novým převlekem středověké čarodějnice; dnes má místo koštěte složitý kybernetický systém a skutečným osudem vypuzeného ďábla se stává virtuální realita. Ale slovo stále zůstává slovem. Dříve se vymítalo litaniemi – dnes logickým paradoxem! Namísto do magických pečetí (psychoelektronických schémat) koukají vymítači na schémata elektronických obvodů megačipů. Byla doba, kdy ještě realita modelovala procesy od ní odvozené. Dnes tyto procesy modelují realitu, aniž by nutně musela nastat. Ďábel se stává proměnnou, která prostupuje řadou integrálů, derivací, zlo se stává dobrem (Nepřipadá vám známé ono: „Té síly díl jsem já, jež chtíc zlo, vždy dobro vykoná“?), nakonec se vyloupne v podobě zlomku, a teď si, virtuální goleme, řeš tuhle rovnici!

-pokračování-

----------------------------------------------

PRAMENY:

[1] Star Trek: Generations. Režie: David Carson. USA 1994.
[2] R. Hesse et al.: Star Trek: An optimum decision making model. San Diego State Univ., Interface 6:60-2, May 1976.
[3] Laurence Krauss: The Physics of Star Trek. Předmluva: Stephen Hawking. Basic Books, New York 1995.
[4] Alan Shapiro: The Star Trekking of Physics. https://journals.uvic.ca/index.php/ctheory/article/view/14636/5502.
[5] Tento citát pochází od McDougalla, citován Bukatmanem. Walter A. McDougall: The Heavens and the Earth: A Political History of the Space Age. Basic Books, New York 1985. Scott Bukatman: Terminal Identity: The Virtual Subject in Post-Modern Science Fiction. Duke University Press, Durham 1993.