SPIKNUTÍ PROTI CÍRKVI

       Díky II. vatikánskému koncilu hlasy volající po "usmíření s judaismem" zesílily. Nové "porozumění" judaismu proniklo do Církve a vyvrcholilo v prohlášení dokumentu Nostra Aetate, že židé nezavraždili Ježíše. Někdo by mohl namítnout, že judaismus není odlišné náboženství, a modlitby konec konců směřují ke stejnému Bohu. Na tuto falešnou charakteristiku - směšující víru Izraelitů se zkažeností farizejů, jež se zatvrdila v době Krista - odpovídá v dnešní době opomíjený učitel Církve Sv. Jan Zlatoústý: "Každopádně, židé říkají, že oni také uctívají Boha. Bůh mi odpust, že jsem to vyslovil. Žádný žid neuctívá Boha! Kdo tak pravil? Tak praví Boží Syn. Neboť řekl, 'Kdyby jste znali mého Otce, znali byste také mne. Avšak neznáte mne, ani Otce mého.' Mohu snad uvést věrohodnějšího svědka, než Syna Božího?"

       Koncilní otcové byli dobře srozuměni s tím, že se skryté síly judaismu a zednářstva pokusí během koncilu pod rouškou "bratrského smíření" a "stavění mostů" o "převrat". Varování přišlo v podobě obsáhlého a skvěle zdokumentovaného díla Spiknutí proti Církvi (The Plot Against the Church), sepsaného několika autory pod pseudonymem Maurice Pinay. Jedním ze skutečných autorů byl P. Saenz y Arriaga, který se po té, co odhalil, že Pavel VI. veřejně nosí Kaifášův efod (emblém plný zednářské, stejně tak i rabínské symboliky) stal obětí pochybné exkomunikace.Mělo by také být uvedeno, že architekt nové mše, arcibiskup Annibale Bugnini, byl skrytý svobodný zednář. V roce 1976 byl při razii v jedné italské lóži nalezen seznam vysoce postavených vatikánských prelátů s daty jejich iniciace do svobodného zednářstva, včetně krycích jmen. Bugnini se stal bratrem 23. dubna 1963. Jeho krycí jméno bylo Buan.

       Řada papežů, počínaje Klementem XII. v roce 1738, svobodné zednářství z dobrých důvodů odsoudila. Konspirační záměry svobodného zednářstva nejsou zřejmé jen z jeho odporných přísah poslušnosti nadřízenému pod trestem smrti - čehož důkazem je slavný případ Williama Morgana - ale také z vyšších stupňů, např. židovský kadoš, kde jsou atrapy koruny a tiáry probodávány šavlí jako nepochybný útok proti Církvi a státu (tento stupeň je dnes 30. stupněm celosvětového skotského ritu). Navíc běžný stupeň Královské archy, který je obecně považován za završení třetího stupně nebo stupně mistr zednář, obsahuje invokaci "pro blaho celého zednářstva, zvláště židovského národa". Svobodné zednářství se jasně zapřísáhlo proti Církvi a správně spravovanému státu a slouží zájmům judaismu ztělesněnému v talmudu. Z uvedených závažných důvodů řada papežů odhalila snahy této spiklenecké tajné společnosti a odsoudila ji těmi nejtvrdšími slovy.

       Přesto zednáři dále otravovali Církev zevnitř a naplňovali své plány. Jejich cíle odhalil v roce 1884 Msgre. Dillon a papež Lev XIII. nechal jeho přednášky o rok později na vlastní náklady publikovat, když sám předtím vydal Humanum Genus, nejobsáhlejší papežské zavržení svobodného zednářstva. Jedním z triumfů zednářstva v Církvi je bezpochyby zničení liturgie, kterého dokonal jeden z jeho členů, jak bylo uvedeno výše. Znamení zrady je patrné všem, kteří mají oči k vidění a sensus Catholicus, není tedy nutné více problém rozvádět. Ale toto pozadí protikřesťanské sabotáže a intrik musí být demaskováno, aby vysvitla pravá rouhačská povaha záměny offertoria za téměř doslovnou pasáž z dílny těch, kterým slouží zednářská organizace. Obecně se tvrdí, že offertorium (obětování) bylo nahrazeno "židovskou stolní modlitbou" - což je již samo o sobě z mnoha důvodů nechutné.

       Ale skutečnost je ještě horší: offertorium nebylo nahrazeno modlitbou související s praxí starozákonních Izraelitů, nýbrž formulí z talmudu, tedy klasické nenávistné literatury zaměřené proti Ježíši s takovou náruživostí a zvráceností, že jí není pravděpodobně rovno. Toto znesvěcení prošlo u mnoha věřících bez povšimnutí, a proto si zasluhuje odhalení, jako další argument k restauraci liturgie, která se nerouhá, nýbrž vzdává chválu a uctívá toho, jenž první sloužil a ustanovil Mši svatou. Offertorium bylo dlouho terčem nenávisti nepřátel Krista a jeho Církve, protože jasně vyjadřuje charakter zadostiučinění Kristovy oběti, která se nekrvavým způsobem zpřítomňuje ve Mši svaté. Papež Pius XII. v encyklice Mediator Dei přísně odsoudil ty, kteří se pod záminkou vzkříšení prvokřesťanských tradic dopouštějí falšování. Nikde to není tak zřejmé, jako v případě údajného obnovení "židovské stolní modlitby" z dob prvních židokřesťanů a jejího dosazení na místo offertoria. Zdroj, z něhož bylo nahrazeno offertorium, je popsán v Židovské encyklopedii, která uvádí seznam "požehnání předepsaných talmudem a přejatých do liturgie"; každé z nich začíná formulí "Požehnaný jsi, ó Pane, náš Bože, Králi celého světa". Přestože výše je zmíněna judaistická liturgie, paradoxně se s tímto talmudickým požehnáním opět setkáváme téměř doslova při nové mši.

       Ale ještě větší ironií je, že latinská verze je talmudu mnohem blíž, než anglický překlad ICEL: neboť latina uvádí "Benedictus es, Domine, Deus universi", což v překladu znamená "Požehnaný jsi, Pane, Bože celého světa", na rozdíl od běžně rozšířeného překladu "Požehnaný jsi, Pane, Bože všeho stvoření". Rozdíl je sice nepatrný, ale z latiny je patrnější souvislost s talmudem. Bohužel ti, kteří doufají v "očištění" nové mše skrze její latinskou formu, jen zdůrazňují rouhavou paralelu mezi náhražkou offertoria a talmudem. Při četbě talmudu a Židovské encyklopedie vysvítá, že uvedená formule se vztahuje na všechna požehnání, tedy nejen na stolní modlitbu. Židovská encyklopedie uvádí, že od 2. století, "kdy R. Meïr prohlásil pro každého za povinné odříkat sto požehnání denně, došlo k závaznému ustanovení jejich formy a počtu?" Tato "požehnání" zahrnují modlitbu po vyprázdnění střev ("ten, který v moudrosti utvořil člověka a stvořil mnoho otvorů..."), díkůvzdání Bohu za to, že dotyčného nestvořil nežidem, a za to, že jej "neučinil ženou". Základní struktura požehnání se později ustálila na osmnácti.

       Rabín Steinsaltz vysvětluje: "Velké shromáždění (?) se rozhodlo sestavit standardní modlitbu odrážející přání a touhy celého národa. Byla složena z osmnácti požehnání, přičemž každé z nich se týká jedné věci. Tato modlitba, jejíž značná část se dochovala do dnešních dnů, stále tvoří základ synagogálních obřadů. Skládá se ze tří vstupních a tří závěrečných požehnání, mezi nimiž je dalších dvanáct, obsahujících různé prosby. Ať se to má jakkoli, jisté je, že denní "požehnání" judaismu obsahují proklínání křesťanů. To potvrzuje i profesor Israel Šahak z Hebrejské univerzity: "V nejdůležitější části modlitby pro všední dny - 'dvanácti požehnání' - je zvláštní proklínání, původně namířené proti křesťanům, židovským konvertitům ke křesťanství a jiným židovským heretikům: "a ať odpadlíci nemají žádnou naději, a všichni křesťané okamžitě zhynou"." Rabín Steinsaltz k tomu podotýká: "Jedna z úprav bohoslužby krátce po zničení (druhého chrámu) se netýká ani tak chrámu samotného, nýbrž problému heretiků, gnostických a křesťanských sekt?

       Celá věc dosáhla takového stupně, že se sanhedrin v Javne rozhodl přidat k Šemone Esre další požehnání, které je ve skutečnosti proklínáním ohledně heretiků." Vidíme, že forma modlitby v nové mši nebyla používána jen pro stolní či dokonce záchodové "požehnání", ale je i součástí proklínání křesťanů, což nakonec váhavě přiznává i rabín Steinsaltz. Jak bylo řečeno, koncilní otcové i Pavel VI. byli náležitě informováni. V knize, kterou obdržel každý biskup na II. vatikánském koncilu, se uvádí: "Nejpodlejší spiknutí je na postupu proti Církvi. Její nepřátelé usilují o zkázu nejsvětějších tradic, a proto se snaží zavést nebezpečné a zlovolné reformy. Pokrytecky předstírají, že jejich snahou je modernizovat Církev a přizpůsobit ji dnešní situaci; avšak ve skutečnosti chovají skrytý úmysl otevřít brány? připravit dalekosáhlou zkázu křesťanství.