SKUTEČNÍ "PÁNI PRSTENU" (11)

Vojevůdci Piktů-sidů

Edómští králové

Kassité z Mezopotámie, kteří uctívali bohyni BaratAnnu, byli příbuzní s rodem pocházejícím z biblického Ezaua. "Kniha Genesis" vysvětluje, že Ezau měl řadu manželek, z nichž jedna byla princezna starého rodu jménem Bašemat, s níž měl dva významné vnuky: Nahat, vládce Edómu (Idumejska), a Šamma-si, rovněž vládce Edómu (Genesis 36,13). Přestože jsou v Bibli uvedeni (jen proto, aby byli odsunuti na vedlejší kolej ve prospěch sledování mladšího rodu od Ezauova bratra Jákoba), mocným pánům Edómu je stále věnována určitá dočasná pozornost, neboť jsou uváděni jako "králové, kteří vládli v edómské zemi [severovýchodně od Sinaje] dříve, než tam vládl nějaký král nad syny Izraele" (Genesis 36,31).

Znalci hebrejské literatury konkrétně poukazují na to, že při výčtu legitimních vládců Edómu definovali sestavovatelé "Knihy Genesis" dvanáct jednotlivých knížectví, která svým počtem odpovídají dvanácti izraelským kmenům.¹ Také na to, že Ezauovi Edómci byli předurčeni zdědit edómské království jako draci a sovy věčnosti, v souladu s "Knihou Izajáš" (34,13-17):

"Budou ho vlastnit navěky, z pokolení na pokolení v něm budou přebývat. Pustina a samota se pro ně bude radovat, poušť bude jásat a kvést jako růže" (Iz .35,1).

Faktem je, že takové retrospektivní proroctví nebylo pro případné autory Izajáše, a dokonce ani pro samotného Izajáše, problémem citovat více než 1100 let po události. V té době již bylo v dějinách zaznamenáno, že Edómci dosáhli větší slávy, než jaké kdy dosáhl izraelský rod Davidův. Právě v jejich dějinách nacházíme další kořen rozlišení Elfů, neboť příslušníci tohoto vlivného královského kmene byli ve staré biblické hebrejštině označováni jako Elefové.² Nejenže rod Ezau zdědil Edóm, ale stal se také asyrským králem a pánem babylonské "Přímořské země" přibližně od roku 1780 př. n. l. V roce 1780 př.n.l. se Ezauové stali králi Asýrie. Pozdějšími pokračovateli rodu byli egyptští králové - Hyksósové: strážci pastýřů, kteří vládl