Síla mocenské elity (2)

          Další z funkcí války je její schopnost uvádět do chaosu a zmatku názory společnosti na politické prostředí ve své zemi. Ve své podstatě jsou občané motivováni soutěžit prostřednictvím navržených prezidentských kandidátů, což je samo o sobě přirozené. Ovšem v našem případě jedním z velmi důležitých kritérií je fakt, zda navržený kandidát bude anebo nebude pokračovat ve válečném konfliktu. Zde se dotýkám především politického prostředí Spojených Států, kde se tento problém řešil v rámci prezidentské kampaně již několikrát. V podstatě platí heslo, že nejlepším kandidátem je ten, který nás ochrání před naší vlastní vládou!! Řečeno očima průměrného Američana. Konečně právě jim jen velmi těžko dochází, že v posledních letech přichází zcela radikálním způsobem i o ty nejzásadnější platformy svobody, viz. "Patriot - Act", nebo plíživým a tichým způsobem organizované spojení USA s Kanadou a Mexikem, což samo o sobě není nic jiného než další krok k "NWO". Nevím jak je na tom čtenář těchto řádek, ale nejsem v žádném případě přesvědčen on tom, že byl Vietnam, Irák nebo Afghánistán tak zásadní hrozbou pro bezpečnost amerického státu. Vnoříme-li se do hlubších vazeb a souvislostí dotýkající se politického vztahu USA a Iráku zjistíme velmi znepokojující věc. Poslední útok na tuto zem (2003) byl plánován dlouho před "9/11". A půjdeme-li ještě dál do historie, zjistíme, že podobně i invaze do Vietnamu byla úmyslná a předem politicky i vojensky velmi pečlivě naplánována.

           Bohužel tato chladnokrevnost se odrazila ve zničených životem milionů Vietnamců a konec konců i tisíců amerických vojáků. I v této válce byly použity experimentální zbraně proti bezbranným civilistům. To samé platilo i pro různé chemikálie. Samostatnou kapitolou je bezprecedentní použití látky zvané "Agent Orange", které mimo jiné způsobil masivní opadávání listů na stromech.

           Francouzský vůdce Louis-Napoleon byl stejně tak motivován chamtivými ekonomickými, vojenskými i politickými zájmy ve chvíli kdy v červenci roku 1857 napadl bezbranný Vietnam. Tehdy tvrdil, že má "morální povinnost  "civilizovat to co je necivilizované". Toto neuvěřitelné ospravedlnění zaznělo od té doby ještě mnohokrát u mnoha jiných nepřátelských invazí.

          Takže bez schopnosti se adekvátně bránit byl císař "Tu-Duc" v podstatě donucen v červnu roku 1862, tzv. "Saigonskou mírovou smlouvu", které mimo mnoho jiného zahrnovala ji povinné platby Francii, které měly vyrovnat finanční ztráty Francie v této válce proti Vietnamu (agresorem ale zde byla Francie). Neuvěřitelná drzost, že?

           Chci tím také říci, že "mírové smlouvy" bývají většinou neuvěřitelně falešnými dokumenty, ale jak vidno jsou zcela běžným postupem. Takže po zuby ozbrojený agresor si podrobí domorodý a často slabší domorodý lid, kterému po krvavém a mnohdy dlouhodobém konfliktu nakonec "milostivě nabídne mír". Často je ovšem takový mír vykoupen totální ztrátou důstojnosti podrobeného národa, vypleněním kulturního dědictví, přírodních zdrojů a dalších nezanedbatelných aspektů.

           Pojďme se ale ještě jednou vrátit k Vietnamu. Součásti války a Vietnam nebyl výjimkou je drancování. Cennosti osobního nebo národního charakteru nezmizí. Pouze změní ruce, které je vlastní. Vietnam v tehdejších časech byl zcela vydán na pospas francouzským osadníkům, kteří tak postupně vytvořili "francouzsko-vietnamskou" třídu vlastnící obrovské množství pozemků.

           Ve Vietnamu dochází ke stále silnějšímu pronikání francouzské kultury. Stále více a více různých dohod a úmluv oklešťuje vietnamskou svébytnost. To vše nakonec ve Vietnamu vyúsťuje v zákonitý vznik francouzského protektorátu. K této skutečnosti došlo v roce 1883, přičemž je země rozdělena do tří sektorů.

           Tímto je i formálně ukončena vietnamská nezávislost. Francie ukradla přírodní zdroje, umlčela disidenty a opustila deprimovanou a zuboženou vietnamskou populaci. Došlo k výraznému omezení osobní svobody i projevu. Zemi si mezi sebou rozebrali zahraničními vlastníky půdy. Lidé byli vězněni i pro malé přestupky, rostla bída a vzdělání bylo prakticky na úrovni nuly.

            Nyní přejdu k informacím, u kterých si nejsem jist, zda čtenář je dostatečně obeznalý jejich existence. Zároveň jsem ale přesvědčen že když nic jiného, tak alespoň pomohou se lépe orientovat v mnohdy velmi spletitých souvislostech dotýkající se právě vietnamské problematiky.

          "Ho-Či-Min" (1890-1969), narozený Nguyen Sinh Cung v Kim Lien v Annamu - oblast centrálního Vietnamu, byl synem úředníka, který aktivně protestoval proti francouzské okupaci jeho země. V roce 1911 odešel z Vietnamu a na cestě ze Saigonu do Marseilles pracoval jako kuchař na francouzském parníku. V roce 1914 se dostal do Londýna, kde pracoval jako pomocná síla v kuchyni hotelu "Carlton". V letech 1919 až 1923 opět žil ve Francii, kde se stýkal s francouzskými socialisty.

           Během "Pařížské Mírové Konference" se několikrát pokoušel setkat s prezidentem Woodrowem Wilsonem s žádostí o obnovení vietnamské svobody. Ovšem jak je možno předvídat, byl pokaždé odmítnut. Co to v praxi znamená? Přes klamavou rétoriku ohledně "uvolnění, pozornosti a nezaujaté úpravě všech koloniálních požadavků" byl v této chvíli Vietnam stále pod francouzskou nadvládou.

           Ve chvíli kdy svou činnost zahájila "Versaillská Mírová Konference", sestavil "Ho-Či-Min" osmibodový program týkající se emancipace jeho země a ten v lednu roku 1919 dopravil do sekretariátu konference. Tento plán se skládal z těchto požadavků:

- trvalé zastoupení vietnamského národa ve francouzském parlamentu

-  svobodu tisku

-  výnos amnestie

-  rovné a spravedlivé zákony mezi Francouzi a Vietnamci

       Když se o těchto požadavcích snažil s Wilsonem diskutovat, byl nekompromisně vykázán z místnosti.

      "Ho-Či-Min" byl součástí skupiny, která založila francouzskou komunistickou stranu, která byla později po podepsání "sovětsko-nacistické" smlouvy o vzájemném neútočení v srpnu 1939 zakázána. Ke konci roku 1924 je vyslán do "Guangzhou", což jeden z kantonů v Číně, kde mezi vietnamskými uprchlíky organizuje revoluční hnutí pod názvem "Viet Nam Thanh Nien Cach Menh Dong Či Hoi" (Revoluční mládežnická liga).

        Záhy tuto oblast opouští v důsledku postoje místních úřadů, které nebyly nakloněné komunistickým akcím. Odchází do Hong Kongu kde 3. února 1930 na ustavující konferenci v "Thanh Nein" zakládá "Indočínskou komunistickou stranu" (ICP). Cíle této strany obsahují především tyto body:

-   svrhnout francouzské kolonizátory

-    založit nezávislý vietnamský stát

-    znárodnění ekonomiky

-    zrušení státních dluhů

-    zemědělské reformy

-    vzdělání pro každého

-    vytvoření osmihodinového pracovního dne

         Policie v Hong Kongu jej zadržela v červnu roku 1931. Poté pobývá ve vězení až do roku 1933. Jakmile je propuštěn odchází na tehdejšího SSSR a studuje na "Leninově Institutu" a to až do roku 1938, kdy se vrací do Číny jako poradce čínských komunistických ozbrojených sil. Další vietnamská revoluční organizace  "Quoc Dan Dang" byla založena na Vánoce v roce 1927 v Hau Noi. Tato strana se poprvé postavila na otevřený odpor proti francouzské okupaci dne 10. února 1930. Odpor byl potlačen a 17. února 1930 skončilo celkem třináct nejradikálnějších vůdců této organizace na gilotině.

         Prudké propady na burze v New Yorku dne 29. října 1929 způsobil propad platů u vietnamských zaměstnanců až o 50% a nezaměstnanost se zvýšila na neuvěřitelných 33%.  Tato situace se odrazila v logickém nárůstu různých forem odporu a nesouhlasu. Během vzniklých demonstrací vojska francouzských legií pozatýkala kolem 1000 osob. Zhruba 400 demonstrantů obdrželo dlouholeté žaláře a asi osmdesát jedinců bylo popraveno. V roce 1932 se podle různých odhadů ve Vitenamu nacházelo kolem 10 000 politických vězňů.  Pojďme si ale všimnout jednoho velmi zajímavého ukazatele. Ještě těsně před sérii burzovních propadu v roce 1929 američtí bankéři a úředníci tvrdili, že ekonomika je ve velmi dobré formě. Tak například 27. července 1928 se Herbert Hoover zadušoval a svůj národ přesvědčoval těmito slovy:

       "Nezaměstnanost klesá a my v Americe se blížíme k finálnímu triumfu zvítězit nad chudobou takovým způsobem, jak se to nepodařilo žádnému jinému státu před námi".

       Tak nevím. Nepřipomíná vám to tak trochu proklamace českých politiků nedávno minulé?

       Poté co Hitler napadl Rusko, což se stalo v červnu roku 1941, začalo Japonsko expandovat do oblasti jižní Indočíny. V roce 1941 zabralo Vietnam a to samozřejmě i přes veškeré snahy Ho-Či-Mina a jeho komunistů z "Viet Minh". Během II. světové války přijal "Ho-Či-Min" od Spojených Států vojenské vybavení a finanční pomoc na oplatku za zpravodajské informace o japonských operacích v Indočíně. Lze konstatovat, že v této době "OSS" (předchůdce CIA) úzce spolupracovala s "Ho-Či-Minem" a organizací "Viet-Minh" kdy především její partyzáni obtěžovali japonská vojska v džunglích tohoto regionu.

        Japonci se vzdali 14. srpna (formálně pak 2. září 1945). Ve chvíli kdy porážka Japonska v podstatě ukončila II. světovou válku, podařilo se "Ho-Či-Minovi" se svými partyzány získat kontrolu v oblasti Severního Vietnamu. Na druhé straně francouzské síly kontrolovaly jižní část Vietnamu a některá města na severu země. Tato situace nakonec vedla k "Prohlášení nezávislosti" ke kterému došlo 2. září 1945. Klíčový projev slyšelo asi půl milionů lidí, kteří se v Hanoji shromáždili.

-pokračování-