SEDM POSTOJŮ - KTERÝ Z NICH JE TEN VÁŠ? (1)

Životní nicotnosti okolo nás, neustálé lavírování vznikající v reakci na povinnosti a touhy, proces, který vyvolává tíseň a stres. Způsob, jak prorazit nánosy každodenních drobností a naplnit své cíle, potřebuje každý z nás. Postoj, jaký vůči tomu zaujímáme, nám dodává jistou psychologickou charakteristiku. Na jedné straně je postoj obranným mechanismem, způsobem, jak se vyhnout nutnosti věnovat stejnou pozornost každé maličkosti, kterou život přináší. Na druhé straně však každému člověku dodává určitý životní úhel pohledu, který by se dal nazvat psychologickým programem a který se používá k tomu, aby se člověk dostal tam, kam chce, aniž by uvízl už někde na okraji. Ačkoli postoj vidíme jako defenzivní, protože odvádí loďku lidské identity od proudů, které se jí nelíbí, současně jednotlivcům i napomáhá dosáhnout jejich cílů.

Postoj je zvolen už před inkarnací. Proč jeden upřednostníme před druhým? Důvodem je to, že různé postoje směřují lidi k určitým žádoucím zkušenostem, a naopak od jiných, které takové nejsou. Lidské myšlení navíc zážitky také filtruje, absorbuje z nich informace a tím utváří to, co se lidé na základě svých zkušeností učí. To je pohled zevnitř. Zvenku je postoj vnímán jako psychologický úhel pohledu, který ostatní používají k řízení svého života. Kvůli rozdílům v těchto úhlech pohledu dochází mezi lidmi k mnohým nedorozuměním a kolizím. Oceňování daného postoje má tedy hned dvojí účel. Pomáhá budovat porozumění, proč ostatní lidé zaujímají ten úhel pohledu na život, který zaujímají, a pomáhá i jednotlivcům pochopit jejich vlastní úhel pohledu.

Což nás přivádí k postojům samotným. Abychom zde identifikovali sedm klíčových postojů, čerpáme z "Michael Teachings". Spadají do tří párů: seberealizující realista a cynik, sebatransformační spiritualista a stoik, seberealizující idealista a skeptik a sebeneutralizující pragmatik. ("Michael Teachings" nabízejí pohled na lidské psychospirituální ustrojení, získaný prostřednictvím channellingu. Předpokládá, že každá lidská bytost během žití prochází reinkarnačním cyklem, v průměru trvajícím 1 000 životů. Psychologické ustrojení jednotlivce proto není jednorázové, platící pouze pro tento život). Identita, osobní cíle, životní plány a psychologické rysy každého člověka spíše existují v řadě propojených inkarnací. Proto psychologické vlastnosti rozvinuté v jednom životě přispívají a utvářejí i následné životy. Uplatňujeme zde právě tento reinkarnační náhled.

Realista

Realistou je člověk, který vnímá momentální situaci a dělá vše, co je zapotřebí k dokončení práce. Realistický přístup umožňuje jednotlivcům vnímat bez tzv. růžových, nebo naopak černých brýlí. Realisté mohou být občas brutálně upřímní, ne aby druhým ublížili, ale proto, že rádi směřují přímo k jádru toho, co vnímají. To však může působit problémy, jestliže okolní lidé upřímnost nechtějí. Do ještě větších problémů se realisté dostávají, když se domnívají, že jsou ve svém vnímání spravedliví, ale ve skutečnosti spíše čerpají ze svých předpokladů odvozených z toho, co si myslí. Namísto realistického vnímání skutečnosti do ní promítají své předsudky. To platí zejména v případě, kdy byli jednotlivci vedeni k určitým názorům, ať náboženským, politickým nebo jakýmkoli jiným. Pokud se spojily s jejich dalšími silnými rysy, jejich předpoklady nabývají na umanutosti a útočnosti.

Realistický postoj bývá přijímán kdykoli během inkarnačního cyklu. Realista bez zkušeností je cosi jako tupý meč. Tito jedinci sice jasně vnímají, co se děje, ale pouze povrchově, takže jejich výroky odrážejí jen hrubou úroveň porozumění. Zralý realista oproti tomu nabízí pravdivá a hluboká pozorování, která druhým spíše pomáhají, než aby je omezovala. Ke konci svého úplného inkarnačního cyklu se u jednotlivců rozvíjí intuitivní schopnost nahlédnout hluboko do jejich minulých životů i do životů ostatních. Takto hluboké poznání však může být znepokojující. Přijetí realistického postoje lidem pomáhá věcně pohlížet na zprávy vycházející z intuitivní duchovní úrovně a tak čelit znepokojivé povaze těchto vhledů.

Cynik 

Realistické a cynické postoje se oba zaměřují na svět v jeho drsné realitě. Nicméně realista je zaměřený vnějškověji, zatímco cynik směřuje spíše dovnitř. Kde realisté vidí věci tak, jak jsou, a pak se jim pomocí svých pozorování věnují, cynici sice vidí věci tak, jak jsou, ale pak pomocí svých pozorování upozorní na to, co se děje špatně, nemorálně nebo s falešnými předpoklady. Zjednodušeně, realista říká: „Dokážete to a postupujte takto,“ zatímco cynik říká:

„Ne, neděláte to, a toto jsou důvody proč.“

Ostatní přirozeně nemají rádi, když jsou postaveni tváří v tvář sociálním, ekonomickým, kulturním nebo osobním nedostatkům, a proto mají tendenci couvnout. Ve výsledku je cynik obecně považován za negativní, ba dokonce destruktivní osobu. To však svědčí o nepochopení toho, co zahrnuje cynický postoj. Investigativní novinář je v nejlepším slova smyslu cynikem, který není ochoten přijímat povrchní vysvětlení a záměrně „sděluje pravdu o lidech u moci“. Postmoderní analýza cynický přístup reflektuje, zpochybňuje domněnky, z nichž vycházejí postoje a činy, a naopak zdůrazňuje jejich důsledky. Mnoho stand-up komiků cynicky komentuje společnost a své trefné postřehy zjemňuje porcí humoru. Cynický postoj je v převážné většině zralou reakcí na lidskou existenci. Ti, kteří dosud prožili méně životů, však nemají dostatečnou zkušenostní hloubku, aby tento postoj mohli využít. Vnímání zkušenějších jedinců tento přístup naopak dodává hloubku. Vzhledem k reakcím, které vyvolává u druhých, cynický přístup rovněž generuje přesvědčivé životní zkušenosti u ty, kdo si ho osvojili.

Stoik 

Každý se už někdy setkal s člověkem, který pokračuje ve veselém rozpoložení, i když se kolem něj všechno obrací v prach. To je stoický postoj. Stoik snáší životní rány a pokračuje bez ohledu na ně. Tímto způsobem se probojovávají skrze životní bouře. Stoický postoj však není přizpůsoben všem životním cílům, zvláště pokud je člověk zaměřen na dosahování výsledků. Naučit se, jak při problémech ustoupit, je psychologickou výhodou pro každého z nás. Proto všichni jednotlivci v průběhu svého inkarnačního cyklu zaujmou stoický postoj mnohokrát. Negativním projevem stoicismu je rezignace. Rezignaci chápeme jako psychologický ekvivalent vypnutí lodního motoru, zastavení se a umožnění, aby vás drtily nárazy životních vln.

I když se jedná o jistou formu přijímání životních úderů, není stoická. Cílem stoického postoje je zůstat neochvějný, aby bylo možné dojít k cíli. Pozitivně fungující stoik se nevzdává. Přinejmenším to odpovídá ideálu. V praxi je nutné vyvinout určité úsilí, abychom tváří v tvář obtížím zůstali stoičtí. Díky tomu má stoický postoj autotransformační charakter. Jednotlivci jej přijímají, aby jim pomohl rozvíjet další aspekty jejich psychiky. V reakci na své zkušenosti u sebe lidé rozvíjejí různé vlastnosti, které je jak podporují, tak omezují. Ty je třeba pravidelně přizpůsobovat nové psychologické rovnováze. Stoický postoj, který poskytuje stabilní vnitřní platformu, je pro tuto harmonizaci zvláště užitečný. V souladu s tím se pro lidské bytosti jedná o vhodný přístup během všech fází jejich inkarnačního cyklu.

Spiritualista

Párové postoje stoika a spiritualisty bývají přijímány, aby lidem pomohly s jejich transformací. Stoický postoj jednotlivcům umožňuje vyhýbat se nepodstatným podnětům a pokračovat v práci na daném úkolu. Spiritualistický přístup působí stejně, protože jednotlivcům umožňuje povznést se nad podružnosti. Tam, kde stoici sledují vzdálený cíl, spiritualisté upírají své oči k vyššímu cíli. Spiritualistický přístup zaujímají ti, kteří do svého životního plánu touží aktivně zahrnout i své hluboké duchovní já. Což nemusí nutně souviset s náboženskou aktivitou. Výtvarníci, spisovatelé, architekti, zahradníci, fyzici, sociální pracovníci, učitelé, ve skutečnosti kdokoli v jakékoli životní oblasti, mohou využít svého povolání, aby do života zapojili své vyšší duchovní já. Zvolit si spiritualistický postoj a následně jej vtělit do některého z náboženských sociálních prostředí bývá často problematické, protože rozdíly mezi pociťovanou zkušeností věřících a náboženskou doktrínou mohou vyvolat rozpory. Ti, kdo se tak rozhodnou, to podstupují, aby tyto konflikty zažili a posunuli se jejich prostřednictvím.

Spiritualistický postoj zahrnuje hledání vyšších významů, vyšších zkušeností i lepšího porozumění světu. Nemusí být zjevně duchovním. Může zahrnovat i vhled do vnitřního fungování přírodního světa, jaký učinili Isaac Newton nebo Albert Einstein. Může být spojen s psychologickým bádáním, jak jej praktikoval Carl Jung. Může zahrnovat lékařství nebo zahradnictví či problémy životního prostředí. Klíčové je, že účelem hledání je objevit vyšší řád jinak neviditelných dějů a vzorců. Jednotlivci se spiritualistickým přístupem mohou svou cestu ztratit, jestliže jsou jejich duchovní podněty odkloněny směrem k vyhlašování či obraně jejich přesvědčení, ať už je spojeno s náboženstvím nebo jiným souborem učení. Takové odklonění bývá běžné, zvláště když se jedinec narodí do doktrinálně řízené komunity, kde přísná pravidla vytvářejí pevně socializované já, které stále kontroluje vědomí a které udržuje na uzdě podněty vycházející z duchovního já. To je důvodem, proč se mnoho dospívajících jedinců rozhodlo využít svůj duchovní přístup mimo specifická náboženská prostředí.

-pokračování-