"Šalamounův klíč aneb nevyřčené tajemství Ztraceného Symbolu Dana Browna" (6/9)

V posledním románu Dana Browna se nachází poměrně hodně různých vazeb na problematiku „Šalamounových klíčů“. Přestože na toto téma již bylo napsáno hodně, neuškodí si několik těch nejdůležitějších a nejzajímavějších aspektů připomenout. V esoterické práci patří dekódování „Šalamounových klíčů“ mezi hodně privilegované prvky.

Ve chvíli, kdy dokončím tento materiál, poskytnu prostor Janu Wicherinkovi, ve kterém se na problematiku Šalamounových klíčů“ podíváme skutečně do hloubky a přitom bude čtenář seznámen s novými velmi významnými skutečnostmi.

Na obrázku výše je patrný jeden z ústředních symbolů „Šalamounových klíčů“. Z tohoto obrázku můžeme usuzovat na následující hypotetické aspekty:

• Hvězda nacházející se uprostřed reprezentuje naše Slunce

• Paprsek světla, který se nachází pod ní, představuje Mléčnou dráhu (resp. Slunce v zarovnání s Mléčnou dráhou)

• Nedokončené kruhy vlevo a vpravo od ústřední hvězdy mezi šikmými sloupy silně připomínají egyptský hieroglyf zvaný „Akhet“ a zároveň tato část obrazu představuje východní a západní obzor

• Hvězdy, které se nachází kolem hrany obrázku, jsou sekvenční obrázky, které, když se správně sestaví, tvoří nejjasnější skupinu hvězd hvězdokupy Plejád (Jan Wicherink). Osobně bych si s tímto tvrzením nebyl až tak jist. Koncepčně by to bylo logické, ale přece jen je počet hvězd posazen do čísla osm a nikoliv sedm. Popravdě řečeno jsem v symbolické podobě skupinu osmi hvězd ve spojení s Plejádami zatím nikde neviděl.

• Malý kříž na hraně obrázku mezi hvězdami by měl symbolizovat jev astronomické precese

Takže sečteno a podtrženo máme k dispozici tyto stopy. Slunce v rovině Mléčné Dráhy, východní a západní obzor, souhvězdí Plejád a konečně i malý symbol „kříže“. A jaký je závěr? V průběhu jednoho precesního cyklu máme k dispozici celkem čtyři velké nebeské konjunkce.

Ke dvěma dochází ve chvíli během sluneční rovnodennosti v linii galaktického rovníku a k dalším dvěma dochází během slunovratu ve stejné spojitosti. Vzhledem ke kývavému pohybu zemské osy dochází k této události vždy jednou za 6700 let. Místo, kudy prochází Slunce přes galaktický rovník, se nazývá „stříbrná brána“.

K poslední velké konjunkci došlo kolem roku 4500 př.n.l. během jarní rovnodennosti (viz. centrální hvězda na výše uvedeném symbolu, glyfy „Akhet“, východní a západní obzor), Mléčná dráha (viz. sloup pod centrální sluncem na obrázku) a Plejády (hvězdičky na okraji obrázku) byly použity jako navigační prvky proto, aby ukazovaly na místo, kde by mělo slunce přecházet přes galaktický rovník.

Schéma dole ukazuje jednotlivé sekvence dekódování hvězd na vnějším okraji ve vztahu k Slunci v rovině Mléčné dráhy. Další nesmírně zajímavé důkazy, které přímo souvisí s funkcí Plejád v rámci výše nastíněné problematiky, jsou zakódovány ve struktuře pravěké monolitické stavby Stonehenge. (Tento materiál se v současné době připravuje ke zveřejnění na stránkách Matrixu).

Nyní ještě pár slov k dekódování „malého kříže“, jenž se nachází na obvodu obrázku „Šalamounova klíče“ společně s malými hvězdami (Plejádami):

• Onen malý symbol kříže zdá se být kódem pro axiální naklonění samotné Země. V souvislosti s tím lze zaznamenat další body:

• Centrální hvězda čili Slunce tzv. „padá“ na rovině ekliptiky ve správné pozici. To do určité míry potvrzuje podezření mnohých badatelů, že tato hvězda je skutečně naše Slunce

• Symbolická linie, která je překřížena dvěma dalšími šikmými liniemi, je dokonale zarovnaná s ekliptikou jižního a severního pólu

• Dvě šikmé linie odpovídají axiálnímu naklonění zemské osy o 23,5 stupňů

Pokud je tedy výše uvedený výklad správný, pak jeden z nejdůležitějších klíčů Šalamounových uchovává velmi precizní znalosti o zatím poslední velké konjunkci, ke které došlo kolem roku 4500 př.n.l. Již myšlenka, že by tomu tak skutečně mohlo být, je velmi vzrušující.

V kontextu s posledním rukopisem „The Lost Symbol“ (Ztracený symbol) spisovatele Dana Browna bychom se však měli podívat na další, neméně zajímavé téma. Budou nás zajímat samotné Spojené Státy a jejich hlavní město.

Na samém začátku se nacházela velmi naléhavá a zcela zásadní otázka: „Kam umístit hlavní město Spojených Států Amerických?“ Tato otázka byla vznesena již v roce 1783. Nabízely se četné lokality jako New York, Philadelphia, Annapolis, Princeton nebo Williamsburg. Jedním z malicherných, ale ve své době zcela zásadních, problémů byl fakt, že jižanské státy nechtěly, aby se hlavní město nacházelo na severu a sever měl samozřejmě podmínku opačného charakteru.

Dalším velmi důležitým aktem bylo svolání „konventu“, který v roce 1787 začal s vypracováním „Ústavy“. Kongres Spojených Států byl založen na ratifikaci „Ústavy“ v roce 1789, přičemž New York byl původním místem, kam byl „konvent“ svolán. Když byl v roce 1790 svolán „Kongres“, nebylo ještě dohody ohledně hlavního města dosaženo.

V této situaci začal na Kongres velmi silně tlačit tehdejší ministr financí Alexander Hamilton, který se snažil prosadit finanční plán či rozpočet. Jedním z klíčových bodů tohoto rozpočtu byl návrh, jak řešit dluhy, které zbyly z války za nezávislost.

Severské státy byly těmito dluhy silně zatíženy a Hamiltonův plán spočíval v tom, že by federální vláda převzala a konsolidovala tento dluh. Součástí tohoto plánu však tím pádem byla i jistá povinnost, která padala na vrub jižanských států, které měly ekonomicky pomoci. Pochopitelně ty takovým přístupem nebyly rozhodně nadšeny.

Ještě v roce 1790 se s Alexanderem Hamiltonem setkal Thomas Jefferson. Ke schůzce došlo v domě George Washingtona. Jefferson laskavě a moudře nabídl uspořádat večeři pro obě dvě strany (zástupce severu a jihu), tak aby obě dvě strany mohly společně nalézt řešení. Tento způsob se ukázal jako velmi plodný a produktivní. Nakonec bylo přece jen dosaženo kompromisu.

Výše uvedená dohoda ohledně výstavby hlavního města na břehu řeky Potomak byla nakonec těsně schválena oběma komorami a následně udělil prezident George Washington pravomoc vybrat vhodné místo pro vybudování hlavního města. Ve věci nakonec rozhodl i Kongres, a to 17. listopadu 1800. Bylo by dobré poznamenat, že jeden z prvních, který vyjádřil George Washingtonovi svou touhu po hlavním městě, byl již v roce 1789 francouzský architekt Pierre L´Enfant.

V tuto dobu se, jak jsem již naznačil, velmi usilovně diskutovalo o tom, kde by mělo být hlavní město vybudováno. Jenže L´Enfantovy aspirace musely počkat až do roku 1791. Teprve tehdy pověřil Washington L´Enfanta pracemi na projektu nového hlavního města. Thomas Jefferson posílal L´Enfantovi různé inspirativní materiály týkající se rozvržení vládních budov v „novém hlavním městě“. A lze říci, že Jeffersonovy myšlenky byly veskrze velmi skromné. (viz. náčrtek dole)

Když však o rok později hlavní architekt L´Enfant předložil návrh projektu prezidentovi Washingtonovi, bylo zřejmé, že se původní Jeffersonovy návrhy transformovaly ve zcela jiný projekt hlavního města „Nového Světa“. (viz. obr. dole)

Mimochodem, Pierre L´Enfant byl velmi nadaný Američan francouzského původu, který se proslavil především jako zdatný architekt a stavební inženýr. Formální studium v Louvru v Paříži opustil proto, aby mohl vstoupit a bojovat v americké revoluci. Ve svém díle byl ovlivněn nejen barokem ve stylu zahrad v Louvre, ale ve finálním návrhu amerického hlavního města byl ve hře ještě jiný podstatně důležitější vliv.

-pokračování-