"Šalamounův klíč, aneb nevyřčené tajemství Ztraceného Symbolu Dana Browna" (1)

Chvátal Jaroslav

Chvátal Jaroslav

autor

27.03.2010 Exkluzivně

Tento materiál je vyjímečně uvolněn z privátní sekce tohoto magazínu jako ukázka formy a úrovně reportáží, které mají k dispozici naši privátní čtenáři.

Dne 15. září 2009 došlo k slavnostnímu vydání nejnovějšího knižního titulu spisovatele Dana Browna pod názvem „The Lost Symbol“. Když jsem před nedávnem držel v rukách tento titul v českém překladu, uvědomil jsem si, že se již pěknou řádku let zaobírám jednou hodně utkvělou myšlenkou. Navíc v tom jsou i určité osobní důvody. Během posledních deseti let jsem zažil hned několik poměrně velmi podivných, řekl bych i silně mystických zkušeností zcela konkrétního typu.

Tyto zkušenosti se týkají existence jistých podivných osob mezi námi.  Ano, dnes jsem zcela přesvědčen o tom, že se mezi námi, přímo uvnitř naší společnosti pohybují jistí lidé, kteří prostě nejsou „odsud“. Když říkám, že nejsou „odsud“, nemám hned na mysli nějakou cizí formu inteligence. Mám spíše na mysli jedince, kteří jsou zřejmě schopni procházet časovými vrstvami událostí, tak jako my procházíme z jedné místnosti do druhé.

Jsou zvláštní a hlavně ví......

Řekl bych, že za tu dobu (a hlavně díky osobním zkušenostem, tedy opakovanému fyzickému kontaktu) jsem schopen je…. Jak bych to jen řekl? Jsem schopen je vycítit. Jako velmi unikátní vibrační pole se pohybují po chodníku mezi davem nevidících a nevědoucích. Jako vlna nějaké exotické inteligence zanechávají za sebou zcela zřetelnou stopu své identity.

Říkám jí „energetický odér“.

Byli tu vždycky. Jsou pevnou součástí naší reality, uvnitř které surfuje vědomí naší individuality. Zanechávají za sebou „vůni“ hluboké „enigmmy“, která tak silně přitahuje a dráždí šestý a sedmý smysl, jako varuje a nabádá k opatrnosti a odstupu.

Poprvé mne na toto zvláštní mystérium přivedlo několik pasáží knihy „Jitro kouzelníků“ od Jacquese Bergiera a Pauwelse. Když jsem za textem jednotlivých řádků vnímal všechno to důležité, co nechtěli tito autoři vyslovit nahlas, doslova bytostně jsem cítil, že se nacházím na rozhraní mezi dvěma světy.

Tenkrát jsem si poprvé dovolil nahlas vyslovit otázku:

„A kde se tedy nachází ona skutečná realita?“

Poté jsem se rozhlédl kolem sebe a přišla mi tato odpověď v podobě jakési logické hádanky:

„Jeden a jeden se vzájemně prostupují, aby jedno byli. A přesto to co je nemusí být a to co nikdy nebylo je věčné. Jeden a jeden na sebe zírají a v objetí laskavé nevědomosti se zrcadla dotýkají. Pravda je tam, kde není kontaktu. Pravda je to, co nemusí být nalezeno, ale může být vámi objeveno. Jeden a jeden jedno jsou a přesto každý jinde a všude. Už víš?“

Přiznám se, že dodnes mám na svém psacím stole stále na očích výše uvedený text a snažím se najít odpověď. Možná, že budete úspěšnější. Někdy mi to přijde tak, jako kdyby s námi „Kdosi“ hrál nějakou zvláštní hru podle těžko pochopitelných pravidel. A možná, že tato hra nemá pravidla žádná. Kdo ví.

Ale jedno vím jistě. Je mezi námi skupina lidí, kteří nejsou námi, a přesto nejsou cizí. Možná, že v jedné vrstvě času jeden a ten samý za sebou zanechal otisk v podobě jména Apollonius z Tyany, Leonardo da Vinci a Fulkanelli a někdo druhý od nich se nechává pozdravovat jako Francis Bacon, Nicolas Flamel a Albert Eistein.

Prochází časem jako „neviditelná skupina“, ale s obrovským posláním. I ve chvíli když píši tyto řádky, jako kdybych cítil jejich přítomnost někde v mezičase a meziprostoru, kde neexistuje žádná vzdálenost. Zase cítím ten jejich „energetický odér“. Vůni „Královny Tajemství“ všech tajemství…..

A tak si kladu otázku. Kým vlastně je onen Dan Brown? Jeden z nás? Prostý učitel, který pro svou vlastní zábavu a radost psal sám pro sebe, až mu to jednou vyšlo? Nebyl by první, ani poslední. Nebo je tento člověk nástrojem vyšších sil, které skrze něho promlouvají? Nadaný spisovatel, který se dokázal „napojit“, aniž sám vůbec tuší, co se stalo? A co když je to zaplacená loutka „systému“, který se prostřednictvím jeho kreativity snaží odpoutat pozornost od čehosi jiného?

A pak vás napadne myšlenka, která vás napadnout prostě musí. A není onen Dan Brown třeba Platónem, Julesem Verne a bůh ví kým ještě jiným v jedné osobě a v různých časech? Zatraceně šílená myšlenka na šílené téma. Ale my žijeme v šíleném světě, kde i takové myšlenky mají svá opodstatnění.

A tak Dan Brown napsal „The Lost Symbol“ (Ztracený symbol).

Šest let to trvalo, ale zdá se, že „Da Vinci Code“ má své pokračování. Ústředním tématem je tentokrát tzv. „Šalamounův klíč“, zednářská filozofie a prostředí hlavního města Spojených Států. Dan Brown napsal další knihu, která má cosi sdělit naší podvědomé mysli? Faktem je, že jeho literární díla mají velmi zvláštní a těžko definovatelné charisma. Takže je to právě toto, co stojí za tak gigantickým úspěchem v jejich prodejnosti? Nebo je v tom ještě něco jiného?

Hledal jsem nějaké srovnání. Snažil jsem se najít nějaké charakteristické analogické rysy Brownovy tvorby v jiné podobné literatuře v posledních deseti letech. Možná se budete divit, ale nedalo mi to zase až tak práce. Existuje poměrně ukázkový a řekl bych až učebnicový analogický případ. A tím je spisovatelka Rowlingová a její „Harry Poter“. Vzájemná komparace analogických rysů je až zarážející. I když na první pohled po formální stránce jde o absolutně odlišný materiál.

A u Rowlingové, stejně tak jako u Browna, je reakce čtenářské veřejnosti naprosto výjimečná. Nechci tím říci, že by tito dva měli mezi sebou cokoliv společného, jde mi čistě o jejich dílo a reakce veřejnosti. Řekl bych, že v obou případech jde o velmi vážnou hru v prostředí lidského podvědomí. Naše kolektivní nevědomí cosi hledá, prahne po něčem nesmírně důležitém. Po něčem co jsme ztratili již kdysi dávno. Snažíme se získat cosi, o čem nevíme co je, ale je to pro každého z nás nesmírně cenné a důležité.

V následujících částech tohoto seriálu se budu snažit čtenářům odhalit jistou možnou alternativu toho, co nám Dan Brown svým „Ztraceným symbolem“ chtěl sdělit. Stejně tak se budu snažit přiblížit povahu těch „Neznámých“, které dnes a denně prostupují naší společností a plní svou vlastní roli v režii toho, co je do určité míry předurčené a osudové.

Na mnoha místech tohoto materiálu se budu opírat o výzkum badatele Jana Wicherinka, ale i dalších odvážných výzkumníků. Do textu se budu snažit také implementovat samozřejmě i své vlastní zkušenosti a poznatky. Snad se mi to, alespoň v té základní míře, podaří.


Úhel 23, 5 stupňů

Nevím, zda jste měli možnost vidět obálku „The Lost Symbol“ v jejím americkém vydání. Po jejím prozkoumání by se mi chtělo říci, „že všechno začíná právě u ní“. Pro zasvěceného čtenáře je již při zběžném pohledu na její grafiku zřejmé, že tato kniha by se neměla číst od „úvodu“, nýbrž hned od přední části její obálky.

Podobného názoru je i Jan Wicherink, který je navíc přesvědčen, že už na tomto místě máme pádný důkaz o tom, že tam někde uvnitř mezi řádky budeme mít k dispozici velmi důležité informace týkající se nejen precesní rovnodennosti, ale celé řady esoterických znalostí spojených s raným křesťanstvím a starobylé gnoze. Aby čtenář nebyl o nic ochuzen, přiložil jsem obrázek titulní stránky amerického vydání „The Lost Symbol“ (viz. obr. vlevo nahoře).

Když se na obrázek skutečně pozorně podíváte, zjistíte, že se na pozadí ve velmi nenápadném ztvárnění nachází zodiakální kruh, čili tzv. „Kolo Života“. V profilu jeho středu se nachází v rudé barvě patrný pečetní vosk se znakem, který je naplněn celou řadou zednářských insignií. Ty nás ale v této chvíli nemusí zajímat. K tomu se dostaneme později. Pro nás je důležitým zjištěním fakt, že rudá pečeť se nachází v přímém středu zodiakálního kola, takže tvoří bod v jeho středu.

Před našimi zraky se tak objeví nejen tradiční astrologický symbol Slunce, ale zároveň starobylá esoterická signatura slunečního božstva „Ra“.

-pokračování-
Diskuze byla uzamčena, již do ní není možné vkládat příspěvky.