RUDÁ ŠAMBALA (3)

Legenda o království Šambala a jeho následné válce proti muslimským vetřelcům neexistovala jako samostatný příběh. Od samého počátku byl tento mýtus neoddělitelnou součástí učení Kalachakra – souboru meditačních a astrologických technik (tantra), které byly poprvé zaznamenány v sanskrtu v 8. století a poté přeloženy do tibetštiny ve 13. století. Kalachakra (v tibetštině Dus’khor), v překladu ze sanskrtu „Kolo času“, popisuje esoterické techniky (meditace, mantry a vizualizace božstev), které pomáhají věřícím dosáhnout osvícení během jejich života. Tyto techniky vznikly v severní Indii kolem 6. století jako výzva hinduismu, který očekával, že lidé před dosažením osvícení projdou řetězcem reinkarnací. Jak to u alternativních hnutí bývá, o několik století později se tato buddhistická protikultura sama vyvinula v kanonizované praktiky vyučované lámy, „odborníky“ na Kalachakru, kteří znali „správnou“ cestu.

V buddhismu existují tři způsoby provádění tantry. V „otcovské“ tantře se adepti recitováním příslušných manter intenzivně soustředí na splynutí s konkrétním božstvem a vstřebání jeho duchovní síly. V „mateřské“ tantře se adepti snaží vytvořit stav prázdnoty a blaženosti ovládáním a transformací sexuální touhy – brány k zrození a znovuzrození. To je důvod, proč se některé tantry tak soustředí na sexualitu. A konečně, v „duální“ tantře adept kombinuje techniky otce i matky. Výsledkem je, že adept se jeví jako mocné božstvo a současně dosahuje věčné blaženosti prostřednictvím ovládání tělesných tekutin. Kalachakra patří k tomuto třetímu typu tantry.

Původní texty Kalachakry se nedochovaly. Nyní jsou k dispozici jejich překlady nazvané Šrí Kalacakra a Vimalaprabha, které z sanskrtu do tibetštiny přeložil slavný spisovatel Buston v polovině 14. století. Tyto texty odhalují, že slavný Gautama Buddha představil Kalachakru Suchandrovi, prvnímu králi Šambhaly, který začal učit tyto posvátné techniky lidem svého království. Učení Kalachakry je rozděleno na „vnější“, „vni