RUDÁ BABIČKA: JAK ANGLICKÁ DÁMA DOPOMOHLA SSSR K JADERNÉ BOMBĚ

Žila byla na jihovýchodě Londýna babička – taková „boží pampeliška“. Jmenovala se Melita Norwoodová. Ve svém domku pořízeném na úvěr v roce 1937 pěstovala květiny a pekla skvělé koláče. Sousedé tuto stařenku považovali za milé stvoření, pravda s podivnou zálibou: babička se netajila svými sympatiemi ke komunistickým myšlenkám a kdekoho přesvědčovala, aby se přihlásil k odběru levného „Morning Star“. Ale v roce 1999 se k domu staré paní najednou sjely davy novinářů. Provalilo se totiž, že tato „roztomilá pampeliška“ je špionkou proti své zemi, Británii, ve prospěch SSSR. Letos by jí bylo 100 let.

Sekretářka-špion

Bylo jí něco málo přes dvacet, když nastoupila jako sekretářka do "Britské asociace vědeckého výzkumu" v oblasti neželezných kovů. Tam si Norwoodové všiml Andrew Rotstein - jeden ze zakladatelů Komunistické strany Velké Británie. Jeho odhad a následná volba se potvrdily na sto procent. Melita sice nevěděla nic o vědě a technice, ale prakticky celá dokumentace sdružení procházela jejíma rukama. Navíc ona, dcera rodáka ze SSSR, lotyšského rusofila, byla horlivá komunistka. A tak pracovníci NKVD dívce dodali miniaturní kameru a ona s ní pak snímala pro rozvědku všechny důležité dokumenty.

Ale po roce úspěšné špionáže musela být Melita „zakonzervována“. Spolupracovala totiž s agenty, kteří se zabývali vojenskou továrnou "Vulidzhsky Arsenal". Tři z nich byli v roce 1938 odhaleni, zatčeni a obviněni z vlastizrady. Přitom do rukou britské kontrarozvědky padl velmi cenný zápisník, ve kterém byla jména sovětských špiónů, včetně Norwoodové, napsaná v kódovém jazyce. Melita stála na pokraji smrti. Ale... britské kontrarozvědce se podařilo rozluštit jen některé záznamy. Jméno Melity mezi nimi nebylo.

Několik měsíců po velkých odhaleních bylo Norwoodové povoleno ve špionážních aktivitách pokračovat. To bylo v předvečer II. světové války. Ale i po vítězství se aktivita sekretářky - šedé myšky ukázala být pro SSSR superužitečnou. "Asociace výzkumu neželezných kovů", ve které pracovala, byla jednou z hlavních organizací v projektu „Tunel Alloys“ - výzkumu na bázi niklu a mědi, v němž se vědci snažili získat izotopy uranu-235 a vytvořit tak atomovou bombu. Díky Melitě však byly všechny dosažené úspěchy Britů okamžitě zaváděny i do sovětského vývoje, a tak ve vládě SSSR věděli o britské jaderné bombě víc než na ministerstvech Spojeného království. Tam o projektu věděl především premiér Clement Attlee. Ten všem vědcům kategoricky zakázal o „tunelových slitinách” hovořit i na zasedáních vlády a odůvodnil to skutečností, že není možné uhlídat, komu by se mohly tak tajné informace dostat do ruky. Attlee samozřejmě nepodezříval „kohokoli“, a už vůbec ne sekretářku Norwoodovou. Melita se tak zasloužila o to, že Sovětskému svazu se podařilo připravit k výbuchu atomovou bombu už v roce 1949, tedy o celé tři roky dříve než Britům, což mělo dalekosáhlé důsledky.

Ale tímto „špinavým trikem“ Melita se Spojeným královstvím neskončila. Skromná sekretářka úspěšně naverbovala do řad komunistické strany další užitečné úředníky a výzkumné pracovníky... „Disciplinovaný a loajální agent, který dělá vše, co je v jeho silách, aby pomohl sovětské rozvědce,“ tak Norwoodovou charakterizovali důstojníci KGB. Spojkou Melity byla Ursula Burtonová - Soňa, jedna z hlavních postav sovětské špionážní sítě ve Velké Británii. S ní se Hall – což byla Melitina stranická přezdívka - inkognito setkávala v jihovýchodním předměstí Londýna. Zajímavé je, že britská kontrarozvědka podezřívala Melitu Norwoodovou ze spolupráce se sovětskou rozvědkou již v roce 1945. Ale tajné služby o tom nedokázaly najít žádný důkaz. „Ochrannou ruku nade mnou držela snad sama Prozřetelnost,“ smála se Norwoodová.

Ještě neobvyklejší je skutečnost, že Melita Norwoodová, která neúnavně pracovala pro dobro SSSR, nevzala za svou spolupráci s KGB ani kopějku a ani libru. „Pracovala jsem jen pro ideu, měla jsem ráda Rusy, ale pečlivě jsem to skrývala. A taky jsem byla zamilovaná do Lenina,“ přiznala s úsměvem Melita. Jediná věc, kterou „Rudá babička“ přijala jako projev vděčnosti za „zradu“ své vlasti, byl doživotní důchod ve výši 20 liber měsíčně a Řád Rudého praporu, který jí ale byl samozřejmě udělen tajně.

Nezapomnělo se

"Babička sovětské rozvědky" byla odhalena docela náhodou. V roce 1992 se jistý archivář KGB Vladimir Mitrochin rozhodl vylepšit si život. V 70-tých letech, kdy byla rozvědka stěhována do nové budovy v hlavním městě oblasti Jaseněvo, se Mitrochinovi ve všeobecném zmatku podařilo okopírovat velké množství tajných materiálů. Zrádce vynášel tato tajná data schovaná v botách a ponožkách. Drahocenný poklad pak zakopal v hliníkových nádobách na své chatě a čekal téměř 20 let na svou příležitost. Na počátku devadesátých let pak podnikavý Mitrochin nabídl svůj archív k odkoupení Spojeným státům. Ale američtí archiváři nevěřili a odmítli. Ve Velké Británii však byl přijat s otevřenou náručí. Mitrochin vyvezl z Ruska šest kufrů s dokumenty, které pokrývaly činnost sovětské zahraniční zpravodajské služby v letech 1930 až 1980. Na rozdíl od „Rudé babičky“ však samozřejmě očekával patřičnou odměnu. Za své služby dostal britské občanství, „dům na venkově" a doživotní důchod.

Britská kontrarozvědka se tak dozvěděla spoustu zajímavých věcí. V dokumentech pořízených Mitrochinem byla nalezla mezi ostatními úředníky špehujícími pro SSSR i Melita. V britském parlamentu tehdy vypukl skandál. Úředníci požadovali, aby byla 87letá babička vsazena do vězení a zaplatila tak za 40 let starou zradu. Ministr vnitra Jack Straw však jako pravý Angličan s neotřesitelným klidem kategoricky odmítl „mučit babičku z úcty k jejím šedinám“. Sama Norwoodová byla nesmírně překvapena tím, co bylo odhaleno: „Myslela jsem si, že už je to dávno pryč. Ale kdyby mě uvěznili, konečně bych si alespoň přečetla Marxe..."  Nikdy se za svou činnost neomluvila:

„Chtěla jsem, aby Rusko mohlo mluvit se Západem na rovinu. Udělala jsem to, protože jsem věděla, že Rusové budou napadeni, hned jak skončí válka s Němci. Chamberlain už v roce 1939 chtěl, aby byl Sovětský svaz napaden, byl to on, kdo tlačil Hitlera na východ... To, co jsem dělala, jsem nedělala pro peníze, ale abych zabránila porážce nového systému, který tak draze platil za to, aby zajistil obyčejným lidem jídlo a dopravu a vzdělání a zdraví... Za podobných okolností bych to udělala znovu.“

Sousedé milé babičky, na rozdíl od její padesátileté dcery, která vykřikovala: „Já se ke své matce vůbec neznám!“ Melitu neodsuzovali. I nadále se na ni usmívali a při setkání ji zdravili a s radostí si od ní brali k přečtení „Morning Star“.