ROZHOVORY S RAGAUIANEM : O životě, o práci a dění tady a teď v nás i kolem nás z mnoha úhlů pohledu - zaznamenáno v roce 2009 - /01/07/, druhá část

LÁSKA K SOBĚ - PROČ, NAČ A O ČEM TO VLASTNĚ JE

Všímám si, že v tvém pojetí toho, jak ty osobně vnímáš tento svět a problémy lidí v něm, kladeš nesmírný důraz na pochopení důležitosti lásky k sobě. Na svých přednáškách i ve své každodenní práci zdůrazňuješ, že právě ona stojí u základu všeho v našem lidském životě. Proč tomu tak je ?

Není možno říci, že by láska k sobě byla problémem jen právě teď v 21. století. Láska k sobě je problémem člověka a lidstva jako celku v každém historickém věku. Naléhavost její potřeby však vzrůstá zejména v západní civilizaci úměrně s pokračující ztrátou vztahu nás lidí k zemi, přírodě a k lidem kolem nás. Kdo pozorně hledí, vidí, jak se stále více rozvolňují kořeny, kterými vždy dříve člověk byl se zemí spjat a realita každodenního života ho vede často po stezkách, na nichž kvalita kontaktu se zemí, přírodou a soulad v mezilidských vztazích představují stále menší a menší segment jeho zájmu a potřeb. Málokdo si dnes uvědomuje mimořádně úzkou propojenost takových hodnotových kategorií, jako je láska k sobě, láska k životu, láska ke světu, láska k bližnímu svému i láska k nepříteli svému.

Pravdu o tom, jak důležité pro kvalitu našeho života v každém věku tyto aspekty lásky jsou, byly zasvěcenci před nějakými dvěma tisíci lety vloženy do úst Ježíše Krista a přestože dnes nejsou v popředí zájmu veřejnosti, stále beze zbytku platí a jejich nerespektování stojí za mnohým hlubokým marasmem v duši dnešního člověka. Díky totální devastaci křesťanských hodnot zavedenými církvemi zejména právě u nás v Čechách a na Moravě mnohdy vyléváme s vaničkou i dítě a potřebám lásky v našem životě nevěnujeme dostatečnou pozornost. Jen se zaposlouchej se mnou do Kristových slov o tom, že máme mít „bližního svého rádi jako sebe sama“.

Pokud se dnes vůbec vážně nad tímto výrokem někdo zamyslí, nevnímá bohužel skrytý osten v tom, že pokud bys náhodou nemilovala sebe sama, nedokážeš podle Krista milovat bezpodmínečnou láskou ani své bližní. To se právě teď a nyní v našich mezilidských vztazích ve velkém děje a je jednou ze základních příčin toho, že v našem státě čítajícím zhruba deset milionů lidí je více než půl milionu lidí registrováno v ordinacích psychiatrů a ve velkém odkázáno na masivní denní používání psychofarmak. A to je samozřejmě pouhá špička ledovce, protože další statisíce a možná miliony lidí k těmto tlumícím lékům sáhnou jako k řešení svých potíží občas či dokonce často. A jsou tady i další často zneužívané únikové cesty, například kouření, alkohol či měkké a tvrdé drogy, které jsou stále na vzestupu.

Ale to je přece problém celé západní civilizace. Zdá se, že je to daň naší vyspělé životní úrovni a že se s tím moc toho dělat nedá. Opravdu si myslíš, že láskou k sobě, pokud ji lidé přijmou a dokáží realizovat, se odstraní rozpor v tom, že se nám žije na zemi hmotně stále lépe, ale na straně druhé platíme za to mnohdy stále těžší daň v oblasti naší psychiky ?

Nepochybuji o tom, že láskou k sobě můžeme jako jedinci zvládnout skvěle nejen své vlastní problémy a sami sebe, ale jako skupiny lidí, národy a lidstvo máme stále šanci zvrátit do pozitivní roviny i život nás všech zde na zemi. Dnes se mnohých vnímavých lidí zmocňuje skepse : proč se vlastně snažím změnit a zlepšit něco u sebe, když ve svých důsledcích to na marasmus naší civilizace nemůže mít žádný vliv. Má životní praxe s dlouholetou prací s lidskou psychikou a nakonec i mé vlastní prožití za ta léta, co na sobě pracuji, mne jednoznačně vede k tomu, že vezmeme-li výše uvedené aspekty lásky k sobě, k životu, ke světu, bližnímu svému a nepříteli svému, je tento pro nás v dnešní době zdánlivě neřešitelný komplex láskyplného prožívání sebe sama a všeho, čím tu žijeme, závislý ve své podstatě jen a jen na tom, zda se dokážeme mít rádi my sami.

Jistě znáš dávný příběh o tom, jak Alexandr Veliký vyřešil pro jiné neřešitelný problém s gordickým uzlem tím, že ho rozťal svým mečem a stal se, byť jen na chvíli, pánem tehdy známého světa. Gordický uzel dnešní doby, totiž kterak žít dnes a denně láskou v tomhle negativitou nabitém světě, je možno rozseknout rovněž jedinou ranou. A to ranou mečem své vůle k osvojení si lásky k sobě. Protože přijmete-li sami sebe s láskou bez výhrad, přijmete v krátké době bez výhrad i podmínky svého života zde na zemi a tuto zemi a dění kolem vás ve světě. A kupodivu začnete milovat bezvýhradnou láskou i své bližní a své nepřátele. Zdá se ti nevěrohodné ?

To ne, věřím ti. Znám výsledky tvé práce. Poznala jsem je sama na sobě a i díky tobě a tvému pohledu na to, co bych měla se svým životem udělat, jsem dnes někde úplně jinde a přestože mám ještě v přijímání sebe sama a lásce k sobě rezervy, v mnohém se cítím podstatně lépe. Přestože jsme to spolu již probírali, možná mi stále trochu uniká podstata toho, co to znamená mít rád sebe, co to znamená přijímat sebe. Proč je to pro většinu lidí dnes tak obtížně řešitelný problém ?

Pohled na to, proč přijetí sebe sama a láska k sobě je pro naprostou většinu lidí v 21. století problém, má dvě základní roviny. Jednou je rovina vnitřní a ta spočívá v tom, že si dnes téměř nikdo neuvědomuje jako fakt dualitu svého bytí zde na zemi a tedy skutečnost, že ve zdánlivě kompaktní vlastní psychice má v kontaktu v každém okamžiku dvě samostatně v něm působící vědomí. Těmito samostatnými vědomími v něm je nádherně čisté vědomí ducha a trochu potemnělé vědomí ega. A z tohoto pohledu jeho problém mít se rád spočívá prostě v tom, zda tato dvě v něm zcela reálně existující dvě vědomí spolupracují s láskou či nikoliv. A protože ta pravá láska ducha k jeho fyzickému tělu a tedy naše přijetí fyzického těla, života, světa a lidí v našem okolí na rovině našeho podvědomí je z 99,9 procent nulová, pak bez pochopení tohoto faktu a odstranění tohoto stavu je zde položen základ pro s přibývajícími lety prohlubující se vnitřní napětí v nás, které je mnohdy bez podpůrných prostředků těžko zvladatelné. Druhou je rovina vnější, za kterou stojí tahle společnost a dominantní úloha katolické církve v minulých dvou tisíciletích.

Církev zcela selhala ve své roli duchovní autority a představuje již zejména v posledních staletích spolu s mocnými tohoto světa jen další vyloženě negativně působící mocenskou skupinu, která má přímý zájem na tom, aby byl člověk udržován v nevědomosti o síle, kterou by mohl čerpat z přijetí sebe sama a lásky k sobě. Slova o dědičném hříchu, slova o tom, že co je císařovo, patří císaři a co je božího, Bohu, jakož i slova o tom, že je nutno nastavit druhou tvář, dostaneme-li po té jedné v učení církve jsou zcela zřetelně orientována na potlačení sebevědomí člověka a stojí v naší kultuře naprosto cíleně za způsobem, jakým byly celé generace před námi a my sami vychováváni.

Ve strachu, v nesvobodě, v podvědomé nelásce k sobě a ke světu kolem nás zaviněné tisícerými zraněními, kterých se nám dostává v rodině a společnosti od útlého mládí a které mnohdy zažíváme skrze energie zvenčí na nás působící již v prenatálním období naše vývoje. Buď k sobě upřímná : tvé problémy minulosti stejně jako ty mé měly mimo jiné svůj základ v tom, že jsme si vždy dříve mysleli, že se budeme moci mít rádi až tehdy, až nás budou konečně mít rádi ti kolem nás. A tento náš mylný pohled na sebe a lásku k sobě stál u prazákladu našich problémů v tomto životě a byl do nás vložen rodiči a společností pod patronací všech tzv. křesťanských církví jako jejich jedovatý dar do naší kolébky.

Dnes už s tebou souhlasím, že lásku k sobě si nemusíme zasloužit svými činy ve prospěch našeho okolí. Poznala jsem, že jsem se rozdávala celý život lidem kolem sebe a dodnes trpím následky nepřijetí mne samotné a traumaty, které to ve mně opakovaně vyvolávalo. Ale mnozí, kteří se s tvým pohledem na tuto věc setkají poprvé, asi namítnou, že je svými přednáškami vedeš k egoismu a sobectví. Máš argumenty, kterými můžeš jejich obavy rozptýlit ?

Každý, kdo se zajímá o esoteriku a duchovno ví, že nejdůležitějším člověkem pro sebe by měl být právě on. Lidé to obvykle vědí, ale říkají to často velmi nejistě a omluvným tónem, jako něco, čemu sami nevěří nebo to považují za nepatřičné. Mají v naprosté většině případů problém s tím, co si mají na pojmem být pro sebe nejdůležitějším člověkem vlastně představit. Mají problém při neznalosti faktu duality dvou samostatných vědomí v sobě samých si uvědomit, že to pro ně jako duchovní bytost ponořenou do lidského těla znamená především milovat své fyzické tělo. Právě ono je pro ně tím nejdůležitějším tělem a tedy člověkem v pozemském světě, které má být milováno a který má být milován. A proč má být milován přede všemi ostatními ? To proto, že právě on umožňuje našemu pravému Já, které přichází z výšin duchovna, aby ponořeno v duši a spojeno s fyzickým tělem mohlo žít na této zemi a prožívat zde vše krásné / ale i méně krásné /, co může prožívat. Nemít právě své vlastní fyzické tělo, nemůže hrát žádnou roli ani pro svého partnera nebo pro své děti či kohokoli jiného, protože se téhle hry na život zde nemůže bez fyzického těla zúčastnit.

Už jsi se někdy doopravdy zamyslela nad tím, jak sobecké je podvědomě nemít rád nebo dokonce nenávidět a tudíž nepřijímat své fyzické tělo ? To tělo, které ti tady na zemi dává tak nádhernou možnost prožívat vše, dobré i zlé ke svému potěšení i poučení ? Tělo, díky kterému můžeš chodit po horách, plavat v moři, milovat se a rodit děti a radovat se z toho, jak rostou v vyspívají ? Mnozí lidé hovoří o své cestě k Bohu. Pracují na sobě, noří se do krásných energií vesmírných energetických center. Ale je možno mluvit o skutečné cestě k duchu, pokud podvědomě nenávidím své hmotné tělo ? Je možné jít cestou k duchu a Bohu, pokud se mi stává nepřijetím svého hmotného těla život v něm na podvědomé úrovni mnohdy o to obtížnějším, že vnímáme právě své fyzické tělo jako omezující faktor při hledání tam nahoře ? Lidé by si měli být sebepřijetím a láskou k sobě, tedy ke svému tělu a jeho prožívání zde naprosto jisti.

Vždyť jinak jsou v rozporu s tím nejzákladnějším, co se navenek snaží realizovat. Nemají-li totiž rádi své fyzické tělo, projevují tím Bohu velikou nepokoru. Vždyť Bůh jim toto tělo svěřil a obdaroval je jím, podobně jako i životem zde na zemi, aby to tělo milovali a radostně v něm žili. Kde je jejich duchovno a nakolik je skutečné nebo předstírané, nemilují-li sami sebe a nepřijímají tělo, život a svět ? Člověk může být druhým nejlépe prospěšný, pokud se má rád, pokud dosáhne vnitřního klidu a vyrovnání svých vnitřních rozporů a bloků mezi vědomím těla a vědomím ducha a stane přijetím duální lásky v sobě bodem Světla, klidu a míru zde na zemi. Teprve pak se mohou ti kolem něj o něj skutečně opřít. Člověk, který nemá rád sám sebe, je oproti člověku, který žije láskou k sobě, v pozici třtiny ve větru se klátící oproti pevnému dubu v zemi zakořeněnému.

Při své práci s lidmi se ovšem setkávám s tím, že namítají, že není pravdou, že by se neměli rádi. Mám známou, která mi opakovaně tvrdí, že jí nedělá žádné problémy postavit se ráno před zrcadlo a libovolně dlouho si říkat „mám se ráda“. Přečetla si návod v dostupné literatuře a říká, že jí to takhle docela stačí a vyhovuje a že se ráda má. Co bys jí k tomu mohl říct ?

Vím, O čem mluvíš. Známe ji oba. Tu ženu, byť já jen okrajově. A taky dobře víš, že jsi ji návštěvu u mne již několikráte doporučila, protože sama vidíš, že její problémy s otcem a jejími partnery nyní a v minulosti pramení právě někde v oblasti nepřijetí sebe sama jako samostatné, krásné a suverénní bytosti, ženy. A že tím, co se jí děje, hodně trpí. Víš, z mého pohledu stojí-li před zrcadlem, je v ní přítomen v tu chvíli její duch, duše i tělo a hovoří-li ona v té chvíli jako duše k obrazu svého těla v zrcadle / kde přirozeně duch a duše není přítomna / způsobem „mám se ráda“, její fyzické tělo vnímá její počínání se smíšenými pocity. Představ si to tak, že její fyzické tělo, zastoupené oním obrazem v zrcadle přinejmenším nechápe, proč její duše jí, tedy hmotnému tělu, které se cítí tolik nemilováno, vypráví denně něco o tom, že má / ona jako duše / ráda samu sebe / opět jako duši /. Výsledkem je jen další frustrace vědomí těla a prohlubující se vnitřní rozpor mezi oběma částmi jí samotné.

Říci „mám se ráda“ je totiž při pochopení pravé podstaty lidského bytí totální protimluv. Duše je totiž v nás jakousi součtovou fiktivní bytostí, jež při našem pobytu v hmotném těle je průsečíkem dvou obvykle protichůdných programů obou skutečných vědomí v nás, vědomí těla a ducha, a do níž se promítají energie obou těchto samostatných entit. Říká-li tedy tvá známá „mám se ráda“, přínos toho tvrzení na stav spolupráce a vzájemné lásky vědomí těla a ducha je nesporně nějaký, ale nepříliš velký. Kdyby ti chtěla naslouchat, doporuč jí, aby do onoho zrcadla svému obrazu hmotného těla začala říkat „mám tě ráda“. Pak je to úplně o něčem jiném. Její fyzické tělo s ohledem na to, co bylo výše řečeno o tom, co pro nás jako ducha a potažmo duši při našem pobytu na této zemi dělá, totiž nesmírně touží slyšet právě toto slovní spojení.

Je pravdou, že jsou lidé, kteří zásadně o své tělo nedbají s láskou, kterou by si zasloužilo. Ať je to stravou, kterou přijímají, nebo kouřením a nadměrným pitím alkoholu, které tělu nijak nesvědčí. Jak se ale dívat na lásku k fyzickému tělu u těch, kdož pravidelně plavou, chodí do posilovny či jinak cvičí, jí zdravě a nekouří a nepijí ? Dá se říci, že to jsou ti, kdož se rádi mají a v nichž jaksi automaticky obě individuální vědomí spolupracují a jsou v souladu ?

Zde je zásadním kriteriem, zda ten, kdo své tělo tímhle způsobem přijímá, ho přijímá bezvýhradnou láskou jako samostatnou bytost pro ni samotnou nebo ji jen takzvaně užívá, podobně jako užívá například automobil. Myslím, že nejlépe bych ti tuto situaci přiblížil na případu ženy, která by svého muže neměla ráda, ale jen ho užívala. Například by mu jen zadávala úkoly pro své potěšení / běž do ložnice, svlékni se, za chvíli tě budu potřebovat /, pro své pohodlí / ukliď, umyj auto, zajdi na nákup / či reprezentaci / večer ať jsi připraven v obleku, doprovodíš mne do divadla /. I žena, která by takto jen užívala svého muže, by se o něj postarala. Dbala by, aby se najedl, aby si zašel k lékaři, pokud mu hrozí nemoc nebo i preventivně, poslal by ho jednou za čas do lázní, aby jí dlouho vydržel. Ale vžijte se prosím do pocitů muže, který je takto bez lásky užíván a je s ním takto zacházeno.

A posuďte, zda by šlo o vztah harmonický či by v něm bylo silné pnutí. Když si tuto situaci promítnete do vztahu dvou rovněž samostatných bytostí, byť v jednom těle, tedy ducha a hmotného těla, divíte se tomu, že prožíváte záchvaty nevysvětlitelného vnitřního neladu, případně strachu, deprese či zoufalství ? To totiž prožíváte tehdy, když se ve vás jako oné součtové bytosti, do níž vkládá duch a tělo své programy, dostane k vládě nad vaším bytím zde na zemi to přehlížené a vaším duchem psychicky týrané a nemilované tělo. Znovu opakuji, k dosažení plné duální lásky obou vašich částí je nutné, aby jste vy přijala a milovala své fyzické tělo jako samostatnou bytost, prostě tak, jako vlastní sestru, která s vámi žije v jednom těle.

Setkávám se u některých lidí s tím, že se mne ptají, jestli ve tvém výkladu lásky k sobě není návod k schizofrenii. Promiň, ale možná pokud by tohle slyšel právě teď některý z psychiatrů, pokusily se nám možní zajistit izolací za dveřmi, které postrádají kliku.Uvědomuješ si neobvyklost toho všeho v dnešní složité době ?

Uvědomuji a velmi silně. Tahle doba je zvrácena v základech. Naprostá většina z dnes žijících lidí považuje současnost za vrchol lidských civilizací minulosti. Možná i vědí o tom, že podle výkladu zasvěcenců minulosti byla tato doba předvídána a byla nazvána už před dávnými věky věkem temna, ale nevěnují tomu pozornost. Pokud mám to, co se právě teď například nyní u nás děje, v jakési zkratce dokumentovat, pak bych snad jen s lehkou nadsázkou poznamenal, že důkazem oné zvrácenosti doby je mimo mnohé jiné symbolický fakt toho, že v Čechách a na Moravě je hlavním pastýřem svých katolických oveček právě kardinál Vlk. Život má prostě rád legraci a dělá skopičiny. Mocní tohohle světa milují zavedené pořádky a své místo v nich. A hlídají si svůj zisk a svoji moc. Stejně jako kdysi tobě a tomuto lidstvu prostřednictvím katolické církve vzali na jednou ze svých koncilů někdy v pátém století po Kristu ze zištných důvodů povědomí o mnoha zrozováních duše do mnoha hmotných těl, nemají zájem ani na tom, abys tušila, že se vůbec můžeš mít a už vůbec ne, že by ses měla mít rád. Důvod je velmi prostý.

Člověk, který je si vědom zákona karmy v mnoha / nejenom / pozemských životech, je mnohem hůře přístupný primitivní i rafinované manipulací státu a církve a tedy mocných tohoto svět. A člověk, který miluje sám sebe, tento život, tenhle svět a podle Kristovy rady i své bližní a své nepřátele, to už je i pro zkušené manipulátory s lidským vědomím dneška prostě noční můra. Pokud pracuješ na lásce k sobě, nutně zvedáš vibrace svého vědomí a získáváš postupně opět přístup k ladicímu knoflíku přijímací stanice, které ti umožňují přímé spojení se zdroji informací z výšin tohoto stvoření. A ty přestáváš být závislá na konzumaci napojení na obecně vnucovaný rozhlas po drátě, na který jsou napojeny miliardy lidí tohoto světa a jejich manipulace vysílaná na nízkých frekvencích tě postupně začíná míjet.

Při svých kontaktech se zdroji Univerza mi byla v minulosti dávána často vize lidských bytostí kráčejících v zástupu se svěšenými hlavami v mnohočetných zástupech stále v nikdy nekončícím kole. A tyto zástupy jsou kontrolovány skupinou bytostí v onom symbolickém pohledu vybavenou jakýmisi elektronickými biči a vzhled těchto bytostí rozhodně ukazuje na jejich původ nikoli z tohoto světa. Z tohoto kola se může vymanit jen ten, kdo zvedne hlavu a uvědomí si začarovaný kruh nelásky k sobě, k životu a ke světu a lidem v něm, do kterého byl dříve spolu s celým lidstvem onou skupinou bytostí vehnán.