Rozhovor s badatelem a výzkumníkem Davidem Icke: "O tajemstvích této i jiných dimenzí" (2)

KC: Dobrá, takže společnost se vám smála a bylo to ohledně vašich teorií týkající se reptiloidních bytostí v prostředí naší planety. Zajímalo by mne, jak jste se vůbec k této filozofii dostal?

DI: O.K. V podstatě to souvisí také s jistým druhem synchronicity v mém životě, jelikož po roce 1996 jsem procházel velmi vážnými osobními zkušenostmi na toto téma. Jsem přesvědčen o tom, že reakce společnosti na počátku devadesátých let mi pomohla pročistit mé vědomí a vůbec nitro jako celek, takže jsem byl schopen lépe vnímat fakt, že většina z nás žije v jakémsi velmi zvláštním, ale vysoce sofistikovaném druhu vězení.

Fyzické vědomí těchto jedinců však nemá prakticky žádný prostředek k tomu, aby si tuto skutečnost uvědomilo. Ovšem jejich čistá duchovní identita si v každém okamžiku reálnost této skutečnosti uvědomuje. Tento chronicky trvající rozpor ve vnímání jistých skutečností mezi fyzickým a duchovním vědomím vytváří u těchto osob chronicky trvající formu strachu.

KC: Dobře, ale vaše řekněme "plazí teorie" byly skutečně jedinou příčinou toho, proč na vás společnost reagovala, tak jak reagovala?

DI: Určitě ne. Povím vám ještě jiný příběh, který s tímto souvisí. Ke konci roku 1990, když jsem dokončil knihu "Truth Vibrations" (Pravdivé Vibrace) a odevzdal jsem jí vydavatelovi, který jí chtěl vydat na jaře roku 1991, mé nitro zasáhla obrovská potřeba odjet do Peru. Vůbec jsem nechápal proč? Jen jsem věděl, že musím odjet do Peru.

Takže jsem nasedl do letadla, aniž bych měl stále tušení, proč to dělám a po několika hodinách jsem přistál na letišti v Limě. Od chvíle, kdy jsem se ocitl v letištní hale, roztočil se kolotoč synchronických událostí, které mne naplnily fantastickou zkušeností. Nemohu tady o tom detailně debatovat, jelikož na to není prostor, ale zmíním jednu epizodu. Je docela legrační.

Ve staré incké oblasti, která se nazývá Cuzco, jsem se setkal s jedním velmi starým Peruáncem. Měl jsem v tu dobu namířeno do Limy, jelikož jsem toho dne měl odlétat zpátky domů. Šel jsem kolem jednoho domu. V tu chvíli mne přepadlo obrovské nutkání, do tohoto domu vstoupit. Opět jsem nevěděl proč.

Otevřel jsem dveře a vstoupil dovnitř. Uvědomujete si tuto absurdní situaci? Ve vnitř ležel a zdá se, že spal starý muž. Když jsem vstoupil, otevřel oči a neřekl: "Halo, co tu děláte?!" Nebo tak něco. Ve skutečnosti řekl zcela něco jiného. Řekl toto: "Měl jste minulou noc nějaké sny?" To byla jeho první věta ve chvíli, kdy mne spatřil, když jsem bez pozvání vstoupil do jeho bydliště.

Odpověděl jsem: "Cože?" Byl jsem reakcí starého muže velmi překvapen. Pak jsem zapřemýšlel a řekl: "Vlastně ano, měl jsem sen. Měl jsem velmi živý a barevný sen, o tom, že jsem přišel o jeden ze svých předních zubů".

A on na to: "Je váš otec nebo dědeček ještě živý?"

Odpověděl jsem: "Ano, můj otec je na živu. Proč?"

Na tuto mou otázku odpověděl: "O.K. Tento typ snu většinou sděluje, že váš otec nebo dědeček brzy zemře."

V tu chvíli jsem si pomyslel: "Bože co je toto za blbost. Toto když někomu povím, tak se bude smát ještě další tři týdny."

Po nějaké době jsem do Peru zavítal podruhé. Hned první den jsem obdržel zprávu, že můj otec bydlící v Anglii zemřel. Chápete?

KC: Pane Bože!

DI: Prakticky ihned jsem si vzpomněl na onoho podivného starého muže. Jsem přesvědčen o tom, že mi nikdy nikdo nepoví, s kým jsem vlastně ve skutečnosti hovořil. Zároveň jsem také v tu chvíli pochopil, že se již nikdy takovým situacím nebudu hloupě smát. Během mé druhé návštěvy Peru jsem se ubytoval v Puně v hotelu, který se jmenoval "Sillustani". Puna se nachází nedaleko jezera Titicaca. Hotel se jmenoval po inckých ruinách, které se nacházely nedaleko odtud. Měl jsem sebou průvodce, kterému jsem sdělil, že bych se chtěl na tyto ruiny podívat.

Tak jsme šli. Myslím, že chtěl na mne vydělat, jelikož někde sehnal malý autokar i s řidičem. Vyrazili jsme. Když jsme se dostali na místo, nastala velmi zvláštní situace. Nacházeli jsme se na jakési náhorní plošině a všude kolem dokola se v dálce tyčily velmi vysoké hory. Jedinými lidmi na místě, které jsme navštívili, bylo několik dětí s lamami, kteří dělali fotografie pro turisty.

Zvláštnost situace spočívala v tom, že tu ale žádní turisté nebyli. Přes hodiny jsem se procházel mezi ruinami a za celou tu dobu jsem nepotkal jediného živáčka. Když jsem odjížděl a nasedl do dodávky, upoutal můj pohled nedaleký poměrně nízký kopec. V mém nitru sílilo nutkání se k němu přiblížit, nebo dokonce na něho vystoupit. V hlavě jsem slyšel stále dokola: "Pojď ke mně. Pojď ke mně. Pojď ke mně. Pojď ke mně." Byl jsem nesmírně zmatený a sám sebe jsem se ptal: "Proboha, co se to děje s mým životem?"

V následující chvíli jsem řekl svému průvodci: "Můžete prosím zastavit tu dodávku? Musím se jít podívat támhle na ten kopec." A tak jsem se zvedl a šel na kopec. Nevěděl jsem proč, věděl jsem pouze, že musím jít. Řidič i průvodce si ze mne tropili posměšky, ale já to prakticky nevnímal. Když jsem vystoupal na vrcholek, zjistil jsem, že se zde nachází kruh alabastrově bílých kamenů vysokých tak do pasu. Ze silnice však tyto kameny nebyly vidět. Ty kameny zde byly velmi, velmi dlouhou dobu. Cítil jsem to.

Cítil jsem puzení vejít do středu tohoto kamenného kruhu. Byl nádherný sluneční den, na obloze nebylo ani mráčku. Viděl jsem mnoho desítek kilometrů na všechny strany kolem sebe. Vnímal jsem, jak mne prostupuje energie "Sillustani". Tak jak jsem se blížil do středu kruhu, cítil jsem, jakoby na mé nohy působil stále silnější magnet, který je přitahoval k zemi.

Ocitl jsem se ve středu kruhu. Najednou jsem ucítil, jak se do místa nejvyššího bodu mé hlavy zavrtává jakási energie, která začala vertikálně prostupovat celým mým tělem a skrze nohy procházela do země. Vzpažil jsem ruce do úhlu asi 45 stupňů. Musel jsem to udělat. Šly nahoru zcela sami.

V této pozici jsem strávil prakticky bez hnutí více jak hodinu. Víte, jaký to byl nápor na moje ramena? Ale já jsem po této době necítil žádnou bolest, nic takového. Byl únor roku 1991 a já vnímal, že ve mně dřímá neuvěřitelná síla. Po další chvíli se celé mé tělo roztřáslo a v mém vědomí se začaly objevovat velmi zvláštní myšlenkové tvary ve formě jakési zprávy.

Zaslechl jsem toto: "Oni budou o vaší civilizaci hodně mluvit od této chvíle za sto let." A já jsem si pomyslel: "Kdo bude o nás mluvit?" A pak přišly další informace: " Bude to na konci období, kdy se budete cítit jako déšť." V duchu jsem odpověděl: "Máte na mysli počasí?" A přišla odpověď: "Bude to na konci období, kdy se budete cítit jako déšť". Ty informace byly tak divné, že jsem se začal nekontrolovatelně smát.

Později jsem zjistil, že jsem v tu dobu vůbec nevnímal tok času. Prostě tam žádný čas nebyl. Ve chvíli kdy jsem se smál, všiml jsem si u vzdálených hor mlhy. Po chvíli jsem zjistil, že to není mlha, ale silný déšť v horách. Obzor začal tmavnout a já jsem pochopil, že se dívám na čelo přicházející bouřky. Sledoval jsem tuto bouři a tak jak jsem se díval do mraků, spatřil jsem v nich tváře. Vím, že to nedává žádný smysl, ale já jsem viděl tváře. Stál jsem a čekal, až se mého těla dotknou dešťové kapky.

Když jsem se po několika dnech vrátil do Anglie. Vnímal jsem jiný svět. Všechno bylo jiné. Můj život byl jiný, lidé byli jiní, já jsem byl jiný??.

-pokračování-