Rozhovor s badatelem a výzkumníkem Davidem Icke: "O tajemstvích této i jiných dimenzí" (1)

          Jmenuji se Kerry Cassidy a jsem společně s mým kolegou Billy Ryanem na začátku nesmírně zajímavého rozhovoru s všeobecně velmi známým a oblíbeným badatelem a výzkumníkem Davidem Ickem. V podstatě půjde o diskuzi za jakýmsi "kulatým stolem", přičemž se dotkneme velkého množství dnes aktuálních otázek, na které budeme společně hledat možné odpovědi. Za poslední tři roky jsme obdrželi skutečně velmi velké množství e-mailů s žádostmi o uskutečnění rozhovoru s Davidem Ickem. Po celou tu dobu se nám nedařilo z mnoha různých důvodů (pracovních i časových) se setkat a tento rozhovor uskutečnit. Nakonec se nám to podařilo. Snad díky jakési synchronizaci okolností se tu nyní setkáváme zde v Sedoně všichni setkáváme a nic nám nebrání v tom, abychom splnili očekávání našich posluchačů i čtenářů.

Kerry Cassidy (KC): Napsal jste množství velmi inspirativních knih. Předpokládám, že máte k dispozici celou řadu svých vlastních tajných zdrojů?

David Icke (DI): Ne. Na počátku nebyly informační zdroje typu, který máte na mysli. Na začátku devadesátých let jsem měl sérii zajímavých zážitků. Tenkrát jsem byl televizním reportérem a mluvčím britské politické strany zelených. Ono to vlastně začalo již v roce 1989 v roce, kdy naše strana zaznamenala velký volební úspěch.  V tu dobu, kdykoliv jsem byl sám v nějaké místnosti a zažíval jsem takové zvláštním pocity "přítomnosti" ještě někoho dalšího v mé blízkosti. Tyto prožitky se stupňovaly. Ke konci roku 1989 jsem měl tento pocit tak intenzivní, že jsem se děl na hraně postele v hotelu "Kensington Hilton" v Londýně. Nachází se nedaleko ředitelství "BBC".

Bill  Ryan (BR): Znám to místo?.

DI: A tak jak jsem tam seděl, promluvil jsem směrem do prázdné místnosti: "Pokud tu někdo je, bylo by moudré, abyste se nějakým způsobem se mnou spojil. Mezi vámi a mnou je nyní bariéra a ta brání komunikaci."

Asi o dva týdny později jsem byl s tehdy svým malým chlapcem Garethem. Hráli jsme fotbal a chtěli jsme se dostat do města někam na oběd. Tehdy jsem bydlel v anglickém přímořském letovisku, které se jmenuje "Isle of Wight". Nakonec jsme se dostaly před "Greasy Joe Cafe". Zde mne na chodníku zastavil nějaký pracovník železnice a začal se mnou hovořit o fotbale. V tu dobu jsem velmi často v televizi hovořil o fotbale a všemi těmi věcmi kolem.

Jakmile jsme domluvili, zjistil jsem, že Gareth není se mnou. Rychle jsem zjistil, že se nachází vedle v obchodě s novinami a knihami. Vešel jsem za ním dovnitř a zjistil jsem, že se dívá do knihy o parních vlacích. Měl velmi rád parní vlaky, stejně tak jako já. Řekl jsem mu: "Garethe, už bychom měli jít. Půjdeme a naobědváme se."

Jenže v tu chvíli se mé nohy přestaly pohybovat. Zároveň jsem v hlavě uslyšel nikoliv hlas, ale jakousi silnou myšlenkovou formu, která prošla mou myslí a která zněla asi takto: "Běž a podívej se na knihy tímto směrem, které jsou nedaleko od tebe." A tak jsem šel. V příslušném regálu se nacházela romantická beletrie. Mezi tím však padl můj pohled na knihu, která byla odlišná. Na titulní straně byl obličej nějaké ženy. Zároveň mne zaujalo slovo "psychic".

Takže během následujících 24 hodin jsem knihu přečetl a rozhodl jsem se její autorce napsat. Chtěl jsem jí také vidět. Zmínil jsem se také o tom, že mám artritidu a že by možná bylo dobré nějaké praktické léčení. Pravý důvod mé návštěvy jsem jí ovšem nesdělil. Chtěl jsem vědět co se mi více jak rok děje. Chtěl jsem poznat příčinu mých zvláštních stavů ve chvíli samoty.

Autorku jsem měl možnost vidět čtyřikrát. Prošel jsem praktickým alternativním způsobem léčení a také jsme si povídali o různých duchovních věcech. Spousta věcí mi během našich rozhovorů dávala smysl. Hlavně proto, že jsem vždy odmítal formy klasického náboženství stejně tak jako vědecké názory a závěry týkající se naší reality.

Když jsem byl na své třetí návštěvě a ležel jsem na terapeutickém lůžku, zřetelně jsem cítil, jak se po mé tváři pohybuje cosi, co bych přirovnal k pavoučí síti, což mne samozřejmě překvapilo.  V tu dobu jsem věděl, že když se začne ozývat takový pocit, může to znamenat, že se v blízkosti pohybuje nějaký druh energie, který se může snažit o kontakt.

Bylo to velmi zajímavé a pravdou je, že to bylo velmi silné. Nejsilnější co jsem kdy do té doby cítil. A tak si v duchu říkám: "Co se děje? Pracuje s mým levým kolenem a používá přitom nějaké zvláštní praktiky". Za chvíli terapeutka spustila: "Pane Bože. Musím zavřít oči. Cítím něco velmi silného. Něco tu je a žádá mne, abych vám sdělila důležité informace."

Poté se zavřenými očima mi řekla, že dotyčná entita, nebo projekce vědomí mi sděluje, že jsem připraven jít mezi lidi na "stadion světa" a sdělit velké, skutečně velké tajemství. Přes celý svět se prý klene temný stín, který musí být rozpuštěn. V důsledku vibračních změn se chystá velká duchovní revoluce v mém životě.

To je také důvod, proč má první kniha se jmenovala "Truth Vibrations". V jejím dovětku se nachází věta: "Jeden člověk nemůže změnit svět, ale jeden člověk může sdělit zprávu, která změní svět."

Po této příhodě se mi skutečně změnil život. Během tří let jsem napsal pět knih. Když nad tím zpětně přemýšlím, musím se smát. Pět knih během tří let. Byla to pro mne zcela nová zkušenost. Krátce po mé poslední návštěvě u terapeutky jsem měl neodbytný pocit, že se musí něco stát. Ovšem neměl jsem sebemenší tušení, co by to mělo být. 

Dlouho jsem čekat nemusel. Během několika následujících týdnů se v BBC rozhodli se mnou ukončit spolupráci, i když jsem byl nejmladších v oddělení, ve kterém jsem pracoval. Byl jsem tímto rozhodnutím dokonale zaskočen. Tak nějak podvědomě jsem se domníval, že zde budu pracovat celý život.

I dnes když se v myšlenkách vrátím do této doby, začne má emoční čakra prudce vibrovat. Chtěl jsem pracovat v médiích celý život. V podstatě jsem nevěděl, co mám dělat. Naštěstí jsem nebyl nikdy finančně náročný. Nebyl pro mne problém žít život skromným způsobem. Než mít velký dům s hypotékou raději bych odjel někam do Indie.

Takže jsem byl v situaci, kdy jsem měl peníze asi tak na jeden rok. V tu dobu se také rozjel řetěz neuvěřitelných synchronických událostí. Přede mnou se nacházelo temné bludiště a já jsem neměl sebemenší tušení, co se nachází na jeho konci. Věděl jsem však, že do těchto chodeb musím vstoupit. Žádná jiná alternativa pro mne neexistovala.

Výsledkem tohoto vývoje jsou mé rozhovory s lidmi, knihy, přednášky a dokumenty, které se mi podařilo uvést do života. Připadáte si, jako když dáváte dohromady skládačku a nějaká tajuplná síla vám podává jednotlivé kousky do ruky??

KC: V našem týmu se cítíme stejně.

BR: Zažili jsme podobnou zkušenost.

DI: Doslova si připadáte být součástí nějaké velké hry

KC: Mm hmmm??

DI: Na počátku devadesátých let v podstatě až do roku 1996 se všechna ta synchronista točila v pěti smyslové rovině kolem bankovních podvodů, elitních korporačních rodin. Dostával jsem odpovědi na otázky jaké vlivy stále za vznikem první i druhé světové války. Tak se přede mnou postupně odhalovala globální vůdčí síť nejneuvěřitelnějšího spiknutí, se kterým se člověk může jen setkat.

V roce 1996 došlo k dalšímu posuvu. Nastala další etapa v mé práci. V tu dobu jsem se dostal do USA a měl jsem možnost se zkontaktovat s velmi důležitými lidmi pro mou práci. Přesně v této režii jsem se setkal s osmi lidmi v Chicagu. Bylo to v rámci mé tříměsíční expedice. V tomto čase jsem se naučil víc jak kdykoliv před tím.

Začal jsem se seznamovat s fenoménem nelidské rasy, která sama o sobě nepochází z této dimenzionální reality, ale zároveň v místě našeho frekvenčního domova má své vlastní plány. Tak jsem se seznámil se stále aktuální plazí problematikou, které jsem ve svých materiálech věnoval vždy velkou pozornost.

Synchronicitní běh událostí přiváděl do mého vědomí vibrace o velmi specifických kvalitách. Uvědomil jsem si, že se mi stávají přístupnými stále vyšší a vyšší úrovně vnímání. Věřím, že mnozí zažili v posledních letech ve svém životě něco podobného. Na mé cestě "tajuplným bludištěm" se pochopitelně také vyskytla celá řada problémů.

       Dodnes si pamatuji například na rok 1991, kdy jsem byl pozván do jednoho pořadu v TV, abych pohovořil o svých alternativních zkušenostech. Výsledkem byl monumentální výsměch, kterého se mi dostalo. Ještě čtyři roky poté mne někteří lidé zastavovali na ulici a smáli se mi. Byla to doba, kdy stačilo vyslovit mé jméno, a lidé se začali smát. Nebylo zapotřebí k tomu nějaký vtip, stačilo vyslovit mé jméno.

-pokračování-