ROBERT ANTON WILSON & GUERRILLA ONTOLOGIE (2)

Různá náboženství po celá staletí vědí, že kognitivní disonance rozšiřuje parametry mysli. Jak uvádí Wilson, „většina světové okultní literatury – až 95% z ní je naprostý odpad – se sestává z triků, lstí a her, které spouštějí metaprogramování vědomí“.⁷ Upanišady, starodávné hinduistické texty, jsou plné různých paradoxů, jejichž cílem je čtenáře duchovně osvítit. Například Brahman (základ všeho) je charakterizován jako „nediferencovaný, nekonečný, který nemá žádnou příčinu, ani vzor, neměřitelně rozsáhlý a bez počátku... Neváže se k němu žádný akt rozpadu či vzniku, žádné hranice ani začátek, žádné hledání svobody, ani osvobození“.⁸ Tyto rozpory odhalují to, co moderní věda teprve začíná objevovat – že daná realita je pouze výrazem dynamického vědomého myšlení.

Měnící se mozek

Wilson ve své knize "Prometheus Rising" uvádí řadu technik vedoucích k dosažení stavu kognitivní disonance. Například žádá své čtenáře, aby si koupili výtisk "Christian Science Sentinel" a přečetli si o všech zázračných uzdraveních v daném měsíci, poté si koupili výtisk "The Peyote Cult" antropologa Westona LeBarra, který všechna tato uzdravení připisuje autosugesci, a nakonec si přečetli "Brain/Mind Bulletin" a zjistili, že podobná uzdravení se připisují i působením endorfinů v mozku. Poté ať si čtenář znovu přečtěte všechny popisy zázraků v Novém zákoně a podívá se na ně pomocí každého z těchto filtrů: Ježíšovo učení bylo správné; Ježíš používal autosugesci; mozky nemocných zaplavily endorfiny, když na ně Ježíš použil pozitivní autosugesci. Zkoumáním fenoménu uzdravování pomocí víry z mnoha perspektiv si člověk uvědomí, že žádné vysvětlení není tím jediným platným, což způsobí paradigmatický posun v chápání.

Podle Wilsona, jestliže dojde k posunu paradigmatu – když přejdeme od vnímání věcí jedním způsobem k tomu, abychom je viděli odlišným – „je přepracován celý svět“.⁹ Jediné, co můžeme „poznat“, je to, co registruje naše mysl – realitu nevytváří nic jiného než myšlenky. Mozek v procesu provádění 100 000 000 operací za minutu upravuje, organizuje a označuje všechny nezpracované „existenciální“ zkušenosti a poté je klasifikuje podle systémů našich přesvědčení. Tyto systémy se budou lišit od jedné kultury ke druhé. To, co je „skutečné“ pro příslušníka skupiny Inuitů, nebude stejné jako to, co je „skutečné“ pro londýnského taxikáře. Obsazují si různé „tunely reality“, protože jejich sociální, ekonomické, politické i environmentální vnímání světa se radikálně liší. Wilson popisuje tento jev jako „neurologický relativismus“ – každý jedinec má neurologický systém odlišný od ostatních členů stejné společnosti, což mu umožňuje vnímat realitu jedinečným způsobem.

Tunely reality: Vnímání jako hra

Dlouhou dobu před kvantovou mechanikou německý filozof Husserl prohlásil, že „všechno vnímání je hra“. Každý typ fanatismu, každý typ rasismu, sexismu, předsudků, každá dogmatická ideologie, která umožňuje lidem s čistým svědomím zabíjet jiné lidi, každý hloupý kult, každá pověra, písmem zachycené náboženství, každý druh nevědomosti na světě, to vše vyplývá z toho, že uvědomili jsme si, že naše vnímání je hrou. Věříme tomu, co vidíme, a následně věříme naší interpretaci viděného, a ani nevíme, že většinu času trávíme interpretací. Domníváme se, že je to realita. Ve filosofii to nazývají naivním realismem. „To, co vnímám, je realita.“ A filosofové naivní realismus vyvracejí každé století za posledních 25 staletí počínaje Buddhou a Platónem, a přesto všechno většina lidí stále jedná na základě naivního realismu.

Nyní se debatuje o tom, že moje vnímání je možná nepřesné, ale někde ta přesnost je. Vědci jí se svými nástroji dosáhli. Takto tedy můžeme zjistit, co je opravdu skutečné. Ale relativita a kvantová mechanika jasně prokázaly, že to, co zjistíte pomocí nástrojů, je pravdivé pouze ve vztahu k nástroji, který používáte, a k místu, kde se tento nástroj nachází v časoprostoru. Neexistuje tedy žádný výchozí bod, z něhož lze vidět skutečnou realitu, všichni se díváme z bodu našich vlastních tunelů reality. A když si začneme uvědomovat, že se všichni díváme z úhlu pohledu našich vlastních tunelů reality, zjistíme, že je mnohem snazší pochopit, z čeho vycházejí druzí lidé. Případně se nám ti, kteří nemají stejný tunel reality jako my, nezdají být ignoranty nebo úmyslně perverzními, lháři či omámenými nějakou šílenou ideologií. Prostě mají jiný tunel reality a každý tunel reality nám může říci něco zajímavého o našem světě, pokud jsme ochotni naslouchat.

Wilsonova základní myšlenka je, že vše, o čem se domníváme, že to o světě víme, je ve skutečnosti jen interpretací světa. Zdá se, že většina lidí věří, že jim jejich lidský nervový systém poskytuje přímý přístup k objektivní realitě – ke skutečnosti –, ale není tomu tak. Individuálně jsou všechny informace nutně filtrovány prostřednictvím našich smyslů, minulých zkušeností, podmíněnosti, předchozích přesvědčení a dalších neobjektivních filtrů. Dokonce i vědecké poznatky navzdory své přesnosti odrážejí pouze relativní pravdy a tyto pravdy jsou dále zkresleny lidským poznáním.

Každý z našich individuálních světonázorů by tedy měl být považován za jeden „tunel reality“. Wilson zdůraznil, že tunel reality každého člověka je jeho vlastní uměleckou tvorbou, ať už ji jako takovou uznává, či ne. Naše vnímání je „hrou“ v tom, že je v zásadě vyjmuto z objektivní reality, a navíc je spojeno s rizikem, že bude strašně neúčinné, nebo dokonce katastrofálně nepřesné. Pro Wilsona proaktivní naladění na vnímání jako takové brání přesvědčení, které vede k ničivým lidským tendencím zakořeněným v nepružné ideologii. Pro Wilsona má zdravá mysl meta-povědomí o sobě jako o jednom subjektivním okně, skrz nějž lze pozorovat svět. A když toto povědomí kultivujeme, bude snazší se podrobněji dívat na názory ostatních – vyzkoušet jejich tunely reality – a vcítit se do jejich způsobu vidění. Každý si vytváří svou vlastní jedinečnou mapu světa a mapa každého člověka by se svým vlastním způsobem mohla ukázat jako oprávněná a zasvěcená, kdybychom měli trpělivost to zvážit.

Praktikováním guerilla ontologie si člověk uvědomuje, že mysl i její obsah jsou „funkčně identické“ – rozdíl mezi „mnou“ (mentálním uvědoměním) a „ne mnou“ (vnější realitou) je pouze jazykový. Stali jsme se tím, čemu Wilson říká „metaprogramátoři“, jedinci se schopností neustále rekalibrovat své „tunely reality“. Metaprogramovací okruh – známý jako „duše“ v gnosticismu, „utišení mysli“ v Číně, „bílé světlo prázdnoty“ v tibetském buddhismu, Šiva-daršana v hinduismu, „pravé intelektuální centrum“ u Gurdjieffa – jednoduše představuje mozek, který si uvědomuje sám sebe.¹⁰

Wilson to popisuje jako „umělce, který se vidí ve svém obrazu, vidí sám sebe ve své malbě... Je vědomým zrcadlem, které ví, že spolu se změnou úhlu odrazu může vždy odrážet něco jiného“.¹¹ Moderní psychologie ukazuje, že neuronové sítě v mozku jsou schopné se prostřednictvím reorganizace změnit, což je jev popisovaný jako neuroplasticita. Tyto změny „sahají od jednotlivých neuronů vytvářejících nová spojení až po systematické úpravy, jako je kortikální přemapování“.¹² Neurologové se domnívali, že neuroplasticita se objevovala pouze v dětství, ale současný moderní výzkum prokázal, že mozek lze měnit i v dospělosti. V tomto ohledu je zvláště cenné učit se novému jazyku; různé studie naznačují, že mnohojazyčnost nejen restrukturalizuje mozek, ale také zvyšuje jeho schopnost plasticity.

Jak tvrdí Wilson, guerilla ontologie je podobná učení cizímu jazyku, protože nám poskytuje nové způsoby interpretace smyslové zkušenosti. Stejným způsobem, jakým nám cizí slova a fráze umožňují vidět svět odlišně, rozšiřují také nové systémy představ hranice lidského vědomí. Prostřednictvím metaprogramování (vystavení se protichůdným modelům reality) jsme schopni přepojit samotné obvody našich mozků, což má za následek plynulejší a dynamičtější způsoby myšlení. Stali jsme se tím, čemu Wilson říká „metaprogramátoři“, jedinci se schopností neustále rekalibrovat své „tunely reality“.

Závěr

Guerilla ontologie je mocným nástrojem, jak se vymanit z okovů ideologie. Jak se náš svět stává stále složitějším, v důsledku globalizačního tlaku i zrychlujícího se technologického vývoje, je důležité, abychom měli schopnost transformovat naše sociální, politické, ekonomické, filosofické, vědecké i náboženské přesvědčení. Ti, kdo zůstanou v područí jediného „tunelu reality“, budou nevyhnutelně zaplaveni obří vlnou informací a uměle vyrobených příběhů. Mnozí lidé při setkání s řadou teorií, modelů, konceptů a rámců, které zpochybňují stabilitu jejich základního světonázoru, bezpochyby prožijí „existenční krize“.

 Abychom neztratili směr v tom, co francouzský filozof Guy Debord nazval „společností spektáklu“, ve které byl autentický společenský život nahrazen jeho reprezentací – „Vše, co bylo kdysi přímo žito, se stalo pouhou reprezentac퓹³ – musíme se naučit přijmout multimodelový přístup. Ačkoli je důležité, abychom zůstali skeptickými ohledně toho, jak jsou internetové technologie používány k manipulaci naší mysli, „informační věk“ nám umožňuje stát se otevřenějšími než kdy dříve. Aleister Crowley kdysi proslul výrokem: „Člověk nezná povahu svého vlastního bytí a sil. Dokonce i jeho představa o jeho omezeních je založena na zkušenostech... Neexistuje žádný důvod, proč by bylo třeba stanovit teoretické limity tomu, čím může být nebo co může dělat.“¹⁴

-konec-

-------------------------------------------------------------

PRAMENY:

7. dtto
8. https://archive.org/stream/TheYogaUpanishads/TheYogaUpanisadsSanskritEngish1938#page/n63/mode/2up
9. R. Wilson, Prometheus Rising
10. dtto.
11. dtto.
12. https://en.wikipedia.org/wiki/Neuroplasticity
13. https://en.wikipedia.org/wiki/The_Society_of_the_Spectacle
14. A. Crowley, (1929) Magick in Theory and Practice, Dover Publications