ŘÍKAL SI "CAREVIČ"

V lednu 1949 byl do Republikánské psychiatrické léčebny v Karélii převezen s diagnózou maniodepresivní psychózy Filipp Grigorjevič Semjonov, vězeň z jedné z nápravných kolonií poblíž města Medvěžegorska. Průvodní dokumenty uváděly, že dvakrát utrpěl mozkovou příhodu a poté ochrnul. Pak ale došlo ke zlepšení do té míry, že mohl jít do práce. Dne 8. ledna však vězeň najednou pocítil silnou bolest hlavy a obrátil se na lékařskou jednotku, kde mu pomohli. Avšak po nějaké době Semjonov začal projevovat podivné chování: někam se jako by chystal odjet, spílal jakémusi Běloborodovi, přestal poznávat ostatní a odmítal jíst. Proto ho lékař kolonie poslal do republikánské psychiatrické léčebny.

Tak začíná historie případu podivného pacienta číslo 64.

Titulní stránka jeho chorobopisu obsahuje příjmení, jméno a jméno po otci, rok narození - 1904, národnost – Rus, odvětví výroby – finanční ekonom. Další údaje popisují zevnějšek: je třeba poznamenat, že pacient je vysoký, souměrné postavy se znaky špatné výživy, má bledou barvu kůže, odulou, asymetrickou tvář. Vypadá starší, než je jeho věk, svalová soustava není dostatečně vyvinutá. Reakce na světlo je oslabená, řeč obtížná. Chůze nevyrovnaná, levou nohu táhne za sebou. Formální vědomí je zachováno, v místě a čase je orientován.

Zdálo by se, že nic zvláštního, běžný pacient psychiatrické léčebny. Pokud by tu nebyla sdělení samotného vězně. Nerad a až po troše povzbuzování Semjonov řekl lékařům, že ve skutečnosti je carevič Alexej Romanov, že se při popravě carské rodiny zachránil a byl odvezen do Leningradu, kde pak žil a později sloužil jako kavalerista v Rudé armádě. Po válce studoval na Plekanovově ústavu a pak pracoval jako ekonom ve Střední Asie. Celý jeho život ho pronásledoval nějaký Běloborodov, který zná jeho tajemství. To byl ten, kdo donutil Semjonova ke krádeži, a ten proto skončil v táboře. Jak je dále uvedeno v chorobopise, způsoby, tón i smýšlení naznačovaly, že pacient byl dobře obeznámen s životem předrevoluční vysoké společnosti.

S neobvyklým pacientem v nemocnici často hovořily ordinující lékařky Julie Sologubova a Dalila Kaufman. Jak později Dalila Abramovna vyprávěla, byl to vysoce vzdělaný muž, který znal cizí jazyky a hodně četl, zejména klasiky. Svůj „výmysl“ - právě tak v uvozovkách charakterizovala Kaufmanová pacientova odhalení – nikomu nevnucoval, nijak to neovlivnilo jeho chování, jak je tomu obvyklé u pacientů stanovené diagnozy, což doktory mátlo. Podle Semjonova ho otec při popravě v Jekatěrinburgu objal a přitiskl si ho tváří k sobě, aby chlapec neviděl hlavně namířené na něj. Byl zraněn do hýždě, ztratil vědomí a upadl do společné hromady těl. Nevěděl, jak byl zachráněn, pamatoval si až, jak ho dlouho ošetřoval jakýsi věrný člověk, možná mnich. O několik měsíců později přišli neznámí lidé a řekli, že od nynějška se bude jmenovat Irin (zkratka začátečních písmen ruských slov „jména Romanových – jméno národa“). Potom chlapce převezli do Petrohradu, do nějaké vily údajně na Millionné ulici, kde náhodou zaslechl, že ho chtějí použít jako symbol sjednocení sil nepřátelských novému systému.

Takový osud si nepřál, a proto uprchl. Na Fontance právě zapisovali do Rudé armády. Po dvou letech se dostal ke kavalérii. Poté studoval na institutu. Oženil se. Změnil si jméno na Semjonova a přisvojil si dokumenty příbuzného své ženy. „Postupně jsme se na něj začali dívat jinýma očima," vzpomínala Dalila Kaufman. „Přetrvávající hematurie (přítomnost krve nebo červených krvinek v moči), kterou trpěl, našla vysvětlení. Následník měl přece hemofilii. Na hýždi zela stará jizva ve tvaru kříže. A konečně jsme si uvědomili, že i vzhled pacienta nám připomněl... známé portréty cara Nikolaje, nejen druhého, ale prvního.“ Když z Leningradu přijel známý profesor Samuil Gendelevič na tradiční konzultaci v psychiatrické léčebně v Petrozavodsku, pacienta mu samozřejmě ukázali, protože ho sami nedokázali diagnostikovat. A kromě toho byl konzultant kompetentní i v „carských“ záležitostech. Znal umístění a účel pokojů v Zimním paláci a ve venkovských sídlech z počátku 20. století, také jména a tituly členů královské rodiny a její dynastické větve, všechny dvorské hodnosti i protokol obřadů platný v paláci.

Otázky s chytáky, které začal Dr. Gendelevič klást, nevedly k ničemu. Pacient pohotově a bez zaváhání na všechno odpověděl a poskytl i nové podrobnosti. Přitom zachoval klid a důstojnost. Potom Samuil Iljič požádal ženy, aby odešly, a vyšetřil pacienta pod pasem. „Konzultant značně znejistěl," řekla Dalila Kaufman. Ukázalo se totiž, že pacient měl kryptorchidismus (nesestoupené jedno z varlat), což, jak se ukázalo, byl pozorováno i u zesnulého následníka Alexeje. Když Semjonov mluvil o svých osobních vztazích s rodinou, projevoval strach, odpovídal zdrženlivě a bylo patrné, že je mu to nepříjemné. Také řekl, že zažil neobvyklé halucinace (třikrát v životě), když viděl zřetelně Běloborodova, až do nejmenších detailů jeho oblečení. Také informoval o rozhovoru se zástupcem ministerstva státní bezpečnosti z Moskvy, který navštívil Medvěžegorsk a řekl mu: „Máme oficiální dokumenty podepsané svědky, že následník byl zastřelen, takže pokud tvrdíte, že to jste vy, jste buď dobrodruh, nebo blázen“.

„Proč bych užíval jméno někoho jiného, cožpak hledám nějaká privilegia, žádám snad o něco?" zeptal se Semjonov hořce. „Chápu, že odhalení tohoto tajemství by mohlo mít dalekosáhlé důsledky, a proto jsem vždy připraven zemřít, pokud to bude nezbytné, abych nechtě nepřinesl národu zlo." Profesor Gendelevič dospěl o pacientovi Semjonovi k tomuto závěru: parafrenie je psychopatologický symptomový komplex, ve kterém dominují bludy fantastického obsahu, často se kombinující s bludy o velikosti a s myšlenkami pronásledování. O tom všem napsala Kaufmanová slavnému dramatikovi Edwardu Radzinskému, autoru knihy „Pane... zachraň a usmiř Rusko. Nikolaj II.: život a smrt“. Zmiňuje v něm zejména Philippa Grigorjeviče Semjonova jako člověka, který se hlásil ke jménu následníka. Nicméně další tehdejší lékařka republikánské nemocnice Julia Sologub, která jinak s názorem Kaufmanové o výjimečnosti pacienta Semjonova souhlasila, učinila výhradu, že je nepravděpodobné, aby carevič Alexej „...se svým špatným zdravím vydržel takový život. Ale že tento muž byl blízko dvoru je nepochybné…"

Potvrzení zdravé mysli podivného pacienta dostal mnohem později i lékař Republikánské psychiatrické léčebny Vadim Kiviniem. Hledal v archivu historii případu Semjonova. Byl tam i neodeslaný dopis nějaké Asje, napsaný poetickým stylem, skvělým rukopisem a podepsaný ve formě monogramu. Dr. Kiviniemi poslal tento dopis na speciální expertýzu.

„A jaká byla odpověď?“ ptám se Vadima Eskoviče.

„Znalecký závěr byl takový, že autor dopisu v žádném případě nebyl duševně nemocný. Pod vlivem nějakého tělesného nebo duševního utrpení však mohly v jeho osobnosti nastat změny, ale mohlo to být způsobeno i minulými mrtvicemi. Philip Grigorievič Semjonov byl z tábora propuštěn v roce 1951. Zemřel v roce 1979, právě v tom roce, kdy byly na Uralu objeveny ostatky carské rodiny. Jeho vdova, Jekatěrina Michajlovna byla přesvědčena, že její manžel skutečně byl následníkem cara. Jak adoptivní syn Semjonova vzpomínal, jeho nevlastní otec miloval procházky po městě, trávil celé hodiny v Zimním paláci a obdivoval tam starožitnosti. Nerad mluvil o svém tajemství, svěřoval se pouze nejbližším lidem. Netrpěl žádnou úchylkou a po návratu z tábora se už do psychiatrické léčebny nedostal. Ale všimněte si, že tento zdánlivě obyčejný člověk hovořil plynně německy, francouzsky, anglicky a italsky a dokonce psal starořečtinou".

Filipp Grigorievič Semjonov už tu není, ale jeho tajemství zůstává. Byl to opravdu duševně nemocný člověk, anebo následník trůnu, jediný syn Nikolaje II.?