PULSARY JAKO KOSMICKÝ NÁSTROJ INTELIGENTNÍ KOMUNIKACE NA OBROVSKÉ VZDÁLENOSTI (10)

Astronomické a geologické důkazy naznačují, že poslední velká supervlna prošla naší sluneční soustavou na konci poslední doby ledové. Potvrzují to i údaje z ledového jádra ze stanice Byrd v Antarktidě, které ukazují, že intenzita galaktického kosmického záření dopadajícího na zemskou atmosféru vzrostla na střední úroveň přibližně 16 000 let př.n.l. Intenzita kosmického záření dosáhla vrcholu kolem 14 100 ± 200 let př. n. l., znovu kolem 13 250 ± 200 let př. n. l. a potřetí kulminovala kolem 12 650 ± 200 let př. n. l.; viz spodní profil na obrázku níže. Poslední fáze, nejdelší ze tří, trvala asi 1 500 let, přičemž všechny tři vrcholy pokrývaly období asi 3 000 let. Toto období zvýšené intenzity kosmického záření se shodovalo s klimatickým oteplovacím trendem, který nakonec ukončil dobu ledovou (viz horní izotopový profil na obr.níže). Tento graf, který zobrazuje intenzitu kosmického záření normalizovanou na současnou intenzitu, byl sestrojen na základě měření koncentrace berylia-10 (10Be) přítomného v polárním ledu.

Další důkazy nalezené v záznamu ledového jádra Byrdovy stanice naznačují, že těsně před koncem poslední doby ledové se do zemské atmosféry dostalo velké množství kyselin, více než kdykoli za posledních 50 000 let. Tato událost byla nazvána "hlavní událostí". Tento příliv kyseliny chlorovodíkové a fluorovodíkové začal kolem roku 15 830 př. n. l. a skončil kolem roku 15 735 př. n. l., přičemž jeho množství pravidelně stoupalo a klesalo po dobu přibližně jednoho století. V roce 2005 jsem ukázal, že období mezi těmito vrcholy kyselin se blíží jedenáctiletému slunečnímu cyklu, což naznačuje, že tyto kyseliny a s nimi spojený prach musí mít kosmický původ. Satelitní pozorování ukázala, že sluneční cyklus dramaticky moduluje rychlost, s jakou se mezihvězdný prach v současnosti dostává do vnitřní části sluneční sousta