Projekt Mountauk a tajná vláda (3)

VL: Jak nakonec dopadl dr. John von Neumann?

DC: Pokud vím, tak byl na živu až do roku 1989. V sedmdesátých letech měl nějaké problémy s tehdejší vládou. Měl i nějaké personální těžkosti, takže nakonec v roce 1977 odstoupil z pozice ředitele jmenované série projektů a stal se jakýmsi konzultantem. I když vláda oficiálně proklamovala, že zemřel v roce 1956, nebyla to pravda. Až do roku 1989 s ním byla prakticky stále v kontaktu.

VL: Používaly se na základně Mountauk nějaké psychické drogy?

DC: Osobně si myslím, že nikoliv. V podstatě se používal jeden přípravek, který vycházel z výzkumu dr. Reicha. Tento přípravek dokázal jakoby naprogramovat lidskou mysl takovým způsobem, aby se stala podstatně vnímavější.

VL: Něco na způsob vnitřní euforie?

DC: Ano. Dalo by se tak říci.

VL: Co byste dokázal sdělit o klíčovém zařízení využívajícím lidskou mysl?

DC: Prototyp jsme získali od mimozemské inteligence. Toto zařízení byl v podstatě unikátní myšlenkový zesilovač. Z popudu vlády vznikla skupina osob, která byla speciálně připravována pro práci s tímto zařízením.

Tito jedinci podle specifického postupu produkovali jisté předem určené myšlenkové programy. Ty byly extrémně zesílené uvedeným zařízením a mne neznámým způsobem konzervovány, nebo byly prostřednictvím speciálních radarů šířeny mezi nic netušící populaci. Poté se zkoumal jejich účinek na společnosti.

Po nějaké době se zjistilo, že lze prostřednictvím tohoto zařízení konat i přímo v časovém kontinuu. Uvedená skupina generovala myšlenkový vír energie, který dokázal fluktuovat v časovém rozhraní mezi roky 1947 a 1981. V podstatě se podařilo vytvořit hodně specifický časový tunel. Nakonec se podařilo stabilně pronikat vědomím v čase směrem dopředu i dozadu. Tohoto pokroku se ovšem dosáhlo teprve v samém závěru „Projektu Phoenix“.

VL: Co se stalo s tímto zařízením?

DC: Vím, že někdy v letech 1979 až 1980 již bylo plně funkční. Zařízení dokázalo produkovat velmi silné časoprostorové warpové vlny. Jedinec, který by na toto zařízení napojen, dokázal tvořit jakýsi syntetický vír mentální energie.

Prostřednictvím tohoto zařízení se daly dělat i jiné a pro nezasvěcené naprosto neuvěřitelné věci. Respondent napojený na toto zařízení měl za úkol mentálně se fixovat na nějaké zvíře a po určité době se pak podařilo takové zvíře zhmotnit.

Jistou další zajímavostí pak může být informace, že se takový objekt podařilo držet v existenci pouze do té doby, pokud byl respondent připojen na zařízení. Bytost se pak mohla pohybovat v celém vnitřním obvodu synteticky vytvořeného mentálního víru.

V tomto ohledu je samozřejmě potřeba upozornit také na to, že ona mimozemská technologie mentálního zesilovače dokázala vytvořit energetické záření o síle gigawat či dokonce terawat. Mentální energetický vír mohl dosáhnout průměru až pět kilometrů.

VL: Mohl byste nám popsat, co jste na mentální úrovni mohl jako respondent vidět uvnitř tohoto tunelu?

DC: Prostor uvnitř měl zvláštní spirálovou strukturu a zářil po celé své délce. Člověk se nacházel jakoby uvnitř energetického toku, který řídily vlastní myšlenky. Mohl jste se vydat kamkoliv prostoru i v čase.

VL: Dokázal jste v toku času přemístit i nějaké věci?

DC: Ano.

VL: Mohl byste pokračovat v popisu tunelu?

DC: Ano. Jak jsem již řekl, zdi onoho tunelu na první pohled vytvářely dojem pevné konzistence s jakýmsi vroubkovaným designem. Tunel nebyl rovný, ale měl jakoby tvar vývrtky.

VL: Dobře. Pokud by někdo v této chvíli vypnul napájení zesilovače (té mimozemské technologie), pak byste uvízl někde uvnitř časoprostorových vln?

DC: Ano. To by člověk byl v pasti.

VL: Někde jsem slyšel, že takovým tunelem byly posílány i děti?

DC: To je pravda, ale my jsme vůbec neměli tušení, proč to dělali. Díky tomu nenávratně zmizelo hodně dětí.

VL: Chápu to tedy tak, že respondent byl schopen prostřednictvím tohoto víru se doslova přemístit do předem stanovené prostoročasové osy a zhmotnit se na druhé straně? Jak daleko do budoucnosti jste se vy osobně dostal?

DC: Ano. Jedná se o časový bod roku 6030 n.l. Do tohoto bodu se pravidelně v rámci finálního výcviku posílali všichni noví respondenti. Jednalo se vždy o jedno konkrétní místo. Šlo o opuštěné město, kde se na jednom z náměstí nacházela obrovská socha ze zlata.

Každopádně ještě dříve, než byl v čase vyslán člověk, se velmi pečlivě se zkoumalo, zda podmínky na daném místě jsou vůbec vhodné pro pobyt člověka. Někdy se dokonce sbíraly i vzorky vzduchu atp.

VL: Podařilo se lidem z budoucnosti zpětně prostřednictvím tohoto tunelu navázat kontakt s vámi?

DC: Ne. Námi vytvořený tunel poskytoval pouze jednosměrný tok energie.