PŘÍBĚH REALITY: ŘEŠENÍ ÚSTŘEDNÍHO TAJEMSTVÍ KVANTOVÉ MECHANIKY

Výsledky Wheelerova experimentu se zpožděnou volbou, neboli experimentu o odpovědi  zkoumaného subjektu na pozorovatele (ověřeno reálným pokusem) a slavný experiment se dvěma štěrbinami představují extrémně jednoduchá fakta v nejsrozumitelnějších pojmech. Nicméně ti, kteří jsou si jisti, že neexistuje nic kromě konkrétní, fyzické reality, obvykle nepřipouští výsledky těchto experimentů, nebo hledají různá nepravděpodobná a komplikovaná vysvětlení navzdory tomu, že čím blíže nejzásadnější úrovni reality, tím jednodušší by fyzika a matematika měla být. Případné důsledky jsou řešeny v předstihu a během prezentování řešení kvantových mechanických problémů se analyzují fundamentální nedostatky materialistických argumentů.

Předložené myšlenky jsou v souladu s "konzistentní historií interpretací" kvantové mechaniky a Leibnizovy metafyziky a jsou zde prezentovány v kvalitativní formě bez matematiky. Fyzik John Wheeler (1911-2008), který vytvořil termín "černá díra", přišel s geniálním myšlenkou experimentu ke zkoumání kvantového mechanického měření. Podle standardní materialistické interpretace dvouštěrbinového experimentu mají částice dvě vlastnosti, v závislosti na fyzickém uspořádání mají vlastnost vlny, nebo částice. Tento paradox nelze vyřešit bez jednoduché alternativní interpretace, která má úžasné důsledky pro naše chápání povahy reality.

Problém s měřením

Praktické provedení těchto dvou experimentů zveřejnil vědecký tisk, YouTube a další. K pochopení podstaty paradoxu postačí promítnout drobné částice na obrazovku, která dokáže zaznamenat místo zásahu. Větší množství částic, např. fotony, elektrony, atomy nebo dokonce "buckyballs" (molekuly se šedesáti atomy uhlíku) se jedna po druhé vystřelí proti obrazovce.

Wheelerův experiment se zpožděnou volbou

Toto už není jen myšlenkový experiment. Pokud byl proveden s atomy helia profesorem Andrewem Truscottem a kol.  z "Australské národní univerzity", zveřejněno v časopise "Nature Physics", květen 2015, pod názvem "Wheeler's Delayed-Choice Gedanken Experiment with Single Atom". Částice jsou vypouštěny rovnoměrně za sebou po dvou stejně dlouhých drahách s odpovídajícími záznamovými obrazovkami. Dle očekávání získáváme na každé z obou cílových obrazovek vzor odpovídající zásahům. Ovšem můžeme utajit informace o tom, která trasa je skutečně sledována, dokud nedosáhnou částice cíl. Takže, i když každá část výstřelů zasáhla jednu z obrazovek, nacházela se i na dráze, která vedla k druhé obrazovce. Nikdy nevíme, kterou cestu konkrétní částice sledovala.

"Narativita" mezi spuštěním a zachycením částic je nyní neúplná. S dekodérem získáme na každé ze dvou obrazovek vzor uvedený dále v textu. Vzor ruší interference, naznačuje, že každá jednotlivá částice se během cesty stala vlnou cestující po obou trasách současně, ačkoli byla vystřelena jedna po druhé. Vzhledem k tomu, že vzor je tvořen mnoha individuálními "výstřely", každá "vlna" se musí v okamžiku dopadu změnit na částicj. Kdyby bylo vypuštěno jen několik výstřelů, nikdy bychom nezjistili, že mezi vypuštěním a zachycením částice dočasně přestala být částicí! Odmítajíce přijmout myšlenku, že samotné pozorování určuje výsledek, někteří fyzici navrhli, že jediným možným vysvětlením je to, že v okamžiku vypuštění částice ví, zda se má během cesty chovat jako vlna nebo částice v závislosti na tom, zda je či není dekodér na svém místě. 

Wheeler se tudíž rozhodl vložit dekodér již do trasy částice před příchodem do cílové obrazovky. Pokud by vznikl rozdíl, znamenalo by to přítomnost, která by ovlivňovala minulost, protože by se částice musely rozhodnout, zda se stanou vlnou, nebo zůstanou částicí již při vystřelení, dříve, než se rozhodne o umístění dekodéru. Zároveň Wheeler předpokládal, že vzor zůstane stejný bez ohledu na místě umístění dekodéru, nebo bez dekodéru bude změtí zásahů. Jinými slovy, výsledek bude odlišný, pokud trasu známe, nebo neznáme. Sama znalost trasy ovlivňuje výsledek. Extrémně kontroverzní tvrzení. Prezentace významného francouzského fyzika Alaina Aspecta na YouTube nadšeně souhlasila s předpovědí Wheelera. Následující diskuze byla velmi kritická, dokonce i nepřátelská – kdosi popisoval profesora Aspecta jako klauna. Kdo je klaunem nyní? Výsledek experimentu profesora Truscotta se shodoval s předpovědí Wheelera.

Dvouštěrbinový experiment

V tomto experimentu je jediná cesta, ale bariéra má dva otvory. Pokud byl otvor, kterým částice prošla monitorován, odpovídal výsledek vzoru vlevo. Pokud k monitorování nedošlo, výsledek odpovídal obrázku vpravo. Z výsledku je patrné, že při průchodu se částice měnila na vlnu, která dokázala projít oběma štěrbinami zároveň a dokonce dokázala po průchodu bariérou pokračovat jako dvě oddělené částice.

Opět, pokud trasu částice nedokážeme kontrolovat, liší se výsledek od pokusu, kdy je trasa monitorována.

Paradox

Pro ty, kteří věří, že realita je vždy objektivní – výsledek experimentů odporuje zdravému rozumu a očekávání. Výsledek dopadů vždy bude odpovídat monitorované trase, pokud bude provedena kontrola trasy, a to i v budoucnosti. Pokud kontrola trasy provedena nebude, mění se částice na trase na vlnu a tomu odpovídá záznam dopadu.

Papírová verze dvouštěrbinového experimentu

Věřím, že jako první navrhl tento experiment Thomas Campbell. Podobný experiment,  jako humánní verze slavného pokusu s Schrödingerovou kočkou, by byl proveden s roboty. Experiment - řekněme verze s dvěma štěrbinami, se zapnutými monitory a jejich zapisovači, by utajeně uchoval dvojici výsledků v obálce. V žádném okamžiku by nebyl zapojen žádný člověk a bezprostředně po experimentu by všechny roboty zničili. Po roce by část výsledků v obálce zkontrolovaly nezaujaté osoby, druhou část by spálily. Předpokládáme, že výsledky spálené části by odpovídaly vlnové formě, stejně jako v případě nemonitorovaných pozorování s neorganizovanou změtí záznamů. Tímto se vynořuje otázka, který ze záznamů je uvnitř obálky, stejně jako u kočky v Schrödingerově experimentu. Výsledek by mohl jednou provždy prokázat platnost kodaňské interpretace mezi všemi ostatními. Skvělá zábava! I tak by dál zbylo spoustu prostoru pro skeptiky a materialisty. Možná jednoho dne?

Shrnutí: existence jakéhokoli fyzického záznamu trasy přístupné vědomému pozorovateli (nyní, nebo později) způsobí, že fyzický záznam bude konzistentní s fyzickým záznamem odpovídajícím všeobecnému očekávání. Je nutné vyloučit i vliv člověka, který naprogramoval roboty, protože i to je  také informace. Experiment by musel být velmi pečlivě navržen.

Schrödigerova kočka

V krabici je kočka, jed, měřič radiace, nepatrné množství radioaktivního materiálu a kladivo. Pokud měřič zachytí radiaci, kladivo rozbije skleněnou nádobu s jedem, který  zabije kočku.

Kodaňská interpretace: objekt může zároveň existovat ve všech možných stavech. Až jeho pozorování způsobí kolaps systému a donutí objekt zůstat pouze v jednom z možných stavů. …Pokud bude krabice uzavřená, bude kočka v obou stavech, po otevření krabice bude kočka buď živá živá, nebo mrtvá. (Ilustrace: Dhatfield, Wikipedia.org)

Vysvětlení

Výsledek Wheelerova experimentu komentoval profesor Andrew Truscott, který jej provedl: "Pokud se rozhodnete věřit, že atom volí určitou cestu, pak musíme přijmout, že budoucí měření ovlivní minulost atomu. Atom však "necestuje", pouze pokud je na konci své "cesty" sledován, objevuje se jeho vlnové nebo částicové chování, to dokazuje, že měření je všechno. Na kvantové úrovni neexistuje skutečnost, pokud ji nehledáte." To zcela odpovídá názoru Wheelera. Můžeme to také vyjádřit jako, že "skutečný příběh reálného světa je všechno". Vědci stále mluví o dualitě vlnových částic, ale jak naznačuje profesor Truscott, není to tak, protože částice se ve skutečnosti nepohybují  o nic víc než ty, které se objevují za bariérou podle známého fenoménu kvantového tunelování.  

Překvapivě to ukazuje, že realita nefunguje tak, že příčina a následek jsou v konkrétním fyzickém světě skutečně spojeny, i když v měřitelné realitě se jeví, jako by byly! Částice se stávají skutečnými na cílové obrazovce způsobem, který je v souladu s nejaktuálnějším fyzickým záznamem o jejich stavu - což je nejaktuálnější událost v jejich příběhu. Pokud poslední zaznamenaná nebo pozorovaná událost byla vlastní projekce (nikoli její cesta), částice se opakuje, jako kdyby byly dodrženy obě cesty. A protože to dokáže pouze vlna, tak to musí to být důkaz, který dostaneme. Události musí být v souladu s jejich historií. Fyzický vesmír neumožňuje protiklad alespoň ne normálně. Pokud je výše uvedené pravda, jak by to nemohla být také pravda pro každodenní svět velkých jevů a realitu obecně?

Je to skutečně možné. Ale jak bychom to někdy mohly vědět? Jedna cesta nebo druhá, prakticky všechny běžné události jsou pozorovatelné nebo jinak ověřitelné. Nemluvě o obrovském počtu způsobů, jak může být událost pozorována nebo zaznamenána tolika svědky. Objem běžných každodenních dat je obrovský a každodenní objekty poměrně masivní a počet svědků tak ohromujících, že náš každodenní svět je zcela zřejmý. Proto není divu, že toto hluboké tajemství skutečné povahy reality je překryté a rozmazané. Někteří vědci poukazují na to, že chování v makroskopickém světě odpovídá průměrnému chování v kvantovém, mikroskopickém světě. Ale to je pouhá racionalizace – jen další pokus vysvětlit realitu naprosto objektivním, materiálním pojetím. Naše cesta vede mnohem hlouběji. To, co díky těmto a dalším experimentům  vnímáme jako známou příčinu a následek ve fyzickém světě, se zdá být sekundárními, v síti propojenými událostmi, abstrakce z metafyzické pravděpodobnostní primární reality (kde je faktorem vědomí) což odkazuje naši sekundární realitu k pravidlům, jejíž podmnožinou jsou zákony fyziky.

Jedná se o řadu pravidel, která udržují vzájemnou konzistenci mezi sekvenčními událostmi a jejich záznamy, ale neznamená to, že jsou skutečně provázané. Velký filozof a matematik Leibniz (1646 - 1716) uvedl: "Je pravdou, že když mluvíme metafyzicky, neexistuje skutečný vliv jedné vytvořené substance na druhou." V podstatě konstatuje, že neexistují žádné příčiny, pouze následky spojované neuvěřitelnou synchronicitou - kterou označuje jako "předem stanovená harmonie". Jen málo lidí to dokáže přijmout (pozn. překladatele – Kde je prostor pro karmu?). Nicméně Leibnizova kosmologie paradox vysvětluje, materialistická kosmologie nikoli! Lidé samozřejmě pravidlo příčiny a následku v každodenním životě a kvantových experimentech projevují, ale jsou šokováni, když zjistí, že nepoužívají. Náš popis reality je špatný. Ne částečně, ale kompletně špatný!

Radikální pravděpodobnost

Stejně radikální způsob, jak se na vše dívat (všechny objekty, události a jevy), je stupnice pravděpodobnosti od nuly do jedné, kde 1 představuje konkrétní, jistou realitu a 0 cosi, co se nestane. Hodnota závisí pouze na tom, do jaké míry si je vědomí (jednotlivec nebo konsenzus) vědomo věcí a událostí. Z tohoto pohledu není potřeba diskutovat o dualitě vlnových částic nebo o zhroucení vlnové funkce, která odpovídá pravděpodobnosti 1. Radikální myšlenka, kterou nelze vyvrátit, protože jakmile pozorujeme, nebo měříme, realizujeme to, co pozorujeme. Čím blíže se podíváme, tím více jevy realizujeme. Samozřejmě, existence překrývající éterické vrstvy, která vysílá naši skutečnost, není pro zaryté materialisty přijatelná.

V pasti jistoty

Existuje mnoho dalších experimentů a výzkumů, které poskytují důkazy, že vědomí je aktivní účastníkem reality, vytvářející záměr, stejně tak v souladu s všudypřítomným zákonem přitažlivosti je faktorem pozornost (Dean Radin - prezentace YouTube TSC 2016, Tucson). Bohužel je toto stále velmi minoritní názor. Materialisté odmítají ústřední roli a či významnost vědomí, důkazy o vědomí ve fyzické realitě, kterou považují za zcela objektivní, přestože výsledky obou klíčových experimentů jsou z tohoto hlediska nevysvětlitelné.  Pokud jsme strávili celý život pod vládou vědy tvrdící, že vše existující je solidní, hmotné, objektivně reálné a plně vědecky objasnitelné, není překvapením, že tolik lidí odmítá vše, co se vymyká tomuto paradigmatu.

Vypadá to, jako by Dawkins věděl, že zákony přírody nevysvětlují zákony přírody

Od konce devatenáctého století byl materialismus výchozím systémem víry, jemuž se výzkum a vědecké články přizpůsobily.  Sir John Maddox dokonce tvrdí, že kniha Ruperta Sheldrakea ‚Nová věda života‘, by měla být spálena. Následně kniha získala nepřátelské recenze v časopise Nature a dalším tisku. V jistotě a snaze o šíření materialistického názoru jsou uvězněni výroky celebritních ateistů, jako je profesor Richard Dawkins, autor knihy ‚Boží iluze‘. Píše: "Jakákoli tvůrčí inteligence s dostatečnou komplexností něco navrhnout, vzniká pouze jako konečný produkt rozšířeného procesu postupného vývoje." A dále: "Existence boha je příliš nepravděpodobná".  Stvořitel, kterému Dawkins předpokládá, že náboženství věří, podléhá času a prostoru. Od Einsteina je známo, že čas a prostor nejsou absolutní, avšak Dawkins svůj argument založil na předpokladu, že jsou. Pokouší se v knize argumenty, které jsou pevně založeny na čase, prostoru a hmotě, vyvrátit existenci tvůrce, který by očividně musel být naprosto mimo své vlastní stvoření!

Naivní. Dawkins se zřejmě domnívá, že se tvůrce bude muset sám stvořit. Dokonce i ateista by si měl uvědomit, že je to zjevně nelogické. Je divné, že jeho vydavatel to neukázal. Vypadá to, jako by Dawkins věděl, že zákony přírody nevysvětlují zákony přírody. Jeden komentátor dokonce poznamenal, že ve skutečnosti není nikdo, kdo by věřil v boha, jemuž Dawkins nevěří! Zhruba před 1700 lety velký filozof a zakladatel neoplatonismu Plotinus argumentoval, že tvůrce musí být zcela mimo stvoření a ani to nepotřebuje. Nebo podle Leibnize, "skutečnost, že existují podmíněné věci, musí být v konečném důsledku vysvětlována čímsi, co není podmíněno jinými věcmi." Analogií je virtuální realita generovaná počítačem - počítač nemůže existovat jako součást reality, kterou vytváří; navzdory Dawkinsově víře!

Víra, že věda jednoho dne prokáže, že vědomí a intelekt jsou pouze vlastnostmi fyzického mozku, se nazývá "falešný materialismus". Podle Johna Ecclese – dogmatická náboženská víra je pověra bez racionálních základů. To platí ještě více o těch, kteří tvrdí, že jednoho dne se oba popisované experimenty materialisticky vysvětlí. Dogmatický materialismus dokonce ve filmech zesměšňuje či pomlouvá každou nábožensky či spirituálně založenou postavu a ve zprávách se existenci čehosi mimo fyzickou realitu vysmívají. Nerozumný skepticismus se vymezuje paradoxům ve výše uvedených a dalších experimentech, které nelze materialisticky vysvětlit. Zastánci nové vědomé teorie jsou například  profesor Julian Barbour se svou knihou ‚The End of Time‘, metafyzik Leibniz a profesor Meinard Kuhlmann a jeho kniha "Co je skutečné?" publikovaná ve "Scientific American", srpen 2013.