Poslední tajemství Velké Pečetě odhaleno - prorocká šifra, utajená před světem po více než 200 let americkou vládou, je zde (16)

Podle Řeků bylo největším výsledkem milostné aféry Dia a Létó narození nejmilovanějšího z věšteckých bohů - Apollóna. Víc než jakýkoliv jiný bůh ve starověké historii představoval Apollón zaujetí pro proroctví. Ačkoliv je většinou spojovaný s klasickým Řeckem, shodují se učenci na tom, že existoval před Olympským panteonem a někteří dokonce tvrdí, že tento subjekt poprvé znali jako Apollóna Hyperborejci - starověký a legendární lid ze severu.

K tomuto závěru došel Hérodotos a zaznamenal, jak Hyperborejci pokračovali v uctívání Apollóna i po jeho uvedení do řeckého panteonu. Každoročně putovali na Délos, kde se účastnili slavných řeckých slavností boha Apollóna. Lýkie - malá země v jihozápadním Turecku - měla také spojení s Apollónem, kde byl znám pod jménem Lykeios, což někteří spojují s řeckým slovem Lykos, neboli „vlk“. Odtud vznikl jeden z jeho starověkých názvů, „zabiják vlků“.

Podle Řeků se Apollón a jeho sestra, dvojče Artemis, narodili na ostrově Délos - jako děti Dia (Jupitera) a titánky Létó. Ačkoliv zde existovala důležitá věštírna, která hrála roli při slavnostech boha, byla to slavná věštírna v Delfách, která se stala mluvčím tohoto obyvatele Olympu. Delfský omfalos (kámen, který podle Řeků označoval střed zeměkoule) lze stále najít v ruinách delfského chrámu boha Apollóna. Apollónova věštírna v Delfách byla tak důležitá, že kdekoliv existovalo helénství, řídili obyvatelé a králové, včetně některých tak vzdálených jako například Španělsko, svůj život, kolonie a války podle této posvátné komunikace.

Zde promlouvali olympští bohové ke smrtelníkům prostřednictvím duchovenstva, které tlumočilo výroky Pythoness neboli Pýthie vyvolané v transu. Pýthia byla žena středního věku sedící na trojnožce z mědi a zlata, nebo mnohem dříve na „věštecké skále“ (médium) a krčila se nad ohněm, zatímco inhalovala kouř hořícího bobkového listu, ječmene, marihuany a oleje, dokud nedošlo k dostatečné intoxikaci pro její věštby. Ačkoliv mohlo být použití vavřínových listů referencí k nymfě Dafné (řecký výraz pro vavřín), která unikla sexuálním záměrům Apollóna tím, že se proměnila ve vavřín, sloužily listy také k praktickému účelu.

Poskytovaly potřebné množství kyseliny kyanovodíkové a alkaloidy, které v kombinaci s konopím vytvářely silné halucinogenní vize. Alternativní verze mýtu o věštění tvrdí, že Pýthia seděla nad puklinou a vdechovala magické výpary, které stoupaly z hluboké praskliny v zemi. Tyto výpary se „staly magickými“, když se mísily se zápachem vycházejícím z hnijící zdechliny draka Pýthóna, kterého mladý Apollón zabil a shodil dolů do pukliny. V každém případě Pýthia pronášela svá proroctví neznámým hlasem, který měl být hlasem samotného Apollóna, pod vlivem takovýchto „sil“.

Během transu často docházelo ke změně osobnosti média, stávala se melancholickou, vzdorovitou či dokonce zvířecí, vykazujíc psychózu, která mohla být zdrojem mýtu o vlkodlaku, neboli lykantropii, při reakci Pýthie na setkání s vlčím bohem Apollónem/Lykeiosem. Delfské „věštecké ženy“ prorokovaly tímto způsobem téměř tisíc let a byly považovány za nezbytnou součást pohanského řádu a místní ekonomiky každé helénské komunity. To zvyšuje záhadu, že jisté části křesťanství převzaly Pýthie a Sibyly jako „nádoby pravdy“.

Tyto ženy, které zasvětily svůj život předávání vzkazů bohů a bohyní prostřednictvím svých rtů, se objevují zejména v katolickém umění, od oltářů až dokonce po strop Sisxtínské kaple, kde se pět Sibyl připojuje k prorokům Starého zákona na čestných místech. Sibyla Kumská (zvaná též Amalthea), jejíž proroctví o návratu boha Apollóna je zašifrováno ve Velké pečeti Spojených států amerických, byla nejstarší ze Sibyl a věštkyní podsvětí, které v první knize Aeneidy poskytl Aeneas prohlídku pekelné říše.
Ať již díky trikům nebo okultním silám, byla proroctví Sibyl někdy úžasně přesná.

Řecký historik Hérodotos (považovaný za otce historie) zaznamenal zajímavý příklad. Krésus, král Lýdie, vyjádřil pochybnosti o přesnosti Apollónových věšteb v Delfách. Aby věštbu otestoval, vyslal Krésus posly k Pýthii, aby se zeptali, co on, král, v předem dohodnutý den dělá. Kněžka překvapila královy posly vizualizací otázky a formulací odpovědi ještě předtím, než dorazili. Část historického popisu říká:

… v okamžiku, kdy Lydijci (Krésovi poslové) vstoupili do chrámu a před tím, než položili svou otázku, věštkyně jim odpověděla takto v hexametru: „… mé smysly udeřila vůně mušlemi pokryté želvy, jenž se nyní vaří nad ohněm, s jehněčím masem, v kotli. Mosazná je nádoba vespod a mosazná je poklice nahoře.“ Lydijci si zapsali tato slova z úst věštkyně, když je prorokovala a pak se vydali na zpáteční cestu do Sardis… (když) Krésus rozvinul svitky… okamžitě se poklonil… a prohlásil, že delfská svatyně byla jedinou skutečně věšteckou svatyní… Protože po odjezdu svých poslů přemýšlel nad tím, co má dělat, aby to bylo nejnemožnější pro kohokoliv uhodnout. Pak počkal na dohodnutý den a činil tak, jak si předsevzal. Vzal želvu a jehně, svýma vlastníma rukama je rozřezal na kusy, uvařil je spolu v mosazném kotli zakrytém poklicí, která byla rovněž z mosazi (Hérodotos, kniha 1:47).

Další zajímavý příklad duchovního jasnozření Apollónovy Sibyly se nachází v knize Skutkové apoštolů Nového zákona. Zde je odhalen démonický zdroj, který Sibyly poháněl. I stalo se, když jsme šli k modlitbě, že děvečka nějaká, mající ducha věštího (věštce, delfská věštkyně), potkala se s námi, kteráž veliký užitek přinášela pánům svým budoucích věcí předpovídáním. Ta šedši za Pavlem a za námi, volala, řkuci: Tito lidé jsou služebníci Boha nejvyššího, kteříž zvěstují nám cestu spasení. A to činívala za mnoho dní. Pavel pak těžce to nesa, a obrátiv se, řekl duchu tomu: Přikazuji tobě ve jménu Ježíše Krista, abys vyšel z ní. I vyšel hned té chvíle. A viděvše páni její, že odešla naděje zisku jejich, chytivše Pavla a Sílu, vedli je na rynk před úřad. A postavivše je před úředníky, řekli: Tito lidé bouří město naše, jsouce Židé. (Skutkové apoštolů 16:16-20)

Příběh v knize Skutkové apoštolů je zajímavý, protože vykresluje úroveň kultury a hospodářství, které byly vybudovány kolem uctívání Apollónových věšteb. Průměrného Atéňana stála žádost o věštbu více než dvoudenní plat a průměrná cena pro zákonodárce nebo vojenského představitele, který chtěl znát důležité státní informace, byla ještě desetkrát vyšší. Proto je někdy těžké pochopit jednání ženy v knize Skutkové apoštolů. Bezpochyby pochopila, jak moc by jejímu živobytí mohlo ublížit Pavlovo kázání. Navíc Pýthia z Delfy měla historicky podložený nepřátelský vztah vůči Židům a byla považována za pěšáka démonické moci. Budeme-li opět citovat z mé první knihy Spiritual Warfare - The Invisible Invasion (Duchovní boj - neviditelná invaze), dočteme se:

Delfy se svým okolím, kde známá věštírna posvěcovala a schvalovala uctívání Asklépia, byly dříve známy jako Pýthó, hlavní město oblasti Fokis. V řecké mytologii byl Pýthón - jmenovec města Pýthó - obrovský had, který pobýval v pohoří Parnassus… V knize Skutkové apoštolů 16:16 byla démonická žena, která trápila Pavla, posedlá duchem věštění. V řečtině to znamená duch věštce (delfská věštkyně)… a odráží přijatou židovskou víru… že uctívání Asklépia (Apollónova syna) a další takováto modlářství byla, jak později Pavel vyjádřil v První epištole Korinským 10:20, uctíváním ďáblů.

Lze říci, že Pýthia knihy Skutkové apoštolů, verš 16:16, prostě prorokovala nevyhnutelné. To znamená, že duch, kterým byla posedlá, věděl, že doba Apollónovy vlády byla pro tuto chvíli u konce, a že šíření křesťanství povede k zániku delfské věštírny. Toto je možné, protože démoni si jsou občas vědomi změny směru (porovnejte s argumenty démonů v Evangeliu podle Matouše 8:29: „…A aj, volali, řkouce: Co je nám po tobě, Ježíši, Synu Boží? Přišel jsi sem před časem trápiti nás.“). Poslední zapsaný výrok věštírny v Delfách patrně naznačuje, že duch Olympu tomu tentokrát porozuměl. V knize Man, Myth & Magic (Člověk, mýtus a magie) čteme:

"Apollón… poskytl svou poslední věštbu v roce 362 n.l. lékaři císaře Juliána, byzantského vládce, který se pokoušel opětovně nastolit pohanství poté, co se křesťanství stalo oficiálním náboženstvím Byzantské říše. „Řekni králi,“ zněla věštba, „že podivně postavený chrám se zřítil k zemi, že jasný Apollón již nemá střechu nad hlavou či prorocký vavřín ani bublající zřídlo. Ano, dokonce i bublavý potůček vyschl.“

Jak věštírna v Delfách pomalu mizela, zajistil Apollón svou poslední a nejodolnější charakteristiku prostřednictvím vlivu svého oblíbeného syna Asklépia. Od Thessaly se kult Asklépia - řeckého boha léčení a archetypu antikřesťanství - rozšířil po celém území Malé Asie a stal se hlavním konkurentem raného křesťanství. Mnozí pohané konvertovaní na křesťanství věřili, že Asklépius je živoucí vzezření, které má moc uzdravovat. V Epidauru a Pergamumu byly Asklépiovi postaveny svatyně a dlouhou dobu se těšil silnému kultu i v Římě, kde byl nazýván Aesculapius.

V řeckém a římském umění je obvykle vyobrazován s hadem obtočeným kolem hole a často jej doprovázel Telesforos, řecký bůh uzdravení. Bylo mu připisováno vyléčení mnoha nevyléčitelných nemocí, včetně vzkříšení z mrtvých, zázrak, díky němuž si později Hádes stěžoval Diovi, který reagoval zabitím Asklépia úderem blesku. Když Apollón argumentoval, že jeho syn neudělal nic, co by si zasloužilo smrt, Zeus se kál a navrátil Asklépiovi život; učinil z něj nesmrtelného, boha lékařství.