POLITIKA & MAGIE CHAOSU (3)

Ereignis

Heidegger spolu s Gurdžijevem věřil, že západní člověk trpí „zapomněním bytí“ a že racionalismus, věda, technologie a s nimi spojený konzumní způsob života nás nechaly uvíznout ve falešném světě, podobně jako tomu věřili starověcí gnostici. Stejně jako Nietzsche i Heidegger viděl, že Západ směřuje do věku nihilismu a že dějiny bytí skončí, abychom parafrázovali T. S. Eliota, nikoli s třeskem, ale s cenovkou. Právě z toho, co Heidegger nazval „destrukcí metafyziky“, z jeho pokusu napravit škody, vznikla hnutí jako dekonstruktivismus a postmodernismus.

Heidegger viděl jistou slabou naději. Domníval se, že směřování k nihilismu lze zastavit, pokud dojde k události, kterou nazval ereignis. Je to něco podobného jako „singularita“, o níž mluví fyzikové, když zmiňují černou díru, nebo vizionáři New Age, když sní o nějakém miléniovém „happeningu“, který vše změní a navrátí padlému světu nevinnost. Heidegger mylně považoval nacionální socialismus s jeho „rozhodným“ odmítnutím falešných hodnot modernity a přijetím „tradičních“, „autentických“ hodnot – "Blut und Boden", krve a půdy – za jakousi verzi tohoto jevu. Heidegger nebyl sám, kdo si myslel, že z národního socialismu může vzejít něco dobrého. Jung to taky zpočátku cítil stejně. Mluvil o Volku, který znovu získává „pravdu“ své „vůle k bytí“, a Hitlera viděl jako „ztělesnění“ „světodějného hnutí“, „setkání globální technologie a moderního člověka“. Byl to „muž osudu“.

Duginova vize světa osvobozeného od západní posedlosti svobodou však nezní nijak lákavě. Stejně jako Neville usiluje o návrat k „nepodmíněnému vědomí existence“ a mágové chaosu k „ani-ani“, chce i Dugin dosáhnout stavu, v němž se dualita subjekt/objekt, která charakterizuje naši každodenní zkušenost – a je základem západní metafyziky –, rozpustí nikoli v jednotlivci, ale kolektivně. Pak bychom se vrátili k tomu, co Heidegger nazývá Dasein neboli „bytí tam“. To je naše bezprostřední zkušenost „bytí ve světě“ předtím, než západní racionalismus upřednostnil racionální ego jako „míru všech věcí“.

K zamyšlení však vede skutečnost, že Guénon, Evola, Dugin i Heidegger přes všechny své rozdíly považují západní ego, „já“, za zdroj všech našich problémů. Právě toto nepřátelství vůči jednotlivci podněcuje Duginovu vizi postegoistického světa, v němž bychom byli natolik ponořeni do kolektivní společnosti, kterouž jest собо́рность, že bychom byli, jak si mnozí antimoderní aktivisté myslí, jen o málo víc než zvířata, zcela „srostlá“ se svým okolím. Plnili bychom své „přirozené“ role tak, jak je plní nikoliv sama sebe si vědomé lesní bytosti. To je vize budoucnosti, která vychází z organických, hierarchických hodnot synarchie a kosmického biologismu Gumiljova a Vernadského. Mohli bychom ji, chceme-li, nazvat „osvíceným fašismem“.

Okultní válka

Steiner nám říká, že se nemusíme vzdát svého „já“, ale musíme ho posilovat, dokud se nebude moci spojit s ostatními ve „společenství svobodných a nezávislých eg“. To však není snadné. Egoismus bez lásky, „já“ bez „druhého“ nás rozděluje a vyvolává „velkou válku všech proti všem“. Takový egoismus povede „nejen k válce národa proti národu“, od níž Steinera, který hovořil v roce 1908, dělí pouhých šest let. To proto, že „pojem národa již nebude mít takový význam jako dnes“, což díky globalizaci poznáváme na vlastní kůži a co vyvolalo oživení nacionalismu. Povede to však k „válce každého jednotlivého člověka proti každému jinému člověku… třídy proti třídě, kasty proti kastě a pohlaví proti pohlaví…“.

Steiner k tomu v díle Janova apokalypsa^[18] píše:

„Stejně jako se tehdy stalo s pátou rasou, že poskytla lidi schopné vývoje, a se šestou a sedmou, že zažily sestup, tak tomu bude i v naší epoše. Nyní s velkou touhou vzhlížíme k šesté civilizaci, k té, kterou je třeba označit za rozvíjející se z duchovního sňatku mezi Západem a Východem. Šestá etapa bude základem nových civilizací, které vzniknou po velké válce všech proti všem; stejně jako naše civilizace vznikla po atlantské epoše. Naproti tomu sedmá kulturní rasa bude charakterizována vlažností. Tento sedmý věk bude pokračovat do nové epochy, stejně jako šestá a sedmá rasa atlantské epochy pokračovaly do naší epochy jako rasy zatvrzelé a ztuhlé. Po válce všech proti všem budou v lidstvu existovat dva proudy: na jedné straně proud Filadelfie, který přežije s principem pokroku, vnitřní svobody a bratrské lásky, malá skupina vybraná ze všech kmenů a národů; a na druhé straně velká masa všech vlažných, zbytky těch, kteří se nyní stávají vlažnými.

Po velké válce všichni proti všem bude zlý proud postupně přiveden k dobru dobrou rasou, dobrým proudem. To bude jeden z hlavních úkolů po velké válce všech proti všem; zachránit to, co se zachránit dá, před těmi, kteří po velké válce budou mít jen podnět k vzájemnému boji a umožní „já“ projevit se v nejzevnějším egoismu. S takovými věcmi se v duchovním vedení lidstva vždy předem počítá. Nepovažujte to za tvrdou věc v plánu stvoření, za něco, co by se mělo změnit, že lidstvo bude rozděleno na ty, kdo budou stát napravo, a na ty, kdo budou stát nalevo; považujte to spíše za něco, co je v plánu stvoření moudré nejvyšší měrou.

Uvažujte o tom, že tím, že se zlo oddělí od dobra, získá dobro své největší posílení. Neboť po velké válce všech proti všem bude muset dobro vynaložit veškeré možné úsilí na záchranu zla v období, kdy to ještě bude možné. Nebude se jednat pouze o výchovné působení, jaké existuje dnes, ale budou na něm spolupracovat okultní síly. V této příští velké epoše totiž lidé pochopí, jak uvést okultní síly do pohybu. Dobří budou mít za úkol působit na své bratry z hnutí zla. Ve skrytých okultních hnutích je vše předem připraveno, ale nejhlubší ze všech okultních kosmických proudů je nejméně pochopen.“

Pokud je „válka všech proti všem“ nelineární, mohla by zahrnovat i formy magie a okultismu?^[19] A byli by všichni bojovníci lidé? Steiner se domníval, že okultní síly působily v rámci celých dějin. Přinejmenším v tomto bodě s ním Guénon, Evola a Dugin souhlasí. Viděli jsme, že Guénon věřil, že proti němu působí „černá bratrstva“ a „protiiniciátoři“ a že za nimi stojí jakási „vůle“, jejíž přesná povaha musí zůstat „záhadná“, a tuto myšlenku předal Evolovi. Když Evola psal o této „okultní válce“^[20] v knize "Lidé uprostřed ruin", vylíčil různé „taktiky“ a „strategie“, jimiž síly „globálního rozvratu“ vedly „nenápadnou válku“ proti obráncům tradice.^[21] Tyto síly působí v „podzemní dimenzi“ a jejich vliv podle Evoly „nelze redukovat na to, co je pouze lidské“.

Fitzgerald o tom píše:

V roce 1909, když bylo Hitlerovi dvacet let, potkal Adolfa Lanze, vůdce jedné vídeňské okultistické skupiny. Lanz mimo jiné vydával časopis jménem Ostara … a nechal si říkat »baron Jörg Lanz von Liebenfels«. Lanzovo okultní společenství, Řád nových templářů, se vědomě inspirovalo hierarchií katolické církve. Volal po „vyhubení zvěrolidí a množení vyššího ‚nového člověka‘“. Prostředkem mělo být selektivní šlechtění, sterilizace, nucené práce, deportace „do pralesa mezi opice“ a dokonce vraždy. Lanz tento bizarní systém rasové mytologie nazval ariosofií. Zahrnoval množství výstředních představ, které se točily kolem myšlenky, že když autoři bible hovoří o andělech, mají na mysli „árijské reky“. Podle jeho bludů se méněcenné lidské rasy vynořily v dobách Atlantidy a Lemurie.

Lanz odmítal myšlenku, že lidé pocházejí z lidoopů; jeho teorie pokládají lidoopy za zkažené lidi. Zvláštní zášť choval k Židům, Čechům a Slovincům. Tyto tři etnické skupiny podle něj vznikly mesaliancí árijců s lidoopy. Když se Hitler v roce 1913 přestěhoval do Mnichova, usadil se ve Schwabingu - čtvrti bohémů. Kromě toho, že se stýkal s dalšími výtvarníky, objevil myšlenky Alfreda Schulera a Ludwiga Derletha. Derleth zastával ještě podivnější názory než Schuler. Věřil, že Schulerovy seance jsou „rituály černé magie“, a jeho megalománie ho dovedla k sepsání proslulých Die Proklamationen, v nichž upozorňoval na blízký příchod »Krista Nejvyššího vládce« (Christus Imperator Maximus). Tento spasitel světa, který se už blížil, požadoval „krví zocelené oddíly k dobytí planety“. Dobře známá je poslední věta Die Proklamationen:

»Vojáci, dávám vám v plen – tento svět!«

Dugin s tím zřejmě souhlasí, a když píše o „andělské politice“, říká, že „sféra politiky začíná být řízena a zakládá se na konfrontaci nadlidských entit“. Tento vývoj podle něj „disponuje obrovským potenciálem pro přidělování politických rolí bez ohledu na humanoidy a posthumanoidy“. „Myšlenky,“ říká nám, „mohou změnit realitu.“ Mohou „nahradit realitu jako fakt“, což Trump a každý zastánce alternativních faktů ví. Mluví o „nadpřirozeném světě“, v němž „neexistuje žádná bariéra mezi myšlenkou a realizací“. V návaznosti na Evolu mluví o přijetí „magického pohledu na svět“, v němž „myšlenka je to jediné, co překračuje světy, a vše, s čím se křížíme, není nic jiného než myšlenka“.

Mluví o „čisté myšlence“ a vytváří další novotvar vzniklý směsicí dvou slov, „menaktivitu“, kterou popisuje jako „přeměnu ducha v tělo a těla v ducha“ a která podle něj byla „hlavním problémem hermetismu“. Přečíst si to v knize o magii, v díle o novém myšlení, nebo v esoterické filosofii by byla jedna věc. Najít to ale v knize, která navrhuje novou politickou teorii, založenou na záchraně toho dobrého v národním socialismu a stalinismu, a která částečně předjímá události, jež se odehrají pět let po jejím vydání, napsané poradcem vůdce významné mocnosti, se zdá být něco jiného. Zdá se, že Dugin s velkým předstihem před Trumpem, „alt-right“ a žabákem Pepe obhajoval přístup k politice založený na magii memů.

Hnutí Nového myšlení (New Thought), nebo také Vyššího myšlení (Higher Thought), vzniklo ve Spojených státech na základě nepublikovaných spisů Phinease Quimbyho (1802-1866). Lachman zdůrazňuje, že imaginace je jedním z ústředních témat Nového myšlení, pozitivního myšlení, magie chaosu a dalších forem mentální filosofie. Celý fenomén postmoderny vykazuje podivný nedostatek imaginace, alespoň podle její definice, kterou podal básník Samuel Taylor Coleridge, který věřil, že lidská představivost je „opakováním věčného aktu stvoření v nekonečném JÁ JSEM v konečné mysli“. Právě to měl na mysli pod pojmem „sekundární imaginace“, tedy imaginace velkých umělců a myslitelů, kteří tvoří své světy stejným způsobem, nikoliv však ve stejném měřítku jako Bůh. Imaginaci také označil za „živou sílu a hlavního činitele veškerého lidského vnímání“, což znamená, že samotný akt vnímání světa je ve skutečnosti „tvůrčí“.

Coleridge také hovořil o tom, co nazýval „fantazie“. To je něco jiného. Primární a sekundární imaginace skutečně vytvářejí něco „původního“ v tom smyslu, že sahají k základnímu zdroji veškerého stvoření. Fantasie toto nedělá. Fantazie bere to, co je již stvořeno, a zvláštním způsobem to kombinuje s jinými věcmi.

Jednorožec a létající prase jsou příkladem fantazie, ale nikoliv imaginace, protože jsou pouze výsledkem neobvyklého spojení jinak běžných věcí. Nepřidávají ke skutečnosti nic „originálního“, na rozdíl od toho, jak to dělá skutečná imaginace. V jistém smyslu Coleridge odsouvá umělecké směry, jako je surrealismus, který vytvořil desítky sofistikovaných létajících prasat a jednorožců, do kategorie fantasie.

-pokračování-

---------------------------------------------------

PRAMENY:

[18] Rudolf Steiner: Janova apokalypsa. Michael, Olomouc 2005.
[19] Srv. Nicholas Goodrick-Clarke: Okultní kořeny nacismu. Tajné árijské kulty a jejich vliv na nacistickou ideologii. Votobia, Olomouc 1998.
[20] Srv. Michael FitzGerald: Nacistická okultní válka. Hitlerova smlouva se silami zla. Volvox Globator, Praha 2014.
[21] Srv. Peter Levenda: Nesvatá aliance. Spojení nacismu s okultními představami. BB art, Praha 2004.
[22] James Reeves, Pavel Šrut a Petr Skoumal: Kdyby prase mělo křídla. Zpívají Oldřich Kaiser & Jiří Lábus.