„Oceánie vede válku s Eurasií… Oceánie byla odjakživa ve válce se Eurasií,“ říká nám George Orwell zkraje románu "1984"[10] – i když samozřejmě, stejně jako v „nelineární válce“ Vladislava Surkova,[11] i zde se strany mění podle pokynů Velkého bratra.[12] U Dugina však zůstávají stabilní, i když pokud jde o Oceánii, měli bychom číst atlantisté; námořní charakter je stejný. Eurasie byla vždy ve válce s atlantisty, a pokud je způsob, jakým Duginův mem přešel od simulakra k realitě, měřítkem, pak některé z nejnapínavějších etap této bitvy teprve přijdou. Je poučné sledovat, jak se mem Eurasie šířil. Dugin o něm psal po celá devadesátá léta, ale koncem dekády a s knihou "Základy geopolitiky" se skutečně rozjel.
V reakci na proevropské „oranžové“ revoluce na Ukrajině a v Gruzii v letech 2003 - 2004 založil Dugin v roce 2005 "Eurasijský svaz mládeže", jehož symbolem je "Hvězda chaosu", kterou mají na svých černých tričkách. O Duginově inspiraci by mělo něco napovědět, že k jejich založení došlo v Kremlu bývalé Alexandrovské Slobody, kde sídlil od roku 1513 moskevský kníže Vasilij III., později to byla královská rezidence Ivana Hrozného, a v letech 1564 - 1581 hlavní město moskevské opričniny. Dlouho před Putinem hovořil Dugin o proruské východní části Ukrajiny jako o "Новая Россия", „Novém Rusku“, což je název pro tento region, který pochází z dob ruského impéria, než byl po vítězství bolševiků „darován“ Ukrajinské sovětské socialistické republice. Putin dokonce zpochybňuje reálnost země zvané „Ukrajina“ a tvrdí, že je to něco, co jsme „my“ – Sověti – „darovali“ Ukrajincům ve dvacátých letech dvacátého století.
V roce 2009 nakreslil Dugin mapu rozdělené Ukrajiny a východním provinciím dal název „Nové Rusko“. Ve videu na YouTube podrobně popsal, jak se země rozpadne, a předpověděl, že volby v roce 2010 budou poslední, které si Ukrajina užije jako jednotný národ. A v knize "Čtvrtá politická teorie" oplývající apokalypsou napsal, že „západní hranice eurasijské civilizace“ zahrnuje i východní část Ukrajiny, což „činí tuto nově vytvořenou vládu tím spíše křehkou a neživotaschopnou“.[13] O pět let později Dugin předpověděl, že separatistické „republiky“ Doněck a Lugansk vyhlásí nezávislost o několik týdnů dříve, než se tak stalo. Předpověděl také, že Putin vyšle pozemní jednotky předtím, než se objeví neoznačené ruské speciální jednotky. Snad nejpozoruhodnější byla jeho předpověď vzhledu vlajky Doněcké republiky; podle něj bude červená s modrým křížem svatého Ondřeje.
Ohledně vlajky a všeho ostatního měl pravdu. Můžeme to připsat intuici, rozumnému odhadu – Dugin je koneckonců geopolitický stratég – nebo prosté náhodě. Ale skutečnost, že tomu věří, že v tom má prsty magie, by nás měla přimět k zamyšlení. Stejně jako Marxovi ani Duginovi nejde o filosofii, která by pouze interpretovala svět. Chce ho změnit. „Nestudujeme jen to, co existuje,“ píše. „Sledujeme proces a snažíme se ho ovlivnit.“ Tato poznámka by nebyla od věci v knize o magii chaosu. „Zbožné přání a sebenaplňující se proroctví,“ říká nám, „je zde zcela legitimní a vítané.“
Myšlenky jsou magie
Tyto pocity lze, myslím, najít v nejednom textu o Novém myšlení. A v jedné větě, která by nebyla mimo mísu ani v jednom z Evolových esejů pro UR, píše:
„Žijeme ve vytváření vnějšího světa svým vnitřním já.“
A pokračuje:
„Myšlenky,“ říká nám, „jsou magie.“
Na tom by se shodl Swedenborg, Blake, Neville, Norman Vincent Peale, Trump, Austin Osman Spare i další. V roce 2008 Marlène Laruelleová, odbornice na Rusko a mezinárodní studia na John Hopkins University, napsala o Duginově šíření „mýtu o Rusku jako velmoci, doprovázeném imperialistickými, árijskými a okultistickými názory“, že rozsah Duginova působení byl v té době nejasný, ale že „nemůže zůstat bez následků“. O šest let později události v Novém Rusku možná Laruelleovou přesvědčily, že měla pravdu.
Západní liberalismus a laissez-faire[14] kapitalismus, šířící se po celé planetě prostřednictvím globalizace, znamenal redukci lidských bytostí na spotřebitele, nivelizaci veškerého života na ekonomiku a mdlou homogenizaci kultur, protože „zaostalé“ země přijaly západní pokrok a „utlačované“ národy bojovaly za demokracii – což nakonec znamenalo větší trh pro nadnárodní korporace. Nejedná se o nijak zvlášť novou stížnost. Západ sám vyprodukoval mnoho kritiků stejného vývoje, který Dugina rozzuřil; podle této knihy se zdá, že mu tato skutečnost unikla. Jeho prudkost je však o několik stupňů výš než to, co by většina z nás považovala za vášnivou, ale rozumnou argumentaci. Jeho odpor k modernímu světu se vyrovná Evolovi nebo Guénonovi, ale jeho rétorika dosahuje výšin urážek a nadávek, které nedosáhli ani tito mistři zavržení.
Možná zde působí skutečnost, že je Rus a že Rusové mají sklon dovádět věci do krajnosti, překračovat meze – jak to viděl Hesse ve svém eseji o ruském člověku.[15] Nenávist může lidi sbližovat. Orwell to věděl; v knize "1984" jsou povinné „týdny nenávisti“ a každodenní „dvě minuty nenávisti“. Jak říká Eric Hoffer v knize "The True Believer":
„Nenávist je nejdostupnější a nejkomplexnější ze všech sjednocujících prostředků.“
Hitler to věděl velmi dobře. Nepřítel sjednocuje národ více než cokoli jiného, ať už existuje ve skutečnosti, nebo ve fantazii. Pro Hitlera byl nepřítelem Žid a jeho nenávist k němu se promítá do zběsilých stránek "Mein Kampf". Podobná nenávist prostupuje i stránky Duginovy knihy. Nenávist však může sloužit jako výborné pojivo, je však špatným palivem a požáry jí založené rychle dohořívají a jde z nich štiplavý čmoud. Ve "Čtvrté politické teorii" je takového čmoudu hodně. Na totalitních režimech se mu líbí, že zdůrazňují kolektiv před jednotlivcem. A tam, kde Žid sloužil Hitlerovi jako univerzální bête noire, plní pro Dugina tuto funkci jednotlivec. Jedinec je to, co je na Západě špatné – přesněji řečeno „syčící, rhizomatické,[16] cvrlikající subindividuum“. Je to frankensteinovské monstrum, které shodilo okovy a osvobodilo se díky sejmutí omezení.
Jak řekl Nietzsche, „mnozí ztratili to nejlepší, co v nich bylo, když ztratili své okovy“, což znamená, že bez cíle nebo účelu je svoboda pouhou libovůlí – nebo, jak to viděli existencialisté jako Jean-Paul Sartre, břemenem. A jak bylo uvedeno, přesně toto břemeno nám nabízejí guruové a demagogové. Právě to se stalo na Západě. Individuální „já“, kdysi držené na uzdě náboženskými nebo morálními zábranami, se jich v moderním světě z velké části zbavilo. To je vlastně součástí definice modernity. Můžeme si dělat, co chceme – a to je právě ten problém. „Dělej to, co musíš chtít“, říká však Aleister Crowley. Chceme konzumovat nejen zboží, ale, jak tvrdí Dugin, i samotnou realitu. Západní osvobozené ego nezná hranic a prosazení „já“, nebo spíše „mě“, vyžaduje, aby před ním vše ustoupilo. Naše „lidská práva“ to přece zajišťují. To vedlo k vývoji, jako je „fluidita genderu“, kdy muži nebo ženy věří, že díky tomu, že se „sami identifikují“ jako opačné pohlaví, jsou „magicky“ jakýmkoli pohlavím, jak si jen zamanou.
Alchyméra
Biologické skutečnosti jsou zanedbatelné, vše je sociálně konstruované. Důležité je to, co chce svobodný jedinec, a jak to vidí Dugin, pojmy lidských práv jsou trivializovány, aby se tomu přizpůsobily. Ba co víc, tato práva budou podle něj brzy rozšířena na formy umělého života a inteligence, na počítače a kyborgy. Západní „já“ bude brzy považovat své vlastní fyzické ztělesnění za hranici, od níž by se mělo osvobodit, a bude chtít „právo“ splynout se stroji nebo dokonce s jinými druhy. V minulosti náboženství učilo, že existuje „podstata“ stvořených věcí, minerálů, rostlin, zvířat a lidí. Postmoderní západní „já“ tuto myšlenku odmítá - cokoliv, říká, může být tím, čím chci, aby bylo. Nebo by spíše mělo být.
„Oltáře se totiž nacházejí nejen v kostelech, nýbrž oltářem se během příprav stává i země, obětí lidstvo a posvátnou technologií pak alchymická transhumanistická apokalypsa, protože alchymie nepředstavuje žádnou modernu – právě naopak: její agendu nalezneme v nejstarších podáních o stvoření člověka. Nejstarší mýty líčí pád lidstva z původního androgynního stavu do minerálního stádia, pak rostlinného, a konečně až k živočišné říši – jak je však možné, že zrovna tyto prastaré mýty vyprávějí o „nerostném“ či „rostlinném člověku“?
Udivuje též, že starodávné esoterní nauky vůbec pojednávají o té nejnižší úrovni pádu člověka - živočišné říši, která zaplavuje celý mytologický svět chimérickými hybridními stvořeními, napůl zvířecími, napůl lidskými, a ještě zvláštnější je, že moderní věda se o nich vyjadřuje velmi podobně – dokonce je nazývá „lidozvěří“ – totiž jako o cíli, jehož má být dosaženo. Tento výstup z rostlinné říše – jež je v prastarých naukách paradoxně nahlížena jako nadřazená oné zvířecí, neboť o znovuzrozeném člověku se mluví jako o „neofytovi“ (nové rostlině) – zahrnuje odvěké obrazy podivných „androgynů“, „fúze“ mezi rostlinou a člověkem, až k současným geneticky modifikovaným rostlinám nesoucích „bezsemenné plody“, nebo rostlinám se sekvencemi lidské DNA.
A když přijde na nerostného člověka, opět oněmíme úžasem - jak je možné, že většina zástupců „transhumanistického“ hnutí přes veškeré moderní výrazivo mluví právě řečí starého učení a alchymie? Jejich program není ničím méně než hledáním „androgynní fúze“ člověka a stroje, tedy člověka a nerostné říše. Tato řeč si také žádá úplně nového slovníku, aby bylo vůbec možné diskutovat o alchymických souvislostech a kořenech těchto věcí. Objevuje se tu „alchymérický“ člověk navržený k transformaci lidstva v chimérické stvoření, dále design „alchymicko-rostlinného člověka“ představujícího alchymickou fúzi mezi člověkem a rostlinou, i „alchymicko-minerální člověk“ jakožto alchymická fúze mezi člověkem a strojem, a všude tu věda funguje jen jako prodloužená ruka alchymie, která sama o sobě jest technikou ku proměně lidstva, což je samozřejmě prvotním cílem alchymie i jejího moderního ekvivalentu - „transhumanismu.“
Spojení zvířecí a lidské podoby nahánělo hrůzu našim předkům – a tento strach přetrvává až do naší moderní doby. Chiméra je v řecké mytologii dcerou stohlavého obra Týfóna a Echidny - napůl ženy, napůl hada; zepředu měla podobu lva, v prostředku divoké kozy a zezadu trojhlavého draka dštícího oheň. Míchání lidské a zvířecí biologie je vnímáno jako nepřirozená a nečistá magie. Tušíme však, že slouží jen jako zástěrka pro to, co je velmi starý a výslovně alchymicko-apokalyptický program. Možná, že „vědecké“ techniky jsou rafinovanější než ty „pseudovědecké“ alchymie, ovšem cíle současně zůstávají v zásadě stejné. Přetrvává velmi znepokojující obraz, a třebaže je pečlivě zakrývaný a tomuto předmětu se všichni pečlivě vyhýbají, je to obraz prvotního androgyna, boha a člověka – bohočlověka.“[17]
Jakýkoli projev hodnot, který je s tím v rozporu, je považován za útok na „práva“ ostatních a jakýkoli projev odlišnosti, který je příliš zřejmý na to, aby byl ignorován, je přičítán „privilegiím“ nebo jinému sociálnímu faktoru, který podporuje „nerovnost“, kterou lze napravit sociálním inženýrstvím. To je cílem „bojovníků za sociální spravedlnost“. Věří, že všichni budeme skutečně svobodní teprve tehdy, až si budeme všichni skutečně rovni. Právě tento stav chce z Duginova pohledu globalizace a její představitelé rozšířit po celé planetě. Pro něj, stejně jako pro Williama Blakea, platí, že „jeden zákon pro lva i vola je útlak“, a odmítá ho.
Není těžké vidět tyto formy „rozpuštění“ jako příznačné pro mořské, konzumní atlantisty, jejichž základní metafyzika „stávání se“ nezná hranic ani omezení. Není také obtížné vidět, že organické, kolektivní, hierarchické, totalitní „tradiční“ formy lidského života a společnosti, které Dugin obhajuje, ztělesňují metafyziku „bytí“. Právě ty Eurasie hájí. Čtenáři Rudolfa Steinera v tom mohou vidět podobnou polaritu jako v jeho představách o Luciferovi a Ahrimanovi. Nebezpečím Lucifera je neomezená expanze, nebezpečím Ahrimana je statický materialismus. Steiner nachází tvůrčí spojení obou v Kristu, nebo, jak ho nazývá, v zástupci lidstva. Dugin nenabízí žádného prostředníka mezi svými dvěma póly.
-pokračování-
-------------------------------------------------------------
PRAMENY:
[10] George Orwell, Milan Šimečka: 1984 / Náš soudruh Winston Smith. Maťa, Praha 2021.
[11] Vladislav Jurjevič Surkov (*1964), rodným jménem Aslambek Dudajev, je ruský politik a bývalý vlivný poradce ruského prezidenta Vladimira Putina, který měl na starosti například záležitosti ruské zahraniční politiky vůči Ukrajině nebo budování tzv. řízené demokracie, tj. zachování formálně demokratických voleb, v nichž však předurčená politická strana soutěží s nereálnou, uměle vytvořenou opozicí.
[12] „Strana prohlásila, že Oceánie nikdy nebyla spojencem Eurasie. On, Winston Smith, věděl, že Oceánie byla spojencem Eurasie ještě před pouhými čtyřmi lety. Ale odkud tato znalost pramenila? Jen z jeho vlastního vědomí, které i tak musí být brzy zničeno. A jestliže všichni ostatní přijímají lež, kterou Strana předkládá – jestliže všechny záznamy opakují stejnou povídačku – pak lež přešla do historie a stala se pravdou. „Kdo ovládá minulost,“ znělo heslo Strany, „ovládá budoucnost: kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost“. A přece minulost, svou povahou změnitelná, nikdy změněna nebyla. Všechno, co je pravda teď, je pravda odjakživa a navždycky. Je to docela prosté. Je k tomu zapotřebí jedině nekonečný sled vítězství nad vlastní pamětí. Říkali tomu „ovládání skutečnosti“; v newspeaku se tomu říkalo doublethink.“
[13] Alexandr Dugin: Čtvrtá politická teorie. Sol Noctis, 2022.
[14] „Laissez faire, laissez passer“, „nechte činit, nechte plynout“, je heslo klasického liberalismu vyjadřující hlavní ekonomickou zásadu, aby stát nezasahoval do hospodářství a nesnažil se je řídit.
[15] Srv. Gary Lachman: Srdečné pozdravy z Ruska. Hermann Hesse: Bratři Karamazovi aneb Zánik Evropy in Souborné dílo X. Úvahy a imprese. Vzpomínky a listy přátelům. Politické úvahy. Mozaika z dopisů 1930-1961. O literatuře. Recenze a články. Argo, Praha 2002.
[16] Rhizom je poststrukturální koncept popisující nelineární síť. Objevuje se v dílech francouzských teoretiků Deleuze a Guattariho, kteří jej použili ve své knize Tisíc plošin k označení sítí vytvářejících „spojení mezi sémiotickými řetězci, organizovanou mocí a okolnostmi souvisejícími s uměním, vědou a sociálním zápasem“ bez zjevného řádu či koherence.
[17] Srv. San: Člověk, alchymické bestie, chimæry, monstra, homunkulové & Frankensteinové.
partner Matrix 2001
