PODIVNÝM ZMIZENÍM PŘEDCHÁZELO BIZARNÍ CHOVÁNÍ

Záhadná zmizení jsou vždycky divná. Tady máte lidi, kteří zmizeli z povrchu zemského, často za podivných okolností, obklopeni bizarními stopami. Některé z nich jsou podivnější než jiné. V některých případech tak osoba, která zmizela, učinila a zároveň za sebou zanechala stopy bizarního a netypického chování, které by mohly poskytnout vodítka, ale které častěji než odpovědi poskytují více otázek než odpovědí. 

V roce 1990 vstoupil osmnáctiletý Justin Burgwinkel do americké armády s velkými nadějemi do budoucna. Snil o vstupu do elitní bojové jednotky známé jako Army Rangers a zdálo se, že to má na dosah. V testech i ve výcviku vynikal, byl velmi bystrý a zejména v jazycích se projevoval jako nadějný student, který plynně ovládal korejštinu a stal se odborníkem na jazykovou přípravu. Tímto tempem snadno prošel vstupem do Rangers, ale o přišel, když by ho chytili za krádež v obchodě a vyřadili z programu. Naštěstí pro něj nebyl z armády vyloučen úplně, ale Rangers už pro něj nepřipadali v úvahu, takže byl s hanbou převelen do Fort Ord v Kalifornii, kde byl přidělen jako kuchař. Nikdo netušil, že se tento nenápadný muž stane středem velké záhady, zahrnující spiknutí, podivné stopy a bizarní chování.

Na základně Fort Ord se Justin seznámil s místní studentkou Iolandou Antunesovou a začali spolu chodit. Zpočátku jim to klapalo; scházeli se tak často, jak jen to bylo možné, a podle všeho spolu byli velmi šťastní, i když ona bydlela v Santa Claře, asi 85 mil daleko. Několik měsíců se nic nedělo, ale pak se podle Antunesové začalo Justinovo chování měnit. Začalo to podivným chováním, když byli na rande, například se náhle stal tichým a mrzutým nebo při jiných příležitostech rande přerušil a náhle prohlásil, že se musí vrátit na základnu. Při jiných příležitostech ukončoval schůzky a nepodával jí vůbec žádné vysvětlení, a když naléhala na další informace, říkal jí, že bude lepší, když to nebude vědět. Antunes by o tomto podivném chování řekl v televizním pořadu Nevyřešené záhady:

"Z ničeho nic přestal odpoledne dělat to, co dělal se mnou, a prostě řekl: 'Omlouvám se. Ale musím jet do Monterey za nějakými lidmi. Ale hned se vrátím. Já bych jen řekla: 'Jen tak? Z ničeho nic? A pak začal být neurčitější: 'Nemůžu ti to říct, je to, opravdu s tebou teď nemůžu-nemůžu o tom mluvit. Dělám něco, víš, takového tajného, a já, já ti to nemůžu prozradit.'"

Navzdory tomuto podivnému chování s ním zůstala a myslela si, že je to možná jen stres z jeho práce nebo něco, co se děje v jeho životě a o čem ještě není připraven mluvit. Podivnosti pokračovaly, ale zůstali spolu a Justin byl nakonec v únoru 1993 převelen do Fort Lewis ve státě Washington, načež se stále setkávali, kdykoli mohli. Nicméně právě s jeho přeložením se věci měly stát ještě podivnějšími. V květnu toho roku si vzal dvoutýdenní dovolenou, aby navštívil Antunesovou, a dorazil do jejího bytu s kufříkem, který velmi tajil. Odmítal jí říct, co v něm je, schovával ho a držel ho od ní co nejdál, někdy ho pevně svíral. Jednou ho přistihla, jak z aktovky vytahuje papíry a ručně je skartuje na drobné kousky, a jindy ho našla, jak sedí sám na pohovce, pláče, aktovku má na klíně a nijak jí nevysvětluje, co se děje. 

Zeptala se ho, co se děje, ale on řekl, že to prostě nic není a že je to všechno velmi podezřelé. Nejpodivnější bylo, když jí jednoho dne někdo zavolal a mužský hlas na druhé straně prostě řekl: "Mise je zrušena," a pak zavěsil. Když se Justina zeptala, o co jde, údajně zpanikařil a řekl: "Sakra! Zatraceně! Nechtějte to vědět." Na konci těchto velmi podivných dvou týdnů se Justin vrátil do Fort Lewis a zanechal Antunese stejně zmateného jako dřív, aniž by se přiblížil odpovědi. Krátce poté si měl koupit dvě pistole a velké množství munice, ale lidé na základně tvrdili, že se chová normálně. Během této doby několikrát volal svým rodičům, kteří by také tvrdili, že na jeho chování není nic divného. Pak, 4. června 1993, se Justin nedostavil do služby a tři dny poté byl prohlášen za dezertéra, ale ještě nezmizel.

Ve skutečnosti se objevil v Antunesově bytě a požádal ji, aby u něj zůstala. Z jejího bytu zavolal rodičům i na základnu a sdělil jim, že není AWOL a že se brzy vrátí do služby, a řekl jim, že "pracuje" a že má nějaké věci, které potřebuje vyřídit. Mezitím několikrát vyšel ven a řekl Antunesové, že se musí s někým sejít na své bývalé základně Fort Ord. Když se ho přítelkyně jako obvykle zeptala, co se děje, vyhýbal se odpovědi, ale tentokrát jí prostě řekl, aby se podívala na film Bílé písky, který je o CIA, FBI, intenzivních intrikách a mezinárodním pašování zbraní. Řekl, že když ten film uvidí, bude jí to všechno dávat smysl. Dne 12. června opustil Antunesové byt na jedné ze svých tajných schůzek ve Fort Ordu a bylo to naposledy, co ho někdo viděl.

Tři měsíce nebylo po Justinu Burgwinkelovi ani stopy a pak se jeho auto objevilo v hotelu na pláži v kalifornském Monterey, nedaleko pevnosti Fort Ord. Vozidlo tam zjevně nějakou dobu stálo, hromadil se v něm prach a pavučiny a v jeho kufru se našel jeho záhadný kufřík, v němž policie našla Justinovu peněženku, hotovost, kreditní karty, klíče od auta, vojenský průkaz a psí známky. Kontrola hotelové pokladny ukázala, že se v hotelu nepřihlásil k pobytu a nikdo ze zaměstnanců ho neviděl. Když se to Antunesová dozvěděla, považovala to za velmi zlověstné a vzpomněla si na rozhovor, který s ním o psích známkách vedla. Říkala o tom:

"Jednou jsme jeli autem a Justin měl psí známky a řekl: 'Víš, k čemu jsou?' Tak nějak mě to napadlo, ale jen jsem řekla: 'Ne, ne, k čemu, k čemu jsou? A on na to: 'No, když voják zemře, tak mu je dají do zubů, abys ho mohl identifikovat. Jestli je někdy uvidíš, víš, ležet někde kolem, tak to znamená, že jsem mrtvý."'

O Justinu Burgwinkelovi už nikdo nikdy neslyšel. Co se tu přesně stalo? Co se skrývalo za jeho podivným chováním a podivnými stopami? Byl zapleten do něčeho, co mu přerostlo přes hlavu, snad do nějaké tajné mise? Nebo to byl jen vyšinutý jedinec, který si nakonec vytvořil tuto lest, aby mohl odejít a začít nový život? Na žádnou z těchto otázek neznáme odpověď, a tak zůstává zajímavým, ale méně známým tajemným zmizením. Náš další případ začíná v roce 1995, kdy v Emporii ve státě Kansas žil se svou milovanou ženou a třemi dětmi 29letý řidič kamionu Devin Williams. Podle všeho to byl milující manžel a otec a také obětavý a pracovitý člověk, takže v květnu toho roku nikdo nemohl tušit, jak podivný sled událostí se odehraje. Dne 23. května Williams políbil svou rodinu na rozloučenou a vydal se směrem do Kalifornie, aby doručil zásilku a na zpáteční cestu naložil náklad salátu. Ačkoli tuto trasu absolvoval již mnohokrát, domů se nikdy nedostal a zanechal za sebou záhadnou záhadu, která nebyla vyřešena.

Přesunul se do 28. května, na víkend Memorial Day ve Spojených státech, a do národního lesa Tonto poblíž Kingmanu v Arizoně, daleko od trasy řidiče kamionu, se sjížděly rodiny, aby si užily příjemného počasí, kempování a dalších venkovních aktivit. Byl by to dokonalý den, nebýt Devinova mohutného desetitunového osmnáctikolového návěsu, který se najednou z ničeho nic objevil, aby se řítil tábořištěm a poslal lidi na útěk, kteří se v panice snažili najít úkryt. Byl to děsivý pohled, dva lidé byli při incidentu téměř přejeti a někteří svědci popsali, že řidič se nacházel v přízračném transu. Jedna z tábornic, Lynn Yarringtonová, o tom řekla:

"V jeho tváři nebyl vůbec žádný výraz. Nepokusil se zpomalit, ani se nepodíval, jestli nepotřebují pomoc, prostě jel dál."

Nákladní auto se rozjelo a ujíždělo po úzké silnici do kempu, aby zmizelo z dohledu, a příště už ho nikdo neviděl, jak stojí na poli obklopeném lesem o kus dál, když na něj narazili dva turisté a zdánlivě omámený a zmatený Williams. Když turisté přemýšleli, co mají dělat, Williams jim údajně řekl: "Donutili mě to udělat. Půjdu do vězení." Jeden ze svědků této události, Charles Hall, měl pocit, že je to celé poněkud bizarní, a představoval si, že jde o nějakou podezřelou činnost, a popisuje podivný scénář:

"Představoval jsem si situaci s rukojmími, únos, unesení, cokoli. Třeba útěk z vězení a někdo měl na někoho v kabině zbraň. Vůbec se nesnažil, abychom tam zůstali, nesnažil se nás požádat o pomoc, udělat pro něj cokoli."

Úřady byly informovány, ale když dorazily na místo, řidič kamionu nebyl k nalezení. Vzhledem k výpovědím turistů se předpokládalo, že se jedná o nějakou nečistou hru, ale vnitřek kamionu byl nalezen čistý a udržovaný, bez známek zápasu. Williams po sobě zanechal kufřík; zdálo se, že mu nic nechybí, a náklad byl zcela neporušený. Zjistilo se, že kamion určitě patřil Williamsovi, a nikdo nemohl přijít na to, co ho vedlo k tomu, že si udělal zajížďku do Arizony mimo dálnici, aby řádil v přeplněném kempu, kde nikdy předtím nebyl, a pak vyjel do lesa a kamion i náklad opustil. Co se to tu děje? To nikdo nevěděl a nevíme to dodnes.

Situace se stala ještě podivnější, když následujícího dne dva táborníci, kteří tudy projížděli, narazili na pohřešovaného Williamse, který podle jejich slov kráčel v jakémsi transu a mluvil sám se sebou. Když zastavili, aby se zeptali, zda nepotřebuje pomoc, Williams bizarně jen řekl: "Musím zapálit gril," a pokračoval v tom, že vzal kámen a udeřil s ním do dvacetidolarové bankovky, kterou držel v ruce. Byl to dost neobvyklý pohled a zvláštní podívaná na tohoto muže, který bušil kamenem do bankovky, téměř jako by se snažil rozdělat oheň. Co to dělal? Co to bylo za "gril", o kterém mluvil, zapaloval? Co s ním bylo? To se jim nepodařilo zjistit, protože Williams pak náhle hodil kámen na jejich auto a oni se rozhodli odjet v domnění, že se ten muž zbláznil. To bylo naposledy, co Williamse někdo viděl živého.

Po Williamsovi jako by se slehla zem a rozsáhlé pátrání nepřineslo vůbec nic, takže se úřady snažily najít odpovědi, ale nebylo z čeho vycházet. Byl to oddaný rodinný příslušník a pracovitý člověk a v jeho rejstříku nebylo vůbec nic, co by svědčilo o tom, že by se chtěl pokusit kosit nevinné lidi nebo opustit kamion, a ani v minulosti se neobjevily žádné psychické problémy, které by vysvětlovaly jeho podivné chování a výroky. Podle Williamsova šéfa vypadal před cestou do Kalifornie naprosto normálně a nic nenasvědčovalo tomu, že by s ním bylo něco v nepořádku. Jedinou poněkud zvláštní stopou bylo zjištění, že Williams krátce před svým zmizením volal svému šéfovi, že má problémy se spánkem, ale není známo, zda to má s případem vůbec nějakou souvislost. Nakonec se nenašla žádná jasná odpověď ani vodítko, proč se objevil v Arizoně, na míle daleko od své trasy a nikde poblíž dálnice, aby udělal to, co udělal, a pak se vypařil.
 

Vzhledem k absenci jakýchkoli skutečných důkazů se objevily nejrůznější teorie o tom, co se Devinovi Williamsovi stalo. Jedna z nich byla, že byl skutečně unesen a že byl pod pohrůžkou střelné zbraně donucen k tomu, co udělal, ale kdo by to udělal a proč? Jaký byl motiv? Williams neměl žádné známé nepřátele, a proč by někdo unášel řidiče kamionu jen proto, aby ho nechal proudit přes kemp uprostřed ničeho a pak se vypařil a kamion opustil? Existovala myšlenka, že Williams dobrovolně opustil svůj život, ale on svou rodinu velmi miloval a právě si koupil nový dům, tak proč by to dělal? Jak to také vysvětluje jeho velmi podivné chování? Objevily se domněnky, že mohl být pod vlivem drog, ale o tom neměl vůbec žádné záznamy. Další myšlenkou je, že měl cukrovku a prodělal nějakou příhodu, ale zdá se, že to jen málo pomáhá spojit všechny nesourodé a podivné stopy dohromady. Ještě okrajověji se objevily myšlenky, že byl unesen nebo ovládán myslí UFO, protože v té době prý v oblasti byla klapka o pozorování UFO.

Ať už byla příčina jakákoli, nic nenasvědčovalo tomu, kam vlastně odešel, a po jeho osudu nebylo ani stopy až do 2. května 1997, kdy byla jen čtvrt míle od místa, kde byl Williams naposledy spatřen, nalezena lidská lebka. Úřadům se podařilo zjistit, že lebka patří pohřešovanému řidiči kamionu, ale vzhledem k tomu, že na ní nebylo nalezeno žádné zranění ani úraz, nebylo možné zjistit, jak zemřel. Blízkost lebky k místu, kde zmizel, byla také hádankou, protože oblast byla ve dnech po zmizení poměrně důkladně prohledána a zdaleka nešlo o nějakou odlehlou divočinu, ale o velmi oblíbenou rekreační oblast, kterou navštěvovaly desítky lidí, takže jak se mu podařilo všem těmto lidem uniknout, aby tam sám zemřel a pak se jeho ostatky rozložily a po dvou letech zanechaly lebku, aniž by si toho někdo všiml? Byl zabit někde jinde a pak tam byl pohozen mnohem později? To nedává smysl, nic z toho nedává smysl. Neexistuje žádná skutečná teorie, která by to všechno úhledně spojila dohromady, a všechno to zůstává záhadou. Co se stalo s Devinem Williamem? To se možná nikdy nedozvíme.

Přejděme k našemu dalšímu případu. 26letá Emma Fillipoffová se na podzim roku 2011 přestěhovala do kanadského města Victoria v Britské Kolumbii, aby zažila nový život na místě, které ji vždy přitahovalo. Vykonávala sezónní práci v restauraci s mořskými plody Red Fish Blue Fish ve viktoriánském přístavu Inner Harbour a další příležitostné práce a zdálo se, že se jí tam líbí. Fillipoffová opustila práci v restauraci 31. října 2012 a začala se připravovat na návrat domů do Ontaria, přičemž své spolupracovníky ujistila, že se na jaře vrátí. Podle všeho to vypadalo, že má v úmyslu odjet domů a pak se vrátit, ale k tomu nikdy nedojde a ona se stane jedním z nejbizarnějších a nejzáhadnějších zmizení v Kanadě. 

Začalo to poněkud nevyzpytatelným chováním Emmy. Dne 23. listopadu 2011 zavolala uprostřed noci své matce Shelley, plakala a říkala, že se chce co nejdříve vrátit domů. Shelley řekla, že jí dcera nevysvětlila, co ji trápí, ale důrazně na matku naléhala, aby si co nejdříve objednala letenku do Victorie, aby s ní mohla být a pomoci jí sbalit si věci. Byl to dost zvláštní a znepokojivý telefonát, ale ještě podivnější byl následující den, kdy Emma matce zavolala zpátky a řekla jí, aby nakonec nejezdila ven a že si to "vyřeší sama". Ještě téhož večera matce zavolala znovu a s pláčem jí řekla, že chce domů, a ještě jednou, následujícího rána, zavolala zpátky a řekla matce, aby nejezdila. Co se to tu děje?

To bylo na několik dní naposledy, co Shelley Emmu slyšela, a přestože měla o ni velké obavy, respektovala poslední přání své dcery, aby za Victorií nejezdila. Pak 27. listopadu Shelley zavolali z ženského útulku kvůli Emmě, což ji zaskočilo, protože dcera jí o životě v útulku nic neřekla. Téhož dne Emma volala znovu a žádala matku, aby vyšla ven, jen aby jí za chvíli zavolala zpátky a řekla jí, aby to nedělala, a hovor ukončila záhadným prohlášením: "Nevím, jak se ti můžu podívat do očí." Emma se pak v úkrytu před matkou rozloučila s matkou, která jí řekla, že se s ní chce setkat. Zmatená z různých podivných telefonátů Emmy a útulku si přesto zamluvila letenku na další den. Mezitím se věci měly stát jen podivnějšími.

Když její matka připravovala odlet do Victorie na večer 27. září, byla Emma spatřena, jak se bosá potuluje po ulici před hotelem Fairmont Empress a "chová se divně". Znepokojený náhodný svědek kontaktoval policii, která přijela a našla rozcuchanou, mírně omámenou a zmatenou Emmu, jak tam stojí bosá v dešti, který v té době padal. Policie s ní asi 45 minut mluvila, než usoudila, že neohrožuje sebe ani ostatní, a pak ji tam nechala stát bosou v dešti. V určitém okamžiku poté prostě zmizela z povrchu zemského. Následujícího večera se Shelley objevila v útulku, kde měla Emma pobývat, ale nebyla tam a nikdo ji neviděl ani o ní neslyšel, a právě tehdy ji brzy nahlásili jako pohřešovanou osobu.

Policie rychle našla Emminu opuštěnou dodávku, kterou zřejmě používala jako skladiště, protože v ní měla různé věci, mimo jiné pas, průkazku do knihovny, digitální fotoaparát, oblečení, polštář, různé ozdoby, notebook a nedávno vypůjčené knihy z knihovny, ale po pohřešované ženě samotné nebylo ani stopy. Dozvěděli se, že Emma během svého pobytu ve Victorii žila jakýmsi přechodným způsobem života, pobývala v útulku a v kempech, často spala ve své dodávce nebo ve stanu. Nikdo z jejích přátel ani rodiny o ničem z toho nevěděl. Bylo to všechno dost podivné, ale ještě podivnější se to stalo, když policie začala procházet záznamy z bezpečnostních kamer ve snaze vystopovat její pohyb. 

Bylo zjištěno, že dne 23. listopadu byla Fillipoffová zachycena na bezpečnostních záznamech ve Victoria YMCA, kde je vidět, jak několikrát vychází a vstupuje do budovy, buď si pohrává s rukama, nebo se snaží ovládat mobilní telefon, a zdá se, že je rozrušená a chová se, jako by se možná snažila někomu vyhnout. Na dalším záznamu z 28. listopadu je vidět, jak si kupuje předplacený mobilní telefon v samoobsluze, ale chová se poněkud zvláštně, váhá a odchází z obchodu, aby se podívala na ulici, než se vrátí dovnitř a telefon koupí. Policie ověří, že si skutečně koupila telefon a také předplacenou debetní kartu v hodnotě 200 dolarů, a promluví si s taxikářem, který uvede, že pohřešovanou vyzvedl a měl ji odvézt na letiště. Kupodivu pak řekla, že si nemůže dovolit zaplatit 60 dolarů za taxi a vystoupit, přestože měla onu předplacenou kartu v hodnotě 200 dolarů a několik tisíc dolarů na bankovním účtu. Odhaduje se, že se to stalo krátce předtím, než byla nalezena, jak se bosá potuluje před oním hotelem, ačkoli není jasné, proč tam byla v tak dezorientovaném stavu a co se stalo s jejími botami. 

Nebylo toho moc, co by se dalo dělat. Emmin předplacený telefon nebyl aktivovaný a neexistovaly žádné spolehlivé stopy, kam se vydala po rozhovoru s těmi policisty před hotelem. Navzdory rozsáhlému pátrání, do něhož se zapojilo mnoho policistů a dobrovolníků, a také letákům rozesílaným po celé zemi toho opravdu nebylo moc, ale nějaké potenciální stopy by se našly. Dne 5. prosince byla Emmina předplacená karta označena jako použitá na čerpací stanici poblíž rekreačního centra Juan de Fuca a stezky Galloping Goose, přibližně 12 km od centra Victorie. Podařilo se jim vystopovat kartu k muži, který tvrdil, že ji našel ležet na zemi v rekreačním areálu a poté ji použil na nákup cigaret. Ačkoli se zdá zvláštní, že by Emma našla cestu až tam sama, muž nebyl vážně vyslýchán a byl propuštěn. Pohřešovaná žena byla také několikrát spatřena, ale nikam to nevedlo. 

Další stopa přišla až v květnu 2014, kdy do obchodu ve Vancouveru přišel potetovaný kulhavý muž a mával plakátem pohřešované Emmy, tvrdil, že je to jeho přítelkyně, a pak ho zahodil. Byla přivolána policie, ale muž zmizel dříve, než mohl být vyslechnut. Ačkoli bezpečnostní kamera zachytila podobu muže, nikdy nebyl identifikován. V roce 2018 svědek, který se jmenoval pouze "William", policii sdělil, že ji 29. listopadu 2012 kolem 5:15 ráno vysadil na křižovatce na ostrově Vancouver - asi 70 mil od hotelu. Na otázku, proč se s touto informací nepřihlásil dříve, uvedl, že se bál, že bude do jejího zmizení zapleten. Ačkoli byla tato stopa dostatečně slibná, aby si vyžádala třídenní pátrání v okolí se psy na hledání mrtvol, byla stará mnoho let a nakonec se ukázala jako zbytečná. 

Vzhledem k nedostatku skutečných odpovědí se množí spekulace o tom, co se Emmě stalo. Jednou z hlavních myšlenek je, že prodělala nějaký psychotický záchvat nebo se dostala do jakéhosi stavu fugy, kdy se toulala, případně dokonce spáchala sebevraždu. Přátelé uváděli, že už v minulosti měla psychické problémy a záchvaty deprese a že se také bála své matky, kterou přátelům popisovala jako disciplinovanou. Mohla také utéct, aby začala nový život, což by odpovídalo jejímu přelétavému životnímu stylu. Další myšlenkou je, že se stala obětí nečisté hry, protože na záběrech z bezpečnostních kamer je vidět, že se chová nápadně úzkostně a paranoidně, jako by ji někdo sledoval nebo se někomu snažila vyhnout. Nikdy však nikomu nic takového neřekla ani nenapsala do svých četných deníků.

Přestože jsem dostal stovky dalších tipů, žádný z nich nikam nevedl a případ zcela vyšuměl. Případu se ujala řada soukromých vyšetřovatelů, amatérských detektivů, a dokonce i senzibilů, ale nikdo po Emmě Fillipoffové nenašel žádnou stopu. Nezbývá než se ptát. Co se této ženě stalo a co mělo její podivné chování znamenat? Jak se jí podařilo vyjít na tu deštivou ulici bosá, promluvit si s policisty a pak zmizet? Šlo o nějaký psychotický záchvat, nebo o nečistou hru? Nakonec se ji nikdy nepodařilo najít a není možné to s jistotou zjistit. 

V našem posledním případě se zdálo, že Bryce Laspisa toho má hodně před sebou a čeká ho zářná budoucnost. Po absolvování střední školy v Chicagu ve státě Illinois se s rodinou přestěhoval do Kalifornie, kde se nakonec zapsal na Sierra College, kde studoval grafický a průmyslový design. Přirozeně umělecky založený Laspisa v novém prostředí zjevně vzkvétal, dařilo se mu ve výuce, získal si přátele díky svému nenucenému šarmu a také se seznámil se svou novou přítelkyní Kim Slyovou. První rok na vysoké škole mu skutečně šel neuvěřitelně hladce a nebyl důvod si myslet, že se mu nepodaří splnit si všechny své sny. Rozhodně nebyl důvod myslet si, že ho čekají temné dny, ani tušit, že se stane středem bizarní záhady.

V létě po prvním roce školní docházky odjel na návštěvu k rodičům do Laguna Niguel v Kalifornii a podle všeho se choval normálně a těšil se na návrat do školy. Zdálo se, že se vůbec nic neobvyklého neděje, ale jakmile se vrátil do školy, jeho chování se nápadně změnilo. Zpočátku bylo vše spíše nenápadné, ale jeho přítelkyně a blízcí přátelé si všimli, že se normálně otevřený a veselý Laspisa stal nezvykle mrzutým, depresivním a uzavřeným. Měl také podivné výkyvy nálad a popisovali, že není úplně ve své kůži. To brzy přešlo v časté pití alkoholu, kterému se Laspisa nikdy předtím nevěnoval. Jeho spolubydlící a kamarád Sean Dixon hlásil, že začal každý večer pít tvrdý alkohol, což nikdy předtím nedělal, prakticky každý večer se opíjel a omdléval, což bylo pro ty, kteří ho znali nejlépe, dost šokující.

Ještě znepokojivější bylo, že se zjistilo, že Laspisa začal užívat lék Vyvanse, derivát amfetaminu, který se používá k léčbě ADHD, ačkoli touto poruchou netrpěl a který může mít závažné vedlejší účinky, včetně psychózy, deprese a mánie. Když se ho na to Laspisa zeptali, pokrčil rameny a řekl, že ho bral jen proto, aby mu pomohl zůstat vzhůru při hraní videoher, ale jeho přátelé si tím tak jistí nebyli. Když se jeho chování stále zhoršovalo a bylo stále nevyzpytatelnější, jeho přátelé a rodina začali tušit, že se v jeho životě něco velmi pokazilo, ale on všem tvrdil, že je v pořádku, a odmítal o tom mluvit. 

Dne 27. srpna 2013 se Laspisa rozešel se svou přítelkyní e-mailem, ve kterém jí sdělil, že je jí bez něj lépe, a také poslal Dixonovi podivnou zprávu: "Miluju tě, brácho, vážně. Jsi ten nejlepší člověk, jakého jsem kdy potkal. Zachránil jsi mi duši." Téhož dne měl Dixonovi darovat svou milovanou herní konzoli X-Box a také mu věnoval pár drahých diamantových náušnic, které mu dala jeho matka. Dne 29. srpna zavolal své matce Karen Laspisové, aby jí řekl, že si s ní musí hodně promluvit a že jede domů, aby je navštívil, aniž by uvedl jakékoli podrobnosti o tom, co je tak důležité, že se musí náhle vrátit domů jen pár týdnů poté, co se právě vrátil do školy. Kolem půl dvanácté pak nasedl do auta a odjel vstříc další kapitole podivné záhady.

Následujícího dne kolem deváté hodiny ráno Laspisovi zřejmě došel benzín u města Buttonwillow, asi 200 mil severně od Laguna Niguel, načež dojel na odpočívadlo a zavolal silniční asistenci. Poté mu přivezli trochu benzinu, ale v cestě už nepokračoval. V té době se Laspisova matka po dobu tří hodin opakovaně neúspěšně pokoušela kontaktovat svého syna, ale jeho telefon byl vypnutý, proto kontaktovala společnost silniční asistence, která mu přivezla benzín, a požádala ji, aby ho zkontrolovala. Když obsluha dorazila, našla Laspisu na stejném místě, kde byl před několika hodinami, když mu přivezli benzín, a ten pak zřejmě zavolal ustarané mamince, aby jí řekl, že se jen snažil vyspat a za chvíli bude zase na cestě.

Hodiny ubíhaly a Laspisa se v domě svých rodičů neukázal. Když se blížila šestá hodina večerní a Laspisa měl být rozhodně doma, jeho matka podala hlášení o pohřešované osobě na oddělení šerifa okresu Orange. Nemuseli hledat daleko, protože Laspisa kupodivu stále seděl ve svém autě na stejném odpočívadle, kde mu ráno došel benzín. V tu chvíli tam byl už nejméně devět hodin, takže policisté měli podezření na požití drog nebo alkoholu, ale nic tomu nenasvědčovalo a testem střízlivosti prošel na výbornou. Na otázku, co tam dělal, odpověděl, že byl na cestě za kamarádem a "vypustil trochu páry", ale neuvedl žádný důvod, proč tam celý den seděl v autě na odpočívadle.

Protože neměli důvod ho kvůli něčemu zadržet a Laspisa neporušil žádný zákon, nechali ho tam úřady napospas a pouze mu řekli, že o něj má matka strach a že si má zapnout telefon. Hodiny ubíhaly, a když ve 22.00 hodin vyjela na odpočívadlo společnost zajišťující silniční servis, aby ho zkontrolovala, zjistilo se, že Laspisa se stále podivně nachází poblíž místa, kde ho před několika hodinami našla policie. Nyní tam seděl rozkročený už asi 13 hodin a tentokrát ho obsluha přesvědčila, aby se vydal na cestu. Dál už to bude jen podivnější. Laspisa se později znovu spojil s rodiči, zavolal jim, aby je informoval o své poloze, a tvrdil, že nedokáže říct, kde se nachází, ale že podle navigace GPS dorazí domů 30. března ve 3:25 ráno. Ve dvě hodiny ráno toho dne, jen něco málo přes hodinu předtím, než měl po své bizarní cestě konečně dorazit domů, Laspisa zavolal ještě jednou, aby matce sdělil, že je unavený a že se chystá zastavit a odpočinout si u dálnice č. 5 v pohoří Sierra Pelona. I když jí řekl, že jí zavolá později ráno, bylo to naposledy, co se Laspisa ozval. 

Ráno 30. srpna mezi 4:20 a 5:15 našli strážci zákona, kteří se účastnili cvičení, Laspisovo auto u jezera Castaic, ale po Laspisovi nebylo ani stopy. Auto bylo ve značně podroušeném stavu, protože se zřítilo z patnáctimetrové výšky do strmé rokle jen několik set metrů od silnice Lake Hughes Road. Uvnitř vozidla byl nalezen Laspisův mobilní telefon, peněženka, notebook a oblečení, ale on sám nebyl nikde k nalezení a nebyly zde žádné známky krve nebo zranění. Záznamy z bezpečnostních kamer měly ukázat, že ve 2:15 ráno odbočil na příjezdovou cestu, místo aby si zajel zdřímnout, a přibližně o dvě hodiny později, ve 4:29 ráno, stejná kamera vyfotografovala Laspisovo auto, jak opět projíždí kolem, ale poté už není známo, co přesně se mu stalo. Poněkud zvláštně bylo zjištěno, že vozidlo pravděpodobně zrychlilo z náspu, což znamená, že Laspisa ho měl stále pod kontrolou, a na zadním okně bylo poškození, které naznačovalo, že ho rozbil nějakým nástrojem, aby se dostal ven. Co se tu stalo? Nikdo neměl tušení.

Bylo zahájeno rozsáhlé pátrání, při němž potápěči prohledávali jezero a letadla, a stopařským psům se podařilo sledovat jeho stopu až k nedaleké zastávce kamionů, kde se ztratil, a zdá se, že se prostě vypařil. Následující měsíc se myslelo, že případ je vyřešen, když byly poblíž jezera Castaic nalezeny ohořelé lidské ostatky, ale ukázalo se, že nepatří Laspisovi. Několik let poté byla nalezena lidská lebka, o níž se rovněž ukázalo, že nepatřila pohřešovanému muži. Mezitím došlo k různým nepotvrzeným pozorováním Laspise, především v Oregonu, ale nedávno byl spatřen v dubnu 2022 v Missoule v Montaně, kde byl údajně zachycen na kamerových záznamech, a i když se nyní nepředpokládá, že by to byl on, zřejmě se jedná o jeho podobiznu. Jeden z detektivů Ethan Smith o něm řekl:

"Podařilo se mi ověřit jeho totožnost a Bryce to není. Domnívám se, že na fotografii, která koluje, je mladík na kole v Missoule, který vypadá jako Bryce, ale bohužel to není Bryce. Byl jsem ohromen podobností mezi nimi."

V průběhu let zůstával případ ledově chladný, bez skutečných stop nebo důkazů o tom, co se Laspisovi stalo, a vyšetřovatelé byli na každém kroku naprosto bezradní, protože se spekulovalo o tom, co se mu stalo. Jedna z myšlenek je, že zmizel záměrně, aby začal nový život, ale přátelé a rodina to popírají. Další možností je, že užívání alkoholu a léků na ADHD u něj vyvolalo psychotický záchvat nebo fugový stav, po kterém v podstatě dočasně ztratil rozum, naboural auto a putoval neznámo kam. Další možností je, že byl unesen, pravděpodobně na odpočívadle pro kamiony, kde psi ztratili jeho pachovou stopu, nebo byl vystaven nějaké jiné nečisté hře. 

Žádný z těchto různých nápadů neodpovídá na všechny otázky a podivné stopy, které kolem případu krouží. Vyšetřovatelé se domnívají, že ať už se mu stalo cokoli, nejspíš to souvisí s tím, o čem chtěl mluvit se svou matkou, ale co to bylo? Proč se jeho chování ve dnech po skončení letních prázdnin tak dramaticky změnilo? Co ho přimělo k tomu, že najednou odjel za rodiči, a proč zůstal na onom odpočívadle třináct hodin, i když měl benzín? Proč si neustále vypínal telefon?

Co znamenalo, že jeho vozidlo dvakrát projelo kolem kamery a sjelo na onu příjezdovou cestu, a jak se jeho auto ocitlo na dně oné rokle? Kam potom jel a proč tam nechal všechny své věci, zejména telefon, kterým si mohl zavolat pomoc? Co se mu proboha stalo? Na žádnou z těchto otázek neexistují pevné odpovědi, nepřicházejí žádné nové stopy a s každým dalším rokem se zdá stále pravděpodobnější, že podivné zmizení Bryce Laspise nebude nikdy vyřešeno. 

Co si máme o těchto případech myslet? Nabízí toto bizarní chování kolem těchto případů nějaký náznak nebo informaci o tom, co se těmto lidem stalo? Prozatím zůstávají odpovědi nejasné a je velmi pravděpodobné, že se nikdy nedozvíme, co se těmto lidem skutečně stalo nebo jakou souvislost má jejich podivné chování s jejich zmizením.