PODIVNÝ ŽIVOT A ZÁHADNÉ ZMIZENÍ VĚDCE A MYSTIKA JACOBA GRINBERGA

V análech lidí, kteří záhadně zmizeli, se někdy objevují osoby, jejichž pozoruhodný nebo výstřední život činí jejich zmizení ještě poutavějším. Do této skupiny jistě patří i příběh vědce Jacoba Grinberga, který se snažil spojit vědu a mystiku a který zkoumal samotné hranice lidského chápání vědomí a reality, než zmizel z povrchu zemského. 

Jacobo Grinberg Zylberbaum, většinou známý jako Jacobo Grinberg, se narodil v roce 1946 v Mexico City v rodině jidiš mluvících polských Židů, kteří přišli do Mexika na počátku 20. století. Jeho zájem o vědu o lidské mysli začal, když mu v pouhých 12 letech bohužel zemřela matka na nádor na mozku, což byla tragédie, která ho nasměrovala ke studiu psychologie a neurovědy. V roce 1963 se Grinberg vydal do relativně nového státu Izrael, což byla cesta, která v jeho životě zanechala nesmazatelnou stopu. Během ročního pobytu v něm vzbudila hluboký zájem o různé paranormální jevy, jako jsou duchové a média, a také o meditaci, šamanismus a kabalistické myšlenky, které se snažil propojit se svými akademickými aktivitami. 

Grinberg se vrátil do Mexika a pokračoval ve studiu psychologie na Mexické národní autonomní univerzitě (UNAM) a v roce 1970 odešel do New Yorku studovat psychofyziologii na Brain Research Institute, kde získal doktorát v laboratoři E. Roye Johna, zaměřené na elektrofyziologické účinky geometrických podnětů na lidský mozek. To vše bylo velmi působivé, ale pro něj byla vědecká metoda příliš omezující a bránila mu v tom, aby se věnoval radikálnějším směrům výzkumu toho, co by většina považovala za něco, co pevně patří do oblasti paranormálních jevů. V roce 1977 se vrátil do Mexika a založil vlastní laboratoř na Universidad Anáhuac, kde se mohl více věnovat tomu, čemu se chtěl skutečně věnovat.

Ve své laboratoři se začal trochu odklánět od hlavního proudu a studoval to, co považoval za psychické jevy u dětí. Grinberg tvrdil, že děti dokážou telepaticky komunikovat jinými než jazykovými prostředky a číst slova ze stránky, aniž by je skutečně viděly. Jeho experimenty se zaměřovaly také na schopnost dětí vnímat duchy a přízraky, a to všechno stačilo k tomu, aby rodiče vyděsilo a stáhli své děti z programu. Grinberga to však příliš neodradilo a navzdory pozdviženému obočí vědecké komunity pokračoval ve svých studiích a experimentech zabývajících se šamanismem, telepatií, mimosmyslovým vnímáním a sférami vyššího vědomí. 

V roce 1975 Grinberga ještě více přimělo zabývat se paranormálními jevy a okrajovými jevy setkání s Doñou Pachitou, kabaretní zpěvačkou a prodavačkou losů, která byla známá jako okázalá excentrička s nejrůznějšími tvrzeními o svých paranormálních schopnostech. Kromě toho, že praktikovala rituály černé magie, tvrdila, že je neteří Moctezumy a sestrou Cuauhtémoca, posledního aztéckého císaře, že dokáže zhmotňovat a odhmotňovat předměty podle své vůle a že dokáže provádět operace nebo dokonce transplantace orgánů pouze pomocí síly své mysli. Grinberg nejenže tomu všemu věřil na sto procent, ale přišel s teorií, že tito lidé byli schopni projevovat tyto fantastické schopnosti, protože měli přístup k "informační matrici", kterou běžní lidé nevnímali a kterou mohli měnit a ovlivňovat, a tím měnit realitu, jak ji známe. Grinberg se stal žákem Maríi Sabiny, domorodé mazatecké šamanky, která prováděla očistné rituály pomocí hub, a začal být hluboce fascinován rolí šamanismu a čarodějnictví ve vztahu k činnosti mozku a také tím, co nazýval "magickým světem". 

Koncem 70. let Grinberg založil další podobnou laboratoř na UNAM a v roce 1987 založil Národní institut pro studium vědomí (INPEC), financovaný UNAM a Národní radou pro vědu a techniku, což jen rozšířilo jeho zdroje pro studium těchto jevů. Jedna z pozoruhodných sérií experimentů, které provedl, se týkala telepatie, přičemž tvrdil, že prokázal její existenci a že u vzdálených účastníků dochází k simultánní reakci, kterou nazval "přenesený potenciál". Dále postuloval, že to dokazuje, že existuje jakési neuronové pole spojující všechny lidské mysli. Přišel také s takzvanou "teorií sintérie", která postuluje, že existuje souvislý prostor energie a běžný člověk dokáže vnímat pouze jeho část, přičemž výsledkem tohoto procesu je to, co všichni chápou jako "realitu". Dr. Inés Urdaneta ji vysvětluje následovně:

"Syntergická teorie je v úzkém vztahu s teorií implicitního řádu fyzika Davida Bohma, který chápe prostor jako holografické moře nekonečného potenciálu, z něhož se odvíjejí jevy, které chápeme jako fyzikální věci - řád, který je explicitní -. Tato zahalená holografická matrice odpovídá "předprostoru" neboli mřížce, jak ji Grinberg nazývá. Mozek s touto mřížkou interaguje a z této interakce se jako konečný výsledek mozkového zpracování objevuje vnímaná realita, jak ji známe, tedy objekty, barvy, tvary, textury, vůně. Realita, jak ji vnímáme, není podnětem, ale výsledkem extrémně rychlých procesů, které již proběhly v rámci interakce. Realita vzniká jako konečný produkt mozkového procesu, a jakmile je jednou vytvořena, má reálnou existenci. To, co vnímáme všemi smysly, je konečný produkt mozkového zpracování, který, jakmile je tu, získává reálnou existenci, ale existuje jako vědomí, ne jako hmota. Tato interakce s mozkem zkresluje pole a vzniká prožitek/zážitek. Předprostorové pole neboli mřížka nemá sama o sobě žádnou kvalitu prožitku, dokud nedojde k interakci a mřížka se nezkreslí.

Toto předprostorové informační pole nebo matice by obsahovalo všechny informace celku v každé z jeho částí, proto má holografickou povahu a je velmi složité. Úrovně interakce či propojení mozku s tímto polem by závisely na úrovni synchronizace obou mozkových hemisfér. Realita, kterou vnímáme, by byla dekódováním našeho mozku toho, co je neprojevenou nekonečnou jednotou, špičkou vlny velkého oceánu vědomí, kterou mylně považujeme za "primární podnět", ačkoli je pouze jako vír, který je vzrušen na vodní hladině - a proto si neuvědomujeme, jak jsme součástí téhož tvůrčího procesu reality. Proto by zvuk, světlo, hmota, energie a všechny projevené jevy byly atributy vědomí. Díky této perspektivě Grinberg zavádí pojem, který je pro okcidentální kultury kontroverzní: že veškerá naše zkušenost, vše, co můžeme poznat, není nic jiného než vědomí. 

Věci neznáme přímo, známe je jako jevy v našem vědomí, dekódované naší myslí. Proto v tomto případě není možná vědecká metoda nezávislého pozorovatele analyzujícího objekt zvenčí - experimentátor je součástí pole svého experimentu, to, co zkoumá, je tím, čím zkoumá. Proto definuje vědomí jako "to, co stojí za každým percepčním aktem, to, co udržuje samotnou kvalitu zkušenosti". Touto definicí se Grinberg shoduje s orientálními filosofiemi, které po tisíciletí tvrdily něco podobného - že realita je konstrukcí mysli - (Védy, súfisté, taoismus, dzochen a mnoho dalších tradic založených na esoterickém poznání a zasvěcení)."

Grinberg vysvětluje své představy o této skutečnosti a o realitě jako kombinaci hmoty a prázdného prostoru:

"Prostor je průhlednost; je to to, co jako nádoba obsahuje ve svých různých částech hmotné objekty, které se v našem vnímání nacházejí na různých místech. Koule je pevná, nachází se v prostoru a odlišuje se od něj svou konkrétností. Zajímavé, mimořádně zajímavé na tomto příkladu nebo na jakémkoli jiném, který se pokouší popsat rozdíl mezi průhledností a neprůhledností, mezi pevným a nehmotným, je to, že obsahem všeho hmotného je právě ten prostor, který považujeme za odlišný, co do založení a podstaty, od hmoty.

Prostor obsahuje hmotu v každém svém bodě. Důkazem toho je naše schopnost vidět; vidíme prostor a ten obsahuje hmotu. Když se přiblížíme k nějakému objektu a vnímáme, jak se zvětšuje, děláme to tak, že nadále vidíme prostor, ale nyní s větším obsahem objektu. Moje sítnice vidí prostor, v němž se nachází informace o objektu, je to malý prostor, sotva o velikosti plochy mé sítnice, která transformuje prostor do nervových signálů. Prostor je tedy průhledný pouze v mé konstrukci místa, které mě odděluje od objektu; jinými slovy, normálně vidím oblast prostoru, která protíná mou sítnici. V této zóně se nachází informace, díky níž vnímám prostor jako transparentní, informace o vzdálenosti, která mě dělí od objektu, a objekt samotný. Je to zóna, která se opakuje, která je redundantní a z níž mohu transformovat pouze to, co se mnou skutečně přichází do styku.

Ukažme si to na příkladu: abych mohl vidět strom, musí být uspořádání prostorové informace, kterou strom poskytuje, adekvátní mozkovému mechanismu, který má na starosti její dekódování. Pokud složitost této organizace překročí určitou mez, je obraz chaotický nebo žádný obraz neexistuje. Subjekt slepý od narození v důsledku šedého zákalu, který je po operaci opět schopen stimulovat své sítnicové receptory, vnímá absolutní chaos. Obvykle se učíme dekódovat uspořádané informace a z nich vytváříme své představy. Pokud bychom všechny tyto úvahy přenesli na prostor a hmotu, vyplynulo by z nich několik jasnějších závěrů. Jednak o průhlednosti prostoru a neprůhlednosti předmětů.

Již dříve jsme si řekli, že nejsme schopni vnímat a dekódovat současně celý prostor, že obvykle zpracováváme jen tu část, která protíná naši sítnici, a že tato část se mění ve vidění průhledného prostoru a vnímání pevných předmětů. Rozdíl mezi průhledností a pevností není o nic větší a o nic menší než stupeň organizace. Průhledný prostor je ve své organizaci příliš složitý na to, abychom jej mohli algoritmizovat. To, co nazýváme hmotou, je naproti tomu méně složité a snáze se redukuje na algoritmus. Je-li snadnost či obtížnost algoritmické redukce mírou organizace, pak hmotný objekt, vnímaný jako pevný, a transparentní prostor vypadají takto, protože v části prostoru, která obsahuje informace z obou, je první (hmotný objekt) reprezentován organizací, kterou jsme schopni zvládnout, a druhý (transparentní prostor) je reprezentován organizací tak složitou, že ji nejsme schopni dekódovat.

Jinými slovy, a to již v obecnějším kontextu, hmota je organizace prostoru, kterou lidský mozek a mozek dalších živočichů dokáže dekódovat a redukovat na neuronový algoritmus, zatímco to, co nazýváme transparentností a absencí materiality, je organizace prostoru tak složitá, že ji nejsme schopni dekódovat. Již odtud můžeme s jistotou tvrdit, že rozdíl mezi prostorem a hmotou je produktem činnosti mozku, neboť prostor a hmota jsou součástí kontinua, které se liší organizací a složitostí. Hmotný objekt vidíme, když se setkáváme s těmi oblastmi kontinua prostor-hmota, které jsme schopni organizovat. Průhledný prostor vidíme tehdy, když nejsme schopni objevit a dekódovat energetickou organizaci, která přesahuje naši schopnost organizace."

Páni. Je to všechno nesmírně složité, ale ve zkratce jde o to, že všichni žijeme v jakémsi holografickém Matrixu, který nám promítá naše vlastní mysl. Přibližně v době, kdy tuto teorii rozvíjel, se dostával stále hlouběji a hlouběji. Grinberg tvrdil, že je v kontaktu s božstvem nebo že je vesmírný cestovatel, který pomocí telepatických spojení putuje galaxiemi a zkoumá nové mimozemské civilizace. Přátelil se také s autorem New Age Carlosem Castanedou a přijal mnoho jeho esoterických myšlenek. Kromě toho začal lézt na Pyramidu Slunce, aby se dostal do duchovních stavů a uctíval božské bytosti, a začal praktikovat chasidské židovské rituály, které údajně umožňují komunikovat s nehmotnými bytostmi a pomáhají jim léčit různé lidské neduhy. Toto další odtržení od reality mu v mainstreamové vědecké komunitě neprospělo, ale přesto vydal více než 50 knih na nejrůznější témata. 

V roce 1994 Grinberg publikoval svůj zásadní článek The Einstein Podolsky Rosen Paradox in the Brain: Přenesený potenciál, v níž se zabýval mnoha svými odtažitými teoriemi, a připravoval plány na experiment, který by zkoumal interakci mezi mozkem a jeho Matrixovou mřížkou pomocí laserových polí. V prosinci téhož roku uspořádala jeho rodina oslavu jeho 48. narozenin a všichni byli v dobré náladě. Asi týden před oslavou se Grinberg spojil se svou dcerou a řekl, že odjíždí do Káthmándú, aby se zúčastnil série meditací, ale že se na oslavu včas vrátí. Večírek se konal 12. prosince, ale Grinberg se na něm neobjevil a skutečně ho už nikdo nikdy neviděl.

Zpočátku na tom nebylo nic zvláštního vidět. Grinberg byl známý jako výstřední a svobodomyslný člověk, který se vydával na spontánní cesty nebo se prostě na několik dní stal samotářem, ale po několika týdnech, kdy o sobě nedal vědět, začala být jeho rodina znepokojena. Když vyšetřovatelé prověřovali jeho údajnou cestu do Nepálu, nenašli žádný záznam o letence, kterou mu vystavila jakákoli letecká společnost, ani žádný důkaz, že by se na cestu vůbec vydal. Navzdory rozsáhlému pátrání po Grinbergovi se ho nikdy nepodařilo najít, pouze několik jeho možných spatření sloužilo jako stopy, které nikam nevedly. 

Pokud jde o tyto případy, zdá se, že jde o docela jednoduché zmizení, které je zvláštní jen tím, že zcela chybí stopy o tom, kam odešel. Přesto se vzhledem k jeho celoživotnímu dílu a jeho podivným nápadům a teoriím okamžitě objevily nejrůznější představy o tom, co se mu stalo, od těch lehce uvěřitelných až po naprosto bizarní. Jednou z nich byla myšlenka, že utekl do nějaké komuny New Age a svůj starý život nechal za sebou, nebo že se prostě zbláznil a utekl, možná pod vlivem mnoha psychedelických látek, s nimiž experimentoval. Další možností bylo, že pracoval na podivných experimentech pro vládu a že byl buď umlčen, nebo z důvodů utajení izolován. Jiná verze byla, že v jeho zmizení měla prsty jeho žena Teresa, ať už ze žárlivosti, nebo proto, že byla najata, aby ho nechala zmizet z nekalých důvodů. Zlověstné je, že přesně rok po Grinbergově zmizení zmizí z povrchu zemského i sama Teresa. Další možností bylo, že se stal obětí jednoho z jeho bizarních experimentů.

Mezi další obskurní teorie patří, že byl unesen mimozemšťany, že využil svých duševních schopností, aby opustil Zemi a cestoval po galaxii, nebo že prostě našel způsob, jak se vymanit z této reality a přesunout se do jiné dimenze. Vzhledem k tomu, že se nikdy nenašlo žádné tělo a dodnes je občas spatřeno, mnozí věří, že Grinberg stále žije a z jakýchkoli důvodů se skrývá před společností, možná proto, že objevil nějaká tajemství vesmíru, na která lidstvo není připraveno, nebo proto, že vytvořil nějaký druh sekty. Vzhledem k Grinbergovu poněkud podivnému životu a jeho fantastickým představám o povaze reality a vědomí je jeho zmizení zralé pro nejrůznější teorie, ale žádná z nich nemá reálné důkazy, takže jde o hádanku, která pravděpodobně nebude nikdy vyřešena.