POD POVRCHEM IMPLANTOVANÉ REALITY (3)

Zdá se, že existuje rozpor mezi naší fyzickou podstatou – v tomto příkladu reprezentovanou genetickým kódem – a naším vědomím. Vědomí chce být nesmrtelné, žít věčně, zachovat si svou individuální identitu daleko do budoucnosti, mnohem déle, než to umožňuje současná délka života. Odtud pocházejí příběhy o tom, že po smrti jdeme do nebe, o individuálních hříších a trestech za ně, o posledních dnech a vzkříšení z našich hrobů a životě jako jednotlivci po boku Boha. Geny chtějí přežití jedince po omezenou dobu, aby se rozmnožoval a vychovával, a poté je zlikvidován. Vědomí chce přežití – co nejdéle, i po smrti – něčeho nehmotného a těžko definovatelného: naší identity. Existuje střední cesta? Střet s klinickou smrtí může být klíčem.

Všichni jste slyšeli příběhy lidí, kteří zemřeli na operačním stole a po několika minutách se vrátili k životu. Slyšeli jste popisy, které tito přeživší podali o tunelu a světle na jeho konci, o setkání s milovanými a o pocitu obrovského klidu. Někdy se tito přeživší vracejí s pocitem, že smrt není strašná ani konec vědomí, ale něco krásného a dokonce žádoucího. Moderní medicína to vysvětluje (prozatím, neexistují žádné přesvědčivé důkazy) jako přirozenou reakci chemických mechanismů těla, náhlý příliv endorfinů, které mají usnadnit smrt tím, že ji činí příjemnou a útulnou. Problém s tímto vysvětlením je, že neexistuje žádný zřejmý evoluční důvod pro takový mechanismus. Co tělu záleží na tom, jak se vědomí chová nebo co prožívá v okamžiku smrti? Geny rozhodly: tělo již není důležité, jeho úkol je splněn. Jaký smysl má dělat zážitek smrti příjemným?

Z pohledu samotných genů samozřejmě žádný.

Pokud ovšem smrt není pouze koncem prvního dějství hry, v níž hlavní roli nehraje genetický kód ani hmota, jak ji dnes chápeme, ale vědomí. Alternativní vysvětlení je o něco děsivější: že tento „skluz do smrti“ usnadněný přívalem neurotransmiterů je navržen geny, aby zajistily, že nebudeme usilovat o fyzickou nesmrtelnost, protože máme jistotu, ž