PLATÓN, PYTHAGORAS A JESKYNNÍ FYZIKA: VÉDY, MEZOPOTÁMIE A HUDBA SFÉR (4)

Babylonské a hebrejské datování potopy

Na starodávnou fyziku sítě je třeba pohlížet ještě z dalšího hlediska, a tím je platónská alegorie Atlantidy a potopy, což je popis, o kterém McClain s humorem a trefně říká, že je „jistou formou pythagorejské velké opery, ve které nechybí obsazení hvězdným výběrem, vodní show, oslnivá scéna a tragické finále“. A přece i zde lze zjistit, že se v textech nacházejí šifry. Například mezi hebrejským a babylonským určením období, ve kterém došlo k potopě, jsou skryté podobnosti, které ukazují na hlubší číselné šifry. McClain podotýká, že slavný badatel z oblasti komparativních mytologií, Joseph Campbell, přišel na vzájemnou souvislost mezi 432 000 lety od stvoření k potopě v babylonské mytologii a 1 656 lety od stvoření Adama k potopě v hebrejském popisu.

Campbell poukazuje na fakt, že tato čísla mají společného dělitele 72, a že 1 656/72 je 23. A teď, 23 židovských let po 365 dnech, plus pět dní navíc za přestupné roky, to dává 8 400 dní, neboli 1 200 týdnů o sedmi dnech; vynásobením 72, abychom zjistili počet židovských sedmidenních týdnů v 1 656 (= 23 x 72) letech, vyjde 86 400 (1 200 x 72). Ale číslo 86 400 je 432 000/5, což je počet babylonských pětidenních týdnů k potopě. V těchto rozdílných časových posloupnostech týkajících se potopy tak není nutně rozpor. Když to řekneme jinak, je možné, že standardní názory konzervativních biblických učenců ohledně relativní nedávnosti potopy jsou překonány, a že skutečným významem biblických číselných kódů je, že k potopě došlo v mnohem vzdálenější minulosti, v kontextu či časovém rámci, který je srovnatelný se starodávností potopy v mezopotámských mýtech.

Babylonská matematika: Vodítka k fyzice více rozměrů?

V tomto kontextu je třeba bližšího pohledu na šedesátkový systém dávného Sumeru a Babylonu, protože jak jsme viděli, v panteonu jsou různým bohům přisuzována různá čísla. V mezopotámských číslech je ale další vodítko, které překvapivě připomíná novodobé číselné zápisy pro vícerozměrné geometrické objekty:

„V šedesátkovém systému by 450 000 bylo psáno jako 2,5, což znamená 2 x 603 + 5 x 602, to je možná hříčka týkající se Marduka = 25.“

Všimněte si, že každé číslo v {2,5} zastupuje v tomto systému zápisu toto číslo v souvislosti s nějakou funkcí, tedy s mocninou 60. Jak McClain poznamenává, lze mít sérii takových čísel, jako {8, 0, 0} atd. Je třeba si všimnout, co tento zápis znamená, protože umocňování na třetí a na druhou nějakého čísla – např. x3 a x2 – je samozřejmě geometrickou funkcí popisující objekty ve dvou nebo třírozměrném prostoru. Zápis {2,5} zmíněný výše by tak mohl být zapsán tímto způsobem abstraktněji jako {x, y}, a jelikož první číslo je násobeno číslem 60 umocněným na třetí, a druhé pak 60 na druhou, zápis by vlastně vypadal takto: {(x · 603) + (y · 602)} = n.

Můžeme si tedy představit rozšíření tohoto zápisu na {x, y, z}, a rozšíření umocňování čísla 60, kterým je každé číslo násobeno, např. {(x · 604) + (y · 603) + (z · 602)}; jinými slovy, zápisy jako {8, 0, 0}, které jsou v dávném mezopotámském zápisu také možné, mohou být možná chápány, jako že představují mocniny 60, které jsou větší než mocniny na třetí, tedy že jsou geometrickým a číselným vyjádřením objektů ve čtyřech nebo i více rozměrech. Abychom to vyjádřili co nejstručněji, skladba starodávného mezopotámského číselného zápisu naznačuje základní obeznámenost s hyperdimenzionální geometrií a se základními matematickými metodami pro popsání objektů ve čtyřech nebo více rozměrech prostoru. Jak zjistíme později, přesně ta samá praxe, co se týče zápisu, začala být využívána v geometrických technikách pro popis objektů ve čtyřech či více rozměrech v 19. století! Z toho vyplývá něco dalšího, velmi působivého, protože je třeba poznamenat, že sumerští/babylonští bohové mohou být popsáni takovým zápisem.

Jinak řečeno, bohové byli popisováni ve zvláštním spojení fyziky a náboženství, jako hyperdimenzionální entity či objekty. S tímto novým vývojem ohledně „jednotné intence symbolu“ se setkáme znovu v následující části této knihy, a to v souvislosti s egyptskou interpretací této paleofyziky fyzického média, a v souvislosti s náboženskou kosmologií. Je to však odkaz, který, jak jsme zjistili, je společný pro dávnou védskou Indii, stejně jako pro Mezopotámii, a setkali jsme se s podobnostmi mezi mezopotámskými mýty a mýty Mezoameriky. Abychom parafrázovali McClaina, bylo to v Indii, Mezopotámii, Egyptě a dokonce i v Mezoamerice, kde je možno „sledovat zrození bohů v myslích hudebních básníků a objevit tuto kontinuitu tradice, která zajišťuje dokonalé sjednocení mezi hudbou, matematikou a metafyzikou“. S Platónem byl podniknut konečný krok, když byla fyzika nebeských harmonií a bohů přetvořena do techniky sociálního inženýrství a politické teorie. Jinými slovy, starodávný klasický svět se rychle posunul k ukázání možného dosahu tohoto hudebně-fyzikálně-metafyzického odkazu, který převzal, ačkoli nemusel tento dosah plně chápat, ani nezbudoval technologii, která by odpovídala tomu, co jeho mytologie zaznamenávala.

Mezopotámská hudba a konstanta jemné struktury

Ale obsahuje vlastně všechna tato hudební numerologie nějakou nápovědu ohledně toho, že by dávné národy předávaly odkaz, který v sobě nesl zdroj zapomenutých vědomostí z oblasti mnohem hlubší fyziky? Taková nápověda skutečně existuje, a je to něco ohromného. Řekové, jak již bylo poznamenáno výše, převzali tento hudebně-metafyzický odkaz od Platóna, který ho zase získal od Pythagorejců a Mezopotámie. Platón také předvedl – v jeho „atlantických dialozích“, Timaeus a Critias – že se projevoval rovněž egyptský vliv. Platón všechno zašifroval do mnoha dialogů jako politickou teorii, jako prostředek sociálního inženýrství. Po různých číselných liniích jsou rozpracována nejrůznější „města“, včetně Atlantidy a Athén. V tomto snažení uhádnout hudební proporce toho „nejlepšího“ města předkládá Platón Kallipolis, jeho „naprosto nejlepší“ město – jeho „nebeské město“, diatonickou stupnici, kterou v jeho planetárním modelu zpívají sirény – sedm čísel potřebných pro diatonickou stupnici vytváří všech jedenáct tónů.

McClain podotýká, že v tomto oktávovém číselném schématu je „největším genetickým prvkem 36, neboli 729“. Toto číslo – 729 – může být jedním z nejvýznamnějších čísel ve fyzice, protože jde o desetinný koeficient konstanty jemné struktury, která je obvykle udávána jako zlomková hodnota 1/137 a bývá značena – shodou okolností a možná dost ironicky – řeckým písmenem alfa - α, protože když 1 vydělíme 137, výsledkem je 0,00729927007, což je přibližná harmonická hodnota 729. Samozřejmě, že pouze jeden případ výskytu tohoto koeficientu neznamená, že si Řekové – nebo ti, od koho své vědomosti převzali – byli vědomi významu tohoto čísla. Jak ale zjistíme v následující části pojednávající o Egyptě, existují přesvědčivé důkazy, že nějaká vysoce vyspělá civilizace předcházející těmto kulturám klasické éry (tj. védské, mezopotámské, egyptské a řecké civilizace) o existenci této a dalších konstant moderní fyzikální mechaniky věděla, tisíce let před jejich znovuobjevením v naší době.

Proč by zachování číselné hodnoty konstanty jemné struktury, především pak v hudebně-politickém kontextu, bylo tak významné? Odpověď spočívá v hluboce tajemné povaze konstanty samotné. Tato konstanta, prvně objevená roku 1916 fyzikem Arnoldem Sommerfeldem, je v zásadě bezrozměrnou konstantou – prakticky vzato, řečeno matematicky je skalární, je to „čistý rozsah“ – mající stejnou hodnotu ve všech měrných systémech či jednotkách, a charakterizující sílu elektromagnetické interakce. Problémem ale je, že zatímco tato konstanta „padne“ ostatní fyzice jako ulitá, její vlastní původ je natolik jedinečný a záhadný, že si nad ní fyzikové lámou hlavu od doby, co se objevila. Nebyl to nikdo menší, než fyzik Feynman, kdo se cítil povinen vyjádřit se k její téměř mystické povaze a přitažlivosti pro fyziky od doby jejího prvního objevení.

Od doby, co byla před více jak padesáti lety objevena, je záhadou, a všichni dobří teoretičtí fyzikové si toto číslo 60 připínají na zeď a hloubají nad ním. Hned byste chtěli vědět, odkud toto číslo pro interakce pochází; souvisí s π nebo možná se základem přirozeného logaritmu? Nikdo neví. Je to jedna z nejproklatějších záhad fyziky: magické číslo, které k nám přichází bez jakéhokoli pochopení člověkem. Dalo by se říci, že toto číslo napsala „ruka Boží“, a „my nemáme tušení, jak vedl svou tužku“. Víme, jak si počínat při experimentech, abychom toto číslo velmi přesně změřili, ale nemáme ponětí, co s počítačem, abychom z něj toto číslo dostali, snad jen, že bychom ho do něj tajně vložili! Jinými slovy, na rozdíl od většiny fyzikálních, matematických a geometrických konstant je vztah konstanty jemné struktury ke geometrickým funkcím obtížně srozumitelný. Vysvětluje mnohé, ale její vlastní princip zůstává nejasný, ledaže bychom pamatovali na hudební kontext, ve kterém se vyskytuje u Platóna.

Skutečnost, že se tento desetinný základ koeficientu fyzikální konstanty, objevené teprve počátkem dvacátého století, nachází v psaných textech, které tomuto objevu předcházejí o více jak dva tisíce let, naznačuje, že jeho přítomnost v těchto textech může být odkazem velmi dávné a vysoce sofistikované civilizace. Jeden osamělý koeficient nacházející se anachronicky v nějakém starém textu však ještě nezakládá žádný případ. Kdybychom ve zcela jasně starodávném kontextu měli narazit na podobné koeficienty z oblasti kvantové mechaniky, už by šlo o zajímavější případ, a náznaky, že přinejmenším některé ze staveb světové sítě představují součástky či „soukolí“ v ohromném celosvětovém hyper-dimenzionálním stroji, by byly přesvědčivější. Není překvapením, že přesně něco takového lze najít ve středu tohoto stroje, v Gíze, a v ještě starších stavbách pohřbených a teprve nedávno znovuobjevených v pouštích Egypta.

-konec-