PAVUČINA ŽIVOTA: Moje cesta s Osxem (5)

"A Oni mírně naklonili hlavu do strany, chvíli mne pozorovali, jemně pohnuli svými křídly a vykročili směrem ke mně…..".

A pak tam kdesi mezi hvězdami, objevil se chodník Světla pod mýma nohama. Učinil jsem jeden a pak druhý krok. Pod obloukem duhy kráčel jsem tam, kam jsem musel jít. Bylo to zvláštní, ale nevnímal jsem v této chvíli sebe sama jako dítě.

Ve skutečnosti jsem nevnímal ani čas. Nebylo historie, ani budoucnosti. Vnímal jsem svou Bytost jako odvěkou stopu nekonečně pulsujícího Života. Posloupnost čehokoliv se stala jen čirou iluzí. Jako by se všechno zastavilo a přece Žilo v nekonečném proudění.

Chodník Světla mi ukazoval cestu do středu Duše Matky Země. Zjistil jsem, že ani tak nekráčím, jako spíše se kousek nad ním vznáším a plynu přesně tam kam ukazoval Cestu. Bylo to všechno velmi případné a tak poučné.

Pochopil jsem, že Život každého z nás je ve své podstatě přesně takovým chodníkem Světla, jen si to dostatečně neuvědomujeme. Pochopil jsem, že to co znamená krev pro fyzické tělo, znamená Světlo pro Život – žijící esenci Vesmíru.

Nalézal jsem se všude bez času a prostoru. Nevím, jak dlouho jsem takto plynul, ale cítím, že dodnes mám ve své paměti semena vizí, která jsem viděl. Tyto vize, tyto obrazy se vztahovaly k životu Matky Země.

Viděl jsem, co bylo, co je i co bude. Bylo to úchvatné pestrobarevné panoráma událostí, před kterými se mi jen tajil dech, a úžas je velmi slabé slovo k vyjádření mých niterných pocitů. Mezi těmito obrazy jsem viděl skutečně mnohé.

Viděl jsem lidské bytosti, viděl jsem bytosti Přírody, viděl jsem projevy Lásky, ale viděl jsem i projevy „z druhé strany“. Viděl jsem přítomnost mocných sil kosmických určující fyzikální zákony našeho světa, viděl jsem síly čistých inteligencí, které skrze lidské Duše i srdce prostupovaly do našeho světa, aby tvarovaly charakter předurčení lidské civilizace.

A mezitím tím, jsem také viděl naše Tvůrce – Otce. Viděl jsem Těla i Duše těch, kteří nám umožnili vstoupit do inkarnací, vyvíjet se a být zahradníky naší planety. Byly to naprosto fascinující bytosti. Ale v této chvíli jsem ještě netušil…..

Vize a obrazy začaly ustupovat. Cítil jsem, jak se mé vědomí opět formuje do obrazu zářivé mandaly vznášející se nad chodníkem utkaným z vláken toho nejzářivějšího Světla. S každým okamžikem jsem vnímal, jak jsem lehčí a lehčí.

Těžko popsatelná omamná vůně všude kolem mne vytvářela nekonečně rezonující spirály jemných vláken energie prýštící z Duše Matky Země. Snažil jsem se rukama zachytit, alespoň jedno z těchto vláken a přitom jsem zjistil, jak mi z dlaní a prstů tryská třpytící se záře energie, která po opuštění mého těla nabírala velmi zvláštní konzistenci.

Nejlépe bych to popsal jako tekuté světlo. Podobný gejzír tekutého světla vystupoval hned i na několika místech mého trupu. Teprve o řadu let později jsem zjistil, že jsem viděl své vlastní čakry. Tekuté světlo se jako by vylévalo z center mého těla a plynulo v podobě malinkých potůčků někam přede mne, kde se mísilo s vnějším světlem, které mne obklopovalo ze všech stran.

V následujícím okamžiku mne napadlo strčit do tryskajícího proudu „tekutého světla“ prst ruky. Pomalu, milimetr po milimetru jsem přibližoval ukazováček levé ruky k světélkujícímu pramínku, který vycházel z mého hrudníku.

Byl jsem touto operací zcela  zaujat. Ve chvíli kdy jsem se dotkl světelné konzistence, cítil jsem, jak do mne vstupuje mírná pulzace doprovázená brněním, jež bylo ale velmi příjemné. Přesto jsem ihned prst zase vzdálil. Na jeho konečku ulpěla světélkující kapka. Naklonil jsem prst špičkou „dolů“ k chodníčku Světla.

Kapka se odpoutala od prstu a pomalým, velmi pomalým pohybem se začala snášet k mým nohám, až se ztratila ve světlené cloně. Bylo to úchvatné. Celé mne to pohltilo, ale uvědomil jsem si, že musím jít…..  Vždyť Matka Země čeká.

Vykročil jsem a podíval se opět před sebe. V tu ránu jsem zkoprněl. Bylo mi jako by mne zasáhl blesk na tom nejcitlivějším místě. Vznášel jsem se na místě, ale nebyl jsem schopen žádného pohybu. Přede mnou jsem viděl dvě Bytosti a okamžitě jsem je poznal.

Ne. Tentokrát to nebyla vize. Nebyl to žádný mentální obraz. Bylo to skutečné.

Proboha !!!!

Před mnou stáli Otcové – Tvořitelé. Dovolte mi prosím, abych nyní pokud možno co nejdetailněji popsal to, co jsem před sebou spatřil. Mám k tomu velmi pádný důvod. Nebude totiž dlouho trvat a podobnou zkušenost zažije každý z vás. Čas jejich návratu se kvapem blíži.

Velmi mi záleží na tom, abyste si následující co nejlépe zapamatovali a procítili. Možná, že u některých čtenářů vytvoří buňková paměť dostatečně silnou vjemovou reflexi na vzpomínky dávno minulé.

Stáli přede mnou. Jejich humanoidní těla byla vysoká určitě 2,5 metrů. Je to zvláštní. Nacházel jsem se totiž v prostředí, kde prostorové míry přestávaly mít jakýkoliv význam, stejně tak jako plynutí času.

Podle čeho jsem tedy byl schopen změřit jejich velikost? Nevím, skutečně nevím. Prostě jsem to věděl. Informace mi přišla v jedné vteřině a zároveň jsem měl absolutní jistotu v tom, že je pravdivá. Jejich pleť byla bílá jako sníh.

A bílé vlasy padaly na jejich ramena. Velké laskavé oči na mne hleděly. Cítil jsem, jak se z nich řinou proudy energie. Ve chvíli kdy se tato energie dotkla mého těla a začala prostupovat dovnitř, vnímal jsem nezměrnou směsici pocitů.

Moudrost, Láska snad ve všech možných podobách, Úcta, Bázeň, Spojení, Respekt, absolutní Důvěra, Moc…. Mohl bych takto pokračovat velmi, velmi dlouho.

Jejich oči byly skoro jako ty naše. Byly veliké s modrou duhovkou a panenkou zlaté barvy uprostřed. V místě našeho „třetího oka“ se šikmo vzhůru tyčil naprosto rovný, sněhově bílý a asi třicet centimetrů dlouhý roh. Byl to přesně ten typ rohu, který kreslíme jednorožcům. Viděl jsem cosi absolutně neuvěřitelného a přece tak známého.

Já, lidské dítě, hleděl jsem do očí našim skutečným kosmickým rodičům……

Jejich velká těla byla oblečená do přiléhavého, lesklého a stříbřitého oděvu. Možná by si někdo představoval spíše nějaké roucho, nebo řízu, ale nebylo tomu tak. Spíše mi jejich oděv připomínal nějaký lehký kosmický oblek. Z tvarů těla a rysů tváře jsem poznal, že jedna bytost je muž a druhá žena.

Mezitím se světlo, které bylo všude kolem, jakoby zředilo nebo jsem možná připlul o kousek blíž, protože jsem nyní poprvé spatřil něco, co mi doslova vyrazilo dech. Kousek do stran od jejich těl se z jejich zad vypínala obrovská bílá křídla.

Bylo to absolutně monumentální.

Nyní si obě dvě postavy položily dlaň levé ruky do místa na hrudníku, kde se nachází srdce a pravou ruku napřímily dlaní ke mne. Poté se hluboce uklonily a já jsem věděl, že tímto projevují úctu nejen mně, ale zároveň nám všem – lidem Matky Země. Kéž bychom byli někdy schopni podobně projevit tak upřímnou úctu svým vlastním dětem.
S tímto pohybem přivanula vůně, která mi byla nějak povědomá, ale nemohl jsem jí hned identifikovat. Teprve později jsem si uvědomil, že byla velmi podobná vůni kadidla, se kterým se tak často můžeme setkat v kostelích.

Dojetí zaplavilo celou mou Bytost. V této chvíli jsem nebyl schopen absolutně ničeho.

A Oni mírně naklonili hlavu do strany, chvíli mne pozorovali, jemně pohnuli svými křídly a vykročili směrem ke mně …..

-pokračování-