PAVUČINA ŽIVOTA: Moje cesta s Osxem (3)

„Ve chvíli kdy se naučíš neomezovat a neizolovat svou mysl a své cítění, čili dovolíš těmto dvěma skvostným perlám tvého Já spojit se v harmonicky rezonující krystal Světla tvého Života – staneš se Svobodným přiteli…..“.
Osxo

V předchozí části jsem naznačil důležitost vnější komunikace. Mezi sedmým a osmým rokem jsem zjistil, že začínám velmi rychle ztrácet přímý kontakt se svým vlastním Vyšším Já. Bylo to velmi frustrující. Ono vůbec období mezi mým osmým a desátým rokem života bylo pro mne všeobecně hodně náročné.

Kontakt slábl a já jsem nevěděl, co si mám počít. Cítil jsem se stále více a více osaměle. (Teprve a mnoho a mnoho let později mi bylo sděleno, že v této naší společnosti jde o poměrně přirozený stav, který se děje prakticky každému z nás. Jen jsem byl k němu vnímavější).

Ruku v ruce s tímto faktem jsem si stále častěji kladl otázku proč vlastně na tomto světě, v prostředí kde se člověk cítí osaměle a kde se mu nijak nelíbí? Mé desetileté vědomí aktuální inkarnace si začala stále častěji klást tuto a podobné otázky a pak, schopnostmi dítěte jsem se snažil na ně nalézt odpověď.

Ale nijak zvlášť se mi to nedařilo. Souběžně s tím začaly vznikat i problémy mezi mnou a kolektivem mých vrstevníků. V podstatě vše se točilo kolem toho, že mne nijak neinspirovali zájmy a priority dětí kolem mne.

Priorizoval jsem zcela jinou cestu dětstvím. V hlavě, v mém nitru se točilo tisíce otázek, na které jsem nutně potřeboval znát odpověď. Potíž spočívala v tom, že klasické aktivity, které se slušely a patřily na desetileté či dvanáctileté dítě my odpověď nepřinášely. Když mi bylo jedenáct let, zjistil jsem zajímavou zkušenost.

Čím více jsem se chtě nechtě svou přirozeností vzdaloval od kolektivu, tím více jsem nacházel pevnější spojení s přírodou. Toto spojení jsem později upevňoval celý život, činím tak i dnes a vím, že tak budu konat i v budoucnosti.

Takže se stalo jakousi logickou samozřejmostí, že jsem si již ve svých jedenácti letech všude kolem vesnice (mého rodiště) vybudoval poměrně slušnou síť míst (jakýchsi meditačních bodů) kde mi bylo velmi příjemně a ve kterých jsem pravidelně zcela spontánně, aniž bych nějak tušil, co vlastně činím, svým vědomím prostupoval do „energetického lůna přírody“.

Dnes bych to popsal asi tak, že šlo o kontakt mého vědomí s kolektivním vědomím místa (Duchem místa, kde jsem se právě nacházel). Chvíle strávené v náručí Přírody byly v tomto období mého života to nejnádhernější, co jsem mohl zažít.

Na tyto okamžiky nikdy, skutečně nikdy nezapomenu. Prvotní mentální kontakt postupně přerostl v intenzivnější energetické spojení, které vždy po určité době vyústilo v nádherný dialog s Duchem Přírody.

Vlastně když se na to nyní takto retrospektivně dívám, pak mimo mou vlastní Duši a rodiče byl mým spirituálním učitelem „Duch Přírody“. Hmmm, onen mužský rod zdaleka přesně nevystihuje onu energetickou a nativní podstatu Síly, která vždy v těchto prostupech byla v kontaktu s mým nitrem.

Jedno z těchto mnoha meditačních míst bylo mému srdci nejbližší. Nacházelo se asi tři kilometry v lese od vesnice pár metrů od nádherných meandrů řeky Doubrava. Místu vévodila skalka, kterou tvořilo několik desítek mechem obrostlých velkých různě uspořádaných kamenů.

Z výšky toto místo muselo vypadat jako drúza mnoha vzájemně prorostlých krystalů. Mech byl na zemi i všude kolem tohoto skaliska. A pak tu byly stromy. Mé milované borovice. Jejich aromatické vůně mne vždy fascinovala.

Pokaždé když jsem sem přišel, přivítal jsem s místem. Tenkrát jako dítě jsem si neuvědomoval, co ve skutečnosti dělám, ale byla vždy stejná série určitých úkonů, které jsem dělal automaticky. Vlastně to nebylo automaticky, Duch Místa mne vedl.

Takže nejdříve když jsem přišel, vyšplhal jsem pár metrů nad zem mezi kameny. Mnohé z nich byly velmi ploché a na jejich šikmou plochu jsem si jak široký tak dlouhý lehl. Jakmile jsem se dotkl chladivého povrchu „Mudrců“ (tak jsem si kameny pojmenoval) ucítil jsem s příjemným chladem nádhernou úlevu.

Doslova jsem cítil jakoby tisíce nějakých malinkých „háďátek“ vylízalo ven z mého těla, aby se v následující vteřině vnořily do opalizujícího světla energetického těla kamenů „Mudrců“ a tam se navždy rozplynuly. Byl to pro mne vždy zcela jedinečný pocit. Mé tělo jakoby se doslova přicuclo k povrchu velkého kamene.

Anebo ještě jinak. Jakoby mne k sobě odejmuly velké a neviditelné ruce kamene. Ano, asi tak to bude výstižnější, neb se sladce se rozlévající úlevou jsem vnímal pocit naprostého bezpečí. A tak v tomto energetickém objetí s mými „Mudrci“ jsem strávil vždy alespoň patnáct nebo dvacet minut.

Na konci si mne k sobě zavolal vždy jeden z Nich a toho jsem vždy dlouze hladil po jeho povrchu. Dlaně i prsty rukou mne příjemně pálily a jemně mravenčily. Ve svých jedenácti letech jsem ještě nevěděl nic o čakrách na rukách, ale přesto jsem jistým místům na prstech horních končetin říkal „prstové studánky“.

Nevím proč. Neměl jsem k takovému označení žádný reálný důvod, ale vždy mi to přišlo zcela přirozené. Prostě na konci každého prstu se nachází jedna „prstová studánka“ prostřednictvím které se můžeš nechat napájet, nebo můžeš nechat napájet.

Oběma dlaněmi jsem pomalinku přejížděl po povrchu kamene a v duchu děkoval. Pamatuji se, že jsem se mnohokrát později přistihl přitom, že jsem se na tento akt spirituálně emočního spojení vždy absolutně koncentroval.

Jakoby mne jemné dotyky a pohyby prstů po těle „Mudrce“ hypnoticky přitáhly. Moje pozornost se během několika minut zúžila jen a pouze na tuto činnost, neslyšel jsem, neviděl jsem – pouze jsem cítil.

Podobnou zkušenost jsem zažíval i při jiných činnostech v přírodě s Osxem. Jednou jsem to již nevydržel a svěřil jsem se mu se s podobnými zážitky ze svého dětství. Pamatuji se, jak se zasmál a přátelsky mne štípl do nosu.

V následující vteřině však zvážněl a posadil se na zem (spíše na klády stromů, které ležely na zemi). A vyzval mne, abych k němu přisedl. Docela zřetelně si pamatuji, co mi tenkrát pověděl:

„Fyzické smysly (aktivované prostřednictvím tvých očí, uší atd.) jsou nástrojem tvé mysli. Hlavním smyslem tvého citu a tvých emocí je schopnost soucítění. Orgán, který je tvůrcem této schopnosti se nazývá srdce“.

Překvapeně jsem povytáhl obočí, ale Osxo pokračoval.

„Ano, je to srdce. Každý fyzický orgán není pouhým nástrojem fyzického těla, ale je činitelem mnoha a mnoha kvalit na psychické i mentální úrovni. Tak jako by mezi mužem a ženou měla existovat přirozená harmonie vztahu, podobná harmonie by měla existovat i mezi tvou Myslí s tvými City či Emocemi.

Ve chvíli, kdy s druhým sdílíš citově emoční vibrace tvého nitra, ve chvíli, kdy se vyznáváš ze svých citů druhému, vstupuje tvé nitro do stavu hluboké koncentrace, do stavu té nejvyšší aktivity přichází i tvá schopnost soucítění.

V této velmi důležité, ba přímo posvátné chvíli nemůže tvá mysl bloudit někde daleko ve hvězdách. Pokud konáš upřímně a se vší Láskou není to ani možné. Jak jsem řekl tvá Mysl a tvé Cítění tvoří jeden neodmyslitelně spojený celek.“

Osxo na důraz svých slov pozvedl pravou a levou dlaň. Chvíli je volně nechal ve vzduchu vedle sebe a pak spojil v pevném stisku jednu do druhé. V této chvíli mi také mnoho věcí došlo. Prostě zacvaklo na to správné místo.

„A ještě ti něco povím“, naklonil se ke mě.

„Ve chvíli kdy se naučíš neomezovat a neizolovat svou mysl a své cítění, čili dovolíš těmto dvěma skvostným perlám tvého Já spojit se v harmonicky rezonující krystal Světla tvého Života – staneš se Svobodným přiteli…..“.