PAVUČINA ŽIVOTA: Moje cesta s Osxem (11)

Otočil jsem se a zalapal jsem po dechu. Vedle mne stál onen děda, koukal na mne, usmál se a řekl:

„Chlapče, počkej chvilinku. Našel by sis pár minut na starého dědu?“

V podstatě v této chvíli začal můj první spirituální dialog s Matkou Zemí. Dlouhou, velmi dlouhou jsem se probíral myšlenkou, zda mám tento rozhovor zveřejnit či nikoliv a to z jednoho prostého důvodu.

Během této komunikace totiž zaznělo spoustu svým způsobem i intimních informací u kterých jsem cítil, že by nebylo vhodné je takto zveřejňovat. Pak jsem zkoušel tyto pasáže vynechat, ale výsledek byl ještě horší, neboť tím pádem celý rozhovor ztratil svou kontinuitu.

Takže nakonec jsem se rozhodl tento rozhovor v této knize vynechat. Návrat do zdejší fyzické reality byl až neuvěřitelně rychlý. Velmi zajímavé bylo rozloučení s Tvůrci. Zde bych se měl ještě asi na chvilku zastavit.

V době, kdy jsem se začal svým vědomím vracet do svého fyzického těla, došlo i na loučení s Tvůrci. Snažil jsem se vám v předchozích pasážích pokud možno co nejdetailněji popsat mé první setkání s nimi.

Tyto Bytosti byly prostě úžasné a pocity vyvěrající ze vzájemného sdílení s nimi jsou prostě nepopsatelné. Tenkrát během tohoto loučení jsem od nich obdržel velmi zajímavý dar. Šlo o sadu sedmi energetických krystalů, přičemž každý z nich mi vložili do jedné ze sedmi čaker. Ptal jsem se jich, proč to dělají.

Proč jsem si zasloužil tento dar a oni mi vysvětlili, že to v podstatě klasický dar není. Neboť to jsou věci, které mi prostě patří. Jen jsem si je opomněl vzít sebou do tohoto života. Velmi zvláštní, ba přímo podivní sdělení.

Často jsem se ve svém životě k této větě vracel a snažil se přijít na onen pověstný skrytý význam. Vždycky, když jsem tak učinil, objevil jsem něco málo z toho skrytého. Poté co jsem přijal světelné krystaly, začal jsem se skutečně rychle vracet do svého fyzického těla.

V jedné chvíli jsem otevřel oči a první co jsem spatřil byla skupina velkých kamenů – strážců. Jen pomalu se formovaly mé myšlenky. Několikrát jsem polkl a začal se rozhlížet kolem sebe. Seděl jsem na zemi zády opřený o strom.

Na první pohled se nic nezměnilo. Slyšel jsem hukot řeky i zpěv ptáků, šumění větru v korunách stromů kolem mne. V prvních minutách jsem si nepamatoval prakticky vůbec nic. Ani když jsem šel svou oblíbenou cestou domů, nic moc jsem si nepamatoval.

Přesto jsem prostřednictvím svého dětského vědomí jasně cítil, že se v mém životě cosi změnilo. Vlastně zcela fatálně a radikálně změnilo. Samozřejmě, že jsem si ani náznakem všechny ty dopady neuvědomoval. Ono to vlastně ani dost dobře nešlo.

Následující roky mého života plynuly svým vlastním tempem. Radosti střídaly takové ty typické a svým způsobem i normální stavy smutku. Věnoval jsem se sportu, hodně četl a užíval si života tak, jak se slušelo a patřilo na dospívajícího člověka.

Dál jsem pravidelně chodíval do přírody a navštěvoval svá oblíbená místa. Ve svých patnácti letech jsem se vydal na studia do světa. Když říkám do světa, mám na samozřejmě na mysli naší republiku. Ovšem pro mne to byl zcela nový a úžasný svět.

Studoval jsem v Olomouci, v Brně a v Praze. A právě v Brně do mého života vstoupil člověk, který se stal jedním z mých prvních lidských učitelů a který velmi významně ovlivnil mou další budoucnost.

V případě, že „Pavučinu Života“ vydám klasickým způsobem, zcela určitě jméno pana Češíka z Tišnova u Brna nebude chybět v seznamu těch mých přátel, ke kterým ve svém srdci držím velikou úctu a kterým bude tato kniha věnována.

Pojďme se tedy na chvilku podívat do Brna a do doby, kdy jsem se s panem Češíkem seznámil. Pamatuji se na tento pro mne osudově důležitý okamžik. V roce 1990 jsem pokračoval ve svých studiích v druhém největším městě naší republiky.

Bylo to takové tradiční a řekl bych i klasické období studenta filozofie, žijícího takovým tím stylem ze dne na den. Přičemž prakticky každý den byl naplněn magickou energií tajemna a neznáma, nekonečnými filozofickými debatami s přáteli.

Politická změna v republice přinesla nové možnosti a příležitosti. Pamatuji se na dobu mých studií v Olomouci, kdy jsem trpělivě a řadu měsíců čekal na chvíli, kdy si budu moci půjčit „Jitro kouzelníků“ od Bergiera a Pauwelse.

Nakonec jsem se stejně nedočkal. Mezitím jsem se přesunul do Brna a právě zde jsem si šel jednoho zářijového dne s totálně bušícím srdcem a nekonečnou nedočkavostí do jednoho z knihkupectví koupit jeden svazek této knihy.

Pamatuji se, jak mi zavolali z obchodu, jak jsem ani nemohl dospat a jak jsem poprvé tuto knihu uchopil do svých rukou. Ve svém prvním vydání vyšlo „Jitro kouzelníků“ na naší dobu v neuvěřitelném nákladu bezmála 40 000 ks.

Pamatuji se samozřejmě také na to, jak jsem hltal stránku po stránce ještě v tramvaji, když jsem se vracel na koleje. Od té doby jsem si tuto klasiku přečetl snad 15 krát.
Na přelomu října a listopadu roku 1990 jsem se po poměrně dlouhém váhání rozhodl, že navštívím jednu přednášku, která se týkala oblasti zvané „telestezie“. Přednáška se konala v kulturním domě čtvrti Královo Pole.

Přišel jsem asi patnáct minut před začátkem a pohodlně se usadil v jedné řadě. Přišlo poměrně hodně lidí. Tenkrát byla skutečně jiná doba. Lidé plnými doušky hltali všechno, co vonělo tajemnem a esoterikou vůbec.

Několik minut před začátkem jsem si všiml takového malého prošedivělého dědečka, který se takzvaně po očku díval mým směrem. Chvilku mi trvalo, než jsem zjistil, že se nedívá pouze mým směrem, ale že se dívá přímo na mne.

Přišlo mi to takové zvláštní a docela komické. Jenže on mne stále pozorně sledoval. Přiznám se, že jsem si v duchu dokonce pomyslel něco o bláznovi, ale v tu chvíli začala přednáška, která mne po chvilce zcela pohltila.

Dvě hodiny utekly jako voda a já, stojící ve frontě odcházejících posluchačů, jsem přemýšlel, kam si zajdu na večeři. V merku jsem měl dvě velmi příjemné hospůdky. Když jsem byl vnořen do těchto myšlenek, ucítil jsem dotyk na rameni. Otočil jsem se a zalapal jsem po dechu. Vedle mne stál onen děda, koukal na mne, usmál se a řekl:

„Chlapče, počkej chvilinku. Našel by sis pár minut na starého dědu?“