Patomský kráter aneb záhada "Hnízda Ohnivého Orla" --- Lokalizace: 59°17'4.16"S 116°35'22.34"V (4)

Zhruba po týdnu naší činnosti přišly zasloužené dva dny odpočinku. Některým ale ani to nestačilo. Přemluvili vedoucího naší skupiny s tím, že by se rádi vypravili ještě jednou k opuštěnému dřevěnému domku s tím, že vezmou s sebou nějakou měřící techniku. Je možné, že se jim na místě podaří přece jen něco zadokumentovat. Profesor Antuipov dlouho otálel, než tříčlennou skupinu propustil, ale stejně jim nedovolil si vzít nejdražší technologické komponenty.

Jak se ukázalo hned druhý den, šlo o velmi správné rozhodnutí. Jaké bylo naše překvapení, když jsme na druhý den krátce po poledni spatřili belhající se trojici kolegů. Jeden z nich dokonce vyžadoval lékařský zákrok a musel být o několik hodin později vrtulníkem přepraven do nemocnice k dalšímu ošetření. A my zbývající jsme byli nesmírně zvědavi, k čemu vlastně došlo.

Bohužel jsme se toho moc nedozvěděli. Tříčlenná skupina k domu došla v pořádku, ale ve chvíli, kdy se chystala uvést do provozu měřící technologii, se stalo cosi nepochopitelného. Ve vzduchu jakoby cosi zapraskalo a byl cítit silně ozón. Následně jako kdyby kdosi neviditelný práskl bičem ve vzduchu. S tímto prásknutím byl kolega stojící u aparatury vymrštěn do vzduchu a spadl do nedalekého křoví u potoka, který tekl v blízkosti dřevěného srubu.

Ostatní se mu snažili pomoci postavit se na nohy, ale to šlo stěží. Záhy se zjistilo, že má jejich kolega zlomená minimálně dvě žebra, ale plíce zřejmě zůstaly neporušeny. Aparatura kompletně vyhořela včetně vysílačky, takže zůstali bez příjmu. Skupina na nic dalšího již nečekala. Sbalila torzo věcí a se zraněným se pomalu vydala na zpáteční cestu, kterou naši dobrodruzi naštěstí již poměrně dobře znali.

Nikdo z nás nevěřil na pověry a takové ty věci kolem toho, nicméně situace, ke které došlo, byla velmi zvláštní a pakliže se vše seběhlo, tak jak nám bylo řečeno, a o tom nikdo z nás nepochyboval, pak bylo opět nad čím přemýšlet.

Souběžně s touto událostí spatřila světlo světa další teorie týkající se „Patomského kráteru“. Vznikla spontánně v rámci dlouhé a poměrně neformální debaty mezi odborníky. Teorie to byla poměrně hodně šílená, možná ještě bláznivější než souvislost s „Tunguzským meteoritem“ a proto se k ní nikdo zvlášť veřejně osobně nehlásil. Jenomže teorie vznikla a byla tu prostě mezi námi.

Šlo o teorii tzv. „kimberlitových průduchů“, což jsou zvláštní geologické subjekty vytvořené během průlomu plynů, jež pronikají skrze zemskou kůru. Jeden takový útvar se nachází v oblasti jižní Afriky a druhý pak v oblasti Austrálie. Faktem ale je, že v místě těchto útvarů se vyskytují masivní diamantová ložiska.

Během naší expedice se vyskytlo mnoho různých teorií a každá z nich měla nějaký svůj vlastní čas existence před tím, než sama zanikla pod tíhou objektivních důkazů nebo byla překryta teorií jinou, která se jevila jako objektivnější. Podobně tomu bylo i s „kimberlitovou teorií“. Byla středem naší pozornosti, a to do té doby, dokud jsme nezjistili další dvě velmi tajemné, ale zároveň fascinující skutečnosti.

Speciální měření mikropohybů ukázala cosi, s čím nikdo z nás ani ve skrytu své duše nepočítal. Nyní to ale bylo zcela jasné a objektivně prokázané. Celá „Patomská anomálie“ se pohybovala. Sice nijak extrémně a silně, ale pohybovala. Stěny kráteru se posouvaly. V podstatě jakékoliv místo kráteru bylo ve slabém, ale permanentním pohybu. Jako kdyby „Patomský kráter“ byl nějakým těžko uvěřitelným organismem. I ti největší odborníci, kteří se pohybovali na místě, nedokázali tento jev vysvětlit a jen nevěřícně kroutili hlavami.

Ovšem aby toho nebylo málo. Objevilo se ještě něco jiného a neméně zvláštního. Jak jsem již sdělil, přesný věk „Patomského kráteru“ jsme zjistili prostřednictvím vědeckých laboratoří v Irkutsku, a to na základě vzorků, které jsme odebrali z kmenů na kráteru rostoucích stromů. Díky tomu jsme zjistili, že „Patomská anomálie“ nemůže být mladší než 250 let.

Jenomže nyní před námi ležel důležitý úkol, a to pokusit se určit, co by mohlo ležet v hlubinách kráteru. Něco tam bylo, to jsme si všichni velmi dobře uvědomovali, ale co? K tomu profesor „Irkutské Státní Technické Univerzity“ a doktor geologicko-mineralogických věd prof. Dmitrijev dodává:

„Pro magnetické zobrazování používáme protonový magnetometr, prostřednictvím kterého jsme schopni poměrně jednoduchým a hlavně rychlým způsobem zjistit přítomnost feromagnetických materiálů a dále intenzitu, charakter a případnou fluktuaci lokálního magnetického pole.

Pro naší práci zde je velmi příznivý fakt, že „Patomský kráter“ stojí v oblasti, kde se nevyskytuje prakticky žádná železná ruda, ani jiný podobný prvek. Během tohoto měření se však přihodilo něco, s čím jsme vůbec nepočítali. Cosi, co se zcela vylučuje s přirozeným geologickým pozadím této lokality.“

Magnetickou studii „Patomského kráteru“ dělal prof. Dmitrijev se svým vybraným týmem celý den. Jak utíkala hodina za hodinou, nacházel se jeho tým lidí ve stále více a více vzrušenějším stavu. My ostatní jsme zpočátku neměli žádné tušení, co se děje. Zatím nám nikdo nechtěl nic říci, ale to chtělo čas. Věděli jsme, že se nakonec stejně dozvíme, co se děje.

Počítačový scaning podloží s využitím protonového magnetometru probíhal vždy v úsecích po deseti metrech. Postupovalo se systematicky metr po metru. Když přišel večer a profesor Dmitrijev odmítl večeři, bylo nám jasné, že se děje něco velmi závažného. Poté ještě pár hodin jeho tým zápolil s daty v laptopech. Teprve těsně před půlnocí přišlo oznámení.

„Vážení přátelé, veškerá zjištěná data můj tým vybraný speciálně pro magnetometrická měření prozkoumal a zkontroloval, nicméně zjištěný fakt je neúprosný. Uvnitř kráteru se něco nachází a my pochopitelně nevíme co. Proto bude potřeba, abychom v následujících dnech vynaložili veškeré úsilí k tomu, abychom tuto hádanku objasnili. Čeká nás velmi mnoho práce.

Jinými slovy řečeno. Uvnitř kráteru v hloubce nějakých 100 až 150 metrů bylo cosi, co vykazovalo silné magnetické anomálie a způsobovalo neustále se měnící charakter magnetického pole. Ložisko železné rudy jsme mohli s klidem vyloučit, a to už z toho důvodu, že by žádné takové ložisko na světě nevytvořilo tak zvláštní magnetické pole.

Takže máme pod nohama meteorit nebo kosmickou loď nebo jakoukoliv jinou technologii umělého charakteru s převahou nějaké titanové slitiny, protože ta by nejlépe odpovídala charakteristice. Ve skupině však stále převládá názor, že máme co do činění s meteoritem, ale s velmi podivným meteoritem, který neexplodoval ve vzduchu, který dokonce neexplodoval ani při srážce se zemí, ale naopak, který se po kontaktu se zemským povrchem ještě zavrtal velmi hluboko. Jenomže takový meteorit nikdo nikdy neviděl.

„Navíc jsme zjistili, že v hloubce pod kráterem je poměrně hodně vody, která poměrně významným způsobem ovlivňuje stav podzemních vod v blízkosti „Patomské anomálie“. Je to právě ona, která zřejmě způsobuje zjištěné mikropohyby celého útvaru. Pakliže bychom chtěli začít s vrtnou sondou do hloubky nějakých 200 metrů, abychom potřebná čidla a měřící technologii dostali co nejblíže onomu podivnému tělesu, museli bychom se nejdříve vypořádat s touto podzemní vodou, které je tu skutečně hodně. Na to ovšem není tato expedice vybavená.“, říká Segej Jazev Ph.D, ředitel astronomické observatoře v Irkutsku.

A pokračuje.

„V tuto chvíli je nám jasné, že máme před sebou velkou podivnost, a to i v případě teorie meteoru, jelikož z čistě fyzikálního hlediska není možné, aby se za takových okolností, jaké panují zde v rámci „Patomského kráteru“, mohl během svého pádu takovým způsobem doslova „zahrabat“ několik set metrů pod zem."

Do jisté míry by to bylo možné v případě, že by šlo o nějakou hmotu mikroskopických charakterů s hustotou milionů tun na centimetr krychlový vyvrženou z nějaké neutronové hvězdy, která při těsném průletu kolem naší planety byla Zemí přitažena do těchto míst. Jenže i tato teorie se jevila přinejmenším stejně tak fantastická jako ta o případné havárii mimozemského objektu.

Navíc jsme ale v této chvíli neměli ještě ani tušení, o jak velký objekt by mělo v nitru Patomského kráteru jít. A když jsme se tyto rozměry dozvěděli, všichni jsme jen zalapali po dechu. V tu chvíli padly nejen výše uvedené teorie (až na tu o mimozemském objektu), ale zároveň se vytvořilo na tisíce dalších otázek. Ovšem to bych předbíhal událostem.