PARADOX ŽIVOTA

Život obsahuje mnoho paradoxů, situací, kdy naše lidská logika selhává, když se za zjevnými realitami života snaží nalézt racionální důvody, a to i navzdory tomu, že moříme naše mozky, aby pochopily, jak může být život tak protichůdný, a to zejména když dojde na různé pohledy a chování lidí.

Po tisíciletí se v tomto světě bojuje ve válkách v domnění, že se jednoho dne dosáhne míru a přesto zůstává hrozba další světové války vždy přítomnou realitou, a to i dnes. Proč? Paradoxní zákon přírody, „co zasejeme, to sklidíme“, je naprosto důsledný/stálý. Je proto absolutně nemožné vytvořit trvalý mír prostřednictvím vedení války, ale my nejsme schopni si to uvědomit. Obdobně pohlížíme i na nemoci, jako je ekzém, na našem těle. Pohlížíme na něj jako na něco, s čím musíme „bojovat“, takže ho mažeme mastičkami, ekzém zmizí a my si myslíme, že jsme „vyhráli válku“, a pak po čase dostaneme astma. Myslíme si, že astma je samostatné onemocnění, které musíme znovu léčit léky, a ono to astma zatím je ekzém „poháněný uvnitř“ mastičkami.

Obě nemoci jsou to samé narušením naší vitální síly, jedna projevená zevně (externě) a druhá vnitřně (interně). Vnitřní epitel našich plic a vnější vrstva našeho těla, kůže je také epitel, je jedna souvislá vrstva povrchové tkáně. Obě jsou vystavené vzduchu a jsou jen jedna druhé „paradoxem“. Paradox života platí stejně jak pro naši mysl, tak i pro naše tělo, a to obzvláště pokud jde o to, jak soudíme nejen ostatní, ale také sebe. Nezřídka se díky nevědomosti díváme skrze vady/nedostatky našich vlastních představ.

Paradox života je „zabudován“ do našeho stvoření od samého počátku. Myslíme si, že jsme „naživu“ na úrovni našich orgánů, protože skrze naše orgány na Zemi žijeme. Faktem však je, že naše tělo žije POUZE na úrovni buněk, které tvoří naše orgány, a to počínaje naší první buňkou při početí v matčině lůně. Naše první buňka se mnohokrát sama reprodukuje (rozmnožuje), pak se naše buňky rozlišují, aby vytvořily orgány a až po devíti měsících se vytvoří nové lidské tělo, připravené k narození a přežití na této Zemi prostřednictvím svých orgánů, třebaže je stále velmi závislé na výživě od matky a stále jen „živé“ na úrovni buněk.

Žijeme své životy na Zemi skrze „vědomí“, stav uvědomění, který vstupuje do našeho mozku s naším prvním nádechem, i když tehdy nemáme tušení, kdo jsme, kde jsme, odkud jsme přišli nebo kam jdeme - jsme jen uzlíčkem pocitů, které se chtějí cítit pohodlně. Tato potřeba cítit se pohodlně se od našeho prvního nádechu až po náš poslední výdech nemění, ale to, co se během vývoje našeho komplexu mysli a těla mění, je pozemský svět, do kterého jsme se narodili a který, jak se učíme mluvit, začíná získávat tvar formou myšlenek.

Život začíná nabývat význam a smysl. Není to to, kvůli čemu zde všichni jsme? Vést smysluplný život, i když vlastním individuálním způsobem. To, co má význam nebo smysl pro nás, nemusí mít smysl nebo význam pro našeho bratra, což však neznamená, že je jeden z pohledů špatný. Ze stejného důvodu, jelikož všichni žijeme na jednom zemském povrchu, musíme všichni žít v míru a harmonii, pokud jako jednotlivci chceme dosáhnout společného cíle - toho, abychom se cítili na konci života pohodlně, toho, že náš život měl význam a že byl přínosem pro nás a pro ostatní a ještě lépe pro lidstvo jako celek.

Je to tento rozměr naší bytosti, kde potřebujeme pochopit paradoxní vztah mezi naším egem a duší, říší vyšších znalostí/vědomostí, které se v dnešní kultuře ztratily za hustou mlhou na ego vázaných klamů, které mysli brání vidět skrze povrchové reality života v pochopení jeho hlubší povahy/podstaty stejně, jako můžeme přehlédnout souvislost mezi astmatem a ekzémem. Náš současný vzdělávací systém nám nemůže ani říct rozdíl mezi mozkem a myslí, natož mezi egem a duší. Pokud však provedeme svůj vlastní výzkum, tak najdeme mudrce, kteří po věky zanechávali toto vyšší poznání pro „opravdové hledače pravdy“. Stejně jako naše duše, tak i toto vyšší poznání zůstává skryto, dokud jej sami nevypátráme skrze vlastní samostudium ve víře/důvěře, že jakmile to bude třeba, tak nám život Učení poskytne.

Náš mozek je masa hmotných nervových buněk organizovaných do dobrovolných (neokortex) a nedobrovolných (alokortex) nervových systémů, z nichž první souvisí s naším vědomým životem jakožto tělo na Zemi a druhý s podvědomými metabolickými činnostmi, které udržují naše tělo naživu na úrovni buněk a podporují vědomí. Na rozdíl od nervů není na mysli nic materiálního/hmotného až na to, čím ji připoutáváme/vážeme k Zemi, protože mysl není nic jiného než impulzy elektromagnetického světla oživující náš nervový systém a přivádějící ho k životu. Stejně jako náš nervový systém má i naše mysl dvě strany - vyšší (fungující prostřednictvím alokortexu) a nižší (fungující prostřednictvím neokortexu), a zde leží předposlední paradox života.

Nižší strana mysli, úroveň, kterou myslíme a jednáme v našich vědomých životech na Zemi, je umístěna v našem hmotném mozku NAD vyšší úrovní, která pracuje pod úrovní našeho vědomí na úrovni naší duše. To je důvod, proč to, co si tu a tam myslíme, není pravda, a pouze to naši mysl (a metabolismus) svazuje do uzlu. Naše ego je středem naší nižší mysli a pozemské podstaty, zatímco naše duše je středem naší vyšší mysli a nebeské podstaty. Bez vyšších znalostí je naším bezprostředním impulsem nechat ego ovládat/řídit naši mysl, nicméně „ego“, jasně vnímané/pochopené, je moderní slovo pro to, co se ve starověku nazývalo „ďáblem“, nutným zlem.

Nejočividnějším příkladem ega je dnes v Austrálii to, jak západní kultura jednala s původním/domorodým národem, kdy s ním zacházela spíše jako by měl inteligenci zvířat než lidských bytostí, zatímco paradoxně, byl ve skutečnosti intelektuálně mnohem vzdělanější, kultivovanější a sofistikovanější než jsme my dnes. Předtím, než přišli bílí muži, bylo po celé Austrálii rozmístěno asi 350 domorodých kmenů, které tvořily vysoce organizovaný průmyslový národ obchodující se zbožím, obdělávaly tisíce akrů pěstováním plodin, stavěly rybí farmy s trvalým bydlením, které podporovaly až 3 000 a více vesnic, což nemá nic společného s kočováním. Takto žili v harmonii s Matkou přírodou, kterou ochraňovali, tisíce let, a zatím západní kultura se zdá být pevně rozhodnuta využívat a znečišťovat přírodní zdroje, aby mohla žít tak, jak žijeme. Takto to nemůže dále dlouho pokračovat, obzvláště pokud jde o budoucí generace.

Jak to, že žil aboriginský národ v takové harmonii s Matkou přírodou, dokud jsme nepřišli? To proto, že byli věrni zákonům svého dreamtimeu, zatímco západní kultura díky egu „ztratila a zapomněla“, že kdy nějaký dreamtime měla. (Pp. Dreatime  = Alcheringa, což v původním jazyku Aboriginců znamená „Zdroj, který nebyl vytvořen“. Jedná se o pozměněný stav vědomí, ve kterém má lidská bytost přístup do místa, kde se nachází aktuální zdrojová data, jiným slovy do místa, kde je vždy a všechno, a to navždy. Nativní národy si uchovaly schopnosti se do této nelokální úrovně dostávat, a to často za pomoci specifických rituálních obřadů nebo „snové báze“. Viz. článek Jaroslava Chvátala https://www.matrix-2001.cz/clanek/lazaruv-efekt-a-psi-chram-1-9798.)

Západní dreamtime byl v módě v dobách starověkého Řecka: Pythagora, Plata, Hippokrata a dalších, kdy byl nazýván metafyzikální vědou s jejími čtyřmi univerzálními přírodními zákony – ohněm, zemí, vzduchem a vodou - které jsou podobné čtyřem univerzálním zákonům aboriginského dreamtimeu – Aildt, Adtomon, Drongdtyen a Linj.

* Raději než přeškolovat náš aboriginský národ, aby myslel tak jako my, potřebujeme přeškolit sami ohledně našeho vlastního dreamtimeu. Pak uvidíme skrze paradox života za klamy ega, abychom našli trvalé řešení našich problémů a vytvořili daleko zdravější a šťastnější národ pro všechny, kteří žijí v této zemi.