OTEPLOVÁNÍ: HLAVNÍ DŮVOD ZMĚNY ZEMSKÉHO KLIMATU (4)

Všichni si představíme mechanickou kruhovou vačku - výstředník. Z tohoto hlediska naše planeta není výstředníkem: osa rotace prochází středem hmoty Země (budeme ho přibližně považovat za geometrický střed). Ze souřadnic skutečných magnetických pólů je patrné, že asymetrie magnetického pole by měla planetu Zemi přivést k neuvěřitelné nestabilitě. Pro přehlednost jsem zkusila na obr. 11 představit prognostický obraz pro rok 2050 - nejextrémnější prognostickou verzi. Pokud se prognóza vyplní, tak se SMP objeví na Tajmyru.  

Obr. 11. Asymetrie skutečných magnetických pólů
(prognóza pro rok 2050)

Oblouky "a" a "b" na obr. 11 ukazují ve stupních délky vzdálenost mezi skutečnými magnetickými póly (pro přehlednost znázorněno v rovníkové oblasti):

a - nejkratší, nachází se na Východní polokouli a představuje 34,5º,

b nachází se z velké části na Východní polokouli a její neviditelná část na tomto obrázku na Západní polokouli (pokračování oblouku je čárkované) a představuje 325,5º.

Působivé? Magnetické pole se ukazuje nejvíce zhuštěné v úzké části Východní polokoule. Když se kreslí magnetosféra Země, tak je zobrazena mírně zploštělá na denní straně (v důsledku slunečního větru) a do velké vzdálenosti protažená na straně noční. Za prvé, taková magnetická „proměnlivost“ bude pevně lokalizována v úzkém pásmu, a za druhé, bude se plynule otáčet kolem osy rotace spolu s planetou.

Ve většině vědeckých prací se přítomnost magnetosféry u naší planety (stejně jako i u jiných planet, které mají magnetické pole) objasňuje turbulencí v kapalném železo-niklovém jádru planety, vedoucí ke vzniku proudění, podněcujícího magnetické pole (tzv. gyromagnetické dynamo). Předpokládá se, že právě takovým způsobem vzniká hlavní centrální dipól Země. V tomto článku nechci vstupovat do polemiky na toto téma. Nezávisle na souřadnicích přiřazených k virtuálnímu dipólu, pokud je tento dipól hlavním aktérem v procesu tvorby magnetického pole, tak při takové asymetrii pole (viz obr. 11) nemůže reálně projít ani přes pevné ani kapalné jádro.

Pokud se samozřejmě zbývající menší dipóly odlišují od hlavního dipólu o několik řádů, co se týče magnetických momentů. Připomínám: při průměrném poloměru Země, představujícího 6371 km, je poloměr vnějšího jádra 2260 km, poloměr pláště 2900 km. Plášť se skládá v podstatě z pevných silikátových hornin a oxidů křemíku a hořčíku. O jakém hydrodynamickém dynamu v tomto případě může být řeč (pokud pracuje hlavní vědecké paradigma tvorby a fungování magnetosfér nebeských těles)?

V tomto případě nechávám mimo záběr posouzení celé řady provokativních otázek.

 

Denní rotace magnetické osy Země

Ještě v 90. letech minulého století, kdy jsem se zajímala o asymetrii souřadnic magnetických pólů, jsem se rozhodla sestrojit útvar, který magnetická osa opisuje za 24 hodin během rotace naší planety. Vzala jsem souřadnice skutečných magnetických pólů z fyzické mapy Země z roku 1980, a narýsovala jsem postupně polohy os v pravidelných časových intervalech a dostala jsem obrazec… jednodílného rotačního hyperboloidu (obr. 12). Na obr. 13, je jednodílný hyperboloid, vytvořený rotací přímky, a taktéž jeho prostorový vzhled (vpravo).

Obr. 12. Denní rotace magnetické osy Země
Obr. 13. Konstrukce jednodílného hyperboloidu rotací přímky
kolem svislé osy a objemový tvar takového útvaru

V tomto článku nemám možnost se zastavit ani u matematických zvláštností, ani u podrobné konstrukce a analýze tohoto typu útvarů, vytvořených zemskou magnetickou osou v různých letech v závislosti od souřadnic skutečných magnetických pólů. Zde pouze uvedu konečný grafický výsledek a nějaké vysvětlení. Těm, kteří se zajímají o podrobnosti analýzy magnetického pole Země a matematický popis rotačního hyperboloidu (prostorový objemový geometrický útvar), budu směřovat ke svým dvěma knihám, které jsou citované v úvodu tohoto článku.

Je třeba poznamenat, že v tomto případě máme co do činění s geometrickým útvarem, který má unikátní vlastnosti. Především v tom, že vevnitř je aktivní prostor, a vnějšek je fiktivní. Nejužší část hyperboloidu je jeho ohniskovou zónou; rovina kolmá k ose rotace hyperboloidu, procházející přes jeho nejužší místo, se nazývá ohniskovou rovinou hyperboloidu. Právě v této oblasti můžou probíhat časoprostorové změny. Jednodílný rotační hyperboloid představuje útvar se záporným zakřivením. V matematice se takový povrch nazývá Lobačevského povrch. Předpokládá se, že Lobačevského geometrie, je realizována pouze za podmínky nestabilního přechodu na úrovni interakce elementárních částic. Co my tu zde máme? V tomto případě dostaneme nejen makroúroveň, ale úroveň planetárního měřítka.

Magnetická osa nám narýsovala vnější stěny složitého multifunkčního a komunikačního orgánu planety. Magnetická osa je linie s maximálním napětím magnetického pole. Označuje v procesu denní rotace vnější konstrukci, dovnitř které vstupují i další pole a toky, a z vnější strany vznikají vířivé proudy, vybuzené magnetickým tokem, procházejícím v prostoru hyperboloidu. Když se v literatuře mluví o planetárním magnetickém poli, tak obvykle mimo záběr zůstává to, že je to jen jedna nevelká komponenta všech energií, toků a polí, které jsou přijímané a dávané Zemí přes polární pólové otvory.

Země dostává prostřednictvím hyperboloidu celé vesmírné spektrum toků, polí a energií, mezi nimi i magnetický tok. Mám na mysli jak toky, pole a energie, které známe a umíme změřit, tak i ty, o kterých doposud nemáme ani nejmenší představy. Proto jsem nazvala hyperboloid "Pólovým hyperboloidem Země" a začala ho psát velkými písmeny. Severním otvorem Hyperboloidu přijímá Země kosmické „zprávy“, jižním předává svá „sdělení“ Vesmíru. Pokračování, je obrys Pólového hyperboloidu za hranice polárních oblastí Země a tvoří výše zmíněné kaspy (polární trychtýře). Všechny energie, pole a toky uvnitř Pólového hyperboloidu, jsou jakoby spleteny do svazku. Maximální hustota „svazku“ připadá na oblast ohniskové roviny.

-pokračování.

Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.