OTEPLOVÁNÍ: HLAVNÍ DŮVOD ZMĚNY ZEMSKÉHO KLIMATU (2)

Migrace magnetických pólů

Nejnovější vědecké informace, včetně prognózy do roku 2020, jsou uvedeny podle japonských údajů (WDC for Geomag. CYOTO) na obr. 3 a 4 (níže).

Na mapách níže je vidět, že již více než sto let skutečné magnetické póly planety mají tento směr pohybu: SMP od kanadského arktického souostroví ve směru Severního zeměpisného pólu (dále jen SZP), pohybujíc se od kanadské magnetické anomálie k východosibiřské magnetické anomálii a JMP již opustil Antarktidu a vešel do Jižního oceánu, pohybujíc se směrem na severozápad. SMP se pohyboval se zrychlením, přičemž jeho maximální rychlost dosahovala 65 km/rok, ale v posledních letech se rychlost zpomalila na 45 km/rok.

JMP se pohybuje s mnohem menší rychlostí, přičemž tendence k zpomalení se taky sleduje. Zaměřme pozornost ještě na dva důležité momenty:

1 - na obou mapách jsou zobrazeny nejen pozice skutečných magnetických pólů, ale i vypočtených, geomagnetických, které jsou dokonale symetrické, co se týče jak zeměpisné šířky, tak i délky, což v přírodě neexistuje

2 - skutečný SMP se přesunul z kanadské magnetické anomálie směrem na východosibiřskou po nejkratší trajektorii, tj. přes „vrchol“ planety, a ne oklikou

Obr. 3 Migrace sevrního magnetického pólu a  a geomagnetického pólu
Obr. 4 Migrace sevrního magnetického pólu a  a geomagnetického pólu

Výše uvedené mapy byly zpracovány dle materiálu: (http://wdc.kugi.kyoto-u.ac.jp/poles/polesexp.html). O migraci "SMP" (severního magnetického pólu) hovoří i následující graf na obr. 5. Vypočítané údaje jsou vyznačené modrou barvou, skutečné polohy pak barvou červenou). Materiál byl pořízen ze zdroje: (https://4.bp.blogspot.com/-aAtuEr-O7SQ/V1Coaapl-LI/AAAAAAAAirw/mg9U-8QDNmEHGVtNLmQ8bGqanWGLYmv0ACLcB/s1600/Magnetic_North_Pole_Positions.png).

Obr. 5

Pokud v blízké době nedojde k žádné změně, pak se SMP přibližně v roce 2018 „provalí“ přes 180-tý poledník, a ukáže se na východní polokouli. A jestli je to dobré nebo špatné – to je hlavní náplní tohoto článku. Prakticky, všechny ukázky tohoto druhu migrace SMP na mapách jsou velmi přibližné a zprůměrované podle údajů četných pozemských a oceánských stanic. Věc je v tom, že hodnoty se významně liší v závislosti na umístění sledovací stanice. Čím je blíže k pólu, tím je měření přesnější. Existují náročné programy přepočtu vzhledem k zeměpisným souřadnicím pozorování.

Nejbližšími observatořemi k SMP byly v posledních letech kanadská magnetická observatoř „Resolute Bay“ a ruská „Mys Čeljuskin“. Přitom, jak o tom svědčí dlouholeté údaje, se pól od první observatoře vzdálil, a přiblížil se k druhé. Ale k velké lítosti, ruská stanice na „Čeljuskinově mysu“ v roce 2011 „do toho kopla“, ale o tom, jestli bude vytvořena nová, se mi nepodařilo najít informaci. A nakonec, abych uzavřela rozhovor o migraci SMP, dovolte mi představit ještě jednu mapu - obr. 6.

Obr. 6. Pohyb SMP směrem k východosibiřské
magnetické anomálii počínaje rokem 1900

O inverzi/přepólování magnetického pole Země

O inverzi magnetického pole na začátku tohoto článku se mluvilo obecně v tom smyslu, že takový postup periodicky probíhá. Někdy se domnívají, že magnetické přepólování je doprovázeno posunem i geografických pólů, ale o tom neexistují spolehlivé údaje. Nejčastěji se píše, opět na základě údajů paleomagnetizmu, že taková inverze je doprovázena poklesem intenzity magnetického pole Země, pole ztrácí dipólový charakter, může se stát taky kvadrupólovým atd. Stručně řečeno, v určitém okamžiku vzniká magnetický chaos. Nejčastěji se demonstruje něco podobné tomu, co je zobrazeno na obr. 7.

Obr. 7. Stav magnetického pole před, v průběhu a po inverzi/přepólování

Zde je jednoduchý názorný obrázek. Magnetické siločáry jsou zbarveny v různých odstínech modré a žlutooranžové barvy. Nejčastěji se předpokládá, že proces inverze je dostatečně dlouhý a může trvat několik tisíc let, jindy stovky let. Přičemž může být doprovázen nejen zmenšením a chaosem magnetického pole planety, ale také přechodem přes nulu. To vše se samozřejmě katastroficky odráží na biosféře. To je každému jasné. Dokonce se předpokládá, že právě inverze magnetických pólů vedla k největšímu vymírání na Zemi.

Existuje okamžik, týkající se migrace SMP, o kterém se velmi vzácně píše ve vědeckých článcích a prakticky se vůbec nezmiňuje v populárním tisku. Trajektorie pohybu magnetických pólů na povrchu Země, jak během magnetických bouří, tak i v období „klidu“, představuje ne oblouky ale soubor „oček“ různých tvarů a velikostí. Jako příklad uvedu chování SMP (pro JMP nemám takové údaje) v období silných magnetických bouří. Zde odkazuji na článek https://scfh.ru/papers/kuda-bezhit-magnitnyy-polyus/:

"Během magnetické bouře se vyskytuje mnohem silnější kolísání magnetické osy Země, ale také to nelze nazvat chaotickým. Například, 17. března 2013 „proběhnul“ magnetický pól za 20-ti minutový interval po elipse o rozměrech více než 20 km, opisujíc na cestě malé monogramy s periodou několika sekund. Je zajímavé, že pól může v některých obdobích odchylek magnetického pole měnit směr svého pohybu, přitom se pohybuje proti směru hodinových ručiček.

K jedné z nejsilnějších magnetických bouří došlo 29. - 31. října 2003. Stupeň „uvolnění“ magnetického dipólu jádra Země během této bouře lze posuzovat podle trajektorie pohybu Severního magnetického pólu, který dělal skutečnou „pouť“ po odlehlých ostrovech, několikrát odbočil na různé strany stovky kilometrů od své „normální“, průměrné roční pozice. Pro srovnání poznamenáme, že cesta, kterou urazí Severní magnetický pól, počítaný podle průměrných ročních hodnot sklonu na základě údajů kanadské observatoře Resolute Bay za posledních 40 let představuje linii dlouhou ne více než 500 km".

-pokračování-

Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.