Oslava života

Milí přátelé,

sami vidíme, že je zde nějaký „vzruch“ . Nějaký boj, určitá část jedná destruktivně a určitá část jedná pozitivně. A vše se děje uvnitř nás samých, procházíme vystředěním těchto polarit. Uvědomujeme si tuto zesilující energii, ale tuto energii formujeme (dáváme jí význam, sílu) a směřujeme ven našim pocitem, emocí, myšlenkou vrháme ji do prostoru, kde se manifestuje jako tvůrčí nebo destruktivní. Mějme na paměti, nacházíme se v duálním světě, tma-světlo, plus-mínus, dobro-zlo,(stále jedna a tatéž energie) bez těchto polarit by jsme nemohli rozlišovat a rozpoznávat se, většinou upřednostňujeme jen jednu stranu mince a druhou nepřipouštíme.Tak nepřipouštíme svou smrt a nechceme ji vidět ve svém narození, je pořád v ní obsažena, ale my ji arogantně přehlížíme (mám neustálé nutkání tyto polarity připomínat, jen „víme“ o nich, ale v životě na ně neustále zapomínáme).

Stále chceme někoho nebo něco zachraňovat (ale tak nějak na sebe jsme pozapomněli). Tím odebíráme jeho moc, pak se objeví nemoc... zachránce posilujeme dobrovolně odevzdanou mocí od zachráněného, což bude automaticky (né vždy) zvyšovat nárok na potravu, ego je ve svém živlu a to je nebezpečné, a u zachraňovného se projeví pocit méněcennosti a viny, sám si vyhledává být obětním beránkem a tak dobrovolně odevzdává a stává se potravou...(a to se stalo, ocitli jsme se v bludném kruhu). Na vše jsme dobrovolně přistoupili, tak jaká pak nespravedlnost?

Tyto polarity postupně budou do sebe zapadat v každém jednotlivci, začínáme si uvědomovat sounáležitost. Vcházíme chtě či nechtě v neustále se rozšiřující spektrum chápání, proto to přináší sebou tolik rozruchu. Staré se brání novému, nejsme připraveni opouštět náš dosavdní „styl“ myšlení a tím nedáváme prostor novému, mladému a čerstvému, proč nevydechnout a dát prostor nádechu? Mezi nádechem, výdechem a výdechem a nádechem si odpočiň (v nebytí), celé kouzlo bytí a nebytí. Tak je to prosté a tento jednoduchý vzoreček můžete vidět ve všem v materiálním i nemateriálním, jen k tomu je třeba trochu pohybu... když budeme vnímaví a jemní...

Jsme neohraničené bytosti, nesmrtelné duše s vesmírným potenciálem...to bychom si měli na potkáni oznamovat, ale tak tomu momentálně není, dobrovolně přistupujeme na cizí hry, většinou svou energii odevzdáváme za laciné, bez hodnot pozlátko. Snad bychom si měli připomínat tento jev a nabývat o tom povědomí.

Někdo se domnívá, když bojuje za pravdu, metá kolem sebe nenávist a pohrdá jinými bytostmi, že napomáhá pravdě. Myslím si, že je to omyl. Pravda je, a nelze o ní bojovat, nebo ji chránit, ale jak ji poznat?

Měli bychom poznávat sami sebe, přiznat se k bolestem, jež se nás dotýkají, jsou nenápadně vetkány, doznat se ke svým n-emocím a prožít si je, otevřít se životu...tak jsi se rozhodl, rozpoznávat se v tomto životě, tomto těle, v této formě projevu....ale to není úmyslem mého sdělení, ale návrh dne „OSLAVY ŽIVOTA“. V tento den „0“ (třeba rovnodennost, slunovrat) se věnujme sami sobě, zpívejme si tančeme, tvořme, nebo jen tiše seďme. Jděme do lesa, na louku, parku a děkujme za život, který nám byl dán, děkujme za tento dar. Pokusme se v tento den nerozlišovat manžela, matku, syna, přítele či nepřítele, člověka kterého náhodně potkáme, psa, strom, řeku, hory...zakusme se TO vnímat jinak, pociťme vděčnost že jsou, vnímejme se jako bytosti, které zde jsou a jsou stvořené jednou jedinou energií, jen mají jinou formu a vy-jádření.

Poděkujme matce zemi, že nás obdarovává a tím živí, děkujme za její trpělivost a lásku. Obraťme náš zrak k nebi a uvědomme si tu nekonečnost a pokloňme se s pokorou, tomu jež vtiskl dech tomuto jedinečnému projevu života. Obraťme se k sobě, otevřeme naše srdce a dovolme si znova pocítit „SVOBODU BYTÍ“.

Víte jaký to bude mít přirozený a tvůrčí efekt? Nemyslíte, že je to připomenutí se člověka jako jedince ve své přirozené kráse? Propojit ty-to polarity v sobě a vidět se ve druhých? A navíc to má snad i několik významů...

Tak za prvé: Máme možnost přiblížení se sobě sama a tak a rozlišovat realitu ve které se nacházíme, opětovně si dovolit přiblížit duši, tím naslouchat intuici, otevřít srdce, mysl a rozhlédnout se...

Za druhé: Dáme jasně na vědomí, že společnost vzniká jedincem, tudiž bez něho nemůže fungovat jakékoli společenství, proto by se měl každý jedinec respektovat a opečovávat. Opečovávat, neznamená mu vnucovat vlastní názory a tak přenášet nemoc svého vlastního přesvědčení o dobru,zlu a pravdivosti, ale jen pozorovat, dovolit si jemu věnovat prostor a podpořit jemu daný růst... jemně zalévat (nebudovat v něm násilně osobu, teda masku, kterou v budoucnu, což sami dobře víme, jak těžké je odložit), ponechat mu jeho vrozenou inteligenci, nevinnost tím myslím u dětí.

Jedincům, na které navlékli rodiče, okolí, společnost (nevědomě) masky osobností, pomalinku jim navracet (uvědomovat) jejich vlastní sílu aby pomalu sami odhazovali jakékoli podpůrné berličky (církve, spolky, modu, „zabavný“ průmysl atd., automaticky se odpojí a přestanou tyto kulty fungovat ) tím dovolíme jejich zrání a možnosti dospět. Stanou se tak znova nevinným dítětem ale kvalitativně odlišným, zkušenostně zralým. Jen tak mohou „BÝT“přenosem a přínosem vědění o principech a fungování života. Přestanou být potravou pro manipulační kult který je neustále připravuje o jejich vlastní moc a sílu.

Svým vlastním růstem a tudiž projevem, se navracíme k podstatě přirozenosti a energie může proudit, (kterou neustále nevědomě ale dobrovolně odevzdáváme jiným a stáváme se závislými ) tak se vše bude vyvažovat a znemožníme tím možnost jiným vytvořit z člověka ustrašenou a bezmyšlenkovitou prázdnou nádobu ponořenou do šílenství, které ho neustále pohlcuje, bez schopnosti rozlišení a zdravého rozumu, jež bude plnit jen příkazy a nařízení. (což myslím můžeme vypozorovat s momentálního dění, na štěstí jen dočasně ;-)

Za třetí: Uvolnění vnitřního napětí,(tím i globálního). A tak znovu osvítit touto energií sama sebe, to znamená lidstvo - zemi – vesmír- vše živé, jedno-duše celistvost tohoto projevu.

Za čtvrté: Tím se vědomě odpojit od strachu, který se živí jen destrukcí a tak se udržuje záměrně při životě – násilí v jakékoli podobě ( tím myslím i slovní a citové znásilňování, nucení k jakémukoli činu, nebo reakci).

Za páté: Nabydeme zjištění, že zde není nic jiného než TO, začneme přemýšlet, kdo je toto JÁ, kam náležím...jaký to má vše smysl, záměr ?...

Za šesté: Začneme nabývat povědomí o energii, necháme ji plynout přes nás, vnímat ji a vědomě tvůrčím způsobem směrovat, nabydeme povědomí svého nádherného těla-chrámu a budeme s láskou pečovat o tento dar, potlačené emoce rozezníme a projevíme, začneme důvěřovat vlastnímu projevu a uvědomíme si sílu mysli a slova.

Za sedmé: Staneme se květinou, která si dovolila se rozvonět, dovolila si být nádhernou individualitou tohoto světa, dovolila se projevit bez pocitu viny, strachu, porovnávaní a souzení. Stala se plnou a hodnotnou bytostí, jejíž projev je tak nádherně odlišný, ale přitom tak doplňující a ponořující se do celku. Stala se celistvou...rozpoznala se, a teď se jen line její vůně, kdekoli se nachází...Je svobodná, objevila své místo, zapadla do mozaiky s-tvoření.

A má to ještě jednu přednost, je to aktivní demonstrace lásky, pokuď si jedinec uvědomí sílu tohoto projevu, začnou se dít „divy“. Osobně tomu neříkám divy, ale realita ...

Ano, je zapotřebí hodně ;-) odvahy. Ale co můžeme ztratit? Osobně jsem nikdy nic neztratil, jen opustil, vždy se vytratilo jen to nepodstatné a to iluze ega o sobě samém, druhých a tomto světě. Jen jsem vždy musel udělat krok do neznáma, vzít si zkušenost, tam vždy nacházím a znovuobjevuji...nemám potřebu čehokoli dosahovat...postačí že JSEM ... TO ... ve svém momentálním projevu.

Toto je jen pohled na určitou možnost, částečku v širokém spektru nekonečnosti různých vyjádření, jeden z mnoha a není mi lhostejný tento život a myslím, že nikomu není lhostejný. Nemám pocit zloby ani nenávisti, ani bezradnosti, vím že to není cesta. Stali jsme se obětmi vnucovaných nám přesvědčení a předsudků, proto ta nejasnost. Přesvědčení je mrtvé, je to odtržení se od proudu života, jen další utrpení. Doznávám jaká to byla (pro mne) náročná a bolestivá cesta se z této iluze vymanit a začít vidět a slyšet i když přitom určitá část společnosti spí. Což neznamená, že nespím a vidím vše jasně, mohu jen s pokorou sdělit že mám jasněji (v čem?) a vše je v neustále proměně...hmmm, jak nádherné je chutnat život, jak nádherné je chutnat smrt, je to radost...BÝT...živý...nahlížet do ticha.

Možná v tento okamžik se stal ten den „0“pro Tebe, není jindy než teď, časoprostor je klam do kterého jsi ponořen a tím ohraničen. Čas vytváří iluzi, dává možnost odložit něco na potom , slepě věřit, že bude líp. Ale kdy potom? Potom není, je jen teď a stále jen čekáme na zázrak. Zázraky se nedějí, a tak stále jen čekáme. Zázrak je zrovna tento okamžik života. To co pochopíme a prožijeme vědomě v tom je zázrak BYTÍ .

Možná jednou ten den „0“ přijde, když vejde v povědomí lidí a tak můžeme uskutečnit tento proces společně a přijmeme to jako výzvu. Učiňme to realitou. Když neochutnám... No není to zázrak? A pak že zázraky se nedějí ;-)

Myslím že lev je toho hoden, (není náhodou, že je, byl?, v našem znaku) dejte mu šanci se projevit, ať vejde v povědomí lidu, ať zařve do celého světa...je inteligentní a silný, jeho bytostnou povahou je svoboda... mír... ...dovol si to...

Nevzhlížejte prosím na kostrbatost a nesourodost tohoto sdělení, mým nástrojem není pero, (no vidíte a stále se budu v tom vrtat...tak se TO děje, nic s tím nenadělám ;-) ale zakuste nahlédnout na takové, jaké to je. Ať je to jakkoli...děkuji sobě, vám, jste všichni mými učiteli, přes Vás mohu pozorovat a rozpomínat sama sebe, děkuji že mohu zde být.

Jsi jedinečný,vím to, věz to také a dovol si „TO“ projevit, tak jak nejlíp umíš...buď trpělivý...a v čase daném...

...ano, jistě, mnoho z Vás si řekne, pořád dokola ty samé kecy, už je to otravné...máte pravdu, je to otravné, tolik slov a přitom o tom samém, sami si za to můžeme že jsme slova nechali zemřít, nebyli jsme dostatečně bdělí, třeba je znova oživit. Oživíme je tehdy, když sami k sobě budeme pravdiví (tím myslím ke své osobě, taková jaká je, přijmutím ji bez výhrad), pak slovům navrátíme jejich význam, geometrický tvar, číselný kod, zvukovou rezonanci, jakkoli to pojmenujete, až pak se mohou pomalu vytrácet, stanou se k neužitku, není možno něma vyjádřit celek, když řeknu A je v něm obsaženo i B, ale jazyk nás oddělí, budu mluvit o A, ty o B a když nejsme dostatečně jemní, vytvoří se mezi náma hranice neporozumění a přitom mluvíme o jednom a tomtéž, jen v jistém úhlu náhledu... a rozdělení je na světě, začíná boj o pravdu, ach milí, kdybyste věděli jak ten vzoreček je prostý...vše je ve všem... tak už se konečně k sakru dovol rozhořet, učiň to pro sebe, tak to učiníš i pro mne, zaznamenej to v sobě... vykřič to a pak nastane ticho...v tom momentě jsi...budeš se smát i plakat zároveň dojde k propojení, hranice duality se rozplynuly a zbude jen ticho...pochopil, zrodil, jasně „vidí“ že není ničím a přitom vším... obsáhl celý kruh , může kdykoli vystoupit, nebo vstoupit... je to jen na „něm“...milovaní...dobře to známe... hra může pokračovat

ucítíš jak se vše dalo do pohybu, aniž musíš někam jít, hledat TO, vždyť jsi tím od věků a neustále TO nosíš...již více nebudeš vyprahlý, budeš nasycen...vědomý pohyb začal...

nic nového, vše jest zde, bylo a bude, od počátku bez počátku, od budoucnosti k minulosti...ve věčné přítomnosti...

spím či bdím...sám se tratím... ;-)
co na tom záleží...leží...běží...jen se dělím
když se zapomenu, jsi zde ty
když se zapomeneš, jsem zde já
proto bdělosti si popřejme...