"OPUS DEI" - MÝTY A FAKTA

       Podle Dana Browna je to mocná a ultrakonzervativní sekta se sadomasochistickými rituály, která se neštítí ani vražd, aby uchránila tajemství církve. Jaká je ale skutečná Opus Dei? Zatímco se Šifra mistra Leonarda, která bude mít premiéru v našich kinech 18. května, opírá údajně o autentická svědectví a její autor se dušuje, že vše, co ve svém románu uvedl, je čistočistá pravda, čekat od trileru autenticitu by asi bylo přehnané. Na druhou stranu je ale faktem, že Opus Dei už od svého vzniku v roce 1928 přitahuje nejrůznější fámy a pověsti jako magnet. Mnozí tuto obdivuhodně životaschopnou a tajnůstkářskou organizaci obviňují z toho, že prostřednictvím značného bohatství a vlivu podporovala Frankovu fašistickou diktaturu ve Španělsku, intrikami dokázala ve Vatikánu nezvykle urychlit svatořečení svého zakladatele nebo že prosadila své ovečky do vlád a jiných významných funkcí po celém světě: od Polska přes Španělsko či Peru až po USA.

       Opus Dei se nikdy nesnažila nic z toho vyvracet, až hysterický zájem o její činnost, který podnítil Brownův román, ji přiměl, aby opustila svou dlouholetou mlčenlivost. Nejprve její předáci v Římě poskytli dlouhé rozhovory uznávanému americkému novináři specializujícímu se na otázky Vatikánu Johnu L. Allenovi, který o Opus Dei sepsal knihu, a pak dali i několik rozhovorů dalším médiím. Tato informační protiofenziva však mnohé pochybovače ani zdaleka nepřesvědčila.

      Americký magazín Harper's například pod titulkem Octopus Dei (Chobotnice boží) konstatoval, že je to dál "do značné míry autoritářský a polotajný podnik, který dokáže protlačit své indoktrinované technokraty, politikáře a správce do nejvyšších státních pozic".

      James Martin, který v USA vydává jezuitský list America, sice není tak kritický, nicméně tvrdí, že "Opus Dei nabízí svým členům do života nadbytečné duchovno. Vytváří vztahy, které jim, beztak už konzervativním katolíkům, poskytují oporu a myšlenkové mantinely. Vznikají tak pevné vazby mezi členy, ať už jsou to ženy v domácnosti nebo politici. Není to ďáblovo impérium, ale to zároveň neznamená, že by v Opus Dei neexistovaly otazníky, nad nimiž by nebylo třeba se zamyslet." Když tedy Dan Brown přehání a samo Opus Dei se dělá lepší, než ve skutečnosti je, jaká je vlastně pravda?

SVATÝ ŽIVOT

       Historie organizace, jejíž název v překladu zní "Dílo boží", započala 2. října 1928 ve španělském Madridu, kde její zakladatel, kněz Josemaría Escrivá prožil zkušenost "nadpozemské povahy". Toho dne prý spatřil Opus Dei, jež mělo podle jeho vlastních slov "pomáhat křesťanům, kteří tvoří samotný základ občanské společnosti, pochopit, že jejich život je cestou svátosti a apoštolského poslání".

       Hned nato Escrivá, který prý už v pubertě cítil, že jeho "srdce touží po čemsi velkém", založil hnutí laických věřících. Měli směřovat k tomu, aby slávu církve šířili nejen v neděli v kostele, ale prostřednictvím své každodenní práce ji přenášeli i do všedního života. Opus Dei mělo podle Escrivy fungovat jako "injekce svatosti do tepny společnosti".

       Tenhle nápad byl kontroverzní už od samého počátku, protože se zrodil v éře katolického klerikalismu, která dávala kněžím, mnichům a jeptiškám přednost před obyčejnými věřícími. Ostře se proti Escrivovi postavili obzvláště jezuité. Španěl Angel Carillo de Albornoz ho označil za kacíře a generál jezuitů Wlodimir Ledochowski Vatikánu dokonce sdělil, že Opus Dei je "pro církev ve Španělsku velmi nebezpečné" a nese "znaky utajovaných snah o ovládnutí světa prostřednictvím katolického zednářství". V padesátých letech minulého století se několik významných členů Opus Dei stalo ministry Frankových diktátorských, ale nábožensky orientovaných vlád.

        Opus Dei dnes tvrdí, že z celkem 116 ministrů, kteří se vystřídali po boku generála Franka, jich z organizace bylo jen osm, ale to už nic nezmění na konstatování Elektronické encyklopedie Columbia, podle níž "Opus Dei po občanské válce získala podporu generála Franka a tím i celostátní význam. V 50. a 60. letech vystřídala Falangu jako nejdůležitější konzervativní politickou a náboženskou sílu ve Španělsku." Právě tady lze nejspíš vystopovat počátek dnes tolik rozšířených spekulací o mocenských ambicích Božího díla. Druhý vatikánský koncil v letech 1962 až 1965 sice přijal mnohé z Escrivových myšlenek laického aktivismu, ale samotný zakladatel Opus Dei se díky svému vypjatému katolicismu stal pro změnu trnem v oku liberálům, kteří laikům přisuzovali značnou volnost svědomí.

       Vše se změnilo až v roce 1982, kdy papež Jan Pavel II. zaručil Escrivovi vznik "osobní prelatury", celosvětové "rádobydiecéze", která mohla v některých případech přeskakovat lokální arcibiskupy a jednat přímo s Římem. "Tímto krokem se Opus Dei stal takřka nezávislou na katolické církvi, jakousi církví uvnitř církve," poznamenal tehdy americký týdeník Newsweek. Papež přitom takřka současně veřejně omezil činnost konkurenčních a liberálnějších jezuitů. Fámy, že možnosti Opus Dei zničehonic nemají žádné hranice, pak dosáhly vrcholu v roce 1992, kdy byl Josemaría Escrivá blahořečen. Stalo se tak totiž už sedmnáct let po jeho smrti, což byl na tu dobu nezvykle krátký termín. Kritici tehdy prý konstatovali, že je to stejně bezohledná ukázka síly, jako když nechal Caligula kdysi zvolit svého koně senátorem. "Kanonizace zakladatele Opus Dei je nejzářnějším příkladem toho, jak úspěšně dokáže v moderní době fungovat nátlaková skupina," prohlásil tehdy profesor historie na cambridgské univerzitě Eamon Duffy.

DOBROVOLNÝ CELIBÁT

       Ukázka síly Opus Dei to možná byla, ale sama organizace dodnes není nijak masová. Podle vlastních údajů má po celém světě 85 tisíc oddaných členů; v Evropě jich je přes 48 tisíc, přičemž její internetové stránky uvádějí, že v České republice její řady čítají asi 150 lidí. Obecně platí, že většina členů pochází ze silně věřících rodin a je připravena každodenní aktivitou bojovat proti tak společensky neoblíbeným tématům, jako je například zákaz potratů, eutanázie či sňatků homosexuálů. Členové procházejí důkladnými kurzy "duchovního formování", které klade důraz na církevní doktríny, rozjímání a Escrivovy ideje práce a osobní svátosti. Jádrem Opus Dei jsou "numeráři".

        Tvoří asi dvacet procent členské základny a přesto, že jsou to laici, zavazují se k celibátu, žijí spolu v některém z 1700 pohlavně oddělených "středisek" a podstupují výcvik srovnatelný s kněžským. K tomu ale běžně chodí do zaměstnání a celou svou mzdu - spolu s ostatním majetkem - odevzdávají Opus Dei. Několik z nich bývá vybráno k postupu na kněze a pak případně ještě výš. John Allen konstatuje, že právě z této skupiny se rekrutují nejen nejoddanější a nejspokojenější členové organizace, ale zároveň i hlasitě kritizující odpadlíci, kteří se dnes soustřeďují například kolem webové stránky www.odan.org Asi 70 procent členů je označováno za "supernumeráře" - ti jsou víc jakoby z našeho světa.

      Dodržují každý den dvouhodinovou modlitbu a přitom žijí se svými rodinami.

      O tom, jak to uvnitř Opus Dei funguje, toho ale stále moc nevíme, protože organizace úzkostlivě dodržuje své utajení. Nařízení z roku 1950 členům zakazovalo přiznávat se k sounáležitosti k Opus Dei, aniž by jim k tomu nedal souhlas ředitel jejich "střediska". V roce 1982 sice nový dokument "skryté a utajované aktivity" zrušil, ale zdání tajnůstkaření trvá dál. "Je to nedorozumění," konstatoval v americkém týdeníku Time vikář Opus Dei Thomas Bohlin. "Lidé u nás dostanou výcvik a pak se vracejí domů. Nikdy nechodíme v průvodu jako jednolitá skupina, a tak si každý hned řekne, že se skrýváme."

       Navzdory tomu však zůstává faktem, že se k členství dodnes veřejně hlásí jen málokdo. Koncem roku 2004 trvalo britské ministryni školství Ruth Kellyové několik měsíců, než potvrdila zvěsti, že opravdu dostávala od Opus Dei "duchovní podporu". Odmítla však přitom prozradit, jakou pozici v organizaci zastává.

       Opus Dei běžně nepřiznává ani to, že je vlastníkem budov či institucí. John Allen ve své knize uvádí, že školy, které provozuje v USA, nesou běžná místní jména a cedulka majitele chybí i na americkém - sedmnáctipatrovém - ústředí organizace v New Yorku. Podle Allena přitom Opus Dei ve světě patří nejméně 15 univerzit, 11 obchodních škol a 36 mateřských a základních škol. V České republice Opus Dei provozuje převážně v Praze a v Brně šest center ověnčených přídomky "studijní" či "univerzitní". Celosvětově se ale organizace hrdě přiznává jen k 97 odborným učilištím, čímž chce zřejmě vyvrátit další velmi rozšířené tvrzení, že slouží pouze zájmům bohatých.

       Právě toto utajení však do značné míry přispívá k mýtu, že Opus Dei má co skrývat - nejčastěji se zmiňují peníze a špinavé praktiky. Jako příklady obou tezí lze ocitovat tvrzení, že silnou pozici u Jana Pavla II. si Opus Dei vydobyl tím, že financoval polské nezávislé odbory Solidarita a k tomu ještě navrch "zalepil" finanční skandál ve vatikánské bance v roce 1982. Faktem je, že chudoba nikdy nebyla cílem Opus Dei, právě naopak. Jak zavtipkoval vikář Bohlin v rozhovoru pro Time, jeho členy si "nikdy nespletete s františkány, kteří chodí v děravých botách a jezdí ve starých kárách, aby dávali najevo svou chudobu". John Allen ve své knize na základě údajů amerického berního úřadu odhalil na účtech Opus Dei jen v USA nejméně 344,4 milionu dolarů a celkový majetek organizace odhaduje asi na tři miliardy dolarů. Tato čísla jsou ale jen součástí celkového obrazu.

         Členové i sympatizanti, kterým se říká "přidružení", totiž umějí být velmi štědří. Allen tvrdí, že nadpoloviční cenu stavby newyorského ústředí pokryl "nečekaný dar 60 milionů dolarů", sídlo ve Washingtonu pro změnu financoval dar 7,4 milionu dolarů. Otec Michael Barrett, který vede Opus Dei v Houstonu, nedávno vybral na stavbu nové budovy 4,3 milionu. "Mohu vás ujistit, že nám přidružení a supernumeráři dávají sumy od sto tisíců dolarů výš," řekl novinářům.

       Od značného majetku a movitých příznivců už je to jen krůček do politiky.

      Jeden z ředitelů varšavského "střediska" potvrdil, že v nové konzervativní polské vládě zasedá nejméně jeden člen Opus Dei s tím, že členství v organizaci je nutným předpokladem k vzestupu na nejvyšší příčky státní moci v Polsku. V Peru zase Juan Luis kardinál Cipriani, první biskup, který se k členství v Opus Dei otevřeně přihlásil, posvěcoval protiteroristické řádění prezidenta Fujimoriho, při němž bylo zabito a uvězněno mnoho nevinných lidí. Jakékoli námitky pak odmítl s tím, že všechny organizace obhájců lidských práv jsou "beztak jen předvojem marxistů a maoistů". 

       O pozitivním vlivu Opus Dei na společnost hovořili také Lech Walesa, filipínská prezidentka Corazon Aquinová, bývalý francouzský premiér Raymond Barre, ale i někdejší šéf General Motors Thomas Murphy a k hnutí se hlásí i několik amerických kongresmanů, senátorů a publicistů. To, že se tyto osobnosti řídí přikázáními Opus Dei, je vcelku jasné, složitější je otázka, jak ovlivňují lidi okolo. Scott Appleby, odborník na dějiny katolicismu z univerzity Notre Dame, soudí, že prostřednictvím svých programů pro nečleny Opus Dei "oslovuje v USA asi milion konzervativních katolíků". Je to sice jen asi 1,5 procenta všech amerických katolíků, ale tvoří tvrdé jádro přesvědčených voličů, po nichž sáhne každý konzervativní politik.

CILICE A BIČ

       A přitom mu jistě nebude vadit ani ta zřejmě nejbizarnější součást víry Opus Dei - pravidelné sebetrýznění. "Vyzval mě, abych si zakryl hlavu dekou, ale uši jsem si zacpat nemohl. Krátce nato jsem uslyšel mocné šlehání jeho biče? těch pravidelně se ozývajících ran muselo být víc než tisíc. Za chvíli byla podlaha plná krve." Tohle nepochází od Dana Browna, ale od jednoho z Escrivových současníků, který se pohyboval v jeho blízkosti a popisoval zvyklosti zakladatele Opus Dei.

      Podle svého vlastního životopisu Escrivá sice tvrdil, že ostatní se nemusejí bičovat tak divoce jako on, ale od "numerářů" se přesto očekává, že budou alespoň dvě hodiny denně nosit na stehně tzv. cilice, drobný řetízek s ostny obrácenými dovnitř, a že se jednou týdně krátce zbičují provazem.

       John Allen poukazuje na to, že až na výjimky ale flagelantství není hlavní příčinou, proč lidé z Opus Dei odcházejí. Připomíná přitom, že podobné praktiky provozovala například i Matka Tereza a další katoličtí laici, aby se lépe identifikovali s Kristem. "V hispánské kultuře se stačí podívat na kříže a uvidíte spoustu krve," obhajuje sebetrýznění člen Opus Dei arcibiskup José Gomez. "Jsme víc zvyklí se obětovat ve formě fyzického utrpení." Tento postoj však jen nahrává kritikům, kteří tvrdí, že uvnitř Opus Dei panují nelidské vztahy, jejichž prostřednictvím organizace plně ovládá myšlenky i těla svých členů.

      Četné a barvité výpovědi na odan.org popisují vedoucí středisek jako malé diktátory, kteří vymývají svým ovečkám mozky speciální hudbou a texty, a každému, kdo by chtěl odejít, hrozí věčným zatracením. Jezuita James Martin proto otevřeně přirovnává Opus Dei ke kultu a tvrdí, že mu ročně volají desítky rodičů, jejichž dětem Opus Dei vymyl mozky. Opus Dei se brání tím, že odpadlíků je málo, a slovy vikáře Bohlina, "v tak volném společenství nemůžete vždy zajistit, aby se každý neustále cítil dobře a vesele. Nemůžeme zabránit tomu, aby někdo neudělal chybu."

BUDOUCNOST BEZ OBAV

       Navzdory všem pochybnostem a nejasnostem se zdá, že Opus Dei má o budoucnost postaráno. Po velmi vřelých vztazích, které vedení organizace udržovalo s papežem Janem Pavlem II., se nyní ukázalo, že s novým papežem Benediktem XVI. tomu nebude jinak. Fernando Ocáriz, druhý muž v Opus Dei, s ním totiž úzce spolupracoval na jednom z jeho posledních velkých konzervativních rozhodnutí v čele Kongregace pro doktrínu víry, další členové Opus Dei nyní působí jako poradci tohoto orgánu. Pozice v Římě si upevňují i experti na kanonické právo vystudovaní u Opus Dei, a tak není divu, že na blahořečení už čekají další členové polotajného spolku.

       Jsou mezi nimi například otec pěti dětí a průkopník pediatrie v Guatemale Ernesto Cofino, Escrivův nástupce biskup Alvaro del Portillo nebo katalánská studentka Montserrat Grasesová, která zemřela na rakovinu a své tělo prý bohu odevzdávala s úsměvem? Na tom všem nic nezmění ani Šifra mistra Leonarda, možná právě naopak. Tím, že svou smrští obvinění přiměla vedení Opus Dei k větší otevřenosti a průhlednosti, mu může paradoxně pomoct. Julian kardinál Herranz to popsal v časopise Time na svém vlastní životním příběhu. Za studií pracoval v univerzitních novinách a kdosi tam přinesl článek, podle něhož Opus Dei usiluje o celosvětovou nadvládu. Herranz se o tom začal bavit se členy Opus Dei a později se k nim připojil. "Ten článek byl ryzí fikce, ale já jsem dnes tady ve Vatikánu. Stal jsem se knězem, pak biskupem, pak kardinálem. A to všechno jen díky tomu, že jsem si přečetl smyšlený článek o Opus Dei."