ODHALTE SE MNOU TAJEMSTVÍ GLOBÁLNÍHO FINANČNÍHO A BANKOVNÍHO KORPORÁTU (2)

Cromwell, který byl po celou dobu války ve stálém spojení se svými židovskými dobrodinci, jim proto znovu napsal do synagogy v Mulheimu v Holandsku dopis. Stalo se tak 16. června 1647....

"Výměnou za další finanční podporu se zasadím o přijetí Židů do Anglie. To však není možné, dokud žije Karel. Karla nelze popravit bez soudu z adekvátních důvodů, které v současné době neexistují. Proto radí, aby byl Karel zavražděn, ale nemají nic společného s přípravami na obstarání vraha, ačkoli jsou ochotni pomoci při jeho útěku."

Na to byla Cromwellovi 12. července 1647 zaslána následující odpověď ....

"Poskytneme finanční pomoc, jakmile bude Karel odstraněn a Židé přijati. Atentát je příliš nebezpečný. Karlovi bude poskytnuta příležitost k útěku. Jeho znovunalezení umožní soud a popravu. Podpora bude liberální, ale je zbytečné jednat o podmínkách, dokud nezačne soud."

Zdrojem tohoto dialogu byla týdenní revue "Plain English" vydávaná společností "North British Publishing Co." a redigovaná lordem Alfredem Douglasem v roce 1921. A tak se stalo, že 12. listopadu 1647 byla Karlovi "poskytnuta" příležitost k útěku, aby mohl uskutečnit svůj plán, a on řádně uprchl na ostrov Wight u jižního pobřeží Anglie, kam ho Cromwellovi muži sledovali a rychle dopadli.

"Současní historikové rozhodli, že král byl ode dne své deportace z Holmby až do svého útěku na ostrov Wight po celou dobu Cromwellovým obelhávačem." - Isaac Disraeli.

Nyní už zbývalo jen zinscenovat "ukázkový proces" s Karlem a odsoudit ho k smrti, nahradit ho Cromwellem jako hlavou státu a Židé by dosáhli svého cíle - poprvé po téměř čtyřech stech letech by směli oficiálně vstoupit na anglickou půdu, a to navzdory protestům mas (které samozřejmě o všech zákulisních machinacích nevěděly) a podvýboru Státní rady, který je prohlásil za .... "... vážnou hrozbou pro stát a křesťanské náboženství."

"Anglická revoluce za Karla I. se nepodobala žádné předchozí ... . Od této doby a události se v našich dějinách odvíjejí fáze revoluce." - Isaac Disraeli.

Skutečný cíl revoluce se však uskutečnil zhruba o půl století později, kdy byla v roce 1694 založena Anglická banka a podnícen "národní dluh". Listina, která ji zřídila, předala anonymnímu výboru dřívější královskou výsadu razit peníze a umožnila mezinárodním bankéřům zajistit své půjčky na daních země, a nikoli pouze na osobním závazku panovníka, čímž navždy zotročila britský lid. Zákon o unii, který parlament přijal krátce poté v roce 1706, byl pouze účelným způsobem, jak do tohoto velkého podvodu zapojit vedle Anglie i Skotsko. Samozřejmě až do té doby byly obě země zřetelně oddělené, a to jak politicky, tak ekonomicky. To pak mělo za následek, že skotská mincovna se stala nadbytečnou, a také to posloužilo k tomu, aby se skotská ekonomika dostala pod záštitu anglického státního dluhu jako celku.

Jediným rychlým a rozhodným krokem se tak moc bankéřů rozšířila na sousední země Anglie. Aby se zabránilo případné negativní reakci parlamentu, byl poté zaveden stranický systém, který zmařil skutečnou národní reakci a umožnil loutkářům rozdělit a vládnout a využít nově nabytou finanční moc k zajištění převahy jejich vlastních lidí a jejich vlastní politiky. To byl také počátek velmi pochybné praxe banksterů, kteří zavedli bankovnictví s částečnými rezervami, kdy se základem půjček stalo zlato, jehož objem desetkrát převyšoval výši vkladu. Jinými slovy, 100 liber zlata by bylo legální zárukou za půjčku ve výši 1 000 liber. Při 3% úroku by tedy 100 liber ve zlatě mohlo ročně vynést 30 liber úroku, aniž by to věřiteli způsobilo více starostí nebo nepříjemností než vedení několika účetních záznamů. Majitel půdy v hodnotě 100 liber však musel stále neúnavně otročit, často nepřetržitě, aby se uživil.

Tak byla připravena půda pro vznik Anglické banky v roce 1666, kdy došlo k takzvanému "velkému požáru Londýna", který poněkud "náhodou" vyklidil území, na němž se nyní rozkládá londýnská City. V průběhu roku 1665 a počátkem roku 1666 zachvátila Londýn "černá smrt" nebo "velký mor", jak se všeobecně říkalo, a zdecimovala obyvatelstvo, z něhož tisíce zemřely v bídě, ale "velký požár" v září 1666 zničil množství špinavých, krysami zamořených slumů, a zabránil tak šíření nemoci přenášené blechami, které na krysách žily. Hlavní proud historie uvádí, že požár, který údajně vznikl v pekařském obchodě v Pudding Lane, byl nešťastnou náhodou. Tato část Londýna se v té době jmenovala "Cheapside" a byla chudinskou čtvrtí, která nikoho zvlášť nezajímala a pro tehdejší vládnoucí elitu rozhodně neměla žádnou vnitřní "hodnotu". Pokud se skutečně jednalo o nehodu, pak byl požár velmi vhodně načasován. Požár trval několik dní a zcela srovnal se zemí většinu Londýna a zničil téměř vše, co mu stálo v cestě.

Když šokovaní obyvatelé zjišťovali škody, museli se ptát, zda konečně nastal Armagedon. Zničeno bylo 80 % města, včetně více než 13 000 domů, 89 kostelů a 52 cechovních síní. Z duchovního centra města - katedrály svatého Pavla, zbyly jen trosky a popel. Byla to katastrofa nebývalých rozměrů. Ale samozřejmě platí, že katastrofa pro jednoho je vždy příležitostí pro druhého. Během několika dní po uhašení požáru předložil architekt Christopher Wren králi Karlu II. plány na kompletní přestavbu města. Wrenův velkolepý plán počítal s protnutím širokých tříd bývalou spletí uliček a vedlejších cest, které tvořily starý Londýn, a s otevřením města světlu a vzduchu. Král Karel tento plán schválil, ale uvědomil si, že kvůli nákladům a nutnosti co nejrychlejší přestavby je nerealizovatelný. Místo toho pověřil Wrena přestavbou městských kostelů včetně katedrály svatého Pavla, kterou mladý architekt v následujících padesáti letech brilantně naplnil.

V roce 1688 se pak bankéři v Anglii po sérii neshod se stuartovskými králi Karlem II. (1660-1685) a jeho bratrem Jakubem II. (1685-1688) spikli se svými mnohem "úspěšnějšími" kolegy bankéři v Nizozemsku, kteří tam již předtím založili centrální banku. Rozhodli se financovat invazi nizozemského krále Viléma Oranžského, kterého již oslovili a předem se ujistili, že bude na jejich požadavky pohlížet příznivěji než jeho předchůdci. Invaze byla samozřejmě úspěšná, a to i přes malou diverzi, kterou dnes historie zná jako "Monmouthské povstání". Jakub II. uprchl do Francie, aby tam dožil své zbývající dny ve vyhnanství, a Vilém v roce 1689 řádně nastoupil na anglický trůn jako král Vilém III. Nyní byla připravena půda pro založení anglické centrální banky. Po nákladné sérii válek v předchozích 50. letech prosili angličtí vládní představitelé bankéře o půjčky na udržení rychle se zhoršující infrastruktury země a bankéři milostivě souhlasili s řešením problému výměnou za vládou schválenou, soukromě vlastněnou banku, která by pak samozřejmě byla oprávněna vydávat peníze vytvořené z ničeho.

"Monmouthské povstání": Je také známé pod výrazem Monmouthova vzpoura, bylo významným událostí v anglické historii, která se odehrála v roce 1685. Toto povstání bylo pokusem o svržení krále Jakuba II. Stuarta a dosazení Jakubova synovce Jamese Scotta, vévody z Monmouthu, na anglický trůn. Zde je několik klíčových informací o Monmouthském povstání:
Příčiny povstání: Monmouthské povstání bylo podníceno obavami o osud protestantské víry v Anglii. Král Jakub II. byl katolík a mnoho protestantů se obávalo, že by mohl obnovit katolickou nadvládu nad zemí, což bylo v kontrastu s anglickými tradicemi.
Monmouthův nárok na trůn: James Scott, vévoda z Monmouthu, tvrdil, že je nemanželským synem krále Karla II. Stuarta a že má silnější nárok na trůn než Jakub II., který byl bratrem Karla II. Tento nárok byl však velmi sporný a nebyl všeobecně uznáván.
Průběh povstání: Monmouthské povstání začalo v červnu 1685, když James Scott vylodil se svými stoupenci v Anglii. Získal nějakou podporu, ale jeho povstání bylo nedostatečně organizované a špatně koordinované. Brzy byl poražen královskými vojsky a uvězněn.
Bitva u Sedgemooru: Klíčovou událostí povstání byla Bitva u Sedgemooru, která se odehrála 6. července 1685. Byla to poslední bitva anglické občanské války a skončila porážkou Monmouthových sil. To v podstatě znamenalo konec povstání.
Důsledky: Monmouth byl zajat a následně popraven. Král Jakub II. zpřísnil perzekuci protestantů a zavedl politiku náboženského pronásledování. To vedlo k zhoršení vztahů mezi králem a anglickým parlamentem a přispělo k událostem, které nakonec vedly k Gloriové revoluci v roce 1688, kdy byl Jakub II. sesazen a na trůn byli dosazeni Vilém III. Oranžský a Marie II. Stuartovna.
----------------------------------------------
Monmouthské povstání bylo důležitou událostí, která měla dlouhodobé důsledky pro anglickou politiku a náboženskou toleranci.

A tak byla v roce 1694 založena banka s klamným názvem "Bank of England". Říkám "klamavě pojmenovaná", protože stejně jako její dnešní americká obdoba, "Federální rezervní banka", budí její název silný dojem, že je kontrolována vládou, zatímco ve skutečnosti jde o soukromou instituci založenou bankéři, aby se obohatili na obyčejných Angličanech. Christopher Hollis ve své knize "The Breakdown of Money" (Rozpad peněz), vydané v roce 1934, vysvětluje vznik "Bank of England" následovně:

"V roce 1694 byla vláda Viléma III. (který přišel z Holandska spolu s Židy) v těžké finanční tísni. Společnost bohatých mužů pod vedením jistého Williama Patersona nabídla Vilémovi půjčku 1 200 000 liber na 8 % pod podmínkou, že 'guvernér a společnost Anglické banky', jak se nazývali, budou mít právo vydávat bankovky v plném rozsahu svého kapitálu. To znamená, že banka získala právo shromáždit 1 200 000 liber št. ve zlatě a stříbře a přeměnit je na 2 400 000 liber št. (tj. zdvojnásobit je) s tím, že 1 200 000 liber št. půjčí vládě, tedy zlato a stříbro, a druhých 1 200 000 liber št., tedy bankovek, použije sama. Paterson měl pravdu v tom, že toto privilegium, které bylo dáno bance, bylo privilegium vydělávat peníze.... V praxi neudržovala hotovostní rezervu ve výši téměř dvou set nebo tří set tisíc liber. V roce 1696 (tj. během dvou let) je nacházíme v oběhu bankovek v hodnotě 1 750 000 liber oproti hotovostní rezervě 36 000 liber. To znamená, že "zálohovali" pouze asi 2 % toho, co vydali a z čeho čerpali úroky."

Navzdory tomu byla banka přesto řádně zaregistrována a začala půjčovat několikanásobek peněz, které údajně měla v rezervách, a to na úrok. Navíc Bank of England půjčovala vládním úředníkům tolik nové měny, kolik si přáli, pokud dluh zajistili přímým zdaněním britského lidu, což přímo vedlo ke všem těm tíživým daním, které jsou nám všem dnes ukládány. (Tyto daně všeho druhu nepřispívají k ekonomice ani k udržování infrastruktury země, jak je nám lživě namlouváno, ale jdou přímo do obrovských kapes banksterů).  Anglická banka neznamenala nic jiného než legalizované padělání národní měny za účelem soukromého zisku, a proto následně každá země, která by se dostala pod kontrolu soukromé banky, by neznamenala nic jiného než plutokracii.

Bezprostředně po vzniku "Bank of England" začala útočit na systém tally stick, protože šlo o měnu mimo kontrolu bankéřů, přesně jak to král Jindřich I. původně zamýšlel. Jména kontrolorů banky nebyla nikdy zveřejněna, což platí i dnes, ale jedno je jisté, a to, že se na tom podílela i britská královská rodina - jak je ostatně podezřívána dodnes. Nicméně zatímco totožnost tajných kontrolorů byla utajena a chráněna, možná si přáli, aby si vybrali diskrétnějšího nastrčeného člověka, poté co William Paterson prohlásil, že "Banka má prospěch z úroků ze všech peněz, které vytvoří z ničeho". Skutečnost, že se Paterson rozhodl takto otevřeně promluvit, možná vysvětluje, proč nakonec zemřel v chudobě, vyvržen svými společníky.

Po čtyřech letech existence "Bank of England" se do roku 1698 židovská kontrola nad peněžní zásobou exponenciálně zvýšila. Zaplavili zemi takovým množstvím peněz, že dluh vlády, a tedy i lidu vůči bance, vzrostl z původních 1 250 000 liber na 16 000 000 liber za pouhé čtyři roky, což představovalo závratný nárůst o 1 280 %, a to byl teprve začátek. Proč by to dělali?  Je to opravdu jednoduché...

Fáze 1. Pokud je v zemi v oběhu řekněme 5 milionů liber a vznikne centrální banka, která vytiskne dalších 15 milionů liber a poté je prostřednictvím půjček atd. vloží do ekonomiky, sníží se tím hodnota původních 5 milionů liber, které byly v oběhu před vznikem banky. Je tomu tak proto, že původních 5 milionů liber nyní představuje pouze 25 % ekonomiky a banka tím získá kontrolu nad 75 % peněz v oběhu, přičemž toto procento se samozřejmě zvyšuje s každou nově vytištěnou bankovkou. To je také hlavní příčinou inflace, což je snížení hodnoty peněz, které nesou lidé v důsledku zaplavení ekonomiky dalšími penězi. V podstatě se jedná o "skrytou" daň.

Fáze 2. Protože pak mají peníze jednotlivce nižší hodnotu než dříve, musí požádat bankovní systém o půjčku, která mu pomůže přežít. Když se pak centrální banka přesvědčí, že je v ekonomice dostatek "dluhů", okamžitě omezí nabídku peněz prostřednictvím účelového znemožnění poskytování úvěrů.

Fáze 3. Banka pak bude čekat, až začnou bankroty, k nimž nevyhnutelně dojde. To jí umožní zabavit "skutečné" hmotné bohatství, podniky a majetek firem i jednotlivců, a to vše za zlomek jejich skutečné hodnoty.  Inflace nikdy nepůsobí na centrální banku negativně. Ve skutečnosti je to jediný subjekt, který z ní může mít prospěch, protože čím více peněz je v oběhu, tím více úroků jim přibývá v podobě "státního dluhu".

V roce 1757 odcestoval Benjamin Franklin z amerických kolonií do Anglie a ve skutečnosti tam strávil následujících 18 let svého života až do doby těsně před začátkem americké revoluce. V roce 1764 byl požádán úředníky Anglické banky, aby vysvětlil prosperitu kolonií v Americe (... jako by to nevěděli). Jeho odpověď byla stručná. . .

"To je jednoduché.  V koloniích vydáváme vlastní peníze.  Říká se jim koloniální skripta.  Vydáváme je ve správném poměru k požadavkům obchodu a průmyslu, aby se výrobky snadno dostaly od výrobců ke spotřebitelům.  Tímto způsobem, kdy si vytváříme vlastní papírové peníze, kontrolujeme jejich kupní sílu a nemáme žádný úrok, který bychom museli někomu platit."

V důsledku Franklinova prohlášení a pod tlakem "Anglické banky" britský parlament urychleně přijal zákon o měně z roku 1764. Ten zakazoval koloniálním úředníkům vydávat vlastní peníze a nařizoval jim platit všechny budoucí daně ve zlatých nebo stříbrných mincích.  K situaci po přijetí tohoto zákona Franklin ve své autobiografii uvedl následující ....

"Během jediného roku se poměry obrátily natolik, že skončila éra prosperity a nastala deprese, a to v takovém rozsahu, že ulice kolonií zaplnili nezaměstnaní... . Kolonie by rády snášely malou daň z čaje a další záležitosti, kdyby nebylo toho, že Anglie vzala koloniím jejich peníze, což vyvolalo nezaměstnanost a nespokojenost. Životaschopnost kolonistů získat moc vydávat vlastní peníze natrvalo z rukou krále Jiřího III. a mezinárodních bankéřů byla hlavním důvodem revoluční války."

Jen pro upřesnění výše uvedeného, aby se předešlo pochybnostem.... Země nebo stát, který vydává měnu pod vládní kontrolou, je ze zřejmých důvodů mnohem prosperující než ten, kde peněženku drží v rukou dravá centrální banka. Centrální bankéři půjčují měnu vládám na úrok a jediný způsob, jak tento úrok zaplatit, je tisknout další a další peníze, které zase přinášejí další a další úroky... a tak spirála pokračuje dál. To je pak jediným důvodem "státních dluhů", a nikoliv neefektivnosti vlády nebo nadměrných výdajů či dokonce nerovnováhy mezi dovozem a vývozem. Všechna tato vysvětlení (a vlastně i jakákoli jiná), jak státní dluhy vznikají, jsou naprostým výmyslem vytvořeným a šířeným samotnými bankstery, aby odvrátili jakoukoli kritiku svých podlých metod. Bohužel většina lidí, a to i údajně kompetentních ekonomů, se jimi nechává buď obelhat, nebo ovládat.

Osmnácté století

Tvrzení, že Rothschildové jsou nejbohatší rodinou na světě, snad s výjimkou britské královské rodiny Windsorů a v závislosti také na tom, jak přesně se počítá absolutní bohatství, není podceněním ani přeháněním. Neberte prosím v úvahu tolik vychvalované "seznamy boháčů", které se objevují v časopise Forbes a čas od času i v denním tisku, tyto seznamy slouží pouze k tomu, aby nás odvrátily od skutečné pravdy o tom, kdo ovládá světové peněženky. Rothschildové jsou bezpochyby multimiliardáři. Co se týče Rothschildů, neexistují žádné etické, morální nebo svědomité hodnoty a akutní psychopatie je zde normou. Nedovolí, aby se jim něco a někdo postavil do cesty... nikdy. Jediné, na čem jim záleží, je, aby jejich moc a bohatství exponenciálně rostly, a od nynějška buď vlastní, nebo ovládají více než 50 % světového bohatství, což odpovídá nejméně 200 bilionům dolarů.

Jsou na samém vrcholu pyramidy, tečka. Pokud si možná říkáte: "Proč jsem o tom ještě neslyšel?" nebo dokonce "Proč nejsou jejich jména všude, jejich tváře v televizi?" atd., je to jednoduše proto, že to tak záměrně zamýšlejí. Působí tajně, v zastoupení a neviditelnou rukou. Ve skutečnosti právě proto, aby se jejich jména pevně držela mimo zprávy, začali získávat média velmi brzy na své cestě za totální nadvládou nad světem. Zpravodajské služby, jako je mezinárodní tisková agentura "Reuters" se sídlem v Londýně, francouzský "Havas" a německý "Wolf" a naposledy "Associated Press", jsou pevně pod jejich kontrolou. Uvážíme-li, že právě tyto tiskové agentury distribuují do VŠECH jednotlivých zpravodajství západního světa, rozhlasových a televizních stanic atd., pak není těžké pochopit, jak jsou schopny snadno manipulovat a kontrolovat všechny informace, které se dostávají k masám, takže není vůbec překvapivé, že o jejich aktivitách víme jen to, co Rothschildové chtějí, abychom věděli.

Pečlivé podávání pouze určitých informací a spousta rafinovaných dezinformací je jedním z faktorů, které po staletí udržují extrémní bohatství a kontrolu Rothschildů v tajnosti. Jsou tvůrci i pány všech našich takzvaných celosvětových zpravodajských a bezpečnostních služeb. Tyto subjekty jsou v podstatě osobní bezpečnostní službou Rothschildů a zároveň jejich hlavními vrahy. Nevěřte, prosím, jak je nám neustále namlouváno, že MI-5/MI-6, CIA, Mossad, KGB a všechny ostatní tajné služby pracují jménem svých vlád, a tedy implicitně jménem lidu. Tyto subjekty existují pouze proto, aby chránily skutečné vládce světa, Rothschildy, královskou rodinu a další spřízněné bankéřské rodiny před "námi, lidmi". Mocenskou základnu Rothschildů kod samého počátku usnadňovalo používání metodiky chobotnice, která pomalu, ale jistě rozprostírala svá smrtící chapadla po finančních hlavních městech světa. Jejich příběh začal 23. února 1744 ve Frankfurtu v Německu narozením Mayera Amschela Bauera. . .

Byl čtvrtým synem Amschela Mosese Bauera, lichváře a majitele počítárny. V roce 1760 byl Bauer zaměstnán v bance, kterou vlastnila rodina Oppenheimerů v Hannoveru, jednom z mnoha tehdejších "německých" států, a jako bystrý a chytrý učeň se rychle vypracoval na mladšího společníka. A tak se Mayer Amschel Bauer v letech následujících po smrti svého otce vrátil do Frankfurtu s dostatkem peněz, aby mohl převzít rodinný podnik. Nad vstupními dveřmi do rodinné účtárny byl červený štít s římskou orlicí uprostřed. Tato symbolika má mnohem hlubší a esoteričtější aspekty, ale pro tuto chvíli stačí říci, že Rothschild znamená německy "červený štít", přičemž "rot" znamená červená a "schild" znamená štít. Bauer se tehdy rozhodl změnit své jméno na Mayer Amschel Rothschild, a tím začala éra nepředstavitelného zla, éra, která dala vzniknout rodu Rothschildů, kořenu všeho následujícího bankéřského zla.

Mayer Amschel Rothschild se svými ambicemi na osobní proslulost a zisk neztrácel čas. Znovu se seznámil s někým, koho poznal a s kým spolupracoval už v dobách, kdy byl zaměstnán u Oppenheimerů, s jistým generálem von Estorffem. Generál byl v té době spojencem dvora prince Viléma IX. z Hesenska-Hanau (další německý stát), a Rothschild proto začal s jeho pomocí obchodovat s jedním z nejbohatších královských rodů v Evropě, který zbohatl na najímání svých vojáků jako žoldnéřů do zahraničních válek. Británie později skutečně využila tyto vojáky v americké revoluční válce, což byl nesmírně výnosný obchod, který zprostředkoval Mayer Rothschild.

Rothschild si prince okamžitě získal tím, že mu prodal zlevněné vzácné mince a šperky a jeho dvoru půjčil peníze. V roce 1769 se Rothschild dokonce stal dvorním zmocněncem prince Viléma, který byl vnukem anglického krále Jiřího II., bratrancem Jiřího III., synovcem dánského krále a švagrem švédského krále. Rothschild zjevně viděl svou budoucnost ve stýkání se s bohatými a mocnými a v obchodování s nimi, a dokonce získal povolení používat nové "logo" propagující jeho služby, které znělo: "M. Rothschild". A. Rothschild, na základě jmenování dvorní faktor Jeho Jasnosti prince Viléma z Hanau.

-pokračování-