O MYTOLOGICKÉM ASPEKTU ROHATOSTI II. (3)

Výr velký, přezdívaný král noci, má na hlavě z peříček výrazné pohyblivé chvostky připomínající ouška (sova ušatá), sehrává důležitou roli v bájesloví. Personifikací moru v polské, srbské i ruské mytologii je dźuma, čuma nebo kuga (чума, куга), stará (nebo jen výjimečně mladá) žena oděná v bílém. Když se zjevila, vesnice byly opuštěné, kohouti ochraptěli a nemohli kokrhat, psi neštěkali, přesto mor už zdaleka cítili. Čuma někdy jezdívala lesem v černém povoze taženém sovami a růžkatými výry a tomuto přízračnému procesí, sestávajícímu z řady přízraků nejroztodivnějších tvarů i druhů, se říkalo homen. Mor však vydržel jen do novoročního dne; pak ti, kdož prchli do lesů, aby nepřišli do styku s morem, se vraceli do svých domovů, dávali ovšem dobrý pozor, aby nevkročili dveřmi, nýbrž šplhali tam oknem. V Harzu se traduje, že před večerním krmením se mají rozhodit tři špetky soli mezi rohy skotu a pozpátku vykráčet ze stáje – pak se vyhnou uřknutí.

Cerastes, κεράστης, tj. „mající rohy“, je stvoření z řeckých legend, had, který je tak neuvěřitelně ohebný, že se mělo zato, že nemá žádnou páteř. Míval pár velkých rohů podoby beraních, nebo čtyři páry menších rohů.^[16] Hlavu skrýval v písku, takže bylo vidět jen vyčuhující rohy; mělo to oklamat ostatní zvířata, aby si myslela, že jde o nějakou potravu. Když se jich potom dotkla, cerastes je okamžitě uštknul. Díky hadu cerastes tu máme fonetické F a jeho rohy se dochovaly ve tvaru tohoto písmene. Často slyšíme, jak různí lidé, např. i Zulukafrové z Jižní Afriky, věří, že duchové mrtvých předků se jim zjevují v podobě hadů. Jsou prý schopni rozeznat duchy svých předků u jistých zelených hadů, kteří jsou neškodní.^[17] Znamená to, že v takovém případě je zvláštním poznávacím znamením had a nikoliv medvěd, opice nebo pes. Zelená barva je tak totožná s nesmrtelností.^[18] Zelená jest barvou vzkříšení země, kamenných seker a amuletů z jadeitu, barvou Ptaha, Numa a Šu, opět jako známek počátku.

Had byl také kvůli své opakované obrodě jistým způsobem věčný, tedy emblémem nesmrtelnosti; víra, že předkové žijí v duchu, byla vyjádřena symbolem hada. Vnímáme tu soukmenovství symbolů rohu a hada a jejich skrytých významů. Jeho pravý význam lze rozpoznat v Egyptě, kde se v povědomí udržovala tradice Kama, přičemž šlo možná o asijské pojmenování egyptského božstva lásky, neboť právě v této souvislosti se podvakráte objevuje egyptských magických papyrech. Některé mýtické i klasické řecké pomístní názvy egyptských měst a božstev jsou úplně stejné jako jména v Rgvédě a hinduistických puránách, což přitahuje pozornost k egyptskému ithyfalickému^[19] bohu, jehož Řekové nazývali Min, Menu, též Amune-Min.

V sanskrtu druhé nejčastěji používané jméno boha Kamy zní Mína a znamená „rybu“, je sice fonetickou paralelou řeckému Minovi, avšak egyptský Min nemá žádnou spojitost s „rybou“. Přesto jedna z nejstarších Minových soch nalezená v útrobách koptského chrámu má na zádech vyobrazení ryb a mušlí z Rudého moře.^[20] Bohyně Renenutet, Nosička, prý přijímá v okamžiku smrti výdech těch (duší), kteří jí náleží. Had, resp. kobra, byl jedním z jejích symbolů, následně pak tyto duše, nebo výdechy, vstupovaly do této hadí ženy, aby se pak mohly znovuzrodit; had tak byl symbolem znovuzrození ještě předtím, než došlo v Egyptě k personifikaci Re-nenutet; o stejné víře slyšíme z vnitrozemské Afriky, kde se mluví o tomtéž, co vidíme v egyptském umění.

Když se grónský domorodec, který byl na prahu smrti kvůli vyčerpávající nemoci, zotaví a nabude opět předchozí vitality, mluví se o tom, že přišel o svoji předchozí duši a tu nahradila duše malého dítěte nebo soba. Kost z telete či dítěte byla emblémem znovuzrození, a byla ukládána do hrobu spolu se zemřelým. Parohy soba svědčily o příchodu znovuzrozeného já, a jako kost z dítěte prostě znamenaly svého druhu omlazení.^[21] Cheprer prý neustále vytvářel své tělo z substance, která povstala sama od sebe, a tento praotec působil, jako by byl nosič a přenašeč dítěte do doby, než slehl; jako by byl tvůrcem svého vlastního příštího těla. Taht, lunární bůh, je nazýván „sebestvořujícím se“, „nikdy nezrozeným“.

Praotec si rovněž musel ostříhat své příliš dlouhé obočí. Typické bylo rovněž stříhání vlasů. Neplodný Ptah byl zobrazován plešatý, jako pygmej či dítě, které představovalo oheň slunce v jeho trpasličím věku. Také bůh Tum při svém znovuzrození se proměnil v ambu, tedy své řasy (nebo obočí).^[22] Dlouhé obočí dokonale odpovídá rohům skarabea, na něhož je v rituálu kladen takový důraz. Talismany uložené do hrobu s mrtvým byly emblémy zachování, kontinuity a obrození; kámen, kost a roh byly znaky trvalosti. Jak říká Hor-Apollo: symbol jeleních parohů označuje trvání. Kost jako symbol vyjadřovala setrvalost a neporušenost.

Hotentotové mají primitivní způsob rozlišování rodů (pohlaví) ve srovnání s jinými jazyky. V jednom ze zpěvů o Matce Lvici ji nazývají „žlutým potomkem lví oháňky“. Ona je lví oháňkou, zadní částí, právě tak tomu je na hieroglyfech, kde přední část zvířete je maskulinní, tj. Pán nebo Vůdce, který jde první, ono „Ha!“, kdežto zadní část je femininní. Kdysi to byla jedna bytost, ať už šlo o člověka či zvíře, a předek byl mužský, zadní část pak ženská. To je tajemství Sfinx. Ortodoxní sfinga v Egyptě je vpředu maskulinní a vzadu femininní. Na hieroglyfu vidíme Suta-Týfóna, svého druhu sfingu, s rohem a ocasem, vepředu mužská, vzadu ženská. Faraonové, kteří za sebou nosili ocas lvice či krávy, byli vpředu mužští, kdežto vzadu ženští. Jako bohové zahrnovali duální totalitu jediné bytosti v jediné osobě zrozené z Matky, avšak obojpohlavní jako dítě.^[23]

Jako dítě byl člověk, homo, učiněn dvojitým, tj. blíženeckým (s oněmi omezeními, jež vyplývají z řeči), a pak byl rozdělen a v pubertě odlišen. Zjistíme, že se vypráví, jak byl rozdělen ještěrkou či hadem, nebo oddělen kamenem otvíračem. Totemová tajemství zjevují skutečnost, že individuální osobnost se ustavuje v období puberty a je determinována jako pár během manifestace pohlaví, „dvě pravdy“ při rozmnožování. Do té doby nedocházelo k rozlišování dětského jména podle rodu. V egyptštině se rovněž užívalo slovo nachen, „dorost“, tedy nedospělý.

Nach označuje dospělost nebo plodnost, kterou přípona en neguje. Mikuláš, dobrý duch dítek, jenž byl sám povždy dítětem, je Nachen, nebo Nach-las. A-nak znamená v malajštině, salajerštině (makasarštině) a javánštině jde o dítě v úplně stejném smyslu. Nachen se objevuje v sanskrtu jako nagna, a nagnaka označuje ještě nedospělou dívku, a proto je jí dovoleno chodit nahá. V zuluštině nguna znamená „být docela nahý“, nebo „odhalit n. obnažit osobu“, anglicky "to make naked" je rovněž „obnažit“, „nahota, nahý“. Nazí byli nedospělí (tj. neměli sekundární pohlavní znaky, zejména ochlupení), tedy nepotřebovali být oblečení. Proto se dvě třídy v síni „dvou pravd“, dobra a zla, nazývají „nazí a zahalení“ v souladu s prostým původem této typologie.

-pokračování-

-------------------------------------------------------------

PRAMENY:

[16] Srv. zmije růžkatá (Vipera ammodytes).

[17] Srv. Gustav Meyrink: Zelená tvář.

[18] Zelený nebo al-Chidr

[19] Roh jako symbol falu. V angličtině slovo horned dodnes znamená (nejen mužskou) „sexuální nadrženost“.

[20] Liny Srinivasan: Desi Words Speak Of The Past: Indo-Aryans In The Ancient Near East. AuthorHouse 2011, str. 442.

[21] Gerald Massey: The Natural Genesis Vol. I. Kap. Natural Genesis Of The Kamite Typology, str. 51n.

[22] Karl Richard Lepsius: Das Todtenbuch der Ägypter. Nach dem hieroglyphischen Papyrus in Turin. Georg Wigand, Leipzig 1842, kap. LXXVIII, odd. 12, viz https://archive.org/stream/bub_gb_RQE2AQAAMAAJ#page/n5/mode/2up.

[23] Tento autor naznačuje, a také tvrdí, že farao, P-har-oah, se nezakládá na ideji Râ (který byl dřívější Rek či Rex), nýbrž na dvojitém bohu Har, který předcházel Râa jako Har-Iu; odtud P-har-iu, duální Horus, zženštilý (nebo femininní) a mužný spojeni v jediném. Har nebo Heru-ur byl rovněž znám jako Starší Horus, Har wer. Řecká podoba Her-ur je Haroeris nebo Harmachis. Další varianty zahrnují i Hor Merti, „Horus dvouoký“ a Horchenti Irti. Hár bylo také jedno z jmen Odinových.