O MYTOLOGICKÉM ASPEKTU ROHATOSTI II. (2)

Víra v pohádkové věci (wünscheldinge, doslova „kolo přání“) je v naší mytologii hluboce zakořeněna. Jsou to věci náležící bohům, přesto byly některé zapůjčeny lidem, a mohou propůjčit plnost požehnání, to nejlepší, co si jen srdce může přát; takže se toto staré německé slovo může jevit docela namístě. Sanskrtské slovo pro „přání“ je rovněž významné: mano-ratha, „kolo mysli“; může nám to ozřejmit nějaký nový aspekt božského přání? Přání otáčí kolem našich myšlenek. Od magické helmy se dostaneme až k helot-helm, grîm-helm, tarn-kappe, wunsch-mantel,^[8] wunsch-hut, které trpaslíkům, hrdinům a šťastlivcům propůjčovaly moc kráčet neviděni, plachtit rychle po nebi atd.

Král Frôði měl kouzelný mlýnek Grotti, který dokázal semlít cokoliv, co si mlynář přál nahlas, zlato, sůl atd.; tak se dostáváme až ke kolu štěstěny, obrazu, který je pro nás významný, který našim vzdáleným předkům nepřipadal nikterak zvláštní; je to manoratha, o němž jsme již mluvili. Britská legenda je jinou verzí kola štěstěny. Takový mlýn, resp. takové kolo mělo především semlít krmi pro bohy. Bohové měli nápoj nesmrtelnosti, který člověka inspiroval písní, a bohy udržoval mladé. Jablka Iðuny navracela mládí, jablka v Sáze o Vølsunzích (Vølsungasaga) učinily ženu těhotnou, ve Sněhurce ji uspaly téměř věčným spánkem a u Fortunata způsobily, že jednomu narostly rohy a pak mu zase zmizely. Skotská tradice říká, že pokud se někdo dostane na hostinu víl, vezme jim pohár či roh, a přenese jej přes bystřinu, aniž by ulil, bude mu rohem hojnosti a dobré štěstěny; jestliže jej rozbije, jeho dny jsou sečteny. Víme, že divotvůrkyně a elfky nabízejí mužům z rohu nápoj; že klenoty elfů (podobně jako trpaslíků kováříčků) zajišťují štěstěnu rodinám lidí, srv. jejich meče, prsteny a číše; že labuť zanechala Lohengrinově rodině meč, roh a prstýnek.

Oberonův roh, protože Oberon byl z rodu elfů, byl kouzelným rohem, a proto excitoval k magickému tanci. Jiné zázraky byly vytvořeny bohy a hrdiny hrou na harfu. Elfové měli vedle tohoto rohu mezi svými dary chléb milosti, který skýtal požehnání. Hlavní postava divoké honby, ať už se jí říká Hackenberg nebo Hackelberg, prý také lovívala o nedělích, a nutila všechny rolníky ve své farnosti, aby vyjeli s ním; jednoho dne však k němu najednou přiklusal pár jezdců a každý na něj volal, ať jede s ním. Jeden vypadal divoce a krutě, a oheň tryskal z nozder jeho koně a z huby; jezdec o levé ruce se jevil mnohem klidnější a tišší, jenže Hackelberg se přidal k tomu divokému, odcválal s ním, a v jeho společnosti musí lovit až do Soudného dne.

Jiní zase říkají, že Hackelberg pobýval v Soilingu poblíž Uslaru, a že žil v bázni Boží, avšak jeho srdce bilo jenom pro lov, takže se na smrtelném loži modlil k Bohu, aby mu za jeho podíl na království nebeském bylo dovoleno lovit v Soilingu až do Soudného dne. Jeho přání se stalo jeho osudem, a lidé v tom lese v noci často slýchávali štěkot loveckých psů a strašlivé troubení na roh.^[9] Ale také ve Švábsku v šestnáctém století se objevuje strašidelný přízrak nazývaný Berchtold v čele wütende heer; představovali si ho celého v bílém, jak sedí na bílém koni, před nímž běží bílí ohaři na vodítku, a kolem krku má zavěšený myslivecký roh. S tímto Berchtoldem jsme se již setkali dříve: šlo o mužskou podobu bíle oděné Berhty, které se také přezdívá Prechtölterli, jinak též Perchta.

Jacob Grimm ve své Německé mytologii líčí zrození pověsti o ďáblovi. Začíná theriomorfní podobou bohů:

„Popis takového zvířete zůstával leckdy nedokončený, toliko naznačoval nějakým drobným detailem podobu spíše lidskou, jako si třeba Řekové a Římané představovali své satyry, fauny či Pana, a Dionýsovi, Aktaiónovi[^10] nebo Íó^[11] prostě přidali rohy. Takto se ďábel přibližuje lesním skřítkům, skratům^[12] a pilosi^[13] – divokým chlupatým mužům – majícím rysy lidské, avšak prozrazují ho kozlí uši, rohy, ocas či koňské kopyto.“

Vâlant, Arcisvůdce, je popisován slovy „er het vil der hende,^[14] an des lîbes ende einen vreislîchen zagel (ocas), der het manigen îsnîn nagel (železný hřeb), manigen haken chrumben, damit er die tumben chölt unde stichet.“ Dokonce i za dob pohanských mohli bohové a duchovní bytosti některou svojí částí těla napodobovat zvířata: např. slovanský Triglav měl tři kozlí hlavy; v indické mytologii se běžně mísila lidská podoba se zvířecí, u Řeků a Teutonů je to však vzácné. Huldra se objevuje s ocasem, Berchta s husí nohou, vodník, nix, s rozštěpem ucha, a vodní žínky, nixie, s mokrou suknicí, hrdina s labutím křídlem podobně jako Hermes s okřídlenými topánky či chodidly, mořská panna s hadím či rybím ocasem atd.

V pohádkách se samotný ďábel zjevuje jako mektavý kozel, a už u Řehoře Velikého (Dialogy 2, 30) čteme: cornu et trepidicum ferens, což se dá vykládat jako „třínohý rohatý kozel“; třínohá zvířata jsou přízračná a ďábelská.

Hermann von Sachsenheim, velký německý básník ze 14. století, vypráví příběh o staré ženštině z Urachu, pomazané mastí z telete, na němž potom jede na sabat. Přichází-li si pekelný nápadník pro čarodějnici, on sedí na koštěti vpředu, kdežto ona za ním; nebo jest přímo kozlem a ona jej sedlá; někdy si též sedne na koně a ten ji odnáší pryč. Starší podání mluví o tom, že ďábel ji zakryje pláštěm a odlétají vzduchem, proto se jí říká mantelfahre, mantelfahrerin, „cestuje v plášti“. Na místě dostaveníčka už je spousta čarodějnic, každá se svým démonickým milencem; povětšinou jsou to sousedky, často ty, které jsou už dlouho mrtvé, některé (vyššího postavení) jsou zahalené a v masce.

Jenže jejich nápadníci jsou pouzí služebníci Ďábla, který – v podobě kozla – avšak s černou lidskou tváří, sedí klidně a slavnostně na vysoké stolici či na obrovském kamenném stole uprostřed kruhu, a všichni mu vkleče vzdávají úctu a líbají ho na různé části těla. Když si ten pak vybere jednu ženu, říká se jí královna čarodějnic a vyniká pak nade všechny, mj. odpovídá norské trölla konüngr. Nechutný pokrm osvěcují černé pochodně zažehnuté světlem hořícím mezi rohy velikého kozla. Jejich lahůdky postrádají soli i chleba,^[15] popíjejí z kravských paznehtů a koňských hlav.

-pokračování-

---------------------------------------------------------------

PRAMENY:

[8] Viz Bratři Grimmové: Dlouhý nos. Tři chudí vysloužilí vojáci zabloudí v hlubokém lese. Každou noc je na stráži jeden z nich a tam je navštěvuje rudý muž, který každého podaruje: jednomu dá kouzelný kabát, druhému kouzelný váček a třetímu kouzelný roh. V jiné pohádce je Loktibrada píď dlouhý mužíček s vousem, dlouhým celý loket, a má i loket dlouhé nehty a oděn byl červeným pláštěm. Jiný čaroděj vyhlížel jako nestvůra: „měl hlavu střapatou tak jako kropáč, břicho měl tolké jako vědro, nos mu dosáhnul až na pupek a byl holý jak čagan‟. Jinde přijde muž nejprve na hrad ke kouzelníkovi, jenž sedí v trávě, a jehož nos je dlouhý až na zem; poroučí všem čtyřnohým zvířatům.

[9] Srv. San: UFOlklór: Psychomytologie I., viz http://www.okultura.cz/WordPress/ufolklor/.

[10] Proslulý lovec, jednou nechtěně vstoupil do jeskyně a spatřil bohyni lovu Artemis nahou. Nymfy z její družiny spustily povyk a chtěly svou paní zakrýt před nepovolanými zraky. Uražená bohyně ho za tento čin proměnila v jelena.

[11] Zeus se zamiloval do kněžky Íó a před svou žárlivou manželkou Hérou ji skryl v podobě krávy.

[12] Zlomyslná stvoření mající v držení zlato a jiné poklady. V pohádkách se často vypráví o tom, jak byli skratové přelstěni a o poklad obráni, jindy naopak hledačům pokladů zmizí poklad přímo před očima. V Estonsku nabývají podoby draka, mohou se také proměnit v kočku, slepici či dokonce člověka.

[13] Mýtická postava objevující se ve středověku na uměleckých dílech a v literatuře, srovnatelná se satyrem či faunem a Silvanem, římským bohem lesnatých krajin. Ve středověké angličtině se nazývala woodwose nebo wodewose, vyslovovaná také jako woodehouse, wudwas, přičemž první část pochází z wudu, tj. „dřevo, les“, odvozeno z pragermánského widuz, „lesnatá krajina, dřevo, strom“. Wodwos se objevuje v literárním díle Sir Gawain and the Green Knight (Rytíř Gawain a Zelený rytíř) z roku 1390. Už předtím se o něm zmiňuje v překladu bible Jan Viklef, který takto převedl hebrejské שעיר, řec. δαιμόνια, lat. pilosi, tzn. „chlupatý“, viz Iz 13,21. Má přímou souvislost s kožešinovým pláštěm, který nosil postupně Adam, Ezau i král Šalomoun. Ve středověké němčině se označovala také slovy schrat, scrato nebo scrazio. V Tyrolsku a Švýcarsku je podnes známa „divoženka“ jako Fange či Fanke, č. Fanka, odvozeno z lat. fauna, v Německu pak je lamia a holzmoia.

[14] Tato mnohorukost je běžná i u obrů, není však známo žádné zobrazení ďábla, kde by měl více hlav než jednu, vyjma v podobě draka. Antikrist byl zobrazován se sedmi hlavami a koňským kopytem.

[15] Přesto požívají chléb upečený v neděli, maso solené v neděli, a pijí víno stočené do sudu v neděli.