O MYTOLOGICKÉM ASPEKTU ROHATOSTI II. (1)

V řadě německých a francouzských oblastí vyvádějí řezníci v určený čas roku na ulice vykrmené býky vyparáděné květinami a stuhami za doprovodu bubnů a píšťal a vybírají peníze na víno pro úlitbu. V Holandsku nazývají tohoto býka belder, věší mu na rohy pozlacená jablka a před ním kráčí řezník se sekerou^[1] (beil). Vše se zdá být pozůstatkem nějakého velmi prastarého obětního rituálu.

Černý býk a černá kráva, které neporazili pro potřebu hospodářství, byli určeni k posvátným obřadům jako obětní zvířata? Svobodní rolníci z pobřežního kraje Zamlandu (Sambie, Samogitia či Semigalia) obětovávali v podivných ceremoniích černého býka. V obřadném souboji vítěz porazil býka stejnými zbraněmi, jimiž zdolal svého nepřítele:

„.....byl pak přiveden obrovský a starý býk nazývaný blôt-neat, „beze skvrny“, jehož měl porazit ten, kdo si vydobyl vítězství. Řecké έκατόμβη, jak slovo naznačuje, představovalo oběť 100 býků bez jediné skvrny, brzy však šlo i o další zvířata.^[2] Řekové nabízeli samce bohům, samice bohyním, bílého beránka Héliovi (slunce), černou ovečku Gé (země). Litevci obětovali svému bohu země, Zemiennikovi, utriusque sexus domestica animalia, „rozličná pohlaví domestikovaných zvířat“.

Vedle druhu obětního zvířete se pak ještě nepochybně kladl velký důraz na barvu zvířete, bílá bývala nejoblíbenější. Tacitus často zmiňuje^[3] bílé koně, a dokonce už i Peršané^[4] je měli v oblibě. Obětní (victima, hostia, holocausta) prasátko bývalo zásadně bílé a bez poskvrny; v pozdějších soudních záznamech se výslovně mluví o sněhově bílých prasatech. Votiakové-Udmurtové obývající Kazaň a Viatku obětovali červeného hřebce (ryzáka), Marijci, též Čeremisové, ugrofinský národ žijící v Povolží, zase bělouše. James Frazer mj. zmiňuje Votiaky ve svém přehledu primitivních kultur a rituálů. Člověk, který „porazil strom v jednom z jejich posvátných hájů“, by podle místních pověr příštího dne zemřel. Titíž o století dříve přinášeli lidské oběti, později se však už mluvilo jen o „koních, dobytku s rohy, ovcích, kozlech, husách, kachnách, datlech, přírodním medu i medovině, pivu a různých koláčcích“.^[5] Můžeme předpokládat, že dobytek pro účely obětování ověnčen a ozdoben. Pasáž v Eddě mluví o krávách s pozlacenými rohy a ve vesnici Fienstadt v Mansfeldu zase jde o uhlově černého býka s bílou hvězdou a bílými končetinami a kozla se zlacenými rohy.

Heraldicky jsou býčí rohy velmi často zastoupeny nejen jako figura ve štítu, ale zejména jako klenoty na přilbách. Gótské man (pl. munum, pret. munda) znamenalo „myslím“; gaman (pl. gamunum, pret. gamunda) „rozpomínám se, pamatuji si“. Ze stejného slovesa je odvozeno slovo ze staré hornoněmčiny, minna, tj. minia amor, dále minnôn, tj. miniôn amare, „vzpomínat na milovaného“. Bylo zvykem poctít nepřítomného nebo zemřelého zmínkou při shromáždění nebo na hostině, vypít pohár z rohu na jeho památku či počest, a tento pohár se nazýval erfi drychja, nebo opět minni (erfi, „smuteční hostina“). Při velkých obětinách a hostinách byli vzpomínáni bohové či bohyně přípitkem minni: minnis-pivem (öl, ale, „pivo“, ale i „veselice“), popíjeným z minnis-rohu, minnis-plného, každý musel vypít „pohár z rohu až po okraj plného“.

O Hlöðru Heiðrekssonovi se v Hervararsaga vypráví, že se narodil už se zbraněmi a na koni ve svatém lese. V háji Glasislundr seděl ve větvích pták a vyžadoval oběti, chrám a zlatorohé krávy. Některé rysy Heimðallra, nebo později psaného jako Heimdallr, jsou téměř pohádkové. Byl prý synem devíti matek, obryní, potřeboval spát méně než pták, viděl stovky mil daleko ve dne i v noci, a slyšel růst trávu i vlnu na hřbetu ovce. Jeho kůň Gulltoppr, měl zlaté žíně, a on sám měl zlaté zuby, odtud jeho další jména Gullintanni a Hallinskîði. Stojí určitě za poznámku, že Hallinskîði a Heimdali byla jména často dávaná beranům. Jako strážce a dozorce bohů Heimdall dul do rohu s mocným zvukem, byl to Giallarhorn, který byl uložen pod posvátným stromem. Voluspa navíc oznamuje, že roh musel být obrovského stáří.

Košatý příběh se nám nabízí v indickém eposu Mahábhárata. Král Manu stál na břehu řeky konaje tam pokání, když uslyšel hlásek rybičky úpěnlivě ho prosící, aby ji zachránil. Chytil ji do ruky a vložil do nádoby, kde však rybička začala růst, až bylo třeba ji přemístit do větší. Manu ji pak hodil do velkého jezera, ale ryba rostla dál a přála si, aby ji odnesl do Gangy, která je nevěstou moře. Neměl už pro ni místa, a tak ji musel odnést k moři; když však vyplul na moře, předpověděla mu strašlivou povodeň, Manu měl postavit loď, vstoupit na ni se sedmi mudrci a uchránit semena všech věcí, a pak se objeví veliká ryba s velkým rohem.

Manu učinil, jak mu pravila, a plavil se na lodi; obrovská ryba se objevila, tedy zahákl loď lanem k jejímu rohu a ona jej táhla mořem po mnoho let, dokud nedosáhli vrcholků Himavânu, tam jim přikázala přivázat loď ke břehu, a ono místo se dodnes jmenuje podle toho, Naubandhanam („přivázání lodi“). Bůh Svantovít na Rujáně držel v pravé ruce roh naplněný vínem, z něhož kněz věštil úrodu na následující rok. Chrámoví kněží cítili ke Svantovítovi takovou úctu, že při uklízení svatyně zadržovali dech, aby chrám nezneuctili dechem smrtelníka, a pro nadechnutí vybíhali ven. Teprve pak se zase vrátili a pokračovali v úklidu.

V lidové mluvě existuje rozšířený výraz, pravděpodobně velmi starý, užívaný jednou pro tu, jindy pro opačnou lunární fázi a světlo měsíce, častěji pro plenilunium, úplněk, někdy však také pro interlunium, tj. srpek dorůstajícího měsíce, a to wedel, např. „im was unkunt des mânen wedel“, také wadel, wädel, ale namnoze mezi obecným lidem a spíše v hovoru než v psané podobě. Pictorius uvádí wedel, wädel jako výraz pro úplněk, wädeln pro „být v úplňku“, když se její růžky setkají, tj. když vyplní svůj kruh.^[6]

I v Anglii se už v průběhu šestnáctého až sedmnáctého století setkáte s májovými slavnostmi či oslavou prvního máje. O májovém jitru chlapci a děvčata vyrazí s rohy a dalšími hudebními nástroji k nejbližšímu stromu, odlámou větve, a vyzdobí ho věnci a kyticemi; pak se vrátí domů a při západu slunce rozvěsí tyto májové větvičky na dveře a okna svých domů. A nakonec si přinesou vysokou břízu, kterou porazili, nazvou ji májkou, maiepole, maipoll, a táhne ji spřežení 20 až 40 býků, každý s voničkou mezi rohy; ten strom pak ve vesnici postaví a lidé kolem něj tancují. Na celou slavnost dohlíží májový pán zvolený pro tento účel a s ním je tu i májová panna. Někdy se tam odehraje i boj mezi létem a zimou. Pozoruhodným společným rysem mezi Slovany a Germány je užití jediného názvu pro dva po sobě jdoucí měsíce, jako když Anglosasové mluví o ærra a æftera Geola, aerra a æftera Lîða, a my o „velkém a malém Rohu“ (leden a únor), neřkuli, za Ougest následuje Ougstin, za bohem bohyně.

Valhala je pokryta štíty a má na 540 dveří, každými vstupuje na 800 einherjarů^[7] najednou, nebo 432 000 venkoncem. A uprostřed stojí mocný strom Ljeraðr, Læráðr, jehož listoví okusuje koza Heiðrûn; z kozího vemínka prýští spousty medoviny – podobně tak nymfa Amaltheia, jejíž utržený roh ronil nektar, které každého dne naplní celý sud, sdostatek na to, aby živil všechny einherjary. Jeden z jejích rohů, naplněný dary, je dodnes vžitý pojem roh hojnosti: „mundanam cornucopiam Fortuna gestans“ nebo „formatum Fortunae habitum cum divite cornu“. Podobně jako s rohem Štěstěny je to i s oním rohem již zmíněné Amaltheie nebo boha Svantovíta, neřkuli s κέρας σωτηρίας, jak to čteme v evangeliu sv. Lukáše:

„A vyzdvihl nám roh spasení v domu Davida, služebníka svého.“

Mluví se v té souvislosti i o kouzelném proutku, „alles heiles ein wünschel–rîs“, anebo o „des Wunsches bluome“.

-pokračování-

--------------------------------------------------------

PRAMENY:

[1] Řeznická širočina.

[2] Jacob Grimm: Teutonic Mythology. George Bell And Sons, Londýn 1882, str. 50.

[3] Tacitus: De Veterum Germanorum Armis, č. O původu, poloze, mravech a národech Germánů.

[4] Hérodotos: Z dějin východních národů. Melantrich, Praha 1941.

[5] Eugene M. Avrutin, Jonathan Dekel-Chen: Ritual Murder in Russia, Eastern Europe, and Beyond: New Histories of an Old Accusation. Indiana University Press 2017, str. 134.

[6] Jacob Grimm: Teutonic Mythology, str. 711. Srv. frázi „vystrkovat růžky“ v souvislosti s dalším podáním o silách zla.

[7] Einherjové jsou v severské mytologii duše mrtvých bojovníků, kteří hrdinně zemřeli v boji. Shromažďují se ve Valhale a jejich velitelem je Ódin. Až nastane ragnarök, vyjedou do poslední bitvy se silami zla.