O HISTORII BOHA JEHO ODPŮRCI A POSLÁNÍ ČLOVĚKA (1)

Jak vystihnout obyčejnými slovy zrození neobyčejných bytostí, jejich vývoj a účel?

Dá se slovy hmotného světa vyjádřit láska, moudrost a vůle se zdrojem v nekonečnu?

Seriózně vysvětlit historii Boha a jeho tvorby od samého (ne)počátku, to znamená seřadit do souvislostí všechno podstatné: svaté texty, mystické zážitky, mytologii, fyzikální zákony i anatomii člověka. Ale to je opravdu „velká kláda“.  Je nepředstavitelné zvednout ji bez čistoty srdce a mysli – jak na mé, tak i na vaší straně. Takže se na chvíli uklidněme… ještě trochu…

… a s lehkým srdcem nyní vstupme do míst, z nichž naši dávní předkové cítili posvátnou úctu i bázeň. My si tam ovšem jdeme pro něco jiného: pro pochopení, že Boha nelze zploštit do obrazu vousatého kouzelníka, že jeho tvorba má řád a je logická i poznatelná.

---------------------------------------------------------------------------------------------

Praoceán Nun

Úvodem si připomeňme něco z předešlých materiálů.

Objekt Nic nikdy nebyl, a kdyby byl, nemohlo by z něho vzniknout nic jiného než Nic. Přesně podle zákona: stejné se ve stejném nemůže poznat a zároveň nemůže stvořit rozdíl.

Jedině dva odlišní mohou zrodit něco nového.

Na počátku příběhu o vzniku Všeho je tedy nestvořený a nekonečný stav: Prázdno Je.

Dva různí v jednom nekonečnu.

Můžeme je také označit za neprojevený potenciál prostoru a neprojevený potenciál času v Bezrozměru i v Bezčasu, navíc bez hranic. Ano, tady jsme na skutečném počátku Všeho.

Prázdno v nekonečnu zastupovalo princip mužský, Je, představovalo princip ženský, ale byl s nimi i někdo třetí: Vztah. Lze také říci – touha poznat toho druhého.

Když Vztah způsobil, že velejemná „panenská blána“ mezi Prázdnem a Je praskla, nikoli Velkým třeskem, nýbrž záchvěvem hebčím, než je dech motýla, zrodili se tři různí v jednom (viz materiál O zákonech hmoty).

Tak vzniklo v nekonečnu neustálé vlnobití, různé proudy a srážky částic.

Tak vznikl praoceán Nun, jak ho zmiňuje egyptská mytologie.

Bůh Atum byl první

Všimli jste si, co udělá kapka, když dopadne na nehybnou hladinu vody a protrhne ji?

Ze způsobené prohlubně vlivem reakce „vyskočí“ kuličkovitý útvar – což je něco originálního a odlišného od všeho vlnobití a srážek všude jinde na hladině.

Stejně tak i v praoceánu Nun se v místě „protržení panenské blány“ koncentroval jiný útvar než všude jinde v nekonečnu. Jenže ten útvar nebyl od nekonečna oddělen – byl ovlivňován vším, co se kolem něho při srážkách vln a částic událo. Co srážka to záblesk, co srážka to obraz, co srážka to nová zkušenost a tedy i rozšíření inteligence. Navíc při čím dál větším zahušťování „osobního fluida“ – éteru…

Tak vznikl bůh Atum, o němž egyptská mytologie říká, že se vynořil jako pahorek z praoceánu Nun.

A protože na vrcholu každé vlny je jenom to, co se vyhouplo z jejího údolí, platil už v tomto případě i mystický zákon: jak nahoře, tak dole.

Nahoře obraz, dole jeho zrcadlení. Nahoře „muž“, dole „žena“ (myšleno duchovně, čili bez pohlavních rozdílů důležitých, až v hmotném světě). Jinými slovy, Atum byl bůh „muž-žena“.

Bůh Šov a bohyně Tefnut

Tu a tam si myslíme, že v životě hodně trpíme. Ale napadlo vás někdy, že sám Bůh byl bit jak žito? Neustálé proudy a srážky částic v nekonečném Nun totiž můžeme nazvat silou Božství, která byla nenávratně vytržena z věčného klidu a ve svých účincích se nedívala napravo ani nalevo. Když si Atum z jednotlivých záblesků sestavil mozaiku pro seberealizaci, síla Božství mu ji bezpočtukrát bezohledně rozmetala a donutila ho vnímat i obrazy nepříjemné.

Ovšem Atum se překonáváním překážek rozvíjel a sílil – což je zákonitost fungující dodnes, a až „přišel čas“, rozhodl se seberealizovat tím, že bude mít potomky.

Tento proces podstoupil dělením podle vlastní „matrice“. Ostatně, nic jiného k dispozici ani neměl. Výraznou změnu však přitom udělal rozpolcením mužsko-ženského principu, takže z jednoho se zrodili dva: bůh Šov (nahoře) a bohyně Tefnut (dole). Oba přitom znázorňovali Atumův stranově převrácený obraz (vpravo bylo vlevo) a všichni byli pevně spojeni.

Vznikl tak první ohraničený útvar vůči nekonečnu, v jehož nitru mohly počnout procesy izolované od nepokojné síly Božství. Zároveň se však část Atuma uvnitř útvaru vyvíjela jinak než ta, která je v kontaktu s nekonečnem – takže se stala novým bohem a dostala jméno Re.

Těhotný Atum-Re-Cheprer

Bůh pochází z Jednoty, proto je fascinován rozmanitostí. A proto také nikdy netvoří dvakrát stejným způsobem. Když tedy Šov a Tefnut chtěli rovněž své potomky, zrodili je už v „domácím“ éteru, navíc jako vodorovně převrácený obraz (nahoře bylo dole). Tak se obyvateli útvaru, jenž zasvěcení nazývali Sluneční palác, stali bůh Geb a bohyně Nut.

Jak praví mytologie, jejich manželství bylo „italské“. Oba vyplňovali celý palác, chyběl jim prostor a hádali se tak dlouho, až to Šov nevydržel a „oddělil vody od vod“.

Dcerou Nut vyztužil klenbu a Gebem podlahu paláce. Mezi oběma tím vznikl prostor, který se rozhodli vyplnit vlastními potomky – ale s tím, že princip mužský i ženský ještě více rozdělili.

Tak se ve Slunečním paláci zrodil Usire s Eset a Sutech s Nebthet. V prostoru, jenž byl malý pro dva, se nyní tísnili bohové čtyři. A poznali, že nic není zadarmo.

Nebyli sice oproti Atumovi smýkáni nečekanými silami, zato však v paláci zažívali pnutí, které až zuřivě vytvářel Sutech.

Zvenčí to vypadalo jako pulsující kotouč energetického záření, zatímco uvnitř Bůh zakoušel stav, jenž byl podoben porodním stahům těhotné ženy.

Staří Egypťané ho v tomto stádiu pojmenovali Atum-Re-Cheprer, někdy jenom Re.

Pozastavení a důležité vysvětlivky

Záměrně zde neuvádím všechna fakta egyptské mytologie, pouze ta, která jsou pro pochopení vývoje Boha stěžejní. V určitých textech jsou například popisovány různé příběhy zmíněných bohů s lidmi. Ale vesmír ani lidé v tomto stádiu vývoje ještě fyzicky neexistovali, takže šlo o myšlenkové předobrazy bohů, z nichž některé se pak v daleké budoucnosti uskutečnily. (Podobně jsou na tom přece projekty všech architektů, navíc jen díky tomuto principu mohou prorokové předpovídat budoucnost.) Stejně tak ještě neexistoval čas Univerza, ba ani trojrozměrný prostor – čili všechny tyto obrazy, poskládané do příběhů, měly mnohem blíž k našim snům než k trojrozměrné realitě. Je však nesporné, že i ve snech prožíváme ryzí emoce, a kdyby nás z nich nikdo neprobudil, nevěřili bychom, že je to „jen sen“.

Z hlediska fyzikálního pak Atum představoval formu síly (můžeme říci, že to byla uvědomělá síla v moři sil podvědomých) a spolu s Šovem a Tefnut následně vytvořil energii.

Sluneční palác je tedy pro tuto dvojrozměrnou energii docela výstižným termínem. Velikostí jde přitom o palác menší, než je nekonečno (protože je z něho vydělen a nekonečnem „obtékán“), ale pro naše představy je neměřitelný.

Zároveň by zde někoho mohlo mást více bohů namísto jednoho. Je tedy vhodné podotknout, že Sluneční palác, se všemi jeho bohy, lze přirovnat k lidské hlavě s jednotlivými orgány. Každý se vyvíjel svébytně a pro specifickou funkci, ale dohromady spolupracují a tvoří jednu hlavu… Tím je rozčísnuta třeba i hádanka, proč se v hebrejské bibli občas vyskytuje plurál Elohim (bohové).

A nyní můžeme přejít k dalšímu objasňování vývoje Boha.

Tajemství hrudního koše

Usire byl svým agresivním bratrem Sutechem zabit. Přitom se ve spodní části Slunečního paláce objevila puklina, skrze kterou Sutech vyházel Usirovo tělo, roztrhané na šestnáct kusů.

Eset a Nebthet tyto kusy našly a ošetřily, aby následně Usire duchovně ožil a Eset oplodnil. Takhle to (ve zkratce) podává mytologie. My si k tomu ale musíme říci pár věcí.

Život i energie mají společný základní zákon: nelze je zničit, lze je pouze transformovat. Tomuto faktu by ale tehdejší lidé vůbec nerozuměli. Stejně jako tomu, že Usirovo „rozházené“ tělo ve skutečnosti znamenalo éter, jenž se puklinou po „porodních stazích“ z Boha vyřinul a ohraničil vůči nekonečnu nové působiště (životní prostředí). Hned za ním pak následoval život, roznášený až do poslední úrovně bohyněmi Eset a Nebthet… Jenže uznejte sami, není původní legenda barvitější?

Naše cesta je však jiná. Ideální ilustrací zmíněných úrovní je hrudní koš člověka.

Je složen z dvanácti párů žeber, úplně stejně, jako je dvanáct párů úrovní Boha a jeho tvorby.

Když si dvě žebra naproti sobě nenazveme úrovně, ale dimenze (neplést, prosím, s rozměry), pak první tři dimenze obsahuje Sluneční palác, jedna je na místě původní pukliny a pro dalších osm obětoval své tělo bůh Usire – dohromady opravdu dvanáct.

Samozřejmě přitom nešlo o náhodu, nýbrž o Boží plán.

(Éter je nosičem každého záření, tedy i světla a života, takže bez tohoto aktu by vůbec nebyl možný jak vznik astrálních i dalších úrovní, tak ani pozdější stvoření vesmíru.)

Horus versus Sutech

Usirem oplodněná Eset porodila v poslední dimenzi syna a dala mu jméno Horus. Starala se o něho, dokud nevyspěl, a když se chystal na odvetný boj se Sutechem, posílila ho navíc životem (vlnovými délkami), který při odchodu vybrala ze dvou dimenzí.

Jinak řečeno, poslední dvě dimenze Boží tvorby jsou vybydlené, což u hrudního koše ilustrují poslední dva páry zcela volných žeber.

Životní prostředí tam sice je, ale nikdo tam nežije. Život zkrátka končí v desáté dimenzi v sídle ducha Usire, jenž měl na starost říši mrtvých, a dál nikoho nepustil.

Horus pak zespodu prošel celou Boží tvorbou, v místě pukliny se utkal se Sutechem a po nesmírných obtížích nad ním vyhrál. Kdo si však myslí, že to znamenalo konec Sutecha, plete se. Bůh Re si do Slunečního paláce vzal po lítém boji oba: Hora (pozdějšího Krista) i Sutecha (pozdějšího Satana).

Tady egyptská mytologie končí a pro další pokračování musíme k Sumerům.