Nová světová válka pro Nový světový pořádek: Kořeny třetí světové války (7)

Dne 11. června 2009, den před volbami, bylo oznámeno, že Národní nadace pro demokracii (National Endowment for Democracy), hlavní instituce za „barevnými revolucemi“ ve východní Evropě (viz. část 2 této eseje), utratila spoustu peněz, které se dostaly do rukou skupin podporujícího Musávího v Íránu, protože Musáví byl v íránských volbách kandidátem protěžovaným západem. Bylo dokonce oznámeno, že se v Íránu mluvilo o „zelené revoluci“, protože Musávího kampaň byla při shromážděních plná zelených šátků a transparentů.

Dne 10. června 2009, dva dny před volbami, napsal sloupkař deníku New York Times, že mezi mnohými stoupenci Ahmadinežáda v Íránu panují obavy a bojí se, „že to, čeho jsou svědky, je místní verze oranžové revoluce, která na Ukrajině vynesla k moci opoziční vládu“.

Dne 12. června 2009 proběhly íránské volby. Okamžitě se rozjela propagandistická mašinérie a začal se rozjíždět plán na barevnou revoluci v Íránu. Íránská státní zpravodajská agentura oznámila, že Ahmadinežád zvítězil drtivým vítězstvím se 69 procenty. Jeho hlavní rival a Amerikou preferovaný kandidát Musáví okamžitě tvrdil, že zvítězil on, a že došlo k volebním „neregulérnostem“ a byla citována jeho slova: „Jsem s velmi velkým náskokem naprostým vítězem těchto voleb.“

Západní vlády okamžitě volby odsoudily jako podvod a v ulicích Teheránu začaly protesty, kde mladí lidé oblečení do zelené Musávího kampaně vyhlašovali „smrt diktátorovi“, čímž měli na mysli Ahmadinežáda. Musáví nabádal k pokračování protestů a druhý den mladí lidé „rozbíjeli okna městských autobusů v několika ulicích ve středu Teheránu. Zapalovali banky, popelnice a hromady pneumatik, používaných jako hořící barikády. Pořádková policie zbila některé protestující obušky, zatímco tucty dalších držely štíty a poblíž hlídkovaly motocyklové jednotky“. Západní vlády pak otevřeně vyhlásily svoji solidaritu s protesty a odsoudily íránskou vládu za jejich potlačování.

Přes všechna tvrzení o volebním podvodu a nesrovnalostech, nenabídli ti, kteří tento názor zastávali, žádné skutečné důkazy na podporu svých tvrzení. Jak 15. června informoval list Politico, lidé deklarující podvod „ignorují fakt, že Ahmadinežádových 62,6% hlasů v letošních volbách je v podstatě stejný výsledek, jako 61,69% hlasů, které získal při konečném sčítání hlasů v prezidentských volbách roku 2005“. Tito lidé také pohodlně ignorují mnoho všelidových představ v Íránu, jako například fakt, že většina Íránců považovala Ahmadinežáda za vítěze televizních debat, a že na něj lze pohlížet také jako na populistického agitátora. Ahmadinežád má podporu velkého množství Íránců, „včetně nábožensky oddaných, skupin s nižšími příjmy, státních zaměstnanců a důchodců“.

Některé „důkazy“ o podvodu byly velmi nepřímé v tom, že tvrdily, že proto, že Musáví je azerského (ázerbájdžánského) původu, „měl zaručeno vítězství v íránských provinciích, kde jsou většinovým obyvatelstvem Azerové“, a tak když Ahmadinežád v těchto provinciích zvítězil, „je podvod jediným možným vysvětlením“. Nicméně Ahmadinežád také mluví azersky celkem plynule, protože dříve sloužil jako představitel dvou azerských oblastí, a nejvyšší íránský vůdce, ajatolláh Chameneí, je také Azer.

Ignoruje to také hlasování Íránců v závislosti na jejich třídě. Zatímco západ má tendenci vykreslovat Střední východ a Afriku očima orientalistů a pohlíží na ně jako na „jiné“ a často vykresluje lidi těchto regionů jako zaostalé či barbarské, je realita značně vzdálená západní představě. Lidé na Středním východě, včetně Íránu, hlasují s ohledem na ekonomiku a sociální podmínky, stejně jako voliči na západě. Hlasování na Středním východě není prostě založeno na náboženských nebo etnických rozdílech, je toho třeba vzít v úvahu více, a jakákoliv analýza, která na to zapomíná, je vadná. Dokonce i list Financial Times uvedl: „Změna pro chudé znamená jídlo a práci, ne uvolněná pravidla oblékání nebo společnou rekreaci“, a „politika v Íránu je mnohem více o třídním boji, než o náboženství“.

Jak napsal James Petras: „Jedinou skupinou, která důsledně upřednostňovala Musávího, byli univerzitní studenti a absolventi, vlastníci firem a horní střední třída“. Náhodou jsou to také velmi pozápadničení Íránci. Íránci protestující v „zelené revoluci“ drželi cedule s anglickými nápisy, a poskytovali rozhovory západním médiím v angličtině. Mnozí byli vzděláni a vychováni na západě. Íránská diaspora na západě také „zelenou revoluci“ značně podporovala, protože jsou to synové a dcery těch, kteří z Íránu emigrovali po revoluci v roce 1979. Jsou to děti exilové íránské kapitalistické třídy a nepředstavují výstižné hodnocení populace v Íránu. Konec konců chudí a masy nemají prostředky na to, aby emigrovali na západ. Přirozeně, mnoho pozápadničených mladých v Íránu má legitimní obavy a sociální problémy se současným způsobem vládnutí v Íránu; nicméně většina Íránců má větší starosti o své každodenní jídlo než o islámská pravidla oblékání.

Jak Petras dále poukázal: „Hlas mladých“, který západní média blahoslavila jako „proreformní“, byl jasnou menšinou s méně než 30%, ale přicházel z vysoce privilegovaných, hlasitých a z velké části anglicky mluvících skupin s monopolem na západní média“. Dokonce i list Washington Post  15. června informoval o velkém západním výzkumu mínění provedeném v Íránu tři týdny před volbami, ve kterém se „ukázalo, že Ahmadinežád vede v poměru více než dva ku jedné – což je více, než jeho skutečné vítězství ve volbách“ a „vědecké provádění statistického průzkumu ve všech třiceti íránských provinciích ukázalo, že Ahmadinežád silně vede“.

Článek ve Washington Post dále poukázal na to, že „mnoho komentářů vykreslovalo íránskou mládež a internet jako zvěstovatele změny v těchto volbách. Ale náš průzkum zjistil, že k internetu má přístup pouze třetina Íránců, zatímco lidé ve věku 18 – 24 let tvořili ze všech věkových skupin nejsilnější volební blok pro Ahmadinežáda“. Jedinou populační skupinou, kde Musáví „vedl nebo mohl Ahmadinežádovi konkurovat, byli univerzitní studenti a absolventi, a Íránci s nejvyššími příjmy“. Článek končil slovy: „Prostě může být faktem, že znovuzvolení prezidenta Ahmadinežáda je to, co íránský lid chtěl“.

Internet hrál v mezinárodním vnímání íránských voleb velmi velkou roli. Sociální sítě jako Twitter a Facebook byly používány k prosazování cílů „zelené revoluce“, která je často označována „Twitter revoluce“. Pamatujte, že v roce 2007 byl spuštěn „plán CIA, který údajně obsahuje koordinovanou propagandistickou kampaň, dezinformaci a manipulaci“, což „mělo destabilizovat, a případně i svrhnout teokratickou vládu muláhů“. Jako součást „bude CIA také dovoleno dodávat komunikační vybavení, které umožní, aby opoziční skupiny v Íránu spolupracovaly a obešly cenzuru internetu klerikálního režimu“.

Uprostřed protestů íránská vláda udeřila na opozici tím, že zakázala vstup zahraničním reportérům a zablokovala internetové stránky. List Washington Times oznámil: „Propracované seznamy Twitteru ukázaly neustálý tok aktualizací i situaci a odkazy na fotografie a videa líčící vyvíjející se nepokoje. Digitální fotografie a videa se šířila a byla vybírána a zveřejňována v bezpočtu externích zdrojů, které byly zákrokem režimu do internetu v bezpečí“. Přirozeně, že všechny tyto informace pocházely od západních studentů horní třídy, kteří měli přístup k této technologii a používali ji v angličtině.

Dne 15. června „27-letý představitel ministerstva zahraničí, Jared Cohen, poslal na stránku sociální sítě Twitter e-mail s neobvyklým požadavkem: pozdržet plánovanou údržbu této globální sítě, která by přerušila služby, zatímco Íránci používali Twitter pro výměnu informací a k informování vnějšího světa o prudce rostoucích protestech kolem Teheránu“. List New York Times dále oznámil, že „pan Cohen, absolvent univerzity Stanford, který je nejmladším členem týmu pro plánování zahraniční politiky ministerstva zahraničí, pracoval se servery Twitter, YouTube, Facebook a dalšími službami, aby využil jejich dosah pro diplomatické iniciativy“.

Ukázalo se, že v Íránu používá Twitter pro organizační účely ve skutečnosti pouze velmi malý počet lidí; nicméně „ukázalo se, že je Twitter klíčovým nástrojem ve hře na kočku a myš mezi opozicí a vládou při získávání světového mínění“. Twitter se také zúčastnil šíření dezinformací během protestů, jak poukázal deník New York Times, když uvedl: „Některé z největších omylů na Twitteru, které byly rychle opakovány a umocňovány bloggery: minulý víkend protestovaly v Teheránu tři miliony lidí (spíše šlo o několik set tisíc); opoziční kandidát Mir-Husajn Musáví je v domácím vězení (byl sledován); prezident kontrolního volebního výboru vyhlásil v sobotu volby za neplatné (nebylo tomu tak)“.

Dne 28. června obvinil íránský ministr pro zpravodajské služby západní mocnosti, konkrétně Spojené státy a Británii, z povolebních protestů a násilí. Írán dokonce zatkl personál britského velvyslanectví v Teheránu. Dne 3. července řekl hlavní představitel Rady strážců, že „personál britského velvyslanectví bude postaven před soud za vyvolávání násilných protestů“. Írán zatkl devět „zaměstnanců britského velvyslanectví, které obvinil z toho, že hráli úlohu v organizování pro-demokratických demonstrací“, ale do července sedm z nich propustil. Nicméně jeden zaměstnanec velvyslanectví byl obviněn „z významného podílu“ na volebních násilných nepokojích.

Uprostřed veškerého britského popírání jakékoliv účasti deník Telegraph koncem července odhalil, že dva emigranti, „Azadeh Assadi a Vahid Saderigh poskytovali klíčovou podporu opozičním vůdcům v Teheránu ze svých domovů v Londýně“, a „přijímali za vlastní íránské Zelené hnutí, které bylo shromaždištěm pro bezprecedentní napadání vedení islámské republiky“. Dále organizovali protesty před íránským velvyslanectvím v Londýně, které trvaly 31 dní, déle než kdekoliv jinde.

Hossein Rassam, šéf divize bezpečnosti a politiky britského velvyslanectví v Teheránu, byl zatčen pro podezření, že hrál klíčovou roli v protestech, tím, že „poskytoval pomoc diplomatům a reportérům britských médií“. Dále byl zatčen íránsko-americký student. V roce 2007 Írán zatkl „paní Haleh Esfandiari, vedoucí programu pro Střední východ Wilsonova centra, a Kiana Tajbakhshe, s vazbami na Sorosův institut, pro podezření z ohrožování národní bezpečnosti země“. Byli propuštěni po třech měsících vazby.

Velký zájem vzbudily výroky bývalých vysoce postavených amerických strategických vůdců ze zahraničně-politických kruhů v předvečer nepokojů: mezi nimi byli Henry Kissinger, Zbigniew Brzezinski a Brent Scowcroft. Bývalý americký poradce pro národní bezpečnost Brent Scowcroft v rozhovoru pro televizní stanici Al-Džazíra krátce po začátku protestů, na otázku, zda měly Spojené státy na území Íránu agenty rozvědky, bez zaváhání odpověděl: „Samozřejmě, že ano.“ Tazatel se zeptal, jestli pomáhají protestujícím, na což Scowcroft odvětil: „Možná, kdo ví. Ale má to daleko k pomoci protestujícím proti spojeným silám Revoluční gardy, milicí a tak dále, a policie, které jsou doposud naprosto jednotné.“ Vysvětlil, že cítí, že v Íránu existuje „hnutí“ za změnu, a že: „Írán to změní, myslím, že je to téměř nevyhnutelné“.

Zbigniew Brzezinski, bývalý poradce pro národní bezpečnost vlády Jimmyho Cartera, s Davidem Rockefellerem spoluzakladatel Trilaterální komise, a arcijestřábí geopolitický stratég, poskytl krátce po začátku protestů rozhovor pro CNN. Když byl dotázán, jak by se mohla situace vyvinout, aby připomínala východní Evropu, kde úspěšné barevné revoluce dosadily k moci západní loutky, Brzezinski odpověděl: „No, myslím, že to bude fungovat tak, jak to fungovalo ve východní Evropě, a snad to neskončí tak, jako na náměstí Tiananmen. Východní Evropa se stala silně pro-západní, pro-americkou, a tak dále.“ Dále vysvětlil: „Pokud dojde v Íránu ke změně režimu, existuje větší možnost výpomoci, a myslím, že to je třeba si vroucně přát. Ale vyžaduje to trpělivost, inteligentní manipulaci, morální podporu, ale žádné politické zasahování.“

Henry Kissinger, bývalý poradce pro národní bezpečnost a ministr zahraničí, poskytl při vypuknutí nepokojů rozhovor BBC. Uvedl, že: „Pokud se nyní ukáže, že není možné, aby se v Íránu vytvořila vláda, která je schopná sama jednat za národ, spíše než kvůli nějakému účelu, pak budeme mít jinou situaci. Pak můžeme dojít k závěru, že musíme pracovat na změně režimu v Íránu zvenčí.“

Je jasné, že za íránským hnutím za „demokracii“, které vyústilo v povolebních protestech, byly rozsáhlé západní zájmy a angažovanost. Nicméně konečný cíl, pokus o „barevnou revoluci“, se nezdařil, stejně jako se nepodařilo dosáhnout změny režimu. Brzezinského strategie „inteligentní manipulace“ nakonec selhala, a tím, jak uvedl Henry Kissinger, „můžeme dojít k závěru, že musíme pracovat na změně režimu v Íránu zvenčí“.