Nová světová válka pro Nový světový pořádek: Kořeny třetí světové války (5)

Změna režimu v Íránu

V administrativě George W. Bushe po mnoho let existoval rozkol v politice vůči Íránu. Na jedné straně zde byli zarytí neokonzervativci vedení Dickem Cheneym, s Rumsfeldem v Pentagonu, kteří dlouho tlačili na vojenskou konfrontaci s Íránem. Na druhé straně tady byla Condoleezza Rice jako ministryně zahraničí, která tlačila na diplomatičtější či „měkčí“ přístup k Íránu.

V únoru 2006 předložila Condoleezza Rice senátu novou strategii vůči Íránu, „kladoucí důraz na nástroje takzvané měkké diplomacie. Vyzvala k urychlenému financování na pomoc pro-demokratickým skupinám, veřejným diplomatickým iniciativám a kulturním a vzdělávacím spolkům, vedle rozšiřujícího se, Spojenými státy financovaného, rozhlasového, televizního, internetového a satelitního vysílání, která jsou mezi mladými Íránci stále populárnější“. Dodala, že „budeme pracovat na tom, abychom podpořili touhu íránského lidu po svobodné zemi“. Tento program měl tři hlavní stránky: „Rozšíření nezávislého rozhlasu a televize“; „Financování prodemokratických skupin“, které „zruší zákaz amerického financování nevládních organizací (NGO), odborů, skupin za lidská práva a opozičních kandidátů sídlících v Íránu“; a „Posílení kulturních a vzdělávacích spolků a výměnných programů“, což „pomůže zaplatit íránským studentům a vědcům studium na amerických univerzitách.“

Toto označovalo výraznou změnu v americké zahraniční politice vůči Íránu, která by měla za následek, „zintenzivnění“ domácí íránské situace, či jak řekl jeden expert, „toto je věc, která může s tímto režimem skoncovat“. Další expert uvedl, že pokud by tato strategie selhala, „vynaložili bychom své peníze zbytečně, avšak co hůře, pomohli bychom zdiskreditovat legální opoziční skupiny jako vlastizrádce, kteří dostávají peníze od nepřítele, aby podkopali íránské národní zájmy“.

V březnu 2006 byla sestavena Skupina pro studium Iráku – skupina diplomatů na vysoké úrovni a strategické elity, aby opětovně přezkoumala americkou politiku vůči Iráku a v širším měřítku i k Íránu. Navrhovala vůči Íránu měkčí postoj a jeden z jejích členů, Robert Gates, bývalý ředitel CIA, Skupinu v listopadu 2006 opustil, aby nahradil Donalda Rumsfelda na postu ministra obrany. Cheney sice bojoval, aby udržel v Pentagonu svého spojence, avšak neuspěl, a nedokázal ani zabránit tomu, aby se Robert Gates stal jeho nástupcem.

V únoru 2006 uvedl list Guardian, že Bushova administrativa dostala „sedmkrát větší finanční prostředky na doposud největší propagandu proti teheránské vládě,“ a citovala ministryni Riceovou: „budeme pracovat na tom, abychom podpořili touhu íránského lidu po svobodě a demokracii v jejich zemi.“ „Spojené státy zvýší financování íránských nevládních organizací, které propagují demokracii, lidská práva a odborové hnutí“, což poprvé od roku 1980 začalo v roce 2005, a že „se Spojené státy budou snažit pomoci při vybudování nových disidentských sítí.“

V dubnu 2006 uvedl list Financial Times: „Spojené státy a Velká Británie pracují na strategii k propagaci demokratické změny v Íránu“, protože „prosazování demokracie je způsob, jak dostat Evropany k podpoře masivnější politiky bez toho, aby se to nazývalo změnou režimu.“ List Christian Science Monitor uvedl, že cílem strategie je „změna režimu zevnitř“ formou „prodemokratické revoluce“.

V červenci 2007 bylo napsáno, že Bílý dům „se vrátil k upřednostňování vojenské akce“, na čemž trval Cheney. Josh Bolton, bývalý americký velvyslanec u Organizace spojených národů, v květnu 2007 řekl, že americká strategie sestává ze tří možností: první možností jsou ekonomické sankce, druhou je změna režimu a třetí možností je vojenský zásah. Bolton to dále rozvedl: „musíme se držet možnosti změny režimu posilováním opozičních skupin a tak podobně, protože toto jsou okolnosti, které s největší pravděpodobností přesvědčí íránskou vládu, že je bezpečnější neusilovat o jaderné zbraně, než v tom i nadále pokračovat. A když selže vše ostatní a bude na výběr pouze mezi Íránem schopným jaderného útoku a použitím síly, pak si myslím, že bychom se měli podívat na možnost použití síly.“ Nakonec bude cílem „podnítit lidový převrat.“

V září 2007 bylo oznámeno, že Bushova administrativa tlačí Spojené státy na válečnou stezku proti Íránu. „Plánovači v Pentagonu vyvinuli seznam až 2.000 cílů bombardování v Íránu.“ Bylo dokonce napsáno, že ministryně Riceová byla „připravena urovnat rozdíly s viceprezidentem Dickem Cheneym a potvrdit vojenskou akci.“ Bylo oznámeno, že Riceová a Cheney spolupracovali, aby předložili jednotnější frontu, nacházející střed mezi měkkou diplomacií Riceové a Cheneyho preferování použití „taktických nukleárních zbraní“ proti Íránu.

Ten samý rok, 2007, zahájily Spojené státy proti Íránu tajné operace. Televizní společnost ABC na to přišla a oznámila: „CIA dostalo tajný souhlas prezidenta k zahájení tajné ‚černé’ operace k destabilizaci íránské vlády.“ Prezident podepsal rozkaz, „který uvádí do pohybu plán CIA, jež údajně zahrnuje koordinovanou propagandistickou kampaň, dezinformaci a manipulaci s íránskou měnou a mezinárodními finančními transakcemi.“ Schválení těchto tajných operací znamenalo dočasný ústup od otevřené vojenské akce.

Jak napsal v květnu 2007 Telegraph: „Bush podepsal oficiální dokument schvalující plány CIA na propagandu a dezinformační kampaň, které jsou určeny k destabilizaci a posléze svržení teokratické vlády muláhů. Součástí plánu je, že „CIA má právo shromažďovat na domácí půdě, která je jinak doménou FBI, zprávy od mnoha íránských exulantů a emigrantů ve Spojených státech“, protože „Íránci ve Spojených státech jsou ve spojení se svými rodinami v Íránu a jsou dobrým zdrojem oboustranných informací.“ „CIA bude mít také dovoleno dodávat komunikační zařízení, které by umožnilo opozičním skupinám v Íránu spolupracovat a obejít cenzuru internetu náboženským režimem.“

„Měkká“ síla se stala preferovanou politikou pro prosazování změny režimu v Íránu. David Denehy, hlavní poradce Úřadu pro záležitosti Blízkého východu ministerstva zahraničí, byl „pověřen dohledem nad distribucí milionů dolarů k posílení důvodu pro demokratičtější Írán“. Byl zodpovědný za vyplacení 75 milionů dolarů, o které Riceová v únoru 2006 požádala senát. Vyčleněná částka zahrnovala „36,1 milion dolarů pro stávající televizní a rozhlasové programy zabývající se problematikou Íránu“ a „10 milionů dolarů bude použito na veřejnou diplomacii a výměnné programy, včetně pomoci íránským občanům, kteří by chtěli studovat v Americe“, a „20 milionů dolarů bude podporovat občanské skupiny – mediální, právní a nevládní organizace pro lidská práva – v Íránu i mimo něj“. Na rok 2008 požadovala vláda dalších 75 milionů dolarů.

V roce 2008 odhalil oceněný novinář Seymour Hersh v listu New Yorker, že koncem roku 2007 schválil Kongres „požadavek prezidenta Bushe na financování výrazného zvyšování tajných operací proti Íránu, podle stávajících i bývalých zdrojů v armádě, zpravodajské službě a kongresu“. Zatímco Cheneyho jestřábi v Bushově administrativě dlouho tlačili na přímou vojenskou konfrontaci s Íránem, musela být armáda vymaněna z kontroly neokonzervativců. Robert Gates, bývalý ředitel CIA, nahradil na postu ministra obrany Donalda Rumsfelda, a zatímco stále harašil vůči Íránu zbraněmi, musel zaujmout strategičtější pozici, protože mnoho vojenských vůdců v Pentagonu cítilo, „že bombardování Íránu není proveditelnou reakcí na problematiku šíření jaderných zbraní“.

Náklady na schválené tajné operace se pohybovaly okolo 400 milionů dolarů, a „byly určeny k destabilizaci náboženského vedení země. Tajné aktivity zahrnovaly podporu minoritních Ahwaz Arabů a balúčských skupin a dalších disidentských organizací. Zahrnovaly také shromažďování zpravodajských informací o údajném íránském programu jaderných zbraní“. Operace měly být rozšířeny pod patronací CIA, i JSOC (Společné velení zvláštních operací). Hlavním cílem bylo „podkopat íránské jaderné ambice a pokusit se rozvrátit vládu změnou režimu“, kde byla hlavní stránkou „spolupráce s opozičními skupinami a předávání peněz“. Hersh to rozvedl následovně:

Mnohé aktivity mohou být prováděny disidenty v Íránu, a nikoliv Američany v poli. Jedním problémem s utajovaným „předáváním peněz“ (abychom použili výraz člověka, který je obeznámený s tímto fondem) je, že je těžké kontrolovat, kam peníze jdou a kdo z nich má prospěch. Nicméně bývalý vysoký představitel zpravodajské služby řekl: „Jsme v ohrožení kvůli přesunům našich zbraní a našeho komunikačního vybavení. Íránci budou schopni argumentovat, že opozice byla inspirována Američany. Kolikrát jsme se o to pokusili, aniž bychom pokládali ty správné otázky? Stojí to riziko za to?“ Jedním z možných důsledků těchto operací by mohl být násilný íránský zákrok proti jedné z disidentských skupin, což by Bushově administrativě poskytlo důvod k intervenci.

V této strategii je také zahrnuto využití etnického napětí k podkopání vlády; nicméně tato strategie má jisté vady. Na rozdíl od Pákistánu, Libanonu a Iráku je Írán mnohem starší zemí, „jako Francie a Německo – a její občané jsou stejně nacionalističtí. Spojené státy přeceňují etnické napětí v Íránu.“ To se ukázalo jako důležitý bod, pokud se týče voleb v létě 2009.