Nová světová válka pro Nový světový pořádek: Kořeny třetí světové války (4)

Gruzínská válka: šíření konfliktu na Kavkazu

Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 vyhlásila gruzínská severní provincie Jižní Osetie nezávislost, ale nepodařilo se jí být mezinárodně uznána. Jižní Osetie, stejně jako další gruzínská, z velké části autonomní, provincie Abcházie, bývala obyčejně spojencem Ruska. Mezi Jižní Osetií a Gruzií panuje dlouhotrvající napětí a vratké příměří.

1. srpna 2008 bylo v Jižní Osetii zabito šest lidí, když propukly boje mezi vojsky Gruzie a Jižní Osetie. Obě strany se navzájem obviňovaly ze zahájení palby, ruské mírové síly obviňovaly Gruzii a Gruzínci obviňovali ruské mírové síly.

5. srpna téhož roku Rusko oznámilo, že bude „hájit své občany žijící v zóně konfliktu“, pokud by v Gruzii takový konflikt propukl a prezident Jižní Osetie řekl, že Gruzie „se snaží vyvolat totální válku“. Děti byly v Jižní Osetii evakuovány z oblasti konfliktu, což byl čin, který Gruzie „odsoudila“ a vyjádřila se o tom, že separatisté „využívali svou mládež k politické propagandě“.

7. srpna bylo oznámeno příměří mezi Gruzií a Jižní Osetií, přičemž Rusko jednalo jako prostředník mezi těmito dvěma stranami. V noci na 7. srpna, pět hodin po vyhlášení příměří, zahájil gruzínský prezident Michail Saakašvili vojenskou operaci proti hlavnímu městu Jižní Osetie, Cchinvali. Gruzínský útok byl namířen proti nemocnicím, univerzitě a jeho následkem bylo, že město zůstalo bez jídla, vody, elektřiny a plynu.

Gruzínské vojsko obklíčilo město a jeho jednotky a tanky pokračovali v útoku na civilní cíle. 8. srpna vyzvalo Rusko k ukončení vojenské ofenzivy. Údajně bylo do toho okamžiku v Jižní Osetii zabito 2000 civilistů, a proto vyslalo Rusko do této oblasti své vojáky. Ruský premiér Putin se vyjádřil o chování Gruzie jako o „genocidě“ a Rusko prý také údajně bombardovalo jedno gruzínské město. Spojené státy okamžitě požadovaly, „aby Rusko ukončilo bombardování“. Gruzínský prezident to nazval „nevyprovokovanou brutální ruskou invazí“. Velká část města Cchinvali byla po gruzínské ofenzivě zanechána v troskách a do Ruska odešlo 34000 jihoosetských uprchlíků.

Gruzie, která vyslala do Iráku 2000 vojáků, 9. srpna oznámila, že z Iráku stáhnou 1000 vojáků do Jižní Osetie, přičemž transport vojáků zpátky do Gruzie zajistí Spojené státy. Nicméně ruský postup zatlačil gruzínské jednotky zpět. Rusové se opět zmocnili města a zničili většinu gruzínské vojenské infrastruktury. Ruská vojska také vstoupila do dalšího separatistického regionu Abcházie a dokonce obsadila gruzínské město Gori.

12. srpna Rusové oznámili ukončení svých vojenských operací v Gruzii a 13. srpna se z Jižní Osetie stáhly poslední zbývající gruzínské jednotky.

Nicméně v pozadí těchto událostí je mnohem víc než jen konflikt mezi malým středoasijským národem a Ruskem. Je důležité uvědomit si, jakou roli hrály americké nevládní organizace při dosazení gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho k moci během Růžové revoluce v roce 2003 (viz předchozí díl seriálu, Barevně označované revoluce a kořeny třetí světové války). Spojené státy si tenkrát vytvořily s Gruzií užší vztahy.

Dokonce i před Růžovou revolucí byli v roce 2002 v Gruzii američtí vojenští poradci ve snaze otevřít „novou frontu“ ve válce proti teroru, kdy zde Američané byli, aby „cvičili gruzínskou armádu v tom, jak čelit militantním činnostem“. Do Gruzie také v roce 2002 přijely stovky amerických Zelených baretů a 200 příslušníků Zvláštních jednotek, aby vycvičili gruzínské vojáky „v boji proti terorismu a protipovstaleckým operacím“. Rusko varovalo před angažovaností Spojených států v Gruzii a řeklo, že by to mohlo „zkomplikovat“ situaci.

Americké a gruzínské jednotky dokonce provedly společné válečné hry a vojenská cvičení. V červenci 2008 bylo zveřejněno, že 1000 amerických vojáků v Gruzii zahájilo s gruzínskými vojáky vojenské cvičení zvané „Okamžitá reakce 2008“. Stejná zpráva uváděla, že „Gruzie a Pentagon úzce spolupracovali“. Cvičení přišlo uprostřed rostoucího napětí mezi Ruskem a Gruzií, zatímco Spojené státy zároveň podporovaly gruzínskou žádost stát se členem NATO.

Na 1200 příslušníků americké armády a 800 příslušníků gruzínské armády prošlo třítýdenním výcvikem na vojenské základně poblíž gruzínského hlavního města Tbilisi. Cvičení probíhalo ve spolupráci s NATO a předcházela mu návštěva Gruzie americkou ministryní zahraničí Condoleezzou Rice, při které se setkala s prezidentem a řekla, že „budoucnost Gruzie je v NATO“.

Nicméně tato cvičení a zvýšená vojenská spolupráce mezi Spojenými státy a Gruzií nezůstali bez povšimnutí ze strany Ruska, které zároveň zahájilo vojenská cvičení na druhé straně kavkazského pohoří, do kterých bylo zapojeno 8000 příslušníků ruské armády. Je zřejmé, že samotné Rusko si bylo vědomé potenciálu vojenského konfliktu v této oblasti.

Když začal konflikt s Ruskem, byli v Gruzii američtí vojenští poradci a ruský zástupce v NATO rovněž NATO obvinil z toho, že povzbuzuje Gruzii k útoku proti Jižní Osetii.

Spojené státy nebyly jediným západním národem, který pomáhal Gruzii. Neoficiální člen NATO, Izrael, rovněž hrál jistou roli ve zbrojení Gruzie. S gruzínskými tanky a dělostřelectvem, které se zmocnily hlavního města Jižní Osetie, pomáhali izraelští vojenští poradci. Během jednoho roku, který předcházel tomuto konfliktu, najal gruzínský prezident více než 1000 vojenských poradců ze soukromých izraelských bezpečnostních firem, aby cvičili gruzínské ozbrojené síly a také nabídli instrukce ohledně vojenských zpravodajských a bezpečnostních služeb. Gruzie také od Izraele zakoupila vojenskou výzbroj.

Válka v Gruzii byla určena k tomu, aby eskalovala napětí mezi NATO a Ruskem, přičemž využila této oblasti jako prostředku k vytvoření širšího konfliktu. Nicméně ruské rozhodnutí rychle ukončit bojové operace pracovalo v jeho prospěch a způsobilo snížení mezinárodního napětí. Otázka členství Gruzie v NATO je velmi důležitá, protože kdyby byla členem NATO, byl by ruský útok na Gruzii považován za útok na všechny členy NATO. Válku v Afghánistánu zahájilo NATO na premise, že „útok proti jednomu je útokem proti všem“.

Bylo také důležité, že v projednávání byl velký obchod týkající se ropovodu a Gruzie seděla na klíčové strategické pozici. Gruzie leží mezi Ruskem a Tureckem, mezi Kaspickým a Černým mořem a nad Íránem a Irákem. Důležitost Gruzie jako strategické základny nelze podceňovat. To je pravda, zvláště pokud jde o ropovody.

Ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan (BTC), druhý největší ropovod na světě vede z Baku, hlavního města Ázerbájdžánu, přes Tbilisi, hlavní město Gruzie, do Ceyhanu, středozemního přístavního města v Turecku. Tento ropovod svou trasou obchází Írán i Rusko a dopravuje zdroje ropy z kaspické oblasti „Spojeným státům, Izraeli a na západoevropské trhy“. Americká společnost Bechtel byla hlavním dodavatelem stavby, zprostředkování a techniky, zatímco British Petroleum (BP) je v tomto projektu hlavním akcionářem. Izrael dostává většinu své ropy z Turecka prostřednictvím ropovodu BTC, což pravděpodobně hrálo v konfliktu velkou roli v izraelské podpoře Gruzii, protože kontrola nad světovými zdroji mezi západem a východem (Rusko/Čína) zůstává v rovnováze.

Zbigniew Brzezinski, spolu s Davidem Rockefellerem spoluzakladatel Trilaterální komise, a poradce pro národní bezpečnost Jimmyho Cartera, který hrál klíčovou roli ve vytvoření afghánského hnutí mudžahedínů známého pod názvem Al-Káida, napsal po vypuknutí rusko-gruzínského konfliktu článek pro časopis Time. Brzezinski, hlava geopolitické strategie za studené války, samozřejmě vinil za vytvoření konfliktu Rusko. Nicméně také odhalil jeho pravou podstatu.

Začal tím, že svaloval vinu za ruskou „invazi do Gruzie“ na jeho „imperiální cíle“. Brzezinski z mnoha věcí vinil „silnou nacionalistickou náladu, která nyní proniká do ruské politické elity“. Pokračoval vysvětlením strategické důležitosti Gruzie; uvedl, že „nezávislá Gruzie je klíčová pro mezinárodní tok ropy“, protože ropovod BTC „poskytuje západu přístup k energetickým zdrojům střední Asie“.

Brzezinski varoval Rusko, aby nebylo „mezinárodně vyloučeno“, a zvláště jeho obchodní elita, kterou nazval „zranitelnou“, protože „ruští mocní oligarchové mají uloženy stovky miliard dolarů na západních bankovních účtech“, které by mohl západ „zmrazit“ v případě „nerozhodného výsledku ve stylu studené války“. Brzezinskeho článek byl v podstatě geopolitickým vydíráním .