NEVÝSLOVNÉ KULTY (12)

Nic nenaznačuje, že v případě averonských destiček šlo o zlomky, a v povídce Z hloubi eonů[126] učenci brali v potaz zjevně úplnou a netknutou „Knihu Eibon, jež údajně pochází ze zapomenuté Hyperboreje“.[127] Ve stejné větě jsou Pnakotické rukopisy nazývány Pnakotické fragmenty, což je v kontrastu s nefragmentární Knihou Eibon. Avšak už v povídce Stín z času[128] Nathaniel Wingate Peaslee pečlivě pročetl takové texty, jako jsou „dochované fragmenty Knihy Eibon“.

Zmatení jen roste, když v novele Přízrak temnoty[129] Robert Blake nalezl „neblahou Liber Ivonis“ jako vázanou knihu stojící na polici vedle jiných „plesnivých, rozpadajících se knih“. Jde o vůbec první odkaz v nějaké povídce na latinský text nazvaný Liber Ivonis. Lovecraft pak usoudí, že Livre d’Eibon Gasparda du Norda může být spíše překladem latinského textu Philippa Fabera než oněch destiček s vyrytými texty Averonských. V dopise z roku 1937 Fritzi Leiberovi uvádí do souladu:

Noveletu Věc na prahu[130] napsal Lovecraft mezi 21. až 24. srpnem 1933 a do její zápletky zapojil magii:

„Ve skutečnosti se však stal téměř fanatickým vyznavačem tajného magického učení, jehož sbírkou byla Miskatonická knihovna proslulá. Edward se vždy kolébal na hladině fantazie a neobyčejnosti, nyní se však hluboce ponořil do opravdových magických znaků a záhad z bájné minulosti, zanechaných zde pro poučení či zmatení příštích generací. Četl takové spisy jako hrůzyplnou Knihu Eibon, Unaussprechlichen Kulten od von Junzta a zakázaný Necronomicon šíleného Araba Abdula Alhazreda…“.

Vskutku, Lovecraft neučinil nic jiného, než že Věc na prahu prošpikoval černou magií:

„O bezuzdné Miskatonické skupině se mnoho povídalo a některé pověsti byly zvlášť podivné. Hovořilo se dokonce o černé magii a o naprosto neuvěřitelných událostech.“ … „Jednoho dne jej vytlačí úplně a zmizí s jeho tělem, aby se stala velkou čarodějkou jako její otec a ponechá jej osudu, v ženské schránce, jež ani není úplně lidská.“[131]

A tak se nakonec dostáváme k textu Knihy Eibon, rozšíříme okruh z koncepcí Knihy Eibon, s nimiž přišli Clark Ashton Smith a Lovecraft, až k té, kterou rozpracoval Lin Carter, jenž k ní napsal lví podíl.

„Dělí se do několika částí, oddíly přidané později sestávají z receptů a formulí, liturgií a inkantací, kouzel, pantáklů atd. Představoval jsem si první knihu jako Historii starodávných mágů, totiž ostražitá líčení čarodějů, kteří žili v době před vznikem Knihy Eibon. Vzhledem k tomu, že obvykle dospívají k ožehavému konci, uzavírám to tím, že je využíval jako přirovnání, aby se přiblížil ke svým studentům… Druhou část jsem nazval Příběhy Eibona z Mhu Thulanu, a tady jde o vyprávění z Eibonova vlastního života vyprávěné v první osobě… Třetí část se nazývá Papyrus Temné moudrosti a jde o rozsáhlé mytologické pojednání popisující stvoření Starých, příčiny jejich povstání proti Starším bohům, jak vznikla Země a v kostce též historický přehled ‚devíti mimozemských ras‘, jež vládly na zemi před počátkem evoluce lidstva.“[132]

Zaprvé je to záležitost týkající se devíti mimozemských ras zavání Madame Blavatskou, v níž Lin Carter následuje Fritze Leibera a po zásluze velebí jako jeden z hlavních vlivů na pulp fantasy. Bez potíží lze vysledovat obrovský vliv idejí obsažených ve výstředních dílech Blavatské, jako Odhalená Isis a Tajná nauka, které měly mj. na Edgara Rice Burroughse, H. P. Lovecrafta a Henryho Kuttnera. Její četné „kořenové rasy“ a Děti ohnivé mlhy[133] se objevily ve weird fiction jako marťanští Tharkové, lemurští Rmoahalové a „kuželohlavci“ z primitivní Austrálie. Zadruhé, Papyrus Temné moudrosti se jako titul odvozuje ze Smithovy Černé knihy obsahující zárodky obsahu děje, nápady ohledně jmen a příběhů, a Lina Cartera bezpochyby oslovil proto, že připomínal různé starověké egyptské papyry (např. Aniho papyrus, nejzachovalejší exemplář Knihy mrtvých), z nějž vytěžil nadpisy kapitol pro svoji novelu Kletba černého faraona[134] (viz Cyklus Nyarlathotepa).

Podobně jako je Kniha Izajáš zřejmě dílem tří různých autorů,[135] je tomu tak i v případě Knihy Eibon. Eibon je samozřejmě dílem Clarka Ashtona Smithe, autora povídky Bílý červ přichází.[136] Deutero­-Eibon je od Lina Cartera, jenž napsal daleko největší část knihy.  Trito­-Eibon je především dílo Laurence J. Cornforda, který čistě jako pro zálibu v průběhu mnoha let doplňoval některé mezery v Knize, jejíž obrysy nastínil Carter. Dalšími přispěvateli k této části byli spisovatelé John R. Fultz a opět Lin Carter.

Ať už to byla Kniha Eibon (nebo Necronomicon), ukazuje se, že po staletí se tak či onak pomalu a postupně zjevovala, někdy skoro nahodile, komolena překlady, cenzurována, překrucována, s porušeným textem jako Wilbura Whateleyho neúplný „exemplář Johna Dee“, který přesto všechno je stále schopen mu sdělit, kterak „votevřít bránu Yog-Sothothovi“.[137] Bez ohledu na skutečnost, že se ukazuje, že autory těchto knih jsou jen lidé, jako třeba čarodějové Whateley, Eibon a Alhazred, a nikoliv bohové, nýbrž jen výstřední starci, temná pravda, s níž jsou spjaty, nás překvapí tím, když se ukáže, že je až příliš skutečná.[138]

„Mámeť pak poklad tento v nádobách hliněných, aby vyvýšenost moci byla Boží, a ne z nás.“[139]

Hydrophinnae

Zlo z hvězd je také předmětem podmořských kultů. Německý svazek nazvaný Unter See Kulten pojednává o bezmezných hrůzách prodlévajících ve vodstvech. Podle všeho existovaly dvě rozdílné verze této knihy. Z tradičního podání vyplývá, že gróf Gauberg jej napsal před mnoha staletími a že většina kopií této knihy byla v sedmnáctém století zničena. Další se domnívají, že skutečný titul této knihy zněl Das Geheimnis der Unterseerunen a k jejímu vydání došlo ve Vídni roku 1908.

Podle tohoto zdroje byla kniha překladem yuggothských glyfů nalezených na největším ostrově Ponape (známý též jako Pohnpei) z Senyavinských ostrovů, a dále na Velikonočním ostrově; u Stonehenge nalezl část z nich německý okultista Guido von List. Kniha byla později zfilmována pod názvem Geheimnisse Einer Unterseewelt (někdy také Untersee Kulten), ve filmu jsou vylíčeny mnohé z tajných polynéských rituálů a následně byl ve většině zemí zakázán. Obsahem knihy jsou podrobnosti o způsobu života těch z hlubin, čítaje v to i popis zvláštního měkkýše, jejž ti z hlubin připravují jako pochoutku a jeho schránku ke stavbě svých obydlí. Cthaat Aquadingen cituje tento svazek přinejmenším jedenkráte.

Carl Jacobi s povídkou Akvárium[140] vstoupil do oblasti, kterou sdílel jak s Robertem E. Howardem, tak s H. P. Lovecraftem, což byla poměrně vzácná skutečnost, neboť Jacobi jinak málokdy tak explicitně navazoval na mýtus Cthulhu, a podobně jako Howard přivedl na světlo Boží bezbožné folianty, zejména Bezejmenné kulty (resp. Unaussprechlichen Kulten), Lovecraft svůj tajuplný Necronomicon, tak Jacobi přišel s folianty jako Cikánský Zenicaron,[141] Hydrophinnae (obsahující ty nejpříšernější a nejhrůznější ilustrace, jaké kdo kdy viděl), Dvacet okultních experimentů[142] a ukradený německý rukopis Unter See Kulten (který později převzal spisovatel Brian Lumley píšící silně v duchu tohoto mýtu), pak Bentleyho Mimosvětské,[143] Le Loyerovu Knihu přízraků,[144] Jsem vlkodlak od Milo Calumenta,[145] jehož všechny výtisky byly prý hozeny do hoxtonského močálu; Temné základy umění přežít[146] „zabývající se čarodějnictvím osmnáctého století v jeho nejodpornějších podobách“, zvláště pak „odkladem smrti okultními prostředky“; Obyvatelé hlubin[147] od Gastona Le Fe, jenž – jak se v předmluvě zdvořile tvrdí – skonal šílený, a konečně Elixír života slavného Giuseppe Balsama, mysteriózního hraběte de Cagliostro.[148]

Zmínil Jacobi někdy díla jiných autorů, třebas Howardovy Bezejmenné kulty? V povídce Brána ke Corbieům[149] její protagonista narazí na úctu budící, leč hrůzu nahánějící okultní knihovnu:

Tato makabrózní literatura je bezesporu požitkem i slastí ghúlů. Patří do ní rovněž exemplář Restitution of Decayed Intelligence Richarda Verstegana, o němž kolovaly řeči, že šlo o dílo inspirované Satanem a bohabojní lidé jej uvrhli do klatby, Jacobi s ním čtenáře poprvé zaujal v povídce Tvář ve větru:

„A Neptun a Terra měli tři dcery. A jejich jména byla tato: Celaeno, Aello a Ocypete. Však byly to stvůry kleté, neb byly příšerami okřídlenými, tváře ženské i tělo supí. Páchly převelice a zkazily svým puchem & neřestí všelicos, čeho se dotkly. Byly to harpyje!“[150]

Tato kniha rovněž figuruje v povídkách Fantomova pistole, Brána ke Corbieům, Náhodné množství, Nepříjemnost v domě Carverů, Singletonská hradba a Černá zahrada.[151] Dále musíme zmínit Herzogovy Furchtbare Kulte (Strašlivé kulty) se zdají být poctou či odkazem na Howardovy Unaussprechlichen Kulten; potom neúplnou a silně cenzurovanou edici de Korletteových Cultes des Goules, a několik svazků vázaných rukopisů, u nichž šlo zjevně o deníky různých mistrů z rodu Corbieů. Právě ty asi rozrušily Deboru, když jí je Robert ukázal. Nešlo o deníky v pravém slova smyslu, nýbrž o řadu šeredně načmáraných esejů, všechny pojednávaly o historii druidů a černočerné rituály druidských modloslužeb.

Zlopověstný okultní foliant Cultes des Goules, připsaný Comte d’Erletteovi (jemná narážka na Augusta Derletha), si vymyslel Robert Bloch pro povídku Studie sebevraždy,[152] a hned si ji přivlastnil jak Lovecraft, tak i ostatní z jeho okruhu, a ten ji ocitoval v povídce Přízrak temnoty. Bloch přispěl k mýtu Cthulhu též foliantem Černé rituály šíleného Luveh-Kerapha, kněžího z Bastu. Jacobiho věnování „de Korletteovi“ je tedy velmi zvláštní. Tohle je zajímavé, neboť Derleth by býval měl být schopen si okamžitě všimnout slov „de Korlette“, a též proto, že Jacobiho povídka Akvárium původně obsahovala odkazy na mýtus Cthulhu, jež Derleth v celé šíři vynechal, když ji roku 1962 nechal otisknout v antologii Dark Mind, Dark Heart.

Dlouho po Lovecraftově smrti přidal J. Ramsey Campbell k těmto okultním svazkům Gla‘akiho zjevení,[153] a to v krátké povídce Obyvatel jezera. Sepsala je sekta nemrtvých uctívajících Velestarého jménem Gla‘aki. Když spal, měli členové jeho kultu období svobodné vůle a poněvadž byli jeho součástí a sdíleli jeho vzpomínky, sepsali, co si pamatovali z myšlenek svého pána. Tak vešly ručně psané manuskripty kultu ve známost jako Gla′akiho zjevení o celkem jedenácti svazcích, a pověsti přitom praví, že Antonius Quine, učenec studující mýtus, vydal kdysi korigovanou edici svázanou do jediného svazku, ačkoliv se traduje, že existoval ještě dvanáctý svazek mající odlišný původ než předešlých jedenáct, napsaný starým samotářem žijícím poblíž jezera, kde žil Gla‘aki, podle jeho snů. Když skonal, kniha skončila ve výprodeji připravená k likvidaci, ale zásahem boha Y’golonaca byla zachráněna a on ji použil při svém hledání velekněze.[154] Gla‘aki patřil k bratrstvu, jehož ohavnými členy byli Kaunuzoth, psáno též Cannoosut, monstróznost podobná sumýšovi s pěti očima, třemi pazoury s drápy a přívěsky a obrovskou tlamou dřepící kdesi v močálech a vřesovištích ve Vermontu.

Dalším byl Gtuhanai, bůh ničitel z Aartnny, destruktivní entita manifestující se jako sžíravý metalický vír. Zdá se být dalším nevlastním bratrem Cthulhu, podobně jako Hastur. Byl též zván „synem Yog-Sothotha“. Přebývá kdesi v hvězdné oblasti Plejád, a když je přivolán, způsobí spoušť. Mezi řadu povídek, jež sice přímo netýkají mýtu, avšak byly významně ovlivněny Voláním Cthulhu, patří B’mothův trest[155] Bertrama Russella, v níž tento bůh moří, Pán, chce vyslat své hordy ohnivých tvorů, aby spolu s jeho následovníky, jichž není mnoho, jsou však rozseti po celém světě, zničili civilizaci a vyhladili lidstvo. Jeho jméno pochází z Beh’-Moth,[156] je to Hltoun z knihy Monstres & Their Kynde neznámého anglického autora z šestnáctého století, z větší části pojednávající o nemrtvých stvoření, jakož i silách a chymii potřebných k jejich oživení, odtud Behemot, obrovské mořské monstrum zmíněné v Bibli. Jde zřejmě o jiné jméno Cthulhu – třebaže sám B’Moth se označuje za jeho bratrance – a jeho zplozencem je Leviatan. B’Moth vznikl ještě za Lovecraftova života a budiž poznamenáno, že povídka je v zásadě jen převyprávěním Volání Cthulhu.

C. Hall Thompson vedle toho napsal povídku Zplozenci zeleného abysu,[157] v níž vystupuje vysoce rozvinutá a inteligentní rasa obývající pozemské oceány a moře, žije ve společenstvích ovládaných královnou Zoth Syra. Jde o namodralý sliz proměnlivých vlastností. Údy a smyslové orgány se vytvářejí podle potřeby. Písně těchto zplozenců mohou ovlivnit ty, kdož jim (jako sirénám) naslouchají. Třebaže je běžné zbraně nemohou zranit, lze jim ublížit ohněm, chemikáliemi, elektřinou, magickým zaklínáním a očarovanými zbraněmi.

Další jeho takovou povídkou vycházející z mýtu byla Vůle Clauda Ashura,[158] o černomagické vraždě v Inneswich Priory, již spáchal stejnojmenný hrdina studující roky nejprve vúdú, posléze i magii na Miskatonické univerzitě. August Derleth však nebyl příliš nakloněn Thompsonově dílu, jež patří mezi to nejlepší, co se ve třicátých letech pojilo s mýtem. Proč Derleth přestal od července roku 1947 psát povídky patřící k mýtu? Podle Roberta Weinberga se tak stalo proto, „že chtěl zastavit C. Hall Thompsona, aby využíval Lovecraftovu literární stafáž…“[159] A to trvalo až do roku 1964, kdy Derleth vydal od Ramseyho Campbella sbírku fantasy a hororů Tvor z jezera a další méně vítaní vetřelci,[160] a tak se Derlethův chráněnec z Anglie stal prvním novým spisovatelem, který prolomil embargo psát v duchu mýtu Cthulhu. Do té doby Derleth vydal jen autorizované povídky v některé ze svých antologií, bylo jich však málo a dělo se tak jen zřídkakdy.

Poté v roce 1969 následovaly Tales of the Cthulhu Mythos, v nichž se objevila jak stará garda, tak i úplně noví autoři jako Ramsey Campbell, Colin Wilson a Brian Lumley. Po Derlethově smrti roku 1971 vyšla spousta úplně nových knih věnovaných výhradně mýtu Cthulhu, např. novela Pod vřesovišti[161] od Briana Lumleyho o profesoru Ewartu Mastersovi, který se zotavuje v domě svého synovce po automobilové nehodě a objeví pod yorkshirskými vřesovišti starobylé kymerské město, načež začne ve snech prožívat dobrodružství v říši Velestarých.

Další je sbírka povídek Dům červa[162] Garyho Myerse, jenž ji sám označil za „zajímavou herezi“ blízkou povídce Podivný dům vysoko v mlze[163] i duchu lorda Dunsanyho. Lovecraftovu pozornost upoutala v době, když se v říjnu 1933 poprvé objevila ve Weird Tales a v dopisu Clarku Ashtonu Smithovi ji označil za jeden z nejsvětlejších okamžiků onoho čísla:

„Mearle Prout[164] je nováček, pro mne však je jeho povídka projevem pozoruhodné autentické kvality bez ohledu na určitý nádech naivity. Prozrazuje jistou atmosféru a tušíme za tím tísnivé zlo – to vše jsou rysy, jež většina ostatních přispěvatelů do časopisu zásadně postrádá.“[165]

Byla to doba, kdy se mýtus Cthulhu začal pevně ustavovat.

-------------------------------------------------------

PRAMENY:

[126] Viz H. P. Lovecraft: Smyčka medúzy a jiné příběhy, str. 186n, možná nejlepší z revizí pro Hazel Healdovou a Lovecraft na ní pracoval od začátku srpna 1933.
[127] Ibid., str. 191.
[128] Viz H. P. Lovecraft: Stín z času. Příběhy a střípky z let 1931-1937. Sebrané spisy svazek IV.
[129] Ibid.
[130] Ibid.
[131] John D. Haefele: A Look Behind the Derleth Mythos: Origins of the Cthulhu Mythos, str. 316.
[132] Clark Ashton Smith, Lin Carter: The Book of Eibon. Chaosium Inc. 2006.
[133] Children of the Fire Mist nebo také Lords of the Flame, dílo napsané Helenou Petrovnou Blavatskou, byli adepti, manasaputra, Synové mysli, vyslaní z planety Venuše, aby napomáhali pozemské evoluci.
[134] Lin Carter: Curse of the Black Pharaoh. Cryptic Publications 1989.
[135] Srv. https://cs.wikipedia.org/wiki/Kniha_Izaj%C3%A1%C5%A1#Teorie_o_autorstv%C3%AD_knihy.
[136] Clark Ashton Smith: The Coming of the White Worm (1941), vyšlo v knize The Book of Hyperborea, Necronomicon Press 1996.
[137] Hrůza v Dunwichi, viz H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu 2. Příběhy a novely z let 1927-1930. Sebrané spisy svazek III. Plus, Praha 2012.
[138] Lin Carter: History and Chronology of the Book of Eibon, původní název byl Charnel House Chapbook a vyšel v roce 1984.
[139] 2 Kor 4,7.
[140] Carl Jacobi: The Aquarium.
[141] Gypsy Zenicaron.
[142] Twenty Experiments in the Occult.
[143] Beyond the Mundane.
[144] Book of Spectres.
[145] I Am a Werewolf.
[146] Dark Elements of Survival.
[147] Dwellers in the Depths.
[148] Elixir of Life.
[149] Carl Jacobi: The Corbie Door. WT, květen 1947.
[150] The Face in the Wind, 1933.
[151] The Phantom Pistol, The Corbie Door, The Random Quantity, The Unpleasantness at Carver House, The Singleton Barrier, The Black Garden.
[152] Robert Bloch: The Suicide in the Study. WT, červen 1935. „Jest údělem génia být sám.“
[153] J. Ramsey Campbell: The Revelations of Glaaki in The Inhabitant of the Lake (1964).
[154] Viz rovněž Notes on the Revelations of Glaaki, https://web.archive.org/web/20090722134338/http://www.mythostomes.com/content/view/90/69/.
[155] Bertram Russell: The Scourge of B’Moth. Weird Tales, květen 1929, sv. 13, č. 5.
[156] Stojí za zamyšlení, jaký je původ entity Mothman vystupující nejprve v knize The Mothman Prophecies Johna Keela, parapsychologa a jednoho z následovníků Charlese Forta, následně roku 2002 zfilmované. Děj se zakládá na skutečných událostech, jež se odehrály v listopadu 1966 a prosinci 1967 v Point Pleasant. Jason Horsley obhajoval myšlenku, že (B’)Moth-Man pocházel z jiné dimenze, neměl „fyzickou existenci“ a byl tvořen toliko „beztvarou a neosobní energií“ podobnou elektřině či gravitaci, a mluvil o ní jako o „emisarovi id“. Mýtus nakonec dostal rysy typické pro ufologii a démonologii, které se v některých bodech stýkají. Srv. San: UFOlklór. Démonologie & mytologie UFO, https://www.okultura.cz/WordPress/ufolklor-7/.
[157] C. Hall Thompson: Spawn of the Green Abyss. Prvně vyšlo ve Weird Tales, listopad 1946.
[158] C. Hall Thompson: The Will of Claude Ashur. Prvně vyšlo ve Weird Tales, červenec 1947.
[159]  Z Derlethova dopisu Robertu Weinbergovi z 15. listopadu 1969.
[160] J. Ramsey Campbell: The Inhabitant of the Lake and Less Welcome Tenants. Arkham House 1964.
[161] Brian Lumley: Beneath the Moors. Arkham House 1974.
[162] Gary Myers: The House of the Worm. Arkham House 1975.
[163] H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu. Příběhy a novely z let 1926-1927. Sebrané spisy svazek III. Plus, Praha 2012.
[164] Mearle Wilson Prout (1911-1964) pocházel z Texasu a do časopisu Weird Tales zaslal ještě následující povídky: Masquerade, únor 1937; Guarded, březen 1938; Witch’s Hair, květen 1939; dále pak dopisy do redakce téhož časopisu, z května a srpna 1937 a další pro sloupek „Diskuse“ do časopisu Amazing Stories.
[165] Nezveřejněný dopis ze 3. října 1933.